Letos na Silvestra trochu jinak

Včera a dnes jsme trávili čas oběda se Slávkem. V té své kuchařské čepici vypadal jak Mikuláš. A jako svatý Mikuláš taky naděloval dárky. Včera to bylo přímo u něj v restauraci, kde naproti akváriu visí na stěně dva obrázky malajských tygrů a mezi nimi reprodukce se Švandou dudákem. Tento asijský styl, který my v Evropě zveme kýčem, se stal kulisou první charitativní scénky, kterou si vzal Slávek na svědomí. Přišlo osm dětí z nízkoprahového klubu. Všichni si dali smažený sýr s hranolkami, dva s kečupem a šest s tatarkou, a k tomu všichni Sprite. Musím uznat, že děti byly živé, ale nezlobily. Dokonce projevily velkou dávku zdvořilosti. Bylo vidět, že do restaurací moc nechodí, po obědě šly spořádaně odnést talíře k okýnku, které ale nikde nenašly. Na konci poděkovaly, kluci dokonce sehráli scénku, jak jim to chutnalo. A Slávek měl radost a jediné jeho poselství bylo, ať se příští rok dobře učí!

Dneska jsme jeli s koledou do kláštereckého Azylového domu Naděje, kde bydlí přes den lidé bez domova, většinou celé rodiny, a v noci se tam chodí vyspat takoví ti bezdomovci, co nejsou schopni dodržovat řád domu, například vydržet bez alkoholu. Přivítat nás přišla paní správkyně a holčička, která byla velmi spoře oděná, ale zima jí nebyla (teď nekecám, nemám proč). Když jsme vcházeli do domu, vypadali jsme s těmi igelitkami jako Tři králové, ve Slávkově případě skutečně z východu. Nemá cenu se rozepisovat, jsou to podmínky, které se těžko představují, lidé jsou ale k sobě ohleduplní, chovají se slušně a troufám si říct, že i těch dvacet minut mezi nimi stačí, aby se poznalo, že to není přetvářka před člověkem s foťákem. V noclehárnách je opravdový puch, jinak to jde. Slávek některé lidi znal, že s nimi dřív pracoval v porcelánce. Všichni mu děkovali, jak si postupně vyzvedávali těch jednačtyřicet obědů v tzv. denní místnosti.

Oblečení v azylovém domě přivítají zejména pánské, tak kdybyste někdy něco chtěli vyřadit ze šatníku a bylo to ještě k užití, zajeďte do Klášterce.

Myslím, že ta silvestrovská návštěva prospěla i mojí duši, stejně jako odpoledních šestnáct bazenů v chomutovských lázních mému tělu. Rozhodně jsem si uvědomil, že jsem šťastný. A přeji všem, koho znám, aby rok 2011 byl aspoň tak šťastný jako tento (jisté dávce neštěstí se nikdy neubráníme), a těm v azyláku, aby se měli líp než letos (i když si za to, kde jsou, mohou z velké části třeba i sami).