Když v tísni se Bůh vtěsnal do labutích křivek,
tolik se vylekal z nádhery toho tvora,
že ač se v něm uhnízdila duše jeho chorá,
k činu se odhodlal v klamné své hře dříve,
než stihl pochopit své nové živobytí,
dosud nepoznané. A ta, jíž si vyvolil,
poznala v hrdém ptáku boha i jeho cíl:
že jde mu o jedno a že není zbytí,
leda snad předstírat hrdost a odepření
a pak nechat labuť krkem svým omotat
její ruce a hruď a v děsivém vytržení
vetknout svou pýchu do jejího věnce.
Až teď v jejím klíně dokázal se stát
tím krásným dlouhokrkým opeřencem.
/1907, originál zde/
