Svatí sviňáci

Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak:

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák.

Karel Havlíček Borovský, Křest svatého Vladimíra (převzato z úvodního eseje Mojmíra Grygara ve sborníku Julek Fučík / věčně živý!)

Jak tak studuju další a další dokumenty o životě a díle Julia Fučíka a zejména o životě jeho legendy, napadlo mě dnes v noci jedno srovnání. Srovnání z úplně jiného soudku, které ale právě proto, že je odjinud, mně osobně pomohlo se s tímto druhým životem bývalé ikony, s fenoménem hrdinství a mučednictví falešného proroka vyrovnat.

Lance Armstrong začal svoji kariéru slibně, ve 12 začal závodně plavat a v 16 už byl nejlepším americkým triatlonistou do 19 let. V cyklistice měl rovněž úspěchy, ale nebýt rakoviny (varlat s metastázemi do plic), zřejmě by se ztratil v historickém pelotonu. Z něj ujel zázračným vyléčením a díky skvělým podpůrným látkám dokázal jako první sedmkrát za sebou zvítězit v Tour de France. Vydal knihu s názvem Není to o kole (v češtině jako Návrat do života), ale nikdo nevěděl, že to opravdu nebylo o kole, ale o dopingu. Se vším, co k tomu patří. Když se to veřejnost dozvěděla, Lance spadl z piedestalu, ale minimálně jedna celá generace cyklistů a fanoušků cyklistiky nedokáže zaplnit místo svého idolu nějakým jiným smysluplným vzorem. Bar U jedné koule je ovšem každý den plný a Lance má dodnes na twitteru 4 miliony přátel. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, je to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům a podvedení světa, udělal i mnoho dobrého, i když obrovské peníze, jež získal pro charitu, v zrcadle jeho dopování a šikanování lidí v okolí mají poměrně zvláštní pachuť. Jedním novinářem byl nazván „rakovinou cyklistiky“.

Julius Fučík začal svou kariéru v divadle, ale pro svou lásku k literatuře se jeho talent nejvíce prosadil v žurnalistice a literární kritice (už od 16 let věku si pořizoval překvapivě břitké literární kritiky desítek děl za měsíc). V roce 1921 vstoupil do KSČ, jíž byl věrný i poté, co mnoho jeho kolegů z branže prozřelo s gottwaldovským autoritativním vedením nebo alespoň později se stalinistickými čistkami. Kdyby nepřišla nacistická okupace se svou nenávistí ke komunistům, s nimiž ovšem nacisté na mezinárodní úrovni uzavírali pakty o rozdělení světa, patřil by dnes Fučík zřejmě k přehlíženému pelotonu prvorepublikových dopisovatelů Rudého práva. On však byl zatčen, přežil výslechy a napsal Reportáž psanou na oprátce. Spis byl po patřičné cenzuře zneužit jeho rodnou stranou, zmítanou tehdy v sítích kultu osobností, k vytvoření kultu univerzálního oficiálního válečného hrdiny a k jeho glorifikaci. Po roce 1989 spadl z piedestalu, ale několik generací komunistů i prostě levicově smýšlejících intelektuálů nezaplnilo jeho místo ani novými hrdiny ani smysluplnějšími idejemi. Společnost Julia Fučíka má stovky členů, odhalení Fučíkovy sochy na Olšanských hřbitovech se letos účastnila hromada komunistů a levicových myslitelů, levicoví literární historici píší tu více tu méně objektivní obrany jeho poselství. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, byl to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům leninského učení a podvedení sama sebe, udělal i mnoho dobrého, i když jeho oběť za lepší řád má v zrcadle poprav 50. let (podle stalinského vzoru, o němž věděl!) poměrně zvláštní pachuť.

Na komponovaném večeru, který letos 5. září k 70. výročí Fučíkovy popravy uspořádám v kadaňské knihovně, se pokusím dokázat, že si Fučík nezasloužil být shozen z piedestalu pro pochybnosti, které do jisté míry neoprávněně, ale na druhou stranu vzhledem k okolnostem zcela pochopitelně vzbudilo jeho „pankrácké angažmá“, ale pro doping ve formě nekritického komunistického přesvědčení a víry v nový řád, jehož podobně nebo spíše i méně horečnatí zastánci udělali z Pankráce po nastolení tohoto nového řádu stejně nemilosrdnou bolševickou sekyrárnu, jejíž obětí se stala např. Milada Horáková.

Katolík Hus, komunista Palach?

Nedávno jsem četl povedený článek Petra Hlaváčka o pseudohistorických slovních parabolách na současné politické scéně a trochu se bojím, že se srovnáním, jež bude obsahem tohoto článku, dostávám rovněž na tenký led, který by se leckterému historikovi nelíbil. Omluvou mi budiž to, že nehodlám srovnávat rovinu faktickou, ale rovinu ideovou.

Jan Hus byl opravdu katolík, dokonce katolický kněz. Kněžství byl zbaven až těsně před smrtí, ovšem proti své vůli. Z dnešního hlediska by se mohl nazvat reformním katolíkem – podobně jako byl reformním katolíkem například Erasmus Rotterdamský. Nicméně jak Hus, tak Erasmus se stali spirituálními agenty tedy duchovními původci nových reformních hnutí, které se z katolicismu vyřadily a obrátily se proti němu – tedy hnutí protestantských. Protestanti i katolíci ovšem zůstali křesťany, a pro všechna oficiální vyznání i vyznání osobní je důležitý základ jejich učení – učení Kristovo. Jako v dospělosti křtěný katolík musím prohlásit, že jsem ekumenista a vyznávám hlavní Kristovo poselství, které nepopře ani Hus ani Erasmus ani Augustin ani Luther - poselství mateřské lásky! Jako katolík vyznávám hříchy z dob totalitní moci církve (nejen) ve středověku a prohlašuji, že Hus i Erasmus měli ve své době pravdu, když mluvili o žalostném stavu církve. V mnohém mohou mít pravdu i současní kritici církve, sám s mnohými názory některých jejích představitelů nesouhlasím. Přesto pro mě některé jak historické tak současné osobnosti církevního života zůstávají morální autoritou, která je ještě stále ničím ve srovnání s autoritou Kristovou. Tím řeka horší není, že z ní psi pijí!

Jan Palach našel smrt v zoufalém činu, který se třeba z hlediska katolického katechismu příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž má závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. Dokonce je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Ovšem nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí. Nechci Janu Palachovi přisuzovat žádné ze svých domněnek, ale je historickou pravdou, že po vražení kudly do zad vstupem vojsk spáchal český a slovenský národ svým způsobem sebevraždu, když se nebránil a rozhodl se pomalu ale jistě vykrvácet. Jan Palach se nechtěl s touto národní sebevraždou smířit. Svůj život nakonec zvěčnil, byť se jeho čin vymyká z běžné představy hrdinských činů z antických bájí a ruských bylin.

Jsem ovšem zhnusen argumentací pana Grebeníčka, že šlo o čin, který nebyl vyvolán odporem k totalitnímu komunistickému režimu, že byl naopak spáchán ve jménu reformního komunismu. Ano,  zřejmě se hledala formulace a kladná věta asi narazila na nepřekonatelné stylistické potíže, protože ten čin byl pravděpodobně spáchán v zájmu pokračování demokratizace společnosti, která začala Pražským jarem, a nemohla pokračovat až k plné demokracii, kde by si teprve mohl mladý Palach svobodně zvolit své politické přesvědčení. Pan Grebeníček argumentuje průzkumem, v němž se ovcí  v ovčíně reportéři z JZD ptali, zda chtějí žít ve spořádané velkokapacitní salaši s menším výběhem a stálým dostatkem krmi nebo zda dají přednost svobodě v lesích a na lukách, kde běhají vlci, 89% se vyslovilo pro jednotný družstevní vývoj. To je otřesná vzpomínka!

Palach byl tedy zřejmě vzhledem k historické nemožnosti volby levicový demokrat. Proč ne? Ale komunista? Proboha, kolik lidí dnes osleplo a přestalo vidět jádro učení, ke kterému se přes vytáčení v různých projevech, komunismus hlásil a dodnes hlásí? K autoritě Marxe a Engelse! A ti hlásají třídní nenávist. To není překroucení jejich slov, ale vlastní slova teoretiků třídního boje, kterým byl osud opravdových dělníků, s nimiž se nestýkali, úplně ukraden. Filosofie nenávisti k těm, co se mají lépe než my! Věřím, že spousta obyčejných komunistů, kteří nečetli Kapitál a Komunistický manifest do konce (jestli vůbec začali), byla a je přesvědčena, že jdou do boje z lásky k proletářům. Ale, třeba na příkladě Jaroslava Seiferta, sklidili by kritiku pravověrného marxisty, v tomto konkrétním případě konkrétními slovy Julia Fučíka: Revoluce je krev. Revoluce není láska, ale nenávist. Revoluce není pro nový řád, ale proti starému řádu. Revoluce je dvojnásobně záporná a pak teprve kladná. To Seifert nepochopil... Zvrácenou podobu má tato dvojnásobná nenávist na decentní dávku lásky např. ve verši o Leninovi, že to z lásky k dětem dal střílet do lidí. Fučík opakuje: A právě nenávist je to, co nejvíc chybí revoluční lyrice Seifertově. Nenávist chyběla a snad i chybí mnohým dalším praktikujícím komunistům, ale tím hřešili a hřeší nejen proti svým spirituálním agentům, ale proti základní myšlence komunistické ideologie, stejně jako křižáci, inkvizitoři či Husovi soudci hřešili proti základní myšlence svého náboženství. Voda všechno opere krom rudých tváří a zlého jazyka.

Nejvíc mě děsí, že jako vynález knihtisku nezpůsobil jen šíření vzdělanosti, ale rozšířil i tmářství a nenávist, když se například na každou faru dostal tištěný spisek Kladiva na čarodějnice, podle nějž se pak mučilo a upalovalo, tak i vynález internetu neznamená jen zlepšení podmínek pro vzdělávání mezi dnešní mládeží, ale i plození nenávisti sdílením různých bolševických intelektuálních parodií na diskurz (což je dle mého názoru termín vynalezený za tímto účelem). Právě proto, že jsem demokrat, uznávám, že musí existovat pluralita názorů – ale názorové strany by se měly přihlásit k nějakým základům, a ne je zastírat neustálým mlžením (dříve dialektický materialismus jako věda, dnes sociální cítění jako víra). Takových komunistů, kteří by se přihlásili k revoluci a marxistické nenávisti, bych si vážil víc než těch, co evangelizují mládež sliby lepších zítřků bez toho příšerného neoliberalismu a ještě strašnějšího kapitalismu. Zlatí sociální demokrati, i když s nimi nesouhlasím (a přesto si myslím, že mám sociální cítění minimálně na stejné úrovni jako oni).

Věřím v sebe aneb ve jménu Fučíka Krista

Už to skoro vypadá, že jsem o Julia Fučíka ztratil zájem. Není tomu tak, naopak stále více prohlubuji svou vášeň pro opravdové poznání jeho charakteru. Ne snad pro to, že by se politická situace natolik naklonila, že bych se snažil ji předehnat, ale proto, že mi občas charaktery některých lidí nedají spát, dokud nepochopím jejich motivy. A jak se víc a víc nořím do zákoutí Fučíkovy duše a zejména do jeho Reportáže, která jeho duši samozřejmě přes veškerou snahu o zahalení odhaluje, víc a víc na ni (duši i tu Reportáž) pohlížím jako na něco, co si zaslouží zhruba stejnou pozornost a stejné ocenění jako třeba Rukopisy a duše jejich případného padělatele. Troufám si říci, že to srovnání nekulhá, ale stojí přinejmenším o francouzských holích docela pevně. Proto jsem také rád, že 12. února proběhne v knihovně zajímavá diskuze právě o  Rukopisech s ing. Urbanem a já své názory na Fučíka budu tlumočit někdy později, jen zatím nevím, zda to stihnu ještě na jaře. Pro svou snadnější orientaci, kdyby se přednáška posunula na podzim, shrnu si sem některé myšlenky z četby Fučíkových erudovaných čtenářských deníků.

Fučíkova duše, toť téměř zosobnění dnes moderní tzv. víry v sebe. Hodlám na přednášce rozvést ideu, že se tato víra v sebe ve společenském životě snoubí s obrovskou vůlí zařadit se do stáda. Důvod je velmi jednoduchý, pouze stádo může ze silných jedinců, kteří netrpí malým sebevědomím, udělat své alfa-samce. Fučík tuto víru ve svoji výjimečnost dotáhl do extrémního konce a to ve světovém měřítku. Ideologie stáda, pro niž se rozhodl žít a nakonec i zemřít, z něj nakonec udělala posmrtného vůdce stáda, nedotknutelnou modlu. Nebylo to zneužití ostatními, jak by se to mohlo zdát a mnohým i zdá, byl to vlastně cíl jeho konání se všemi svými důsledky.

Ještě než jsem začal bádat ve Fučíkovských pramenech na vlastní pěst, četl jsem analýzu textu Reportáže, v níž autor přirovnával její styl ke stylu evangelií a hledal koherence mezi životem Fučíkovým a životem Ježíšovým. Sám jsem tuto tezi bral s rezervou, říkal jsem si, že jde zřejmě o nějaký anomální názor, který by literární i jiná věda jen těžko uznala. Když jsem ale pak začal pátrat sám, motiv mesianismu jsem našel mezi řádky na mnoha místech i mimo Reportáž.

V kritice Šaldy, jehož si jako kritika samotného (tehdy pětapadesátiletého) dovoluje Fučík rozebrat a zhodnotit ve svých 18 letech velmi trefně a přes neskrývaný obdiv někdy i velmi ostře, použil mladý student bezděky i slova o své představě nového člověka: „bytosti ne nepodobné nadčlověku“. Cituje ze Šaldova Boje o zítřek: „Kultura nevěří v krásné duše v ubohých zanedbaných tělech, kultura je sňatek ducha a hmoty“.

V kritice Šrámkova Stříbrného větru mluví o výkřiku mládí za sebe: „Chci, aby ve mně zvítězilo zvíře. Jsem dekadentem prasečí society. Jsem tvořen revolucí a tělem – revolucí a tělem…“ Šrámkovskou kritiku zakončuje Fučík slovy: „Šrámek není Spasitelem, ale je jeho Janem Křtitelem“.

Pokud by byl Fučík zůstal pokřtěn Fráňou Šrámkem, mohl být možná hrdinou dneška. O jeho životě ovšem rozhodl, dle mého názoru, Komunistický manifest, který přečetl spolu se Šaldou, Šrámkem a stovkou dalších knih ve svých osmnácti letech, a na rozdíl od všech ostatních knih, které četl a které náležitě rozebral a zaujal k nim jasně vyhraněný postoj, u Manifestu se omezil na výpisky bez jakéhokoli komentáře. Jasně z toho vyplývá, že se s textem maximálně ztotožnil, a když jej čtete i dnes, dokážete v jeho jednoduché logice najít kouzlo pravdy, kdyby nebyla zabalena do celofánu neskrývané třídní nenávisti. Fučík přijal tuto nenávist za svou, a držel se jí i poté, když se dozvěděl, jakých zvěrstev je schopna. To jeho odkaz pro dnešek pohřbilo, nicméně jeho osud, charakter a shoda okolností, která jej předurčila k autorství literárního počinu, jenž ve světě nemá obdoby, stojí za trvalou pozornost.

Slavný Julča

Zašel jsem si dnes s Julinkou na poštu a jediné doporučené psaní obsahovalo životopisnou črtu o Juliu Fučíkovi od Mojmíra Grygara s názvem Žil jsem pro radost. Trochu sprchlo, a tak jsem se na Pohodě pod stříškou začetl. Jedna epizoda z Fučíkova dětství mě nemohla nechat chladným.

Malý Julek totiž díky tatínkovi, který zpíval na scéně Švandova divadla  na Smíchově, dostal příležitost zahrát si v několika dětských rolích. První rolí byl princ v pohádce Princezna Popelka neboli Křišťálový pantoflíček – na konci vystoupení vyšel (ještě ani ne tříletý) z vajíčka, do něhož jej zaklela čarodějnice, a přestože ani nic neřekl, získal si publikum, které po něm chtělo i autogram (a dočkalo se řady křížků). Pak přišly další role, jejichž svědectví přinášejí fotografie „slavného Julči“ v Meziaktí smíchovských divadel. Když se rodina Fučíků přestěhovala do Plzně, Julča získal další angažmá v místním městském divadle a tatínek mu vedl album s fotografiemi a výstřižky z novin.

Nejslavnější role byla role Malého lorda Cedrika ve hře podle románu Frances Hodgson Burnettové. S ní sklidil úspěch dokonce v zahraničí. Český krajanský spolek uspořádal představení v Berlíně, kde za skvělý výkon sklidil bouřlivý potlesk a diváci jej zahrnuli květinami.

O třicet let později byl Fučík v Berlíně popraven. Není od věci si v této souvislosti připomenout poslední slova Reportáže:

Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!

Marie Pujmanová v průvodním slově na záložce obálky píše:
Každá lidská bytost má ústřední vřeteno, na které se navíjí všechno co cítí, myslí, chová, prožívá. U Julia Fučíka to byla komunistická víra. Za ni dýchal a pro ni umřel...
Bohužel.

V týdnu mi došlo už i kritické vydání Reportáže, mnohé otázky už mi zodpovědělo, mnohé zase naopak vyvolalo. Ale o tom zase jindy.

Reportáž psaná na procházce III

Než mi dojde objednaná literatura, listuju si v Pamětech Václava Černého.

Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil… A závěrem dnes ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouze zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu dokonce německé soudruhy, uteklé na Rus. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou(?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? – co jsem vždy cítil na jeho omluvu.

O 150 stránek dále se Václav Černý ptá:

Kolik tisíc máme v naší zemi Gottwaldových náměstí? Náměstí Stalinových? Leninových? Velké Říjnové revoluce? Rudé armády? Ulic (škol, soch, bust, poštovních známek) Fučíkových? Zdeňka Nejedlého?...

Divil byste se asi, pane profesore, ale i dnes je v Čechách ještě (podle nedávného článku v Lidových novinách) 66 Fučíkových ulic. K 1. červenci 2012 tedy už jen 65, neboť ta kadaňská se bude jmenovat ulice Václava Havla.

Reportáž psaná na procházce II

Čím více se nořím do Fučíka, tím více jsem přesvědčen, že nelhal, že možná ani nemlžil, že jen mírně literárně fabuloval a že prostě věřil, že jeho úkolem není plná objektivní pravda, ale pravda ve službě komunismu. Na jednom z posledních motáků, kdy už tušil, že ho čeká jen ulička smrti, charakterizoval se zpětně při popisu soudruhů z odboje:

já-agitpropčík, novinář, spoléhající na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu

Tohle považuji za klíč k celé Reportáži psané na oprátce. Agitpropčík – slovo, které nemohlo být v žádném případě určeno čtenáři-měšťákovi. To slovo již počítalo s vítězstvím sovětského režimu i s jeho newspeakem. V době, kdy ho Fučík vrhl na papír, nebylo u nás zdaleka zdomácnělé (a vlastně ani nikdy potom), a Fučíkovi jistě připomnělo období jeho největšího štěstí během návštěv Sovětského svazu, který se rozhodl obhajovat i přes povědomí o Gulagu, Stalinových čistkách a rovněž o zrůdném paktu o rozdělení Polska. Fučík se tedy stal stalinským propagandistou a byl na to hrdý. Novinář – při odkazu na novinařinu Jana Nerudy více než poctivé řemeslo. Na čich se Fučík spoléhal výtečně, protože je až neuvěřitelné, jak jeho text zapadl do poválečného vývoje v Československu. Fantastou byl neméně, jelikož některé pasáže v Reportáži byly fantasií jistě přinejmenším přikrášleny. A kriticismus pro rovnováhu? Osvědčil jej v textu samotném, který je promyšlený, vyvážený, udržující čtenáře v neustálém napětí.

Našel jsem velmi pěkný text Kamila Činátla o Reportáži, který zmiňuje mnohá srovnání, jež mě zprvu nenapadla. Doporučuji jej všem, koho případ Fučík zaujal. Příští rok bude výročí Fučíkova narození i smrti. Myslím, že spěji k Večeru ve věži.

Reportáž psaná na procházce I

Tento zvláštní název chci dát popisu vlastních dojmů, poznatků a naposledy přesvědčení (nikoli tedy nějaké objektivní pravdě) ve věci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Jako člověk z matčiny strany antikomunisticky založený a z otcovy historicky hledající v komunismu (alespoň v komunistické víře jednotlivců) lidskou tvář, budu jistě svádět boj s vlastními předsudky. Především by mělo ale jít o mou psychologickou studii o Fučíkovi v posledních měsících jeho života na základě pramenů, jež poznám, a možná tak trochu půjde i o psychologickou sondu mého nitra. Název Reportáž psaná na procházce jsem zvolil, jelikož na rozdíl od Fučíka a dalších, o kterých bude řeč, nebyl jsem nikdy v jejich situaci, nezažil jsem válku ani perzekuci, a tak v žádném případě nechci vynášet soudy. Římská číslice naznačuje, že půjde o seriál.

Můj základní předsudek zní: Horák versus Horáková. Ještě z dětství si pamatuju, jak na mě někdo zasvítil lampičkou se slovy „Horáku, přiznej se“. Netušil jsem tehdy, že za postavu profesora Horáka se vydával právě Fučík. Jeho osobnost byla ikonou na konci 80. let spíše již směšnou. Idiom „zapírat jako Fučík“ jsem pak slyšel párkrát v hospodě. Reportáž jsem si před rokem 1989 ani dlouho po něm nepřečetl. Naopak spis o osudu Milady Horákové jsem zhltl ještě jako gymnazista a od té doby pro mě nepřestala být hrdinnou obětí komunismu. Fučík byl pro mě pouze fyzickou obětí nacismu a duševní obětí stalinismu.

Poprvé jsem se k Reportáži psané na oprátce dostal až na konci 90. let, kdy jsem si ji chtěl přečíst jako literární dílo, daleko od všech předsudků. Fučík tehdy nebyl vůbec aktuální, v podstatě šlo o zapomenutou postavu. Nesáhl jsem ani po kritickém vydání z roku 1995, ale po jednom z třicítky vydaní z období socialismu, chtěl jsem si názor udělat sám.

Literární úroveň to dílo mělo vzhledem k okolnostem svého vzniku obdivuhodnou, ale stejně jsem byl lidsky v šoku. Psychologicky mě vlastně zcela zničilo! Od prvních vět mi přišlo jako jistým způsobem zoufalá obhajoba vlastní neviny před dějinami (skoro jsem to vnímal, jako by to psal Fučík pro mě!) a zároveň nebetyčně nebezpečná hra s ohněm. Vždyť se text psaný na motáky vynášené z pankrácké věznice hemží jmény konkrétních osob (cožpak byli všichni mrtví nebo někde v exilu?) – jediný udavač, na nějž Fučík svaluje veškerou vinu, v textu figuruje pouze jako Mirek. Můj vnitřní pocit byl jasný: Fučík lže nebo přinejmenším mlží, a to ve věcech, o nichž ví, že se o nich moc jiných výpovědí nikdy neobjeví – a tento pocit ve mně vyvstal jen a jen pro styl, jaký Fučík pro svou Reportáž zvolil – apologie, apoteóza a soud nad sebou samým i nad některými soudruhy.

Od té doby jsem si kauzu pro sebe neotevřel, byla by to zbytečná ztráta času. Až článek v Lidových novinách s názvem „Nová fakta o Fučíkovi! Chránil Seiferta před gestapem?“ mě pohnula k nové vlně zájmu. Petr Zídek totiž článek, který velmi nejasně poskakuje po kamenech v řece faktů, aby přesvědčil své čtenáře alespoň trochu o tom, že přináší něco nového (pro mě toho nového přinesl celkem dost), zakončil otázkou, zda by se neměl Fučíkovi někde alespoň malý pomníček zase postavit. Kauzu jsem tedy znovu otevřel a rozhodl se podělit se o její vývoj v mém kritickém nitru s čtenáři soběpisníku. Objednal jsem si již jak kritické vydání z roku 1995, tak sborník Julek Fučík věčně živý, v němž by měl být otištěn i Fučíkův protokol. Včera jsem celou Reportáž znovu zhltl a znovu s podobnými pocity.

Nedělám si vůbec nějaké iluze nebo dokonce ambice, že bych mohl přinést něco objevného pro odbornou veřejnost, chci si ale za její pomoci udělat sám ve věci jasno. Budu rád za vaše komentáře. Prozatím jsem si přečetl osudnou pasáž, která byla ve vydáních, jež jsem četl, bolševikem vypuštěna. Otázky pod textem jsou na místě a možné odpovědi mi mluví z duše. Reportáže z buržoazní republiky, které jsem si půjčil z půdy místní knihovny, nepředčily očekávání. Z dalších textů si chci přečíst hlavně ten o Sabinově zradě, ten by mohl o Fučíkově psychologii říct víc než agitky v Rudém právu. Nu uvidím, uvidíte, uvidíme.

Věděli jste, že...

... Josef Hora byl jedním ze sedmi komunistických spisovatelů, kteří odsoudili nového stalinistického vůdce KSČ Klementa Gottwalda v roce 1929?

Těch zbylých šest bylo: Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, S.K.Neumann, Marie Majerová, Ivan Olbracht a jeho žena Helena Malířová. Někteří se pak k bolševikům vrátili. Nepochopitelně, pokud si přečtete Horův článek Literatura a politika. Kromě stranických činitelů a Rudého práva se proti sedmi spisovatelům-buřičům postavilo i 12 spisovatelů-pravých komunistů. Nicméně se časem ukázalo, že jich bylo jen deset (Vilém Závada byl podepsán omylem; bez svého vědomí byl podepsán básník Konstantin Biebl; jak šílené!) Mezi těmito deseti vynikali Vítězslav Nezval, Karel Konrád nebo Jiří Weil (z novinářů se pak samozřejmě nejvíc činil Julda Fučík), přidal se třeba i Karel Teige.

Mnu si oči, nevěřím sluchu, když Neumannovi a Olbrachtovi a mně a těm ostatním tito kamarádi vykládají, že jsme „nepochopili význam revolučního hnutí“, že jsme prokázali „naprosté nedocenění revoluční síly dělnické třídy“, a to právě v době, kdy oni, kteří patrně tak často přikládají své ucho k šelestu dělnickfch srdcí, „zcela jasně vidí, jak stoupá revoluční energie komunistické strany“.

Hodně jich na obou stranách ještě převrátilo kabáty, hodně jich bylo zneužito mocí. Ani nám dnes nepřísluší soudit, ale poučit se můžeme. Ale musíme být zvědaví. Moc mě překvapilo, když jsem si prohlédl doporučenou literaturu pro vůdce diskusního kroužku z roku 1931 k tématu student a literatura:

Literatura? Žvanění onanistů!

Vydání Dechu na skle, které jsem četl, je druhé nebo třetí, z roku 1948. Bylo ale rovněž poslední, proč, to pochopí, kdo bude sledovat některé režné nitě jeho děje se mnou. Dneska jsem v aukci vydražil vydání první z roku 1938, a tak mohu směle nabídnout, že kdo by si chtěl román přečíst, nepůjčím mu ho, nýbrž daruji.

Trázníka napadlo, kdovíproč, několik jmen:
„Jesenin se oběsil, Majakovskij se zastřelil. U nás prostě několik vašich kolegů spisovatelů vystoupilo ze strany. Mají ještě kdy žít a chcete-li, bojovat se svými omyly.“

Tak se brání úředník na dovolené na Sázavě spisovateli Kodetovi, který agituje pro komunistickou revoluci s gottwaldovskou dikcí. Mezi těmi několika kolegy, co vystoupili ze strany, byl i Josef Hora. Nevím přesně, koho postava Kodeta znázorňovala, intuice mi radí, že by to mohl být Julius Fučík.

„Jděte mi k šípku se spisovateli“, obořil se na Trázníka Kodet ještě na str. 49, „... jak slyším o literatuře, hned jdu chytat ryby“. Na str. 213 jakoby rozhovor plynule pokračoval:

„Je (naše literatura) špatná, pane redaktore?“ říká Jan, aby něco řekl. Líbí se mu Kodetův hlas, je v něm něco, že je ti sympatické všechno, co povídá.
„To je příliš slabé slovo, Trázníku, bič, bič na celou generaci a švihat, vyhnat z nich kavárny, kostely, žvanění onanistů, mystiku, baroko, formalismus, čistou poesii. To bude trvat dlouho, co? Svět křičí hladem a hrůzou a naši salonní revolucionáři hádají dámám z ručiček, patlají se v genitáliích a skloňují metafysiku... Jděte mi k čertu, bryndalové, posaďte se na své positivní zadnice a pište poctivým inkoustem o tom, co lze nahmatat. Ale kdež. Oni jenom nenahmatatelné.“

A o něco dále už jen strohé. „Odpusťte, ale vy jste také hrozně zaostalý.“

Ku podivu, myslil si, Jan, je docela možno mít rád člověka, s nímž nesouhlasíte. Ovšem, politické strany to zakazují.

A komunistická a nacistická strana za to i věšely. Snad bylo dobře, že Hora zemřel už v roce 1945.