Sobecký gen

Nedávno jsem tady přemýšlel nad mým osobním kánonem Postmoderního zákona (zatím se v něm objevili Kierkegaard a Camus). Po víkendu mám jasno i v první části kánonu Postmoderního Pentateuchu. Jako knihu Genesis bych jistě volil jeden spis, který mi bere dech a zároveň dává herdu do zad, abych to přežil. Je jím Sobecký gen od Richarda Dawkinse. Kniha plná podobenství, kterým se vyrovná málokteré z těch, co jsem zatím četl. V jedné poznámce ke knize Vnitřní oko Nicolase Humphreyho Dawkins píše: „Nevím, nakolik mohu souhlasit s tím, že nám tato hypotéza pomáhá pochopit vznik vědomí, ale Humphrey je rozhodně pozoruhodný spisovatel a jeho kniha je přesvědčivá.“ Poslední slova platí i o samotném autorovi Sobeckého genu, profesoru oxfordské univerzity, jemuž letos bylo 65 let a mezi cenami, které získal, se blyští např. cena Michaela Faradaye, stříbrná medaile Londýnské zoologické společnosti, literární ceny Los Angeles Times a Královské literární společnosti a také můj soukromý bobřík jasnozřivosti!

Ne všichni nahlédnou do svitků Tóry a ne všichni získají přístup k Sobeckému genu. A tak zde s radostí mým čtenářům zprostředkuji některé myšlenky, které stojí za to. Upozorňuji, že nejsem biolog, natož genetik či evolucionista, a tak omluvte některé scestné výklady či komentáře. A nutno ještě podotknout, že knihu nemám zdaleka dočtenou, nad každým odstavcem totiž nastoupím myšlenkový pochod, který je někdy na míle vzdálený obsahu přečteného. Sami uvidíte.

Na úvod bych rád řekl svou představu tzv. prapolévky (v originále „primeval soup“) a její aplikované verze v dnešní přírodě. Dawsonova základní myšlenka se točí kolem jednoduché hypotézy, že v živé přírodě nejde o přežití jedinců ani druhů, nýbrž genů resp. nejjednodušších replikátorů. Co je vlastně živá příroda? Kde je předěl živého od neživého? Pro našeho autora tkví v chemickém, v miliónové historii vývoje země asi i celkem náhodném vytvoření primitivní látky, jejíž základní vlastnost je vytváření vlastní kopie. Je vlastně jedno, jak konkrétně si to představíme, ale důležité je, že pokud něco má schopnost se množit a nemá to nepřítele, brzy to zaplní celé prostředí, které tomu vyhovuje, v tomto případě jakousi prapolévku v moři. Trochu si Dawsonovu představu upravuji, ale ne zas tak, aby mi to laik vyčetl. Když se neměly replikátory kam replikovat, začala tlačenice a boj o „život“. Vytvořily se první obranné mechanismy, zřejmě jakési pláště. Vyvržené na břeh, některé přežily a na souši si začaly budovat vlastní prapolévku. Postupně ji zdokonalovaly, až vznikly buňky, rostliny a živočichové, kteří ovládli všechny dimenze zeměkoule jen proto, že geny bojují o své vlastní přežití. Uvážíme-li (to už jsem se v knize nedočetl), že tělo kojence obsahuje ze čtyř pětin vodu, dospělý člověk asi ze dvou třetin a starý člověk zhruba z poloviny hmotnosti, máme tu další šílený důkaz, že fungujeme jen jako jistá instantní polévka pro geny. A jako existují mořské vlny, my jsme takovými suchozemskými vlnkami, které se rozbíjejí o břeh smrti, ale nikdy nezmizí (to je taky parabola z mé hlavy, proč já jsem nestudoval biologii, mohl jsem to někam dotáhnout?). Další články a hlavně citáty na sebe jistě nedají dlouho čekat. Libuju si teď totiž v téhle genetické polévce jako malý játrový knedlíček.

mljt