Za pár dní by Jan Zábrana dovršil 80 let. Škoda, že jsem si toho všmil až nyní, připravil bych si nějaký večer se čtením z jeho díla. Považuji ho za jednu z nejinspirativnějších osobností českého literárního světa 20. století. S jeho deníkem jsem musel přijít do styku už v pubertě, protože jsem z něj přijal jeden citát (tuším, že vyslechnutý na ulici) jako pozdrav v partě anarchisticky zaměřených kamarádů: „Dej Bůh vejbuch!“ Pak jsem z něj hodně čerpal do přednášek o Vladimíru Holanovi. Přijde mi, jako bychom se znali, jenže já jsem v době, kdy umíral utrápený režimem na rakovinu, říkal učitelům soudruzi a o přestávce zpíval se školním rozhlasem Pusť vsigdá búdět sólnce. Kdybych ale měl jmenovat svůj překladatelský vzor, byl by jím právě Jan Zábrana.
Deníky ve dvou svazcích pod názvem Celý život jsem si od dědy přivezl do Kadaně, doplnil jsem je o jeho Básně a občas si v nich s chutí listuju. Teď jsem si je zase vzal k posteli a předčítám z nich Věrušce. Povětšinou zaujmou i její pozornost, která je teď na začátku mateřské docela roztěkaná. Je to totiž strhující četba.
Co všechno musíš naučit své dítě:
měnit drobné,
vyrábět sodovku v sifonové láhvi,
splachovat na záchodě,
šněrovat si botky, číst, psát,
čistit si zuby,
přecházet ulici,
neříkat, co si myslí,
takže na CHARAKTER už nezbude čas.
Dneska jsme se o Zábranovi bavili s dědou a já jsem vzpomněl, že z jeho knihovny mě stejně okouzlily už jen Paměti Václava Černého. Děda mi tedy svěřil i tyto tři svazky. Touto cestou mu děkuju (jako pravidelnému čtenáři) a přikládám fotografii ze seznamovacího večírku.
Žádné komentáře:
Okomentovat