Už to skoro vypadá, že jsem o Julia Fučíka ztratil zájem. Není tomu tak, naopak stále více prohlubuji svou vášeň pro opravdové poznání jeho charakteru. Ne snad pro to, že by se politická situace natolik naklonila, že bych se snažil ji předehnat, ale proto, že mi občas charaktery některých lidí nedají spát, dokud nepochopím jejich motivy. A jak se víc a víc nořím do zákoutí Fučíkovy duše a zejména do jeho Reportáže, která jeho duši samozřejmě přes veškerou snahu o zahalení odhaluje, víc a víc na ni (duši i tu Reportáž) pohlížím jako na něco, co si zaslouží zhruba stejnou pozornost a stejné ocenění jako třeba Rukopisy a duše jejich případného padělatele. Troufám si říci, že to srovnání nekulhá, ale stojí přinejmenším o francouzských holích docela pevně. Proto jsem také rád, že 12. února proběhne v knihovně zajímavá diskuze právě o Rukopisech s ing. Urbanem a já své názory na Fučíka budu tlumočit někdy později, jen zatím nevím, zda to stihnu ještě na jaře. Pro svou snadnější orientaci, kdyby se přednáška posunula na podzim, shrnu si sem některé myšlenky z četby Fučíkových erudovaných čtenářských deníků.
Fučíkova duše, toť téměř zosobnění dnes moderní tzv. víry v sebe. Hodlám na přednášce rozvést ideu, že se tato víra v sebe ve společenském životě snoubí s obrovskou vůlí zařadit se do stáda. Důvod je velmi jednoduchý, pouze stádo může ze silných jedinců, kteří netrpí malým sebevědomím, udělat své alfa-samce. Fučík tuto víru ve svoji výjimečnost dotáhl do extrémního konce a to ve světovém měřítku. Ideologie stáda, pro niž se rozhodl žít a nakonec i zemřít, z něj nakonec udělala posmrtného vůdce stáda, nedotknutelnou modlu. Nebylo to zneužití ostatními, jak by se to mohlo zdát a mnohým i zdá, byl to vlastně cíl jeho konání se všemi svými důsledky.
Ještě než jsem začal bádat ve Fučíkovských pramenech na vlastní pěst, četl jsem analýzu textu Reportáže, v níž autor přirovnával její styl ke stylu evangelií a hledal koherence mezi životem Fučíkovým a životem Ježíšovým. Sám jsem tuto tezi bral s rezervou, říkal jsem si, že jde zřejmě o nějaký anomální názor, který by literární i jiná věda jen těžko uznala. Když jsem ale pak začal pátrat sám, motiv mesianismu jsem našel mezi řádky na mnoha místech i mimo Reportáž.
V kritice Šaldy, jehož si jako kritika samotného (tehdy pětapadesátiletého) dovoluje Fučík rozebrat a zhodnotit ve svých 18 letech velmi trefně a přes neskrývaný obdiv někdy i velmi ostře, použil mladý student bezděky i slova o své představě nového člověka: „bytosti ne nepodobné nadčlověku“. Cituje ze Šaldova Boje o zítřek: „Kultura nevěří v krásné duše v ubohých zanedbaných tělech, kultura je sňatek ducha a hmoty“.
V kritice Šrámkova Stříbrného větru mluví o výkřiku mládí za sebe: „Chci, aby ve mně zvítězilo zvíře. Jsem dekadentem prasečí society. Jsem tvořen revolucí a tělem – revolucí a tělem…“ Šrámkovskou kritiku zakončuje Fučík slovy: „Šrámek není Spasitelem, ale je jeho Janem Křtitelem“.
Pokud by byl Fučík zůstal pokřtěn Fráňou Šrámkem, mohl být možná hrdinou dneška. O jeho životě ovšem rozhodl, dle mého názoru, Komunistický manifest, který přečetl spolu se Šaldou, Šrámkem a stovkou dalších knih ve svých osmnácti letech, a na rozdíl od všech ostatních knih, které četl a které náležitě rozebral a zaujal k nim jasně vyhraněný postoj, u Manifestu se omezil na výpisky bez jakéhokoli komentáře. Jasně z toho vyplývá, že se s textem maximálně ztotožnil, a když jej čtete i dnes, dokážete v jeho jednoduché logice najít kouzlo pravdy, kdyby nebyla zabalena do celofánu neskrývané třídní nenávisti. Fučík přijal tuto nenávist za svou, a držel se jí i poté, když se dozvěděl, jakých zvěrstev je schopna. To jeho odkaz pro dnešek pohřbilo, nicméně jeho osud, charakter a shoda okolností, která jej předurčila k autorství literárního počinu, jenž ve světě nemá obdoby, stojí za trvalou pozornost.
Ještě než jsem začal bádat ve Fučíkovských pramenech na vlastní pěst, četl jsem analýzu textu Reportáže, v níž autor přirovnával její styl ke stylu evangelií a hledal koherence mezi životem Fučíkovým a životem Ježíšovým. Sám jsem tuto tezi bral s rezervou, říkal jsem si, že jde zřejmě o nějaký anomální názor, který by literární i jiná věda jen těžko uznala. Když jsem ale pak začal pátrat sám, motiv mesianismu jsem našel mezi řádky na mnoha místech i mimo Reportáž.
V kritice Šaldy, jehož si jako kritika samotného (tehdy pětapadesátiletého) dovoluje Fučík rozebrat a zhodnotit ve svých 18 letech velmi trefně a přes neskrývaný obdiv někdy i velmi ostře, použil mladý student bezděky i slova o své představě nového člověka: „bytosti ne nepodobné nadčlověku“. Cituje ze Šaldova Boje o zítřek: „Kultura nevěří v krásné duše v ubohých zanedbaných tělech, kultura je sňatek ducha a hmoty“.
V kritice Šrámkova Stříbrného větru mluví o výkřiku mládí za sebe: „Chci, aby ve mně zvítězilo zvíře. Jsem dekadentem prasečí society. Jsem tvořen revolucí a tělem – revolucí a tělem…“ Šrámkovskou kritiku zakončuje Fučík slovy: „Šrámek není Spasitelem, ale je jeho Janem Křtitelem“.
Pokud by byl Fučík zůstal pokřtěn Fráňou Šrámkem, mohl být možná hrdinou dneška. O jeho životě ovšem rozhodl, dle mého názoru, Komunistický manifest, který přečetl spolu se Šaldou, Šrámkem a stovkou dalších knih ve svých osmnácti letech, a na rozdíl od všech ostatních knih, které četl a které náležitě rozebral a zaujal k nim jasně vyhraněný postoj, u Manifestu se omezil na výpisky bez jakéhokoli komentáře. Jasně z toho vyplývá, že se s textem maximálně ztotožnil, a když jej čtete i dnes, dokážete v jeho jednoduché logice najít kouzlo pravdy, kdyby nebyla zabalena do celofánu neskrývané třídní nenávisti. Fučík přijal tuto nenávist za svou, a držel se jí i poté, když se dozvěděl, jakých zvěrstev je schopna. To jeho odkaz pro dnešek pohřbilo, nicméně jeho osud, charakter a shoda okolností, která jej předurčila k autorství literárního počinu, jenž ve světě nemá obdoby, stojí za trvalou pozornost.
4 komentáře:
Není to poprvé, co na svém blogu stavíš víru v sebe v ne zrovna lichotivé světlo, a tak mi to prostě nedá a konečně reaguji. Víra v sebe nemusí nutně podporovat ideu individualistické společnosti založené na silných jedincích, která k nám vane ze západu (a cestou se vyhýbá Francii) a je prezentována jako ta správná. Věřím v sebe a v mém pojetí to neznamená egoistickou víru, i když to tak asi lingvistiky na první pohled vypadá. Naopak víra v osud (jako nutnou součást víry v sebe) pro mě znamená pokoru. Víra v sebe pro mě znamená možnost se k sobě obrátit. Protože, kde jinde hledat počátky svých štěstí a neštěstí než právě v sobě? Víra v sebe znamená možnost odpouštět. Copak odpuštění může začít někde jinde než u nás samotných? Vírou v sebe nemusí člověk podkopávat víru v boha nebo Boha. Protože kde jinde ho hledat (Může Ho člověk doopravdy najít?) než v sobě? Můžeme Ho a s Ním sdílet, když nebude v nás? Víra v sebe pro mě znamená začít u sebe, mít se ráda a milovat, protože teprve pak můžu milovat "blízké i daleké". Ty, kteří jsou součastí mě, protože je tak vnímám, a tak vírou v sebe věřím i v ně. Věřím v sebe. :]
Já proti sebedůvěře nic nemám, když se neohání tou vírou v sebe. Rád řeknu, co umím a co neumím, a pokud si myslím, že to, co umím, umím dokonce hodně dobře (nechci říct líp než ostatní, to už bych neměl posuzovat já), tak je dobré si to umět přiznat:) Takže je to o slovíčkaření, já, tedy pokud si můžu vůbec v tomto věřit, v sebe nevěřím. Sebou jsem, sebe poměrně i znám, ale víru v sebe neznám a nechápu. "Věřit v" mi totiž přijde jako sloveso, které vyžaduje objekt a ne subjekt - jsem to já, kdo věřím. Ovšem, mohu se stát objektem, ale to je potom pro mě opravdu sebestřednost - stejně jako vidím sebe (hledím tedy do zrcadla), miluji sebe, jsem ze sebe naměkko;) Protože vidím, že hledáte ve víře v sebe pokoru, nevztahujte mou kritiku na sebe, ale zároveň mi tím nezabráníte, abych se proti víře v sebe, jak ji prezentuje většina ostatních, když se jich člověk zeptá, v co věří (a není to obhajoba víry v Boha, protože se nijak nedurdím na víru v přírodu, v osud, který zmiňujete, v energie, ve vesmír, ve vědu), neohradil. Jsem jinak člověk tolerantní a chápu, že někdo jiný může pod stejnými slovy cítit něco jiného. Věřím ve Vás. Nebo v tebe, protože nevím, kdo to píše :)
Před pár lety jsem navštívil Kryštofovy hamry , na kole, jel jsem za synem na skautský tábor, a překvapil mě na návsi pomník, na kterém byl Julek ,i s jeho výrokem: Lidé bděte..,jestli to tam ještě mají netuším, dnes občas vídám parafrázi slavného výroku : Lidé zděte ! jako třeba na zdi jedněch stavebnin u K. Varů.
stýv
Je to tam stále, alespoň v neděli ještě bylo...
Abee
Okomentovat