Běsi

Je to zvláštní, na Dostojevského Běsy jsem nikdy nenarazil v češtině a přesto pro sebe považuji pár momentů z knihy za nejklasičtější uvedení do teorie románu. Četl jsem je v angličtině, když jsme byli, dávno tomu již, se spolužáky v Bulharsku, a tehdy mě ty momenty oslnily. Bylo to tahání za nos – kdy jedna z postav staršího váženého muže pár kroků tahá za nos, a kousání – jiná postava zase někoho kousne do ucha, někoho jiného do ramene, a než spáchá sebevraždu, tak snad do malíčku. Od té doby jsem to nečetl, ale maminka mi nahrála filmové ztvárnění od mého milovaného Andrzeje Wajdy, ovšem ve francouzštině. Jsem hrozně zvědavej, jestli tam ty momenty budou, ale jak znám Wajdu, tak si je nenechal ujít. Stihl jsem si pustit asi jen prvních deset minut, ale už v nich stojí pár věcí za ocitování, tak tu s nimi budu občas otravovat. Brzy budu muset sáhnout po českém překladu. Tedy, ukázka z titulků první:

Petr: Uděříme! „Zub za zub,“ jak stojí v evangeliu.
Otec: Mýlíš se, to v evangeliu není.
Petr: A co? Nikdy jsem to nečetl. Žádnou knihu jsem nečetl. Hlavní je pokrok.
Otec: Ale Shakespeare ani Victor Hugo přece pokroku nebrání.
Petr: Nepotřebujeme knihy. Viktor Hugo je starej sráč. A Shakespeare? K čemu je rolníkům? Ti potřebují boty.
Otec: A vy jim je dáte?
Petr: Jistě!
Otec: A brzy?
Petr: V červnu. Ano, v červnu už budou všichni vyrábět boty.
Otec: A co bude potom?
Petr: To nevím. Patříš k vymírající generaci, kladeš hloupé otázky. Já budu bourat, budovat budou jiní.