History revue je plná příběhů, až mi těch 100 stránek přijde moc. Na začátku v odpovědích na dopisy diváků je zhodnocen překlep jedné autorky z minulého čísla, v němž napsala, že atomová bomba dopadla na Hirošimu v roce 1946 – „vyvodili jsme z toho důsledné personální změny, autorka textu už u nás nepracuje“. A hned první článek je od Luboše Y. Koláčka a v jeho senzačních příbězích je dvakrát zopakovaný překlep, který jako v případě Templářů dokazuje, že autor čerpá z jedné knihy a možná z internetu a to ty zdroje ještě čte špatně. Chrám Boží moudrosti není Haggia Sofia, ale Hagia Sofia.
V té přehršli dalších článků jsem si vybral jeden, který je věnovaný muži, jenž se jmenoval Arthur Breisky. Jeho Triumf zla jsem přečetl na gymplu, na který on chodil skoro sto let přede mnou. Když se mnou a s Ríšou pak natáčela televize Nova reportáž o naší katedře, při večeři, kterou jsme za to dostali, nám Standa Motl vyprávěl o svym pátrání, jestli Arthur Breisky nemohl být B. Traven (obráceně new Art. B.). Tak jsem si nedávno koupil autorovo dílo a korespondenci, abych byl i v tomhle trochu moudřejší a střízlivější.
Kupodivu autor článku po identitě B. Travena nepátral, jen tuto teorii krátce zmínil v posledním odstavci. Zato srovnával Breiskyho s Baronem Prášilem a s Kristiánem Oldřicha Nového a vidí v něm dokonce předobraz studentů z českých klasických filmů. V dopisech prý svou novou slečnu, Boženu Dapeciovou, o rok starší Louňanku (to je strašnej výraz!), mystifikuje: osobně zná každého slavného spisovatele – já ty dopisy před časem četl a nic podobného si nepamatuju! O spisovatelích píše na základě svojí čtenářský zkušenosti a ne osobní známosti. V tomto duchu pak ale autor dále rozvíjí svoji vizi jedné pražské recepce, na níž se Breisky sází s dalšími českými dekadentními básníky a rakouskými bankéři, že sbalí nějakou holku nebo že viděl u Oscara Wilda opravdový originál obrazu Doriana Graye. Opravdu by mě zajímalo, z jakého pramene čerpal, ne-li jen z Triumfu zla, v němž o předmětech svých údajných sázek opravdu píše, ale v úplně jiném kontextu.
Ne, necítím se zdaleka jako odborník na Breiskyho, naopak. Ale tenhle článek mě naštval. Ptáte se, kdo je autorem? Luboš Y. Koláček. Zároveň mě však inspiroval! Psal jsem do lounského archivu spolužákovi z gymplu a jsme s Věruškou zváni, abychom si prohlédli originály Breiskyho korespondence. O tom se mi tenkrát na gymplu ani nezdálo. Je tam taky poslední pohlednice z New Yorku, na níž si Breisky podle autora článku neodpustí jakési nejasné fabulace o „skvěle honorované životní nabídce“.
Schválně jsem si ty nejasné fabulace našel: „Mám zde u veliké nakladatelské firmy místo francouzského a německého korespondenta s platem měsíčním 100 dolarů, což je skorem trojnásobně více, než jsem měl jako rakouský úředník.“ Že by to nemohla být pravda? O pár týdnů později Breiskymu v německé nemocnici rozdrtil hlavu výtah, který obsluhoval. Jeho vztah k Božence Dapeciový, jejich dlouhé odloučení, smíření a náhlý konec jsou podle mě natolik zajímavé a v článku opomenuté, že tu o nich brzy něco napíšu a slibuju, že si nebudu vymejšlet ani jako Baron Prášil ani jako Arthur Breisky ani jako Luboš Y. Koláček.
V té přehršli dalších článků jsem si vybral jeden, který je věnovaný muži, jenž se jmenoval Arthur Breisky. Jeho Triumf zla jsem přečetl na gymplu, na který on chodil skoro sto let přede mnou. Když se mnou a s Ríšou pak natáčela televize Nova reportáž o naší katedře, při večeři, kterou jsme za to dostali, nám Standa Motl vyprávěl o svym pátrání, jestli Arthur Breisky nemohl být B. Traven (obráceně new Art. B.). Tak jsem si nedávno koupil autorovo dílo a korespondenci, abych byl i v tomhle trochu moudřejší a střízlivější.
Kupodivu autor článku po identitě B. Travena nepátral, jen tuto teorii krátce zmínil v posledním odstavci. Zato srovnával Breiskyho s Baronem Prášilem a s Kristiánem Oldřicha Nového a vidí v něm dokonce předobraz studentů z českých klasických filmů. V dopisech prý svou novou slečnu, Boženu Dapeciovou, o rok starší Louňanku (to je strašnej výraz!), mystifikuje: osobně zná každého slavného spisovatele – já ty dopisy před časem četl a nic podobného si nepamatuju! O spisovatelích píše na základě svojí čtenářský zkušenosti a ne osobní známosti. V tomto duchu pak ale autor dále rozvíjí svoji vizi jedné pražské recepce, na níž se Breisky sází s dalšími českými dekadentními básníky a rakouskými bankéři, že sbalí nějakou holku nebo že viděl u Oscara Wilda opravdový originál obrazu Doriana Graye. Opravdu by mě zajímalo, z jakého pramene čerpal, ne-li jen z Triumfu zla, v němž o předmětech svých údajných sázek opravdu píše, ale v úplně jiném kontextu.
Ne, necítím se zdaleka jako odborník na Breiskyho, naopak. Ale tenhle článek mě naštval. Ptáte se, kdo je autorem? Luboš Y. Koláček. Zároveň mě však inspiroval! Psal jsem do lounského archivu spolužákovi z gymplu a jsme s Věruškou zváni, abychom si prohlédli originály Breiskyho korespondence. O tom se mi tenkrát na gymplu ani nezdálo. Je tam taky poslední pohlednice z New Yorku, na níž si Breisky podle autora článku neodpustí jakési nejasné fabulace o „skvěle honorované životní nabídce“.
Schválně jsem si ty nejasné fabulace našel: „Mám zde u veliké nakladatelské firmy místo francouzského a německého korespondenta s platem měsíčním 100 dolarů, což je skorem trojnásobně více, než jsem měl jako rakouský úředník.“ Že by to nemohla být pravda? O pár týdnů později Breiskymu v německé nemocnici rozdrtil hlavu výtah, který obsluhoval. Jeho vztah k Božence Dapeciový, jejich dlouhé odloučení, smíření a náhlý konec jsou podle mě natolik zajímavé a v článku opomenuté, že tu o nich brzy něco napíšu a slibuju, že si nebudu vymejšlet ani jako Baron Prášil ani jako Arthur Breisky ani jako Luboš Y. Koláček.
Žádné komentáře:
Okomentovat