Foglar volá

6. července před sto lety se narodil Jaroslav Foglar a mě nenapadlo, jak lépe oslavit tohle výročí, než že jsem se vydal za synovcem Kubou a na večer naplánoval slavnostní začátek jeho modrého života… Přivezl jsem do Loun vydání knihy Přístav volá z roku 1942, což Kubu tolik nezaujalo, ale hned po prvních stránkách si ho Jiří Dražan získal a pak po mě několik následujících dní chtěl pořád jen přečíst další a další z šestatřiceti kapitol a v Praze mě donutil koupit několik dalších Foglarů (a taky Harryho Trottela a ta jemná tenata, tomu názvu se smál ještě celou cestu domů, inu krásných sedm let). Já jsem si tam koupil Foglarův životopis, který jsem přečetl stejně hltavě jako Hochy od Bobří řeky, když jsem byl kluk. Vzpomněl jsem si při tom na svou foglarovskou historii, kdy jsme coby šestnáctiletí mazáci založili v Lounech Klub mladého hlasatele 951 Mintaka. Byl jsem kronikář, ale protože klub neměl dlouhého trvání (on samotný novodobý Mladý hlasatel nevydržel o moc déle), v kronice je jen několik zápisů, ten hlavní o zakopání zapečetěné láhve se zakládací listinou. Už nějakých šestnáct let je pohřbená někde za lounskými jatkami a jsme domluveni, že ji jednou v pokročilejším věku půjdeme vykopat ve staré sestavě (tzn. já, Pišos a Eliášek, kterého jsem coby šťastnýho tatínka potkal na posledním Brutusu). Já se teď pokouším pro Kubu sestavit tabulku Modrého života podle vzoru z knížky Kronika Ztracené stopy. A Kuba doufám sám pokračuje v dalších kapitolách Dobrodružství v zemi nikoho.

Ale skutečně první knížka, kterou bych si mohl na vlastní oči prohlédnout a rukama ohmatat, mi vyšla ještě před Kobesovými a byl to Přístav volá. Historie této knížky byla pro mne velmi významná a pohnutá. Byl jsem s jejím napsáním hotov za několik měsíců, byla to moje první knížka napsaná za tak krátkou dobu. A co mě k tomu spěchu pobídlo? Bylo to zjara 1934, když jsem v denním tisku spatřil oznámení Melantricha, že vypisuje soutěž o nejlepší knihu pro mládež, s částkou 10.000,-Kč pro vítěze. Rukopisy se měly odevzdat do 30. června. Tato pro mne šibeniční lhůta byla velmi krátká, snad jen tři čtyři měsíce! Nadto jsem byl tehdy právě ve sklíčené náladě, rozešli jsme se s mou první láskou B.V. a já byl rozbolestněný na nejvyšší míru. Proto také to, co jsem začal psát, neslo pečeť mých chmurných nálad a v knížce nebylo nic moc právě veselého. I to loučení dvou hrdinů rukopisu bylo zpodobením mého prožitku přetaveného do přátelství dvou kamarádů, kteří se musejí rozloučit…

Jaroslav Foglar, Po stopách rychlých šípů, Magnet 11/1990

A co na to Jan Tleskač? A Otakar Losna?

<3