Než Abee odjela do Anglie, chtěla se se mnou poradit, co si má vzít na čtení, aby v době, kdy nebude mít nablízku přátele a všelijaká noční rozptýlení, načetla co nejvíc k maturitě. Nakonec poradila ona mně. Uvědomil jsem si totiž, že jsem ještě nečetl nic od Jana Trefulky, a tak jsem hned ten týden vydražil několik jeho knížek. Na víkend jsem si vzal Třiatřicet stříbrných křepelek, jednak proto, že je nejútlejší, a hlavně proto, že hlavní hrdince je třiatřicet jako mně.
„Filmová“ novela Jana Trefulky nás zavádí do roku 1961, kdy vrcholila karibská krize. Nad městem létají často tryskáče a lidé nakupují jako před světovou válkou. Manželé Hanákovi mají dvě děti a každý má kvalitní vedlejší vztah, takže se spolu moc nevidí. Paní Jarka Hanáková pracuje v jakémsi osvětovém ústavu. Možná v nějakém podobném pracoval po válce i Jan Víšek a možná, že jeho důvody byly podobné těm, které uvedl i Jarčin kolega Jiří: „Za prvé: jsem pro socialismus, nepoznav nic lepšího. Za druhé: dělat vyložený kýče nemám svědomí a doopravdy malovat nemám talent. Je přirozené, že dělám agitaci a propagaci.“
Paní Hanáková má narozeniny. Manžel na ně zapomněl a odjíždí na služební cestu. Schůzka s milencem se tedy musí odbýt odpoledne, večer zaberou děti. V práci se oslavy konají i za přítomnosti ředitele Domu osvěty. Rozčiluje se nad moderním umění. Jiří se do toho pustí s vervou, kterou už si mohl v knížce vydané v roce 1964 dovolit: „Já jsem to teda nezažil, ale pokud jsem se dočetl, Hitler takový umění zakázal.“ A chce vědět, jakej je rozdíl mezi náckovským a komoušským náhledem na věc. Ředitel odpovídá při telefonním hovoru, ale shrnout se to dá takto: „To vám měli vysvětlit ve škole, jaký je to rozdíl. Mně to vysvětlili, pravda, v koncentráku. A teď jsem tadyhle. A to je ten rozdíl.“
„A můj dědeček byl na Piavě a já mám číslo límce třicet devět.“ Lepší glosu než jakou dal do placu další z kolegů bych jen těžko vymyslel.
Kdo z mladejch chce nasát atmosféru komunismu, vřele doporučuju. Kniha je prokládána hesly, která tehdy visela všude, typu: Šetřte naše sady! Vybudovali je občané III. obvodu v akci Z. Ve střetu Hamákové s realitou se ozývá hlas prostého lidu: „Když si to vezmu za posledních deset let, o čem jste nás poučovali. Soutěže, výstavy, metody a hnutí, až jsme z toho všichni hnutý. Dobrý to začne být teprve tehdy, až budou všichni poctivě pracovat bez hnutí. Až se poctivost a pracovitost nebude evidovat, registrovat a osvěcovat.“
Nádherná je pasáž, kdy se odpoledne Jarka sejde se svým milencem a posadí se na lavičku u pískoviště, kde paní učitelka s dětmi nacvičuje, jak se chovat při atomovém útoku. Ženatý milenec pouští tu tolikrát ohranou desku, že má rád svoji ženu a svého syna, ale pořád myslí na ni a na nikoho jiného, a do toho se ozývá z úst školačky „Zalehneme nohama k centru výbuchu“ a na to učitelčino „A? Dělej, za čtvrt hodiny musíme zpátky!“
Konec prozrazovat nebudu, ale ta knížka není o pointě, je o těch peripetiích, zaznamenaných opravdu s filmovým smyslem pro detail. Těším se na Trefulkovu prvotinu. Musím říct, že třiatřicet stříbrných křepelek mi ještě přes nos nepřeletělo, ale i Husákovy děti dospěly do Kristových let (tenhle verš od Pavla Grohmana by si zasloužil bejt v čítankách), takže v prosinci přeletí a už se nikdy nevrátí.
„Filmová“ novela Jana Trefulky nás zavádí do roku 1961, kdy vrcholila karibská krize. Nad městem létají často tryskáče a lidé nakupují jako před světovou válkou. Manželé Hanákovi mají dvě děti a každý má kvalitní vedlejší vztah, takže se spolu moc nevidí. Paní Jarka Hanáková pracuje v jakémsi osvětovém ústavu. Možná v nějakém podobném pracoval po válce i Jan Víšek a možná, že jeho důvody byly podobné těm, které uvedl i Jarčin kolega Jiří: „Za prvé: jsem pro socialismus, nepoznav nic lepšího. Za druhé: dělat vyložený kýče nemám svědomí a doopravdy malovat nemám talent. Je přirozené, že dělám agitaci a propagaci.“
Paní Hanáková má narozeniny. Manžel na ně zapomněl a odjíždí na služební cestu. Schůzka s milencem se tedy musí odbýt odpoledne, večer zaberou děti. V práci se oslavy konají i za přítomnosti ředitele Domu osvěty. Rozčiluje se nad moderním umění. Jiří se do toho pustí s vervou, kterou už si mohl v knížce vydané v roce 1964 dovolit: „Já jsem to teda nezažil, ale pokud jsem se dočetl, Hitler takový umění zakázal.“ A chce vědět, jakej je rozdíl mezi náckovským a komoušským náhledem na věc. Ředitel odpovídá při telefonním hovoru, ale shrnout se to dá takto: „To vám měli vysvětlit ve škole, jaký je to rozdíl. Mně to vysvětlili, pravda, v koncentráku. A teď jsem tadyhle. A to je ten rozdíl.“
„A můj dědeček byl na Piavě a já mám číslo límce třicet devět.“ Lepší glosu než jakou dal do placu další z kolegů bych jen těžko vymyslel.
Kdo z mladejch chce nasát atmosféru komunismu, vřele doporučuju. Kniha je prokládána hesly, která tehdy visela všude, typu: Šetřte naše sady! Vybudovali je občané III. obvodu v akci Z. Ve střetu Hamákové s realitou se ozývá hlas prostého lidu: „Když si to vezmu za posledních deset let, o čem jste nás poučovali. Soutěže, výstavy, metody a hnutí, až jsme z toho všichni hnutý. Dobrý to začne být teprve tehdy, až budou všichni poctivě pracovat bez hnutí. Až se poctivost a pracovitost nebude evidovat, registrovat a osvěcovat.“
Nádherná je pasáž, kdy se odpoledne Jarka sejde se svým milencem a posadí se na lavičku u pískoviště, kde paní učitelka s dětmi nacvičuje, jak se chovat při atomovém útoku. Ženatý milenec pouští tu tolikrát ohranou desku, že má rád svoji ženu a svého syna, ale pořád myslí na ni a na nikoho jiného, a do toho se ozývá z úst školačky „Zalehneme nohama k centru výbuchu“ a na to učitelčino „A? Dělej, za čtvrt hodiny musíme zpátky!“
Konec prozrazovat nebudu, ale ta knížka není o pointě, je o těch peripetiích, zaznamenaných opravdu s filmovým smyslem pro detail. Těším se na Trefulkovu prvotinu. Musím říct, že třiatřicet stříbrných křepelek mi ještě přes nos nepřeletělo, ale i Husákovy děti dospěly do Kristových let (tenhle verš od Pavla Grohmana by si zasloužil bejt v čítankách), takže v prosinci přeletí a už se nikdy nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat