Rozčarování

Dostal se mi do ruky Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské, který byl objeven v archivu NKVD. Nina si deník psala od roku 1932 do roku 1937, od svých třinácti let do osmnácti a bývá tak srovnávána s Anne Frank, která si začala psát deník v den svých 13. narozenin. Deník holandské židovské dívky jsem nečetl, ale teď jsem na své cestě literaturou dospěl k bodu, kdy jej usilovně sháním (do knihovny bohužel nemůžu, neboť nemůžu najít Vianovy Mravence a dokud je nevrátím, nic mi tam nepůjčí). Nina mě totiž fascinuje svojí vyspělostí. Jak někdo může ve třinácti letech psát takovým slohem? Co já jsem dělal ve třinácti? Ano, pamatuju si, že jsem už tehdy chtěl být spisovatelem, ale toužil jsem napsat knížku podobnou Lišákům, myšákům a šibeničákovi. Jenže ze slohů jsem dostával pětky a když se mi povedly, tak čtyřky. Z domácích slohů jsem míval zásadně jedničky, ale ty mi psala maminka, tak to se asi nedá počítat. Jak jsem se nedávno dočetl, i Anne Frank podezřívali, že si své deníkové záznamy nepsala ona, ale úplně dospělej Otto Frank, její táta. Tuhle teorii vyvrátil až rozbor rukopisu a papíru v roce 1986, nedávno taky vyšlo vydání s dodatky, které tvoří lechtivější záznamy a trochu příkřejší úvahy o rodičích, které tatínek z pochopitelných důvodů zamlčel.

Nina Lugovská žila v Moskvě a její otec byl tři roky na Sibiři, z čehož pramení její nenávist vůči sovětskému režimu. Spousta jadrnějších řádků byla přeškrtána do nečitelnosti (poté, co deník objevila její matka), ale i ty, co zůstaly, postačily NKVD k tomu, aby celou rodinu poslali v roce 1937 do GULAGu. Nina byla malířkou, ale chtěla být spisovatelkou.


Právě čtu životopis Lermontova... Kdykoli pročítám životopis nějakého spisovatele, vždycky nejdřív hledám, co je mezi ním a mnou společného. Tato snaha se u mě objevila už dost dávno, a jakmile najdu nějaké shodné rysy (což bývá velmi zřídka), jsem vždycky moc ráda a připadám si, jako by mi to přineslo novou naději, že se také můžu stát spisovatelkou.
Jenže já psát neumím. Copak tohle je talent? Někdy nejsem schopná pořádně napsat jedinou stránku. Sedím nad každou větou a přemítám, jak ji napsat. S tím se daleko nedostanu. Někdy doufám, že s léty to všechno ještě přijde a že budu mít k dobru to, že jsem začala psát už v dětství, ale Lermontov začal psát už ve třinácti, a jak psal krásně!

15. února 1933 (to bylo Nině 14 let)

Knížka stojí za přečtení a vzhledem ke smyslu tohoto soběpisníku také za pár vhledů a ukázek. Pro dnešek jsem vybral jednu pro ty, kteří cítí třeba ve svých čtrnácti, osmnácti nebo dvaceti, že stále přicházejí o iluze a že to trochu bolí.


Život je jednolitá spirála rozčarování. Co mě v něm od plenek potkalo? Rozčarování, rozčarování a nic než rozčarování. Od té doby, kdy si něco pamatuju, provázelo můj život neustálé rozčarování. Nejdřív rozčarování z lidí a potom hořké, mučivé rozčarování ze života. Pamatuju si dobu, kdy se mi svět zdál překrásný. V ty dny jsem nepřemýšlela o podivné nespravedlnosti veškerého života, nevěděla jsem, jak jsou lidé podlí, viděla jsem jen krásnou lícovou stranu života a nekoukala za kulisy. Byla to taková šťastná doba! Bylo to dětství s jeho krátkými radostmi i bolestmi, veselé, bezstarostné děství. Ale to už skončilo.
Ještě pořád mě skoro všechno rozčarovává. Máma, táta, sestry. Teď už všechno vidím ve skutečném světle. A s trpkostí se utvrzuju v tom, že na tomhle světě není nic krásného. Ještě nejsem rozčarovaná sama ze sebe. Cha, cha! Není to divné? Ale sobě ještě věřím – věřím, že je možné být šťastná. Ale přijde čas, kdy i tahle víra selže, přijdou dny ještě mučivějšího rozčarování – rozčarování ze sebe sama.

28. srpna 1933

Co bych vám na to, děvčátka moje, řekl. V Kristových letech už mám tohle rozčarování za sebou. Je to opravdu mučivé, ale život nemá jenom pannu na aversu a supa na reversu. Život je mince hozená do vzduchu. Otáčí se tak rychle, že v žádné jeho chvíli nepostřehneme, kterou stranou se na nás zrovna řítí. Svět se taky otáčí a až ta všechna rozčarování mě z ptolemaivského pohledu na věc dovedla k tomu koperníkovskému. Použiju svůj autorský velice krátký aforismus, který ale chce říct vše, k čemu jsem za ty roky od plenek až po Kristova léta došel ve svých filosofických myšlenkách:

„I pod námi je nebe!“