Hřbitovy nevyhledávám, ale pokradmu si vybírám, na jakém bych chtěl někdy spočinout. Někdy mívám příjemný pocit, že bych jednou chtěl ležet na tolika krásnejch místech, který jsem navštívil, a tedy: že to po smrti nemusí být až tak šedivej a nehezkej život. Zrovna dnes se v kostelech četlo Já jsem cesta, pravda a život, kde se mi moc líbí ta pasáž: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Celý to končí veršem Jan 14,12, tak možná proto je mi tahle biblická pasáž tak důvěrně známá.
Nicméně vraťme se nohama na zem, resp. pod zem. Můj vkus se pohybuje od Olšanských hřbitovů, přes lesní hřbitov u Nového Boru, malý hřbitůvek někde v křivoklátských lesích (místo už jsem zapomněl, budu se tam muset zase vydat), až po jeden, který jsem míjel vždycky cestou vlakem z Kadaně do Kaštic. Stál hned u kolejí a nedaleko od něj se pomalu řítil kostelík, jemuž by pomohla snad jen ruka a přímluva sv. Františka.
K tomu poslednímu z jmenovaných jsem se vždycky chtěl podívat jinak než ho jen zahlédnout z okýnka motoráčku, kterej teď už stejně skoro nejezdí. Nedávno jsem na něj narazil na ČerFově soběpisníku a byl jsem rád, že jsem ho poznal už podle fotek. Využil jsem tedy naší motorizované cesty do Plzně a přemluvil Věrušku, abychom se tam zajeli podívat (a jeden z nás po těžkém obědě i něco víc než jen to, takže to přemlouvání nedalo až zas tolik práce). Fanda pořídil fotek sdostatek, a tak snad jen tu moji drážní a jednu interiérovou (že by tam byl už i ten druhej František? takhle to vlastně tomu kostelu sluší...). Na hřbitůvek nezbyl čas, ale brzy budeme do Plzně muset znovu, tak snad bude i slunečnější počasí.
Žádné komentáře:
Okomentovat