XXXV.
Při trati, kolem níž přeletí často bleskem
s železným ořem svým vlak s rozzuřeným třeskem,
pokojně hlídač tu v svém domku strážním žije.
Zahlédnouť oknem lze jak vnitřek čistotný je,
že mnohý z vlaku přál si jej, ač stavěn sypce.
I žena mnohokrát zde stává na výhybce,
na ruce dítě má – jen jedinou je tiskne.
Se strašným hukotem vlak zafičí a pískne
před nuzným bydliskem, jímž otřásá a hluší.
Však malé dítě tím se pranic nevyruší.
Tyhle krásné verše jsou ze sbírky Venku a vnitř, kterou napsal François Coppée a přeložil Ladislav Tesař v roce 1884. Coppée byl v mládí železničním úředníkem, později pracoval na ministerstvu války. Nakonec skončil jako knihovník, nejprve senátu pak divadla. Dlouho zůstával nepovšimnut, což krásně komentuje náš překladatel v předmluvě k vydání r. 1886:
Pro francouzské obecenstvo třeba vždy nějaké sensace, raketového otřasu, foudroyantního rozruchu, celé pršky rozčilivých klípků a historek, které všechny vynesou dílo umělce na plateau pozornosti, jež na výši pozoruhodnosti pak ovšem kulminuje uznáním a úspěchem. Bylo tak, jest tak. Třeba napřed události nějaké, zvláštní okolnosti, třaskavého efektu. Dnešního dne máme petardy. Roku 1866 jich ještě neznali. Proraziti - k tomu bylo třeba u nejvyšší míře svrchovaného talentu. V té věci konstatujeme dnes ovšem změnu. Nezapomeňme, že z těžkých hesel přítomnosti za našeho hmotného století jest jedním z nejpopulárnějších "Švindl" se všemi svými synonymy. A fabrikaci při naprostém nedostatku talentu - jak nazvati? Švindlem. Ostatně občasná revue po literatuře německé, francouzské a snad i jinonárodní ukazuje, že dnes ani talentu vůbec netřeba ku světové proslulosti.
Pak začal psát pro divadlo a jeho první hra sklidila obrovský úspěch a odstartovala i kariéru do té doby neznámé herečky Sarah Bernhardtové.
Dnes mám na podvečer naplánovanou svou první lekci francouzštiny v životě, a tak jsem se do začátku rozhodl naučit jednu větu, kterou budu používat jako praktickou frázi, když se mi bude líbit něčí umělecký výkon. Našemu básníku ji prý řekl po premiéře Alexander Dumas starší: „Tutoie-moi, homme de talent!“ A Coppée nadaný byl.
XXVI.
Sním, Paříž časem když mi zžíhá peklem líce,
o tichém městýsi bez čoudu železnice,
kdež u podprefekta, - jenž, mluvka, sedá k stolu, -
bych čet při dessertu svou báj neb epištolu.
Tu moh´ bych pronést snad ten hříšek malý v tichu,
kousavé čtyřverší, své vlastní, v polosmíchu…
Při trati, kolem níž přeletí často bleskem
s železným ořem svým vlak s rozzuřeným třeskem,
pokojně hlídač tu v svém domku strážním žije.
Zahlédnouť oknem lze jak vnitřek čistotný je,
že mnohý z vlaku přál si jej, ač stavěn sypce.
I žena mnohokrát zde stává na výhybce,
na ruce dítě má – jen jedinou je tiskne.
Se strašným hukotem vlak zafičí a pískne
před nuzným bydliskem, jímž otřásá a hluší.
Však malé dítě tím se pranic nevyruší.
Tyhle krásné verše jsou ze sbírky Venku a vnitř, kterou napsal François Coppée a přeložil Ladislav Tesař v roce 1884. Coppée byl v mládí železničním úředníkem, později pracoval na ministerstvu války. Nakonec skončil jako knihovník, nejprve senátu pak divadla. Dlouho zůstával nepovšimnut, což krásně komentuje náš překladatel v předmluvě k vydání r. 1886:
Pro francouzské obecenstvo třeba vždy nějaké sensace, raketového otřasu, foudroyantního rozruchu, celé pršky rozčilivých klípků a historek, které všechny vynesou dílo umělce na plateau pozornosti, jež na výši pozoruhodnosti pak ovšem kulminuje uznáním a úspěchem. Bylo tak, jest tak. Třeba napřed události nějaké, zvláštní okolnosti, třaskavého efektu. Dnešního dne máme petardy. Roku 1866 jich ještě neznali. Proraziti - k tomu bylo třeba u nejvyšší míře svrchovaného talentu. V té věci konstatujeme dnes ovšem změnu. Nezapomeňme, že z těžkých hesel přítomnosti za našeho hmotného století jest jedním z nejpopulárnějších "Švindl" se všemi svými synonymy. A fabrikaci při naprostém nedostatku talentu - jak nazvati? Švindlem. Ostatně občasná revue po literatuře německé, francouzské a snad i jinonárodní ukazuje, že dnes ani talentu vůbec netřeba ku světové proslulosti.
Pak začal psát pro divadlo a jeho první hra sklidila obrovský úspěch a odstartovala i kariéru do té doby neznámé herečky Sarah Bernhardtové.
Dnes mám na podvečer naplánovanou svou první lekci francouzštiny v životě, a tak jsem se do začátku rozhodl naučit jednu větu, kterou budu používat jako praktickou frázi, když se mi bude líbit něčí umělecký výkon. Našemu básníku ji prý řekl po premiéře Alexander Dumas starší: „Tutoie-moi, homme de talent!“ A Coppée nadaný byl.
XXVI.
Sním, Paříž časem když mi zžíhá peklem líce,
o tichém městýsi bez čoudu železnice,
kdež u podprefekta, - jenž, mluvka, sedá k stolu, -
bych čet při dessertu svou báj neb epištolu.
Tu moh´ bych pronést snad ten hříšek malý v tichu,
kousavé čtyřverší, své vlastní, v polosmíchu…
Žádné komentáře:
Okomentovat