Žiju vsedě jako anděl na holičském křesle,
svírám korbel, ten s hlubokými žlábky,
krk se mi prohýbá, podbřišek visí sklesle,
kouř foukám do plachet korábu bez posádky.
Sny jsou má sladká bolest – jako rána veslem
či zaschlé holubince, na které nejsou škrabky,
mé srdce přesmutné už touží po řemesle,
jak vyhnat z těla ven ty zlatožluté kapky.
Dál pak už nemůžu poroučet tomu svalu,
vypil jsem korbelů, že rovnají se vědru:
jdu konat potřebu všech žebráků i králů
a jako pokojný Pán yzopů a cedrů
začnu chcát k nebesům hnědým jak od výkalů
s netečným souhlasem slunečnic v letním vedru.
