Nora

Teď už asi mohu s klidem prohlásit: Nemám rád umělecké filmy o básnících. Naštěstí jsem jich tolik neviděl. Naposledy ve čtvrtek Noru, popisující prvních dejme tomu pět let ze sedmatřicetiletého vztahu mezi Norou Barnacle a Jamesem Joycem (Joyce je pro mě básník v próze, i když psal také poezii). V druhé polovině filmu jsem usnul. Stejně jsem před časem (raději už si ani nevzpomenu, jak dlouhým) usnul u filmu Tom a Viv – o vztahu mezi T.S.Eliotem a jeho první ženou Vivianne. Proč? Prostě jsem se nudil tam, kde vím, že bych se nudit neměl. A režiséři nebo spíš autoři scénářů mi podávali své postavy už předem odsouzené k jasně formulovaným závěrům.

Když Nora udělala Joyce rukou na jedné z prvních schůzek, rozesmála se a řekla: „Nemáte kapesníček, pane Joyci?“ To byla první a (téměř) poslední věta, která mě zaujala, pak ještě jedna o postelích v bordelu ztvrdlých spermatem „těch, co byli přede mnou“. Následoval zhuštěný pohled na Joyce jako na tyrana, alkoholika, neurotika a nepochopitelného autora. Není divu, scénář napsala feministka.

Co je mezi mužem a ženou (stejně jako mezi dvěma muži či ženami), se nedá soudit ani z životopisů ani z korespondence, dokonce ani z deníků a tedy se to nedá ani zfilmovat. Co je mezi básníkem a jeho múzou se nedá ani pochopit, neboť básník nepíše svůj životopis ani deník, ani si nedopisuje se scénáristou.

Pět let vztahu za necelé dvě hodiny? To je, jako bych ukázal evoluci žirafy tak, že vytáhnu krávě krk. „Kdo má oči, viz…“ Kdo chce soudit, suď.
...