Svatováclavský víkend začal smiřováním s Němci, co bydleli v Kadani před rokem 1945. Napsal jsem o tom na blog KZK. Osobně se mi na tom nejvíc líbilo to, že jsme se s Otcem Josefem prošli pěšky z radnice na hřbitov a zpátky na faru, kde jsem si vyzvedl texty čtení na sobotní mši, abych je mohl najít (a pak přečíst) v angličtině a taky najít a předat Belgičanům ve vlámštině.
Sobotní ranní mše na začátku Vinobraní totiž měla čtení ve čtyřech jazycích a Belgičani z Halle na ní předali kopii svojí černé Madony jako dar městu Kadani. Originál z roku 1267 byl svatebním darem holandskému a henegávskému vévodovi, který se jmenoval Jan. A že já jsem taky Jan a taky jsem měl nedávno svatbu, přivezli mi Belgičani jedno malé balení chlastu a Věrušce kilo pralinek. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné!
Vinobraní se mi moc líbilo, počasí bylo vymodlené a tedy vymydlené, jediné mraky, co přišly, byly mraky lidí. Tak snad se bavili jako já. Trochu jsem se rozladil belgickými čůči, že jsem potom nevědomky zapomněl svůj nástup v Romanci o Karlu IV. Za hodinu na letošní derniéře jsem to ale zase napravil.
Večer jsem se s jednou dámou z Halle přel o evangeliích, v nichž ona jako pravověrná katolička vidí málo žen, a když, tak kromě Matky Boží jenom samé špatné. A že to bylo jinak. Chtěl jsem jen, aby uznala, že to mohlo (a tudíž nemuselo) být jinak (nebo mohlo být ještě úplně jinak), a hlavně, že v přítomnosti či nepřítomnosti žen v Kristově příběhu není moudrost ani toho příběhu ani Kristova. Pohořel jsem. A hlavně jsem nudil všechny okolo včetně Věrušky, tak se dodatečně omlouvám.
V neděli jsem v Žatci po dlouhé době viděl televizi. Po poledni dávali Maškarádu od Lermontova, natočenou v roce 1963 s Rážem a Brouskem, Bohdanovou a Kačírkovou. Hodina a deset minut plynule tekoucích veršů, které nenudily, ale naopak zněly jako vybroušená próza. Úžasný překlad zřejmě podle úžasného originálu! Po tomto poetickém zážitku jsem si zase jednou uvědomil, že když bylo Lermontovovi jako mně, byl už sedm let mrtev!
Odpoledne jsme jeli do Loun a s babičkou a s dědou nad mřížkovým koláčem zavzpomínali na jejich mládí. Večer jsme si u maminky pustili Sílu lidskosti o Nicholasu Wintonovi a já zase uronil pár slz. Inspiroval mě Terezčin kamarád, který na Wintonovo konto řekl zajímavý úsudek. Nesouhlasím s ním.
Na papeže jsem si párkrát taky vzpomněl, ale nerad se rouhám, tak jsem radši místo Staré Boleslavi navrhl Věrušce zajet do Nového Sedla ke kostelu Nejsvětější Trojice a sv. Václava, kde je to s tím naším českým křesťanstvím nahnuté jako s tím mým, ale kde se zvládnu pomodlit o to upřímněji.
Cestou jsme se zastavili na Stekníku a měli jsme štěstí. Paní domácí nás vpustila do terasovitých zahrad a do kaple, i když mají o víkendech otevřeno jen pro ohlášené skupiny.
Zámek je rokokový, i když základ je barokní. Z tvrze zámek nechal vystavět žatecký měšťan Jiří Kulhánek. To už je po mém strýci, našem starostovi a tom sci-fi autorovi čtvrtý Jiří Kulhánek, kterého znám, i když tenhle byl snad ještě i Jan a během života získal šlechtický titul a přídomek z Klaudensteina.
Rokokovou přestavbu řídil pak jeho potomek Jan František Kulhánek. Jeho iniciály J.F.K. zdobí nejen ornamentální zábradlí balkona, ale prý i strop hlavního sálu.
Rokoková je i kaple Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého.
Posledním soukromým majitelem byl švýcarský konzul, jemuž ovšem po válce zámek sebrali.
Od té doby, jak tomu tak v Čechách bývalo, zámek chátral, andělíčci přicházeli o ručičky a Nepomuk dokonce o hlavu. Dnes je na tom zámek podobně jako ten valečský a nejsou peníze.
Povzdechli jsme si s paní kastelánkou, že je škoda, že tu není ta hrdost jako v Anglii, a mě zase napadl plán na nějakou takovou nadaci, která by to přeci jen s tou naší hrdostí prubla. Co myslíte, našlo by se 20 let po revoluci dost Čechů hrdých na svoji tradici, co by byli ochotni přispět třeba tisícovku ročně na svoje členství v organizaci spravující zprvu snad několik jednotlivých památek, které by dávala dohromady? A postupně by se rozrůstala, jak by bohatla, protože se bude, jak doufám rodit víc a víc hrdých patriotů. A ze zámků jako je Stekník a Valeč by se stávala turistická centra.
Už jsem se probudil. Věruška si aspoň chvilku zahrála na zámeckou paní a jeli jsme domů.
Vlastně ještě to Nové Sedlo. Tedy svatý Václave...
Sobotní ranní mše na začátku Vinobraní totiž měla čtení ve čtyřech jazycích a Belgičani z Halle na ní předali kopii svojí černé Madony jako dar městu Kadani. Originál z roku 1267 byl svatebním darem holandskému a henegávskému vévodovi, který se jmenoval Jan. A že já jsem taky Jan a taky jsem měl nedávno svatbu, přivezli mi Belgičani jedno malé balení chlastu a Věrušce kilo pralinek. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné!
Vinobraní se mi moc líbilo, počasí bylo vymodlené a tedy vymydlené, jediné mraky, co přišly, byly mraky lidí. Tak snad se bavili jako já. Trochu jsem se rozladil belgickými čůči, že jsem potom nevědomky zapomněl svůj nástup v Romanci o Karlu IV. Za hodinu na letošní derniéře jsem to ale zase napravil.
Večer jsem se s jednou dámou z Halle přel o evangeliích, v nichž ona jako pravověrná katolička vidí málo žen, a když, tak kromě Matky Boží jenom samé špatné. A že to bylo jinak. Chtěl jsem jen, aby uznala, že to mohlo (a tudíž nemuselo) být jinak (nebo mohlo být ještě úplně jinak), a hlavně, že v přítomnosti či nepřítomnosti žen v Kristově příběhu není moudrost ani toho příběhu ani Kristova. Pohořel jsem. A hlavně jsem nudil všechny okolo včetně Věrušky, tak se dodatečně omlouvám.
V neděli jsem v Žatci po dlouhé době viděl televizi. Po poledni dávali Maškarádu od Lermontova, natočenou v roce 1963 s Rážem a Brouskem, Bohdanovou a Kačírkovou. Hodina a deset minut plynule tekoucích veršů, které nenudily, ale naopak zněly jako vybroušená próza. Úžasný překlad zřejmě podle úžasného originálu! Po tomto poetickém zážitku jsem si zase jednou uvědomil, že když bylo Lermontovovi jako mně, byl už sedm let mrtev!
Odpoledne jsme jeli do Loun a s babičkou a s dědou nad mřížkovým koláčem zavzpomínali na jejich mládí. Večer jsme si u maminky pustili Sílu lidskosti o Nicholasu Wintonovi a já zase uronil pár slz. Inspiroval mě Terezčin kamarád, který na Wintonovo konto řekl zajímavý úsudek. Nesouhlasím s ním.
Na papeže jsem si párkrát taky vzpomněl, ale nerad se rouhám, tak jsem radši místo Staré Boleslavi navrhl Věrušce zajet do Nového Sedla ke kostelu Nejsvětější Trojice a sv. Václava, kde je to s tím naším českým křesťanstvím nahnuté jako s tím mým, ale kde se zvládnu pomodlit o to upřímněji.
Cestou jsme se zastavili na Stekníku a měli jsme štěstí. Paní domácí nás vpustila do terasovitých zahrad a do kaple, i když mají o víkendech otevřeno jen pro ohlášené skupiny.
Zámek je rokokový, i když základ je barokní. Z tvrze zámek nechal vystavět žatecký měšťan Jiří Kulhánek. To už je po mém strýci, našem starostovi a tom sci-fi autorovi čtvrtý Jiří Kulhánek, kterého znám, i když tenhle byl snad ještě i Jan a během života získal šlechtický titul a přídomek z Klaudensteina.
Rokokovou přestavbu řídil pak jeho potomek Jan František Kulhánek. Jeho iniciály J.F.K. zdobí nejen ornamentální zábradlí balkona, ale prý i strop hlavního sálu.
Rokoková je i kaple Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého.
Posledním soukromým majitelem byl švýcarský konzul, jemuž ovšem po válce zámek sebrali.
Od té doby, jak tomu tak v Čechách bývalo, zámek chátral, andělíčci přicházeli o ručičky a Nepomuk dokonce o hlavu. Dnes je na tom zámek podobně jako ten valečský a nejsou peníze.
Povzdechli jsme si s paní kastelánkou, že je škoda, že tu není ta hrdost jako v Anglii, a mě zase napadl plán na nějakou takovou nadaci, která by to přeci jen s tou naší hrdostí prubla. Co myslíte, našlo by se 20 let po revoluci dost Čechů hrdých na svoji tradici, co by byli ochotni přispět třeba tisícovku ročně na svoje členství v organizaci spravující zprvu snad několik jednotlivých památek, které by dávala dohromady? A postupně by se rozrůstala, jak by bohatla, protože se bude, jak doufám rodit víc a víc hrdých patriotů. A ze zámků jako je Stekník a Valeč by se stávala turistická centra.
Už jsem se probudil. Věruška si aspoň chvilku zahrála na zámeckou paní a jeli jsme domů.
Vlastně ještě to Nové Sedlo. Tedy svatý Václave...
Žádné komentáře:
Okomentovat