Tak těžko z osidel Tvých srdce proklestit
a přitom tak lehko podlehnout Tvým vnadám.
Prosím? Máš radost, když pro Tebe strádám?
Pak i já se budu těšit ze své bolesti.
Svůj stav bych popsal jako stárnutí
za mlada, za živa pomalé umírání.
Prosím? Že přesně to je tvoje přání?
Pak umřít rychle nic mě nenutí!
Tvá zamračená tvář se na mě usmívá
a uklidní mě to, co mě znepokojí.
Tím naděje je větší, čím víc ubývá,
tím víc seš mou, čím míň toužíš být mojí.
To umí jenom láska – láska bláznivá,
že čím víc zraňuje, tím líp se rána hojí.
/Rime, 1567 - 1593/
Žádné komentáře:
Okomentovat