Zvíře, stroj a šaría

Na Kirwitzerovy dny letos mj. přijede i prof. Petr Vopěnka. Většina učitelů-pamětníků a hlavně maturantů z počátku 90. let ho pamatuje jako ministra školství v letech 90-92, kdy se snažil matematiku prosadit jako maturitní předmět. Já jsem maturoval v roce 1993, takže se mě to týkalo nadmíru věcně a byl jsem tenkrát rád, že to neprošlo. Nicméně dnes už si tak jistý nejsem. A taky jeho doporučení, aby se učilo radši bez učebnice než s nekvalitní knihou, s kterou třeba ani nesouhlasím, se mi líbilo a ve své praxi jsem se ho držel. A tak jsem si teď pořídil i jeho knihu Meditace o základech vědy. Je to dost matematicko-filosoficky složité, mám podezření, že až příliš chtěně, což je škoda, protože to většinu laického čtenářstva odradí. Ne tak mě. A tak se mi občas dostane informace pro mě velmi palčivé, která by tedy mohla zaujmout i čtenáře soběpisníku.

První takovou informací, která mě šokovala (a podle Petra Vopěnky šokovala i kolegu Komenského), byla ta, že zakladatel racionalismu a vlastně i novověké vědecké metody, René Descartes došel vědeckou metodou mj. k závěru, že zvíře nemá rozum, a tedy necítí bolest! Začal jsem se pídit, a opravdu, Descartes naprosto nekompromisně odděloval duši od těla a za sídlo duše měl šišinku (o melatoninu něměl zřejmě ani tuchu, vybral si ji jako mnohé jiné kultury, kterým se kdy podařilo roztlouci lebku a rozřezat mozek, protože je v centru hlavy a vypadá velice kompaktně). No a když je duše v mozku, jasně souvisí s rozumem, který ovládá naše vášně. Zvířata vášně neovládají, a tak nemyslí, tedy nemají duši, tedy nemají pocity, necítí nic, ani bolest. O tom, jak se liší člověk od zvířete, píše v páté kapitole Rozpravy o metodě. Důkazem rozumu je mu lidská řeč. Kdo neumí sestavit větu, je jen dobře zkonstruovaným strojem bez duše. A protože jen duše je nesmrtelná a tělo umírá, nemá smrt (a už vůbec ne utrpění) pro zvíře nějaký větší význam. Prostě trpí a chcípne a nezmění se vlastně vůbec nic. 

Pro nás Čechy může znít zajímavě i to, že jako účastník bitvy na Bílé hoře věnoval později svoji knihu Vášně duše dceři zimního krále Fridricha Falckého, Alžbětě České.  V 50. článku 1. knihy tam Descartes zvířatům přiznává existenci šišinky, nicméně protože nedokážou rozumem zkrotit vášně a pudy, zůstávají na úrovni strojů.

Vychováni touto vědeckou metodou, nemuseli si tedy příští racionalisté dělat hlavu s trápením zvířat a nedělají si ji dodnes mnozí další. Člověk může řezat do psa holí a vyzdvihovat Boha za to, jak skvělý stroj umí smontovat, protože kňučí tak dokonale, jako by cítil bolest, i když ji necítí. Až takhle zvráceně si někteří dokážou pod vlivem výchovy, pod dojmem, že to tak má být, ačkoli jim vlastní cit říká něco jiného, pod tlakem tradice, která je v Evropě už řádku let postavena víc na vědě než na něčem jiném, vysvětlit realitu. Descartes se mýlil, ale nemůže se stejně tak mýlit i moderní věda? V naší civilizaci kopeme do zvířat bez výčitek svědomí dál a na druhé straně vyznáváme kult domácích mazlíčků. Dítě je tady vychováno tak, že má v terárku králíka Ťunťu a k obědu pak bezejmenného králíka na smetaně a nepřijde mu to. 

A dle mého názoru, si většina těch, co dočetla až do konce, tak trochu oddechla, protože řeč je přece „jen“ o zvířatech. Morální dilema se řeší, až když jde třeba o takové kamenování podle šaríi.