aneb jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí
Zemřel Philip Zimbardo, který je známý především díky
Stanfordskému vězeňskému experimentu, ale jeho přínos psychologii sahá mnohem
dál. Významně přispěl ke studiu deindividuace a dehumanizace, zkoumal, jak
anonymita a skupinové prostředí mohou vést k antisociálnímu chování. Ve své
vlivné knize Luciferův efekt analyzoval, jak se obyčejní lidé mohou v
neetických situacích proměnit v pachatele zla, a podílel se na vyšetřování
zločinů v Centrální bagdádské věznici v roce 2003. Později napsal
knihu Banalita hrdinství a založil Heroic Imagination Project, kde se zaměřil
na podporu odvahy a hrdinství v každodenním životě.
Ačkoli Zimbardův vězeňský experiment možná nesplňuje dnešní
vědecké standardy a zůstává tak spíše psychologickým dramatem s pochybnými
výsledky, jeho hlavní poselství o síle okolností zůstává relevantní. V článku si dovolím jeho srovnání s Milgramovým kontrolovanějším experimentem a s moderními
reality show, které těží z rozpadu společenského řádu v uzavřených prostorech a
odrážejí podobnou fascinaci lidským chováním pod stresem a autoritou. Ze všech
těchto fenoménů lze rozpoznat, jak snadno může být naše morální integrita
ohrožena okolnostmi.
_______________________________________
Stanfordský vězeňský experiment (SPE), který vedl Philip
Zimbardo v roce 1971 na Stanfordské univerzitě, zůstává jednou z
nejkontroverznějších studií v oblasti psychologie. Cílem bylo zkoumat, jak role
vězňů a dozorců v simulovaném vězeňském prostředí ovlivní chování jednotlivců.
Do experimentu se zapojilo 24 mužů, většinou vysokoškolských studentů,
kteří byli pečlivě vybráni na základě psychické stability a fyzického
zdraví. Inzerát na účast zval dobrovolníky na psychologický výzkum
vězeňského života a odměnou bylo 15 dolarů denně. Účastníci byli náhodně
rozděleni do rolí vězňů a dozorců, což vedlo k rychlé eskalaci chování, kdy
dozorci začali projevovat agresivitu a vězni se stávali podřízenými a
bezmocnými.
Nutno dodat, že role ředitele věznice se zhostil sám Zimbardo,
který se natolik vžil do své role, že přestal objektivně sledovat vývoj
událostí a nezasahoval, když se situace začala vymykat kontrole. Dozorci, kteří
byli povzbuzováni, aby v rámci své role udržovali disciplínu, se stali čím dál
sadističtějšími, zatímco vězni rychle propadali bezmoci. Experiment musel být
předčasně ukončen po šesti dnech místo plánovaných dvou týdnů, když Zimbardova
kolegyně Christina Maslachová, jediná osoba zvenčí, která viděla, co se děje,
vyjádřila vážné etické obavy a kritizovala způsob, jakým byly lidské subjekty
vystaveny psychickému stresu a ponižování. Tento zásah vedl Zimbarda k
uvědomění, jak moc ho role ředitele ovlivnila, a přiměl ho experiment ukončit.
Ačkoli experiment ukázal znepokojivou snadnost, s jakou se
lidé přizpůsobují rolím moci a podřízenosti, byl kritizován jak za svou
metodologii, tak za etické nedostatky. Jeho hlavním cílem bylo zjistit, jaké
jsou psychologické účinky toho, že se jedinec stane vězněm nebo vězeňským
dozorcem. Ovšem zároveň je jasné, že chování účastníků bylo ovlivněno a dokonce
podporováno tak, aby odpovídalo předpokladům experimentu, což zpochybňuje
spontánnost jejich chování. Thibault Le Texier například poukazuje na to, že
dozorcům bylo Zimbardem přímo nařízeno, aby se chovali tvrdě, což vyvolává
otázky ohledně tzv. demand characteristics – tedy sklonu účastníků jednat podle
toho, co si myslí, že experimentátor od nich očekává. To snižuje platnost
závěrů, protože pozorované chování nemuselo být tak spontánní, jak Zimbardo
tvrdil. Navíc experiment neměl nezávislou kontrolní skupinu, což je zásadní pro
vědecké testování kauzality. Výsledky experimentu tak mohou být a také často jsou zpochybňovány jako příliš subjektivní.
Před pár lety jsem měl na kadaňském gymnáziu přednášku o neméně
slavném Milgramově experimentu z roku 1963. Tento experiment, který vedl
psycholog Stanley Milgram na Yaleově univerzitě, se zaměřoval na výzkum
poslušnosti vůči autoritě. Jeho cílem bylo pochopit, do jaké míry jsou lidé
ochotni vykonávat činy, které odporují jejich morálnímu přesvědčení, pokud jsou
podřízeni autoritě. Tento výzkum byl inspirován snahou pochopit chování během
nacistických zločinů za druhé světové války, kdy se mnozí pachatelé hájili tím,
že „jen plnili rozkazy“.
V experimentu byli účastníci (rekrutováni prostřednictvím
inzerátů, podobně jako v Zimbardově experimentu) vedeni k tomu, aby hráli roli
„učitele“, zatímco druhý účastník, údajně jiný dobrovolník, ale ve skutečnosti
herec, hrál roli „žáka“. Učitel měl za úkol zadávat otázky a při každé špatné
odpovědi udělit žákovi elektrický šok, přičemž intenzita šoků se zvyšovala. Ve
skutečnosti však žádné šoky neexistovaly, a herec pouze předstíral bolest. Šoky
měly sahat od lehkých (15 voltů) až po extrémně bolestivé (450 voltů), označené
jako „smrtelná dávka“.
Účastníci často váhali, zejména při vyšších napětích, ale
když je osoba v bílém plášti (autoritativní experimentátor) pobízela slovy typu
„experiment vyžaduje, abyste pokračovali“, většina z nich pokračovala.
Překvapivě až 65 % účastníků bylo ochotno udělit maximální, smrtící dávku 450
voltů, i když při mnohem nižších dávkách slyšeli předstírané křiky a prosby
„žáka“, aby byl experiment ukončen, a při dalších dávkách už jen zimomřivé ticho.
Tento výsledek šokoval vědeckou komunitu i širokou veřejnost, protože ukázal,
jak snadno lidé mohou pod tlakem autority jednat proti své vlastní morálce.
I když byl tento experiment také eticky kontroverzní,
dodržoval více tradiční vědecké standardy. Měl relativně kontrolované podmínky
a byl opakovaně testován, což poskytlo přesvědčivé důkazy o mechanismech
poslušnosti a autority. Na rozdíl od SPE tak Milgramův umožnil získat
robustnější důkazy o mechanismech poslušnosti. Zatímco oba experimenty odhalily
schopnost lidí k ukrutnostem pod sociálním tlakem, Milgramův výzkum poskytl
spolehlivější data.
Stanfordský vězeňský experiment má rovněž zajímavé paralely
s moderními reality show. Pořady jako Big Brother nebo Survivor uzavírají
jednotlivce do omezeného prostoru pod neustálým dohledem, což často vede k
emocionálním výbuchům, spojenectvím a zradám. Tyto situace jsou navrženy tak,
aby vytvářely umělé sociální hierarchie, protože jednotlivci se snaží prosadit
nebo přežít sociální izolaci. Podobně jako v případě SPE, kde jde spíše o
mocenskou dynamiku, využívají základních lidských instinktů k hledání statusu,
přežití a sociální dominance.
V účastnících reality show takové uzavřené prostředí
vyvolává zvýšené emocionální prožívání, což často vede k posunutému chování od
jejich přirozené normy. To odráží Zimbardova zjištění o deindividuaci a dehumanizaci,
kdy jedinci ve skupinách nebo přidělených rolích mohou ztratit pocit osobní
zodpovědnosti a morálního kompasu. Například soutěžící v reality show často
vykazují chování, které by v běžném životě nebylo pro ně typické, jako
manipulaci nebo agresivitu, protože umělé prostředí zesiluje jejich soutěživé
instinkty.
Z pohledu diváka mají reality show a SPE podobnou voyeurskou
přitažlivost. Diváky fascinuje, jak se obyčejní lidé chovají v extrémních
situacích, a často čerpají zábavu z nepohodlí nebo pádů ostatních.
Psychologicky to vychází z lidské potřeby sociálního srovnávání, které divákům
umožňuje posoudit své vlastní chování v kontrastu s těmi, kdo jsou v pořadu. Připomíná
to také Zimbardovu metaforu dobrého jablka ve špatném sudu, kdy se
z obyčejných lidí v nepříznivých podmínkách mohou stát bezcharakterní jedinci,
což divákům poskytuje jak spektákl, tak reflexi našich temnějších sklonů.
Ačkoli Stanfordský vězeňský experiment
nemusí splňovat dnešní vědecké standardy, jeho klíčové poselství o síle situace
je stále důležité. Na rozdíl od Milgramova experimentu, který poskytuje
přesvědčivější důkazy o poslušnosti, Zimbardova práce funguje spíše jako
psychologické drama. Moderní reality show, které těží z manipulace se
sociálními rolemi a autoritami, ukazují, jak snadno nás mohou okolnosti přimět
k chování, které je v rozporu s naší morální integritou.
Zimbardo po svém slavném experimentu a následné reflexi toho, jak snadno mohou lidé podlehnout negativním vlivům okolností, změnil svůj přístup. Namísto zkoumání zla se rozhodl zaměřit na opak – na hrdinství v každodenním životě. V roce 2010 založil projekt Heroic Imagination Project, jehož cílem je podněcovat lidi k tomu, aby se stali hrdiny v malých, každodenních situacích. Zimbardo věřil, že hrdinství není výsadou vyvolených, ale že každý z nás může jednat odvážně a morálně správně, i když to okolnosti komplikují.
Projekt se zaměřuje na vzdělávání a trénink lidí, aby byli schopni rozpoznat situace, ve kterých se dá jednat hrdinsky, a aby měli odvahu tak skutečně činit. V rámci programu se lidé učí, jak překonat vliv skupinové konformity, autoritativních tlaků nebo deindividuace, tedy stejných psychologických mechanismů, které podle všech předchozích experimentů často vedou k neetickému chování. Zimbardo touto cestou ukazuje, že i když jsou lidé zranitelní vůči zlým vlivům, jsou stejně tak schopní stát se hrdiny, pokud mají k tomu nástroje a podporu.
Proto je zásadní, abychom již od útlého věku učili mladé lidi rozpoznávat nebezpečí negativních vlivů okolností a tlaku skupiny. Školy by se měly stát místem, kde se bude klást důraz nejen na akademické znalosti, ale také na výuku kritického myšlení a morální odpovědnosti. Vzdělávání v oblasti etiky a psychologie může poskytnout studentům nástroje k tomu, aby odolávali sociálnímu tlaku a dokázali jednat odvážně a morálně i v těžkých situacích.
Nechtějme být zloději a vrahy, chtějme být každodenními hrdiny!