LEDA

Rainer Maria Rilke

Když v tísni se Bůh vtěsnal do labutích křivek,

tolik se vylekal z nádhery toho tvora,

že ač se v něm uhnízdila duše jeho chorá,

k činu se odhodlal v klamné své hře dříve,

než stihl pochopit své nové živobytí, 

dosud nepoznané. A ta, jíž si vyvolil,

poznala v hrdém ptáku boha i jeho cíl:

že jde mu o jedno a že není zbytí,

leda snad předstírat hrdost a odepření

a pak nechat labuť krkem svým omotat

její ruce a hruď a v děsivém vytržení

vetknout svou pýchu do jejího věnce.

Až teď v jejím klíně dokázal se stát 

tím krásným dlouhokrkým opeřencem.

/1907, originál zde/

DVA OLTÁŘE DNEŠNÍ EVROPY

V knize “O Německu” Heinrich Heine píše o tom, že ve středověku existovala jedna pověra: aby nová budova pevně stála, muselo se zabít zvíře a základní kámen položit na jeho krev. V moderní době se tato víra proměnila – do základů domů a mostů se pro štěstí vkládají mince, podobně jako se kladou novorozencům do kolébky nebo nevěstám do boty. Přivedlo mě to na myšlenku dědictví Poslední večeře, kdy byla apoštolům – a skrze ně všem křesťanům – předána vzpomínka na tělo a krev Páně ve formě vína a chleba.

 

V moderní společnosti se tyto dva archetypy projevují jako dva póly přístupu ke světu. Krev jako podstata nacionalismu a hostie peněz jako princip kapitalismu.

 

Krev znamená rod, původ, národ. Krev nelze koupit, pouze zdědit. V tomto pojetí je svět rozdělen na „my“ a „oni“, na ty, kdo jsou spojeni krví, jazykem a tradicemi, a na ty, kdo jsou cizí. Krev člověku dává zakotvení a smysl a těm cizím hrozí vyloučením a násilím. Nacionalismus je v tomto smyslu sekularizovaným náboženstvím – vše nikoli pro bohy, ale pro vlajku, pro dějiny, pro „čistotu“ příběhu o sobě samých.

 

Hostie proměněná v minci nabízí světu peníze jako univerzální ekvivalent. Mince je tělo bez krve, oběť bez bolesti, zázrak bez víry. Peníze jsou abstraktní, přenosné, bezejmenné – a právě proto tak mocné. Nepotřebují původ, rod ani paměť. Stačí oběh. Společnost se nespojuje skrze rod, ale skrze trh. Nejsme tím, odkud pocházíme, ale tím, co máme.

 

Člověk se tak ocitá mezi dvěma póly: “patřit” nebo “mít”, “dědit” nebo “koupit”. A na obou pólech se stavějí oltáře a vytvářejí slepé víry: na jedné straně víra v nadřazenost – “über alles”, “great again”, “na prvním místě” – která si žádá loajalitu a oběť, na druhé straně víra v nekonečný růst – “ruka trhu”, “human capital”, “bude líp” – který si žádá morální flexibilitu a zapomnění.

 

Problémem není krev ani peníze. Problémem je, když se jedno nebo druhé zbožští. Jediná cesta ven je opuštění oltářů a odhalení jejich falešných proroků. Potřebujeme rodinu i peníze, zařazení i obchodování. Ale ne krev, která vymezuje a vylučuje, a ne minci, která vyprazdňuje a vyviňuje.

ZASVĚCENÍ NOCI

 Christian Friedrich Hebbel

V tichu té noci

andělé nosí

z dálav Boží plnosti

dary Jeho milosti.

 

To, co tu žilo,

co ze své malé skrýše

o velkých dálkách snilo,

mírně a tiše

zas do sebe se skrylo

a nad sebou zvítězilo.

A ze všech hvězd dnes padá

tajemná síla Boží slávy,

tak svěží a tak mladá,

že zachraňuje od únavy.

Sestup k nám ze svých výšin, Pane

– Tys naší víry věčný zdroj –

a všechno, co je zpřetrhané,

svou silou zase v jedno spoj!

/originál zde/

"PRAVDA VÍTĚZÍ"

>>Milí českoslovenští krajané, řekněme si přece jednou zcela otevřeně a poctivě, jak to odpovídá heslu ve znaku Česko- slovenské republiky „Pravda vítězí“. Heslu, kterým jsme pokřtili své vysílání. Řekněme si to tedy. Kdo je vinen hrozným nedorozuměním a napětím mezi Československou republikou a říši Německou? Úplná čistá pravda zní: Jsou to komunističtí štváči a rozvratnící v Československu, cizí živly, agitátoři moskevští, Židé a emigranti. Co s nimi má společného slušný a rozumný český dělník nebo sedlák? Jsou to komunističtí a židovští špiclové, kteří provokují incidenty se sudetskými Němcům, aby vytvořili ovzduší krajního napětí mezi Československem a Německem a tím i v celé Evropě.<<

Stanice Pravda vítězí, Vídeň 

 

>>Je povinností všech rozumných a mírumilovných příslušníků našeho národa, aby odpověděli: „Chceme mír! Nechceme války kvůli Československu!“ Avšak ne Německo, Francie a Anglie chtějí mír, i v Československu je dosti lidí, kteří odmítají co nejenergičtěji židobolševické válečné rejdění.<<

Stanice Pravda vítězí, Vídeň, 8. září 1938

 

>>V jednom ze svých posledních vysílání tázali jsme se: „Bude válka?“ A seznali jsme, že chtějí národy všech států mír, protože válku mohou chtíti jen šílenci, jak pravil už tak často Adolf Hitler. Kdo tedy vlastně štve do války? Židovský list The Jewish Voice  se přiznal dne 16. ledna 1919: Mezinárodní židovstvo donutilo Evropu k této válce. Míní zde válku světovou. Nejen proto, aby nahromadil velké množství peněz, nýbrž aby s těmito penězi mohlo začít novou židovskou světovou válku. To píše s nehoráznou otevřenosti židovský list. A sledujeme-li politické události celého světa, dostane se nám potvrzení tohoto výroku. Židovstvo celého světa je v takzvaných demokratických státech při práci a štve národy do nového vražedného boje všech proti všem. Z celého světa docházejí poplašné zprávy. Komunismus je první etapou světového židovstva v jeho úsilí obrátit svět ve spáleniště.<<

Stanice Pravda vítězí, Vídeň, 10. září 1938

Více zde!

PAT

Louise Glück

Řekla jsem: „Poslyš, anděli, sundej mi ty pouta.“
Řekla jsem: „Rozveď mě s tou špínou, s tím jídelníčkem
urážek při snídani, s ponižováním
vodkou v rajčatové šťávě a s krutostí
tvých milostných psaníček schovaných mezi krámy.“
Zůstávat s ním byl můj způsob, jak se mu pomstít.
Starala jsem se o jeho chudokrevnost a myla nádobí
čtyři měsíce – po celé naše strašlivé
všední soužití. Ale miláčku, lásko,
jestli teď sním o tvých rukou, o tvých vlasech,
je to jen ta ostrá krása bezvýchodné situace,
co mi chybí. Jako šachová partie, kde zůstane král proti králi.

MONOLOG V DEVĚT RÁNO

Louise Glück

„Není to maličkost, dojít
až sem, od lacrimoso ke cantabile. Žít
s ním byla jedna horská dráha celých
těch šestnáct let. Šestnáct let tu sedím
a čekám, až se věci zlepší. Musím se smát.
Víte, kdysi jsem snila, že se buď usmýkám k smrti
nebo se mi znovu zamiluje a obrátí tu svoji hadici
na někoho jiného. No, myslím, že to udělal.
Cítila jsem něco ve vzduchu, a dnes nechal své ztracené

vejce zírat z talíře jako chcíplé oko
a topinku úplně nedotčenou.“

KRÁSA

Louis Untermeyer

Krása mě už nesvede—

ne, už žádné vášnivé a nekonečné hledání.

Jsem už unaven z toho klopýtání v jejích stopách 

skrze divoké, a přece známé lesy i zrádné močály,

unaven z lámání srdcí a bezesných nocí

v honbě za mihotavým světýlkem. 

Kráso, víc už mě neuvedeš do rozpaků —

tím svým úsměvem, tím pohledem přes rameno a náznakem ruměnce —

ty rozmarná svůdkyně, klamavá hráčko se slabými muži;

bereš všechno a nic nevracíš zpátky,

jen šílené sny a bláznivé přeludy.

Kráso, dostal jsem tě —

nejen do hlavy, ale pod kůži, do nitra těla.

Budeš mě neúnavně následovat,

ať půjdu kamkoli. tisknout se ke mně,

i v blátě bídy i v husté změti ošklivosti,

přiběhneš ke mně, obejmeš mé boky,

přitulíš se ke mně;

a jakkoli se budu snažit, nikdy se tě nezbavím.

Kráso, teď jsem tě poznal — 

a protože tě znám (a miluju), už po tobě

víc nebudu prahnout.

/1916, originál zde/

SKROMNÝ NÁVRH PRO NÁŠ KRAJ

Skrytý poklad České země

Ústecký kraj je – bez přehánění – nejpestřejší kus České republiky. Je to území nabité vším, co by nám jiní mohli závidět. Najdeme tu nejvíce chráněných přírodních území ze všech krajů. Krušné hory s novou budoucností, České středohoří, které nemá v republice obdoby, Labské pískovce, Doupovské hory, a dokonce i národní park České Švýcarsko – magickou krajinu s Bránou do Čech. Páteř kraje tvoří největší česká řeka Labe. Na jiné řece, na Ohři, pak leží tisícileté památky, města s hlubokou historií – Kadaň, Žatec, Louny, Litoměřice. Máme tu lázně, a to nejen ve světoznámých Teplicích, hrady a zámky proslulé po celé republice.

A pak jeden neuvědomovaný fenomén: Ústecký kraj má nejvíce velkých měst z první pětadvacítky v přepočtu na území – Ústí, Most, Teplice, Chomutov a Děčín. Jde o dědictví industrializace a vylidnění venkova, ale také o obrovský potenciál pro moderní polycentrický rozvoj. Tady není jedno centrum a okolo poušť. Tady je síť podkrušnohorských metropolí.

Nejvíc ze všeho jsme ale krajem příběhů. A nejen příběhů vysídlení a návratů. Ten hlavní příběh o hledání kořenů zůstává nedopovězen, a jsme to my, kdo ho musí naplnit.

V Ústeckém kraji se setkává přírodní i architektonické romantika s průmyslovou pamětí. Transformace kraje je šancí pro nové generace. Brownfieldy volající po novém obsahu, unikátní přechod z fosilního k postfosilnímu světu. Tady se má odehrát příběh velké změny – a může to být příběh evropského významu.  Nejsme v předvečer pádu, stojíme na prahu přerodu – ale ten krok musíme udělat vědomě, sebevědomě a zlomit tím dosavadní PR temnoty.

 

Kde se vzala aura nejhoršího z krajů?

Ta otázka visí ve vzduchu: jak je možné, že takto jedinečný kus země má v celonárodním povědomí tak špatné jméno? Proč je „Ústecký kraj“ výraz, který u většiny českých občanů evokuje chudobu, beznaděj a ztrátu kontroly?

Odpověď je krutě jednoduchá: protože image kraje dělají titulky. Média, která si zvykla mluvit o regionu jen v souvislosti s exekucemi, sociálními vyloučeními, politickými průšvihy a ekologickými hrozbami. Zprávy o ghetech, o předlužených obcích, o chemickém průmyslu, který ovládá krajinu i politiku, reportáže o chudobě, pádu školství, marginalizovaných skupinách – to hlavně stojí za tím, že kraj, který je na mapě republiky tak hrdě umístěn, visí v kolektivní představě jako výstražná cedule.

Není to o tom, že jsme to dovolili. Dostali jsme tu nálepku dřív, než jsme si stačili vzít slovo. Bohužel, kraj byl ještě dlouhá léta po svém novodobém vzniku řízen jako podnik s jediným klientem – sebou samým. Korupční kauzy by mohly plnit učebnice veřejné správy. Absence strategického myšlení, které by šlo dál než k příštím krajským volbám, lámala vaz jakékoli snaze o změnu. A za tím vším – bezradnost značky. Přiznejme si to: kdo z nás by se chtěl fotit pod cedulí „Vítejte v Ústeckém kraji“?

Důležité je to změnit. Nedovolit, aby to pokračovalo dál. Nikdo z nás nemůže za to, že po válce a vyhnání původního obyvatelstva vznikl veřejný prostor bez identity, kraj bez hrdosti a beze snů. To všechno přitom teď už máme. Jen je třeba zvednout hlavu a říct to nahlas: tenhle kraj si zaslouží být milován.

Ústí? Dobrý důvod začít znovu

Řekněme to citlivě, ale pravdivě. I hrdý Ústečan musí někdy sklonit hlavu, když se cizinec zeptá: „Tady je hlavní město kraje?“ To místo, které se nikdy pořádně nevzpamatovalo z vlastní minulosti? Rozbombardované ve válce, zbourané v míru. Rozseknuté železnicí, zadušené průmyslem, přebudované socialismem.

Ústí nad Labem je zvláštní fenomén. Město, které je krajským centrem z historické náhody a zbytkového pragmatismu. Město, jehož poloha je strategická, ale jeho tvář tragická. Ošklivost tu není estetická kategorie – je to symptom. Neexistence historického centra, nesmyslné urbanistické zásahy, zanedbaná infrastruktura. Po mostě, který se zdá být páteří města, protéká spíš lhostejnost než život. Turisticky nevyužitý potenciál v podobě labského kaňonu končí na parkovišti před Bauhausem. A tak město, které by mělo být vitrínou kraje, je spíš jeho anonymním pozadím.

A přesto tu žijí lidé, kteří věří, že to jde jinak. Architekti, aktivisté, studenti i senioři, co pamatují zašlou krásu města. Jenže jedno město – navíc takto zasažené – nemůže být nositelem identity celého kraje. Už proto, že by to nebylo fér. Ani vůči němu, ani vůči ostatním.

Nechat kraj pojmenovaný po Ústí znamená vystavět celou značku na slabém pilíři. Tlačit na ramena jednoho města váhu celého regionu – zatímco ten má silnější a hrdější tváře. Není to urážka Ústí. Je to šance, jak ho zbavit nespravedlivého břemene.

A právě proto není náhoda, že se musíme ptát: proč bychom dál měli celý kraj pojmenovávat podle jednoho problematického místa? Není čas se zvednout a přestat se stydět za značku, která nás sráží ke dnu?

 

Návrat k tradici a k rozumu

Můj návrh není žádnou revolucí. Je to jen návrat k přirozenosti. K vyrovnanosti. K logice, která dává smysl jak regionálně, tak celostátně. Mluvím o změně názvu z Ústeckého kraje na Litoměřický kraj.

Litoměřice nejsou největším městem kraje, ani nejrychleji rostoucím. A právě proto jsou tím nejvhodnějším kandidátem – nikomu se nevlamují do dveří, nikomu nekonkuruji. Jsou přirozeným kompromisem, který dává ostatním městům – Teplicím, Děčínu, Mostu, Chomutovu, Žatci, Lounům – pocit spravedlivého rozložení sil. Nikdo není první mezi rovnými. A to je v dnešním rozložení regionálních ambicí klíčové. Byly by nejmenším krajským městem v celé zemi, ale proč ne?

Litoměřice už jméno kraje nesly – v polovině 19. století existoval Litoměřický kraj jako oficiální jednotka, vedle sousedního Žateckého kraje. Na to se dnes dá navázat – ale s moderním vědomím, že správní organizace se může inspirovat i jinde: Haag je sídlem vlády, Amsterdam hlavním městem Nizozemska. Pretoria a Kapské Město si podobně dělí výkonnou a legislativní moc v Jižní Africe. Štrasburk a Paříž sdílejí evropskou moc symbolu a funkce. Proč by Litoměřice a Ústí nemohly vytvořit vlastní, českou verzi tohoto principu?

Můj návrh počítá s tím, že krajský úřad i zastupitelstvo zůstane v Ústí nad Labem. Všechny odbory, aparát, infrastruktura – žádné stěhování za stovky milionů. Přesunula by se jen kancelář hejtmana. Ne z trucu, ale proto, aby kraj měl své „reprezentační okno“ na úrovni, jakou si zaslouží. Ve městě s tisíciletou historií, s duchovní a kulturní kontinuitou, s pohostinností v DNA. V Litoměřicích by hejtman vítal návštěvy, jednal s ministry, podepisoval memoranda, zval starosty.

Připomeňme si to! Litoměřice nejsou jen město s půvabným historickým jádrem – jsou dávným sídlem kultury, víry a vzdělanosti. Už kmen Litoměřiců, který dal městu jméno, obýval tuto strategickou oblast v době, kdy Slované neuměli psát. Ve středověku se město stalo centrem duchovního života – roku 1057 zde byla založena kapitula, při níž se zachovala úplně první věta zapsaná v češtině: „Pavel dal jest Řěhořovi věněc.“ Odehrálo se tu několik zemských sněmů a když si Ferdinand I. vybíral místo pro apelační soud – tedy nejvyšší odvolací instanci ve sporech mezi městy pro celé Čechy – vybral si právě Litoměřice. Biskupství bylo založeno roku 1655 a v jeho stínu kvetlo školství, tiskařství i řeholní život – jezuité, piaristé, kapucíni, dominikáni, milosrdné sestry. Litoměřice byly městem učenosti, bylo tu jezuitské gymnázium i piaristická filosofický fakulta, bylo také městem knihoven a později i muzeí a galerií. Není divu, že nese dodnes přezdívku Zahrada Čech – nejen pro své vinice a sady, ale i pro kulturní a duchovní kultivovanost, která tu přežila všechny režimy.

A celé to má smysl i geograficky: Litoměřice leží na soutoku Labe a Ohře, v samém srdci kraje, stejně daleko od dálnice D8 jako centrum Ústí – ale blíž k republice. Blíž k Praze. Blíž k očím. Ne na okraji, ale v předsíni.

A právě to je síla návrhu: vrací jméno kraji, který si zaslouží nový začátek. Vychází z tradice, ale míří do budoucnosti. Je srozumitelný, skromný a přitom ambiciózní. Ale samozřejmě jen za předpokladu, že se stane naším společným rozhodnutím – ne marketingovým trikem, ale hlasem většiny, která se rozhodla mít ke svému kraji zase vztah.

 

DĚJINY SVĚTA (VERZE PRO TIKTOK)

NEOLITICKÁ REVOLUCE

Lidi se přestali honit za mamutem, zasadili mrkev a začali mít čas z nudy vymýšlet ptákoviny.

NOEMOVA MISE

První, o co se praotec Noe staral, když přistál u břehů po potopě světa, bylo vysazení révy, s níž rostla i lidská fantazie.

ŘECKÁ DEMOKRACIE

Lidi zjistili, že když rozbijí amforu, můžou střepy využít k hlasování, volbám a vyhazování škůdců z města, ale víno zůstalo rozlité.

ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Obří říši neslepíš ani pevnými silnicemi a akvadukty, ani nejlepšími zákony na světě — nakonec se sesype jako babylonská věž.

KŘESŤANSTVÍ A ISLÁM

Tesařský synek politý vodou z Jordánu a obchodník odkojený beduínkou v poušti věřili v Boha, dobro a pokoj, ale jejich příznivci to pochopili po svém: rozdělili svět podle toho, kdo se jak modlí, a vedli nesmiřitelné bratrovražedné války, nakonec i ve vlastních řadách.

VYNÁLEZ KNIHTISKU

Když Gutenberg spustil lis, pravdy i bludy se daly na pochod, šířily se mezi lidmi – a žádná moc už je nedokázala chytit zpátky do pytle; o pár století později se pár nadšenců pokusilo svázat pravdu do jedné knihy. 

ZÁMOŘSKÉ OBJEVY

Lidi zjistili, že svět nekončí na Kanárech, ale když půjdou nebo poplavou dostatečně dlouho stejným směrem, dojdou tam, odkud vyšli, bohatší o klas kukuřice a pytel brambor.

FRANCOUZSKÁ REVOLUCE

Baštila padá, s ní hlavy králů, z chaosu vzejde nový řád, lůza se baví a nevědomky začíná stavět nový kriminál. (Znouzectnost)

PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE

Lidé objevili páru a místo koně zapřáhli kotel – vznikly stroje a z lidí se stala kolečka u pasu, z kterého sjížděla kvanta výrobků – první odbory, první dovolená u dalekého moře, začátek konzumu.

VÁLEČNÁ MAŠINÉRIE

Válka se industrializovala, mrtví padali jak na běžícím pásu a počítali se v milionech; kde dříve rozhodovaly pušky, proběhl kobercový nálet, kde dřív bývalo bitevní pole, byl teď masový hrob, dnes stačí dron a joystick a likvidace celého lidstva je otázkou stlačení jednoho červeného čudlíku.

VZNIK MASMÉDIÍ

Noviny vystřídalo rádio, rádio televize – a z člověka myslícího se stal člověk čumící, konzument informací a hlavně zábavy.

TECHNOLOGICKÁ REVOLUCE 

Všechno vědění světa je v kapesní krabičce, kterou používáme na focení oběda, rolování pasu vteřinových videí a hádky s trolly, jestli je Země kulatá.

VYZNÁNÍ

Franz Wright

Nikdy jsem ti to nenapsal, ale rád bych s tebou umřel.

S radostí bych se s tebou sám spustil do těch obrovských úst,

která čekají, za mládím, za každým okamžikem extáze, vzpomeň si:

před bitvou jsme si vzájemně líčili obličeje,

                   načesávali si vlasy

a říkali si: jsme nepřemožitelní, jsme hrozní a nádherní—

a ta ústa čekají, trpělivě čekají. Znovu se tam s tebou

                   setkám

za krvavými trny, za nekonečným rozpínáním, ohněm, který

                   nic nezmění;

jsem tam už teď, za sněhovými oblaky, vypelichaným mechem,

za mdlým rojem hvězd, za který se už dá dostat, je to mnohem snazší, opravdu—

čekám už ve tvém soukromém nebi, tady je má ruka,

pomohu ti přejít. S tebou bych umíral s radostí,

ačkoli jsem Ti to nikdy nenapsal

z tohohle šedého ústavního zařízení. Všichni

se tak moc snaží mě vyléčit,

že mě odsoudili—pardon, že mi dali za úkol

navěky vysávat písek z pouště, vlastně ne, maximálně osm hodin

                   denně.

A ve skutečnosti mě nutí vysávat asi hektar zdejší kantýny;

opravdu obrovské. Se všemi těmi svými miniaturními plastovými noži,

tuňákovým salátem a něčím, co připomíná genitálie v potravinové fólii, mohl by mě někdo

                   prosím

dostat odsud ven? Promiň. S radostí mohu říct, že

všechny metody, masivní medikace, arteterapie,

poučné filmy i další, které raději nebudu

jmenovat—myslím tím opravdu všechny techniky,

které člověk vymyslí—promiň!— které vymyslela naše nejlaskavější

soucitná věda, byly právě teď nasazeny,

aby mě vrátily do normální pohody

a veselé rovnováhy. Pokračuji ve vysávání písku

směrem k malému diamantovému světlu

hořícímu v dálce. Vzpomeň si

někdy na mě. Myslíš

někdy na mě?

Ve tmě noci bez oken,

když ležím chladný a otupělý

a nikdo se nehrabe v zámku ani

mi nesvítí baterkou do očí,

tajně toužím, 

i když jsem ti to nikdy nenapsal,

s tebou zemřít,

počítá se to?

/2009, originál zde/

BRATŘI VE ZBRANI

podle Herberta Reada

Nás pár, kteří jsme přežili,

na ten les nikdy nezapomene.

Země kolem byla zvrásněná 

proudy dopadajících granátů

a promáčená podzimními dešti.

Divoká řeka (za běžných dnů 

snad zurčící potok) se rozlila

a vytvořila zrádné bažiny —

paralyzující, pohlcující, smrtící. 

Museli jsme přes ni přejít,

abychom se před úsvitem 

dostali na své pozice.

Muž, který šel vedle mě,

se na chvíli zastavil

a začal se do toho bláta nořit

zatížen výstrojí a zbraněmi.

Volal o pomoc.

Podávali jsme mu pušky,

chytal se jich a my jsme ho tahali,

ale on klesal pořád hlouběji.

Jeho děs rostl —

nejstrašnější byl, když ta břečka

dosáhla jeho krku.

V tu chvíli se zdálo,

jako by se zastavil čas.

I bláto kolem něj přestalo bublat,

dál už se neponořil.

Nebylo možné ho vykopat —

bahno se nemilosrdně vracelo zpátky.

Začalo svítat.

Jeden z důstojníků mu prostřelil hlavu:

nebyla to pěkná smrt — revolver

byl příliš blízko.

Pak přišel úsvit, stříbrný na mokré, hnědé zemi.

Byl jsem ve druhé vlně:

neviditelné síly roztáčely v bouři 

ozubené kolo smrti.

Leknul jsem se, 

když jsem uslyšel volání „Zakopejte se!“

Chvíli jsem nedokázal myslet.

Pak jsem popadl krumpáč 

od nejbližšího muže

a zuřivě jsem kopal do rozmáčené hlíny. 

Najednou se krumpáč zanořil

do hlavy pohřbeného vojáka.

Když jsem zatáhl za násadu

a zahlédl ten zetlelý náklad, vykřikl jsem.

Na pár vteřin jsem se přestal hýbat,

marně jsem se snažil vzpamatovat, 

ten smyslový vjem byl silnější.

Pak naštěstí

horká vlna z divoké detonace

vymrštila moje zmrzačené tělo

do krásného klidu bezvědomí.

/podle 4. a 5. zpěvu Kneeshaw goes to War, 1918/

KOUZLO LÁSKY

Torquato Tasso

Tak těžko z osidel Tvých srdce proklestit

a přitom tak lehko podlehnout Tvým vnadám.

Prosím? Máš radost, když pro Tebe strádám?

Pak i já se budu těšit ze své bolesti.

Svůj stav bych popsal jako stárnutí

za mlada, za živa pomalé umírání.

Prosím? Že přesně to je tvoje přání?

Pak umřít rychle nic mě nenutí!

Tvá zamračená tvář se na mě usmívá

a uklidní mě to, co mě znepokojí.

Tím naděje je větší, čím víc ubývá,

tím víc seš mou, čím míň toužíš být mojí.

To umí jenom láska – láska bláznivá,

že čím víc zraňuje, tím líp se rána hojí.

/Rime, 1567 - 1593/

HAVRAN VÍCKRÁT NE?

Sloka Havrana, kterou podle svých slov Edgar Allan Poe, napsal jako první, byla následující, kulminační strofa, od které pak odrazil formu všech dalších. „Kdyby se mi bylo podařilo při dalším skládání vytvořit sloky mohutnější, býval bych je bez okolků schválně oslabil, aby nerušily působivé stupňování.“ Tak se podívejme, jak si s tímto strhujícím vrcholem poradili čeští překladatelé, z nichž jeden uspořádal všechny překlady k roku 1985 do knihy Havran, 16 českých překladů, za což mu patří velký dík. 

THE RAVEN (16/18):

"Prophet," said I "thing of evil!

prophet still if bird or devil!

By that heaven that bends above us —

by that God we both adore

Tell this soul with sorrow laden,

if within the distant Aidenn

It shall clasp a sainted maiden

whom the angels name Lenore —

Clasp a rare and radiant maiden

whom the angels name Lenore”

Quoth the raven — "Nevermore."

 

Vratislav Kazimír Šembera (Květy, 1869):

„Ha, proroku, ptáku černý, posle z pekla ty příšerný!

U nebes, k nimž zvedá věrný věřící zbožný zrak svůj,

zapřísahám tebe ve vší strasti duše, již netěší

nic než naděj na shledání — řekni, zdali někdy duch můj

sejde s Leonorou zas se? Sejde s ní se kdysi duch můj?“

Nato havran: „Nikdy víc!“

 Jaroslav Vrchlický (Lumír, 1881, upraveno pro knižní vydání 1890):

„Proroku!“ dím, „čárných zraků! —

Věštče, ďáble nebo ptáku!

Pro Nebe i Boha prosím,

jejž i ty ctíš — těkajíc

duše mořem trudů, hněvu,

zda obejme zářnou děvu,

v Ráji ‚Lenorou‘ již v zpěvu

andělů zve na tisíc? —

Zářící tu krásnou děvu

zdali uzřím lící v líc?“

Na to Havran: „Nikdy víc!“

Augustin Eugen Mužík (Květy, 1885):

„Proroku! Ty lidstva škůdce,

aťs jen pták či ďábel svůdce,

při nebesích zaklínám tě,

při Bohu, jenž tvůj je pán,

víš, že doufat mám, že jednou

andělé mou duši bědnou

k oné zářné děvě zvednou,

jíž teď věčný eden dán,

k oné vzácné, zářné děvě,

jíž je věčný eden dán —

Kváče havran: „Nadarmo!“

Karel Dostál-Lutinov (Archa, 1918):

„Proroku!“ dím, „bouřliváku! Ať už ďáble nebo ptáku!

Při nebi, jež klene dálku, při Bohu, jenž vzývá tvor,

rci mé duši, náhlé k pádu, zdali najdu v dálném Hádu,

zda tu svatou dívku najdu, zvanou anděly ‚Lenor‘,

zda tam obejmu tu zářnou, zvanou anděly ‚Lenor‘?“ —

Havran krákl: „Nevermore!“

 

Vítězslav Nezval (Prokletí básníci, 1928):

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,

při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,

rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji

tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,

jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ —

Havran dí: „Už víckrát ne.“

 

Otto František Babler (Olomouc, 1930):

„Věštče,“ pravím, „zabijáku! Ať už děse nebo ptáku!

Při nebeském Bohu, jejž my oba ctíme, buď jak buď —

duši rci, s níž boly hrají, přivine-li v dálném ráji

tu, již světci nazývají Lenorou, kdy na svou hruď,

přivine-li jasnou dívku Lenoru kdy na svou hruď?“

Havran krákl: „Marný blud!“

Jiří Taufer (Bratislava, 1938):

„Věštče, synu pekla!“ pravím, „ďáblem jsi, či ptákem hravým?

Řekni mi — u boha, jejž vzývám, u nebes, jichž nezměříš —

zda má duše zarmoucená a Lenora — božská žena —

andělského toho jména — tam, kde Edenu je říš,

zdali setkají se jednou tam, kde Edenu je říš…“

Praví havran: „Nikdy víc!“

Eugen Stoklas (Archa, 1939):

„Věštče!“ řek jsem, „zlý jsi katan! — věštec však, ať pták, či satan!

Tamhle při nebeské klenbě, při Bohu nás obou však —

pověz této duši žalné, zda tam v kráse Ráje dálné

obejme zjev ideálné Lory, již zve anděl tak:

sevře vzácnou, zářnou Loru, kterou andělé zvou tak?“

Havran řekl: „Nikterak.“

Dagmar Wagnerová - dcera Pavla Eisnera (ke 100. výročí Havrana, 1945):

„Potvoro, z níž peklo straší — 

proroku neb Satanáši!

Při tom nebi nad hlavami — 

při Bohu, jenž stvořil nás —

Pověz duši, jež se hroutí, 

že lze v ráji po té pouti

Jarmilu zas obejmouti, 

světici, z níž linul jas —

Jarmilu tu světlodárnou, 

s anděly jež stoupá v Jas!“

Krákne: „Marno vrátit čas.“

Rudolf Havel (Stará Říše, 1946):

„Proroku,“ dím, „ať jsi, pro bůh, prorok tichý, pták, či zloduch,

při nebesích, jež nás kryjí, pro Boha, jenž nás má rád,

řekni duši v smutku marném, v objetí zda stisknu žárném

Leonóru v ráji dálném, již tak svatí mohou zvát,

zda obejmu tu, již svatí Leonórou mohou zvát?“

Havran řek: „Ni jedenkrát.“

 Jan Blahoslav Čapek (Literární noviny, 1947):

„Proroku,“ dím, „z města Bábel, ať jsi dravec nebo ďábel!

Při nebi, při svatém Bohu, před nímž skláním koleno —

hleď, mám duši samou ránu, rci, zda jednou v jasném ránu

obejmu tu svatou pannu, anděl zve ji Eleno,

nejvzácnější zářnou pannu, anděl zve ji Eleno.“

Havran: „Stokrát ztraceno.“

Kamill Resler (bibliofilie, 1948):

„Proroku ty žhoucích zraků! Věštče nebo z pekel ptáku!

Zaklínám tě jménem božím: mohu-li ten čekat dar,

že obejmu ve věčnosti zářnou dívku vzácné ctnosti,

zda obejmu Leonoru, o to srdce drásá svár —

mohu já ten čekat dar? — Popravčích jak rachot kar

zakrákoral: „Marnost — zmar.“

Rudolf Černý (z rukopisu, 1952):

„Zlověštče, je jedno, jsi-li pták či ďábel potměšilý,

při nebi a Bohu, který námi vždycky povládne,

řekni duši, v které lkají smutky, obejme-li v ráji

svatou dívku, již teď znají jen bytosti posvátné,

Lenoru — jak zvou ji nyní jen bytosti posvátné?“

Tu děl havran: „Nikdá ne!“

 

Ivan Slavík (rukopis 1953, rozhlasově 1979, knižně až 1985):

„Proroku či ďáble jenom, ať jsi věštec nebo démon,

při Bohu, jenž s tebou vzývám, při tom Nebi bez hranic,

řekni duši, jež žal tají, zdali najde v dálném ráji

tam, kde Leonoru znají, na nebesích u světic,

najde ji a jednou v ráji na hruď stiskne u světic —“

Praví havran: „Nikdy víc.“

Svatopluk Kadlec (Kulturní tvorba, 1964):

„Věštče,“ vzkřik jsem, vztekaje se, „věštče, ptáku nebo běse,

při Bohu, jejž oba ctíme, při Nebi, jež vidíš plát,

rci mi, stisknu, stisknu já ji, jasnou dívku, kterou v Ráji,

kde ji v Kůrech uctívají, Lenorou dál mohou zvát,

stisknu duši, kterou v Ráji Lenorou dál mohou zvát?“

Havran krák však: „Nikdykrát!“

Alois Bejblík (Práce, 1984):

„Proroku,“ dím, „ač jsi katan, proroku, ať pták či satan,

při Pánu tam na výsostech, jehož oba chválíme,

pověz duši, co je na dně, zda, až stane v říši Páně,

políbí rty svaté panně, jíž se klaní andělé;

zda vtiskne polibek panně, na rty teskné Tereze!“

Havran řekl: Marno vše.“

Jan Losenický (9. 2. 2025):

„Sibyla jsi, i když podlá,

prorok z pekla, ďáblů modla!

Pro Boha však, bez nějž nic není – 

já, ani Satan, natož pták –

mluv pravdu, jež se neutají:

Potká má duše jednou v Ráji

mou milou, kterou nyní znají

jen andělé, jimž krade zrak?

Mluv pravdu, ta se neutají:

Setkám se s milou v Ráji pak?“

„Víckrát už nikdy,“ havran krák.

POTŘEBA

Rod McKuen

Je dobré občas  

pootevřít srdce  

a nechat do něj vniknout bolest.  

Je to důkaz, že jsi ještě naživu.  

Když nic jiného,  

přímo to křičí –  

jako vítr na vrcholku kopce,

jako skok do studené vody:

Jsem tady.  

Na dně,  

ale plavu.  

Nevím,  

proč nedokážeme  

vypudit z hlavy  

staré lásky.  

Musí to být tím,  

že se upínáme ke vzpomínkám  

a děláme z nich víc,  

než čím byly.  

A není to celé 

jen sterilní nit,  

která zašívá rány?  

Vzpomínám.  

Jediné, co zůstává zamlžené  

je kde a jak.  

Proč, to vím.  

Děje se to  

prostě proto, že potřebujeme  

milovat

a být milováni,  

ať je to z lásky nebo bez ní.

Potřebujeme ležet ve tmě  

a slyšet něco vřelého.

/originál zde/