Skrytý poklad České země
Ústecký kraj je – bez přehánění – nejpestřejší kus České republiky. Je to území nabité vším, co by nám jiní mohli závidět. Najdeme tu nejvíce
chráněných přírodních území ze všech krajů. Krušné hory s novou budoucností, České
středohoří, které nemá v republice obdoby, Labské pískovce, Doupovské hory, a dokonce i národní park České Švýcarsko – magickou krajinu s Bránou do Čech. Páteř
kraje tvoří největší česká řeka Labe. Na jiné řece, na Ohři, pak leží tisícileté
památky, města s hlubokou historií – Kadaň, Žatec, Louny, Litoměřice. Máme tu
lázně, a to nejen ve světoznámých Teplicích, hrady a zámky proslulé po celé republice.
A pak jeden neuvědomovaný fenomén: Ústecký kraj má nejvíce velkých
měst z první pětadvacítky v přepočtu na území – Ústí, Most, Teplice, Chomutov a
Děčín. Jde o dědictví industrializace a vylidnění venkova, ale také o obrovský
potenciál pro moderní polycentrický rozvoj. Tady není jedno centrum a okolo
poušť. Tady je síť podkrušnohorských metropolí.
Nejvíc ze všeho jsme ale krajem příběhů. A nejen příběhů vysídlení
a návratů. Ten hlavní příběh o hledání kořenů zůstává nedopovězen, a jsme to
my, kdo ho musí naplnit.
V Ústeckém kraji se setkává přírodní i architektonické
romantika s průmyslovou pamětí. Transformace kraje je šancí pro nové generace. Brownfieldy
volající po novém obsahu, unikátní přechod z fosilního k postfosilnímu světu.
Tady se má odehrát příběh velké změny – a může to být příběh evropského
významu. Nejsme v předvečer pádu, stojíme na prahu přerodu – ale ten krok musíme udělat vědomě, sebevědomě a zlomit tím dosavadní PR temnoty.
Kde se vzala aura nejhoršího z krajů?
Ta otázka visí ve vzduchu: jak je možné, že takto jedinečný
kus země má v celonárodním povědomí tak špatné jméno? Proč je „Ústecký kraj“
výraz, který u většiny českých občanů evokuje chudobu, beznaděj a ztrátu
kontroly?
Odpověď je krutě jednoduchá: protože image kraje dělají titulky. Média, která si zvykla mluvit o regionu jen v souvislosti s exekucemi,
sociálními vyloučeními, politickými průšvihy a ekologickými hrozbami. Zprávy o
ghetech, o předlužených obcích, o chemickém průmyslu, který ovládá krajinu i
politiku, reportáže o chudobě, pádu školství, marginalizovaných skupinách – to hlavně
stojí za tím, že kraj, který je na mapě republiky tak hrdě umístěn, visí v
kolektivní představě jako výstražná cedule.
Není to o tom, že jsme to dovolili. Dostali jsme tu nálepku
dřív, než jsme si stačili vzít slovo. Bohužel, kraj byl ještě dlouhá léta po svém
novodobém vzniku řízen jako podnik s jediným klientem – sebou samým. Korupční
kauzy by mohly plnit učebnice veřejné správy. Absence strategického myšlení,
které by šlo dál než k příštím krajským volbám, lámala vaz jakékoli snaze o
změnu. A za tím vším – bezradnost značky. Přiznejme si to: kdo z nás by se
chtěl fotit pod cedulí „Vítejte v Ústeckém kraji“?
Důležité je to změnit. Nedovolit, aby to pokračovalo dál. Nikdo z nás nemůže za to, že po válce a vyhnání původního obyvatelstva vznikl veřejný prostor bez identity, kraj bez hrdosti a beze snů. To všechno přitom teď už máme. Jen je třeba zvednout hlavu a říct to nahlas: tenhle kraj si zaslouží být milován.
Ústí? Dobrý důvod začít znovu
Řekněme to citlivě, ale pravdivě. I hrdý Ústečan musí někdy
sklonit hlavu, když se cizinec zeptá: „Tady je hlavní město kraje?“ To místo,
které se nikdy pořádně nevzpamatovalo z vlastní minulosti? Rozbombardované ve
válce, zbourané v míru. Rozseknuté železnicí, zadušené průmyslem, přebudované socialismem.
Ústí nad Labem je zvláštní fenomén. Město, které je krajským
centrem z historické náhody a zbytkového pragmatismu. Město, jehož poloha je
strategická, ale jeho tvář tragická. Ošklivost tu není estetická kategorie – je
to symptom. Neexistence historického centra, nesmyslné urbanistické zásahy,
zanedbaná infrastruktura. Po mostě, který se zdá být páteří města, protéká spíš
lhostejnost než život. Turisticky nevyužitý potenciál v podobě labského kaňonu
končí na parkovišti před Bauhausem. A tak město, které by mělo být vitrínou
kraje, je spíš jeho anonymním pozadím.
A přesto tu žijí lidé, kteří věří, že to jde jinak.
Architekti, aktivisté, studenti i senioři, co pamatují zašlou krásu města.
Jenže jedno město – navíc takto zasažené – nemůže být nositelem identity celého
kraje. Už proto, že by to nebylo fér. Ani vůči němu, ani vůči ostatním.
Nechat kraj pojmenovaný po Ústí znamená vystavět celou značku na
slabém pilíři. Tlačit na ramena jednoho města váhu celého regionu – zatímco ten
má silnější a hrdější tváře. Není to urážka Ústí. Je to šance, jak ho zbavit
nespravedlivého břemene.
A právě proto není náhoda, že se musíme ptát: proč bychom
dál měli celý kraj pojmenovávat podle jednoho problematického místa? Není čas
se zvednout a přestat se stydět za značku, která nás sráží ke dnu?
Návrat k tradici a k rozumu
Můj návrh není žádnou revolucí. Je to jen návrat k
přirozenosti. K vyrovnanosti. K logice, která dává smysl jak regionálně, tak
celostátně. Mluvím o změně názvu z Ústeckého kraje na Litoměřický kraj.
Litoměřice nejsou největším městem kraje, ani nejrychleji
rostoucím. A právě proto jsou tím nejvhodnějším kandidátem – nikomu se
nevlamují do dveří, nikomu nekonkuruji. Jsou přirozeným kompromisem, který dává
ostatním městům – Teplicím, Děčínu, Mostu, Chomutovu, Žatci, Lounům – pocit
spravedlivého rozložení sil. Nikdo není první mezi rovnými. A to je v dnešním
rozložení regionálních ambicí klíčové. Byly by nejmenším krajským městem v celé
zemi, ale proč ne?
Litoměřice už jméno kraje nesly – v polovině 19. století
existoval Litoměřický kraj jako oficiální jednotka, vedle sousedního Žateckého
kraje. Na to se dnes dá navázat – ale s moderním vědomím, že správní organizace
se může inspirovat i jinde: Haag je sídlem vlády, Amsterdam hlavním městem
Nizozemska. Pretoria a Kapské Město si podobně dělí výkonnou a legislativní moc
v Jižní Africe. Štrasburk a Paříž sdílejí evropskou moc symbolu a funkce. Proč
by Litoměřice a Ústí nemohly vytvořit vlastní, českou verzi tohoto principu?
Můj návrh počítá s tím, že krajský úřad i zastupitelstvo zůstane
v Ústí nad Labem. Všechny odbory, aparát, infrastruktura – žádné stěhování za
stovky milionů. Přesunula by se jen kancelář hejtmana. Ne z trucu, ale proto,
aby kraj měl své „reprezentační okno“ na úrovni, jakou si zaslouží. Ve městě s
tisíciletou historií, s duchovní a kulturní kontinuitou, s pohostinností v DNA.
V Litoměřicích by hejtman vítal návštěvy, jednal s ministry, podepisoval
memoranda, zval starosty.
Připomeňme si to! Litoměřice nejsou jen město s půvabným
historickým jádrem – jsou dávným sídlem kultury, víry a vzdělanosti. Už kmen
Litoměřiců, který dal městu jméno, obýval tuto strategickou oblast v době,
kdy Slované neuměli psát. Ve středověku se město stalo centrem duchovního
života – roku 1057 zde byla založena kapitula, při níž se zachovala úplně první
věta zapsaná v češtině: „Pavel dal jest Řěhořovi věněc.“ Odehrálo se tu několik
zemských sněmů a když si Ferdinand I. vybíral místo pro apelační soud – tedy nejvyšší
odvolací instanci ve sporech mezi městy pro celé Čechy – vybral si právě
Litoměřice. Biskupství bylo založeno roku 1655 a v jeho stínu kvetlo školství,
tiskařství i řeholní život – jezuité, piaristé, kapucíni, dominikáni, milosrdné
sestry. Litoměřice byly městem učenosti, bylo tu jezuitské gymnázium i piaristická
filosofický fakulta, bylo také městem knihoven a později i muzeí a galerií. Není
divu, že nese dodnes přezdívku Zahrada Čech – nejen pro své vinice a sady, ale
i pro kulturní a duchovní kultivovanost, která tu přežila všechny režimy.
A celé to má smysl i geograficky: Litoměřice leží na soutoku
Labe a Ohře, v samém srdci kraje, stejně daleko od dálnice D8 jako centrum Ústí
– ale blíž k republice. Blíž k Praze. Blíž k očím. Ne na okraji, ale v
předsíni.
A právě to je síla návrhu: vrací jméno kraji, který si
zaslouží nový začátek. Vychází z tradice, ale míří do budoucnosti. Je
srozumitelný, skromný a přitom ambiciózní. Ale samozřejmě jen za předpokladu,
že se stane naším společným rozhodnutím – ne marketingovým trikem, ale hlasem
většiny, která se rozhodla mít ke svému kraji zase vztah.
Žádné komentáře:
Okomentovat