Krom toho, že mě tatínek naučil šachy a ping-pong, vzal mě párkrát i na střelnici. Střílel jsem z pistole a málem mi praskly bubínky, za terčovištěm jsem pak sbíral ještě horké patrony. Byl jsem mezi klukama pak za krále, když jsem s nimi ve škole šmelil.
Po dvou dnech jsme si na olympijských hrách vystříleli krásnou bramborovou medaili, z níž nám samozřejmě brzy atletické velmoce nadělají kaši, ale většina národa prožívá euforii. Přiznám se, že jsem žádnou olympiádu moc nesledoval a pekingská nebude výjimkou. Mnohdy jsem některé sporty v olympijských souvislostech nechápal. Nicméně, proti gustu žádný dišputát: když si chce někdo lámat plotýnky nebo vymykat kolena, nebudu mu v tom samozřejmě bránit. Střílení je pro mě ale symbolem válečnictví, a tak mě překvapuje, že je na novodobých hrách konaných na oslavu míru od začátku zastoupeno, navíc v míře víc než vrchovaté. Vítězství Davida Kosteleckého jsem viděl náhodou, a tak nejít zrovna kolem obrazovky, tenhle komentář byste nečetli.
Před sto lety se střílelo na terče v podobě lidí a zvířat. To, že se dneska střílí do kruhů a na amorfní pohyblivé terče, je sice pěkné, ale ještě víc alibistické. Proč tedy nejsou součástí olympiády i motosporty, které aspoň prvoplánově na nic nemíří, a taky v nich není tak důležitá fyzička jako postřeh. Nebo golf? Ne, nemyslím to nijak fatálně, právě proto, že mě hry nijak zvlášť nezajímají. Ani by mi totiž tolik nevadilo, kdyby se soutěžilo třeba v plivání na dálku nebo pro mě za mě v počtu orgasmů za soulož (chtěl jsem napsat skákání na trampolíně, ale to už vlastně olympijském sport je – sic!), jen kdyby se z vítězů nedělali národní hrdinové. A zase jsem nespravedlivej, protože myslím, že v některých sportech je to opravdu zásluha, když někdo vyhraje v mezinárodní konkurenci, protože motivuje mládež, aby jeho sport – nemilitaristické povahy, kde si člověk nezláme kosti a neoddělá do čtyřicítky zdraví a přesto si vybije vrozenou agresivitu – od dětství pěstovala (od určitého věku by mi vlastně to soutěžní souložení vadilo míň než střílení).
A proč se tedy na olympiádě střílení z vojenských pušek a pistolí objevuje už od prvopočátků? Důvod je strašně prozaický a legrační. Pierre de Coubertin, mírový posel lidstva, byl sedminásobným mistrem Francie ve střílení z pistole!
A proč od roku 1988 nevzlétají spolu se zapálením olympijského ohně holubice míru? Tenkrát se jich totiž několik upeklo zaživa, a tak se po 68 letech olympijský výbor rozhodl, nechat holubice radši sedět na vejcích. Z takových vajec by se nám mohla zrodit další světová válka. Ale o svůj národ se nebojím, máme skvělé střelce, takže nám nebude potřeba ani toho tolik diskutovaného radaru, abychom se v klidu ubránili.
Po dvou dnech jsme si na olympijských hrách vystříleli krásnou bramborovou medaili, z níž nám samozřejmě brzy atletické velmoce nadělají kaši, ale většina národa prožívá euforii. Přiznám se, že jsem žádnou olympiádu moc nesledoval a pekingská nebude výjimkou. Mnohdy jsem některé sporty v olympijských souvislostech nechápal. Nicméně, proti gustu žádný dišputát: když si chce někdo lámat plotýnky nebo vymykat kolena, nebudu mu v tom samozřejmě bránit. Střílení je pro mě ale symbolem válečnictví, a tak mě překvapuje, že je na novodobých hrách konaných na oslavu míru od začátku zastoupeno, navíc v míře víc než vrchovaté. Vítězství Davida Kosteleckého jsem viděl náhodou, a tak nejít zrovna kolem obrazovky, tenhle komentář byste nečetli.
Před sto lety se střílelo na terče v podobě lidí a zvířat. To, že se dneska střílí do kruhů a na amorfní pohyblivé terče, je sice pěkné, ale ještě víc alibistické. Proč tedy nejsou součástí olympiády i motosporty, které aspoň prvoplánově na nic nemíří, a taky v nich není tak důležitá fyzička jako postřeh. Nebo golf? Ne, nemyslím to nijak fatálně, právě proto, že mě hry nijak zvlášť nezajímají. Ani by mi totiž tolik nevadilo, kdyby se soutěžilo třeba v plivání na dálku nebo pro mě za mě v počtu orgasmů za soulož (chtěl jsem napsat skákání na trampolíně, ale to už vlastně olympijském sport je – sic!), jen kdyby se z vítězů nedělali národní hrdinové. A zase jsem nespravedlivej, protože myslím, že v některých sportech je to opravdu zásluha, když někdo vyhraje v mezinárodní konkurenci, protože motivuje mládež, aby jeho sport – nemilitaristické povahy, kde si člověk nezláme kosti a neoddělá do čtyřicítky zdraví a přesto si vybije vrozenou agresivitu – od dětství pěstovala (od určitého věku by mi vlastně to soutěžní souložení vadilo míň než střílení).
A proč se tedy na olympiádě střílení z vojenských pušek a pistolí objevuje už od prvopočátků? Důvod je strašně prozaický a legrační. Pierre de Coubertin, mírový posel lidstva, byl sedminásobným mistrem Francie ve střílení z pistole!
A proč od roku 1988 nevzlétají spolu se zapálením olympijského ohně holubice míru? Tenkrát se jich totiž několik upeklo zaživa, a tak se po 68 letech olympijský výbor rozhodl, nechat holubice radši sedět na vejcích. Z takových vajec by se nám mohla zrodit další světová válka. Ale o svůj národ se nebojím, máme skvělé střelce, takže nám nebude potřeba ani toho tolik diskutovaného radaru, abychom se v klidu ubránili.
1 komentář:
ó tenhle clanek je tak krasne cynicky, vcetne toho svevolneho rozlisovani - jakoze motosporty nejsou fyzicky narocne a pominuti tech nejvic tezkych problemu, ze ta olympiada je v te cervankove zemy jiz je Čajna. Nebo jeho odlozeni. Nejvic hezky je ale, ze by narodni sport byl pocet orgasmu. Nasi borci vraceji se z Bejingu s zaslouzene vybojovanym zlatem. Komentator řve v klicovem momentu. Lidi sedi napjate.. Vse co k tomu patri. A vidite nejaky rozdil, ja vidim jenom maly krucek.
Okomentovat