Vždycky jsem toužil přečíst si nějakou reportáž Winstona Churchilla z búrské války, ale anglicky jsem to nehledal a ani nevím, jestli česky něco takového vyšlo – bylo by to určitě zajímavý a myslím, že by to i dneska byl nakladatelsky úspěšnej počin.
Včera jsem byl v Praze na přednáškách o malejch muzeích a přesvědčil jsem se, že tyhle workshopy nejsou pro mě, protože jsou zejména na začátku plný frází, v nichž aby člověk měl schopnosti špičkového chemika v laboratoři, který z hroudy nějakého sajrajtu dokáže pod mikroskopem najít něco zajímavýho. A když pak už začnou třeba i docela přínosný přednášky, já se absolutně nesoustředím. Bylo mi jasný, že když ve čtvrt na tři vyrazím z Muzea hl.m. Prahy na Masaryčku a ve tři mi to jede, antikvariát už nestihnu. Zvlášť když mám v peněžence peníze tak na cestu zpátky a pár „euer“, co jsem vyfasoval na nedělní cestu do Aue. Koupil jsem si lístek a koukám, hned proti vlezu na nádraží je novej antikvariát, první sklepní v Praze. Zbylo mi 40 korun v drobnejch, tak aspoň na kukačku.
Churchillovy reportáže samozřejmě neměli, ale dal jsem polovičku svý vejslužky v tvrdé měně za Paměti prezidenta Pavla Krügera v českém vydání z roku 1903! To jsem tam prostě nemohl nechat! Mluvil jsem o búrskejch válkách už při maturitě, že tam vznikly koncentráky, a tak se z nich stal můj oblíbený úsek dějin, kterej v mnohym předpověděl dějiny celýho 20. století (prof. Kumpera by řekl paradigma). A Krüger byl tehdy búrskym prezidentem.
Ve vlaku do Žatce jsem se prokousal jen dětstvím a mládím a tam mě až klukovsky zaujala pasáž věnovaná loveckým dobrodružstvím. Tenhle úvod jasně napovídá, proč o sto let později bojuje Richard Leakey za záchranu ohrožených druhů v Africe.
Ovšem, že dnes již nemohu říci, kolik dravých zvířat jsem skolil. Bylo toho příliš mnoho, než abych si to všecko byl mohl pamatovati, zvláště co se týká lvů, buvolů, nosorožců, žiraf a jiné zvěře, a mimo to je tomu již skoro padesát let, co jsem nebyl již na žádném větším lovu. Také na všecky jednotlivosti se již nemohu pamatovati. Pokud ještě vím, zastřelil jsem sám 30 až 40 slonú a 5 hrochů. Lvů, jež střelil jsem docela sám, bylo pět. Šel-li jsem zvláště na lov, vzal jsem vždycky s sebou kromě dobrých koní také průvodce. Na větších výpravách loveckých vzal jsem s sebou obyčejně dva nebo tři vozy chudých lidí, abych jim střelenou zvěř přenechal.
Africká mozaika se doplňuje.
Na jednom lovu bílých nosorožců, kdy ve dvou lovcích na koni honili dvě nosaté krávy a jednoho býka, Krüger vždycky před výstřelem sesedl z koně. Při druhém takovém útoku mu ale selhala ručnice a nosorožec jej povalil na zem. Bylo jediné štěstí, že na další pokus už výstřel vyšel a zvíře upustilo od zadupávání útočníka a po pár metrech se svalilo mrtvé k zemi. Od švagra dostal tehdy hodně ran bejkovcem za to, že si počínal tak nebezpečně.
Z lovu na lvy bych ocitoval tenhle zajímavej zážitek po té, co Krüger skolil ve čtrnácti letech svého prvního lva:
Když padla rána, přihnali se také ostatní tři soudruzi lovečtí, a teď stáli jsme všichni kolem lva hovoříce o tom, co se stalo. Jakýsi Hugo klekl přede lvem, chtěje mu měřiti zuby, které byly nápadně veliké. Já, pozoruje zabité zvíře a na nic při tom zlého nepomýšleje, stoupl jsem lvu při tom na břicho, když v tom lev pojednou silně zařval, tak že Hugo na svoje měření zapomínaje, leknutím na záda se převalil. Ostatní však smíchy za břicho se popadali, neboť každému lovci je známo, že střelený lev nějakou chvíli po smrti, šlápne-li se mu na tělo, ještě jednou krátce zařve, jakoby ještě žil. Vzduch, který jest ještě v jeho těle a při nátlaku na břicho násilím se dere hrdlem, způsobí tento zvuk. Hugo to arci také věděl, ale v tom okamžiku na to nemyslil a styděl se teď za svoje leknutí. S hněvem vrhl se na mne, chtěje mi vyčiniti. Ale ostatní se smíchem mu v tom zabránili vysvětlujíce mu, že jen z nevědomosti to leknutí jsem mu způsobil.
Kéž by se lvi dneska už lovili jen foťákem, ale bohužel asi neexistují jen mírumilovní turisti, kterým mírumilovní lvi pózují v chráněných parcích. Až bude Afrika úplně na dně a evropská civilizace jí skočí vítězně na břicho, máme se ještě na co těšit.
Včera jsem byl v Praze na přednáškách o malejch muzeích a přesvědčil jsem se, že tyhle workshopy nejsou pro mě, protože jsou zejména na začátku plný frází, v nichž aby člověk měl schopnosti špičkového chemika v laboratoři, který z hroudy nějakého sajrajtu dokáže pod mikroskopem najít něco zajímavýho. A když pak už začnou třeba i docela přínosný přednášky, já se absolutně nesoustředím. Bylo mi jasný, že když ve čtvrt na tři vyrazím z Muzea hl.m. Prahy na Masaryčku a ve tři mi to jede, antikvariát už nestihnu. Zvlášť když mám v peněžence peníze tak na cestu zpátky a pár „euer“, co jsem vyfasoval na nedělní cestu do Aue. Koupil jsem si lístek a koukám, hned proti vlezu na nádraží je novej antikvariát, první sklepní v Praze. Zbylo mi 40 korun v drobnejch, tak aspoň na kukačku.
Churchillovy reportáže samozřejmě neměli, ale dal jsem polovičku svý vejslužky v tvrdé měně za Paměti prezidenta Pavla Krügera v českém vydání z roku 1903! To jsem tam prostě nemohl nechat! Mluvil jsem o búrskejch válkách už při maturitě, že tam vznikly koncentráky, a tak se z nich stal můj oblíbený úsek dějin, kterej v mnohym předpověděl dějiny celýho 20. století (prof. Kumpera by řekl paradigma). A Krüger byl tehdy búrskym prezidentem.
Ve vlaku do Žatce jsem se prokousal jen dětstvím a mládím a tam mě až klukovsky zaujala pasáž věnovaná loveckým dobrodružstvím. Tenhle úvod jasně napovídá, proč o sto let později bojuje Richard Leakey za záchranu ohrožených druhů v Africe.
Ovšem, že dnes již nemohu říci, kolik dravých zvířat jsem skolil. Bylo toho příliš mnoho, než abych si to všecko byl mohl pamatovati, zvláště co se týká lvů, buvolů, nosorožců, žiraf a jiné zvěře, a mimo to je tomu již skoro padesát let, co jsem nebyl již na žádném větším lovu. Také na všecky jednotlivosti se již nemohu pamatovati. Pokud ještě vím, zastřelil jsem sám 30 až 40 slonú a 5 hrochů. Lvů, jež střelil jsem docela sám, bylo pět. Šel-li jsem zvláště na lov, vzal jsem vždycky s sebou kromě dobrých koní také průvodce. Na větších výpravách loveckých vzal jsem s sebou obyčejně dva nebo tři vozy chudých lidí, abych jim střelenou zvěř přenechal.
Africká mozaika se doplňuje.
Na jednom lovu bílých nosorožců, kdy ve dvou lovcích na koni honili dvě nosaté krávy a jednoho býka, Krüger vždycky před výstřelem sesedl z koně. Při druhém takovém útoku mu ale selhala ručnice a nosorožec jej povalil na zem. Bylo jediné štěstí, že na další pokus už výstřel vyšel a zvíře upustilo od zadupávání útočníka a po pár metrech se svalilo mrtvé k zemi. Od švagra dostal tehdy hodně ran bejkovcem za to, že si počínal tak nebezpečně.
Z lovu na lvy bych ocitoval tenhle zajímavej zážitek po té, co Krüger skolil ve čtrnácti letech svého prvního lva:
Když padla rána, přihnali se také ostatní tři soudruzi lovečtí, a teď stáli jsme všichni kolem lva hovoříce o tom, co se stalo. Jakýsi Hugo klekl přede lvem, chtěje mu měřiti zuby, které byly nápadně veliké. Já, pozoruje zabité zvíře a na nic při tom zlého nepomýšleje, stoupl jsem lvu při tom na břicho, když v tom lev pojednou silně zařval, tak že Hugo na svoje měření zapomínaje, leknutím na záda se převalil. Ostatní však smíchy za břicho se popadali, neboť každému lovci je známo, že střelený lev nějakou chvíli po smrti, šlápne-li se mu na tělo, ještě jednou krátce zařve, jakoby ještě žil. Vzduch, který jest ještě v jeho těle a při nátlaku na břicho násilím se dere hrdlem, způsobí tento zvuk. Hugo to arci také věděl, ale v tom okamžiku na to nemyslil a styděl se teď za svoje leknutí. S hněvem vrhl se na mne, chtěje mi vyčiniti. Ale ostatní se smíchem mu v tom zabránili vysvětlujíce mu, že jen z nevědomosti to leknutí jsem mu způsobil.
Kéž by se lvi dneska už lovili jen foťákem, ale bohužel asi neexistují jen mírumilovní turisti, kterým mírumilovní lvi pózují v chráněných parcích. Až bude Afrika úplně na dně a evropská civilizace jí skočí vítězně na břicho, máme se ještě na co těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat