V očekávání, kdy mě napadne
úvodní verš nového sonetu,
zda hadí klubko slov, tak záhadné,
k jasnému smyslu přec jen rozpletu,
vždy uteču se k popisu tvých krás,
k vábivým lýtkům, vlasům, obočí,
a zázračně pak uslyším tvůj hlas,
který mou touhu jemně ochočí.
Jsem celý tvůj - a slova se mi hrnou,
bez protestu se řadí do rytmu.
Sám veličinou jsem jen nepatrnou,
leč světlý zjev tvůj pilně ředí tmu,
v které jsem předtím, trpně čekaje,
nadarmo hledal dvířka do ráje.
úvodní verš nového sonetu,
zda hadí klubko slov, tak záhadné,
k jasnému smyslu přec jen rozpletu,
vždy uteču se k popisu tvých krás,
k vábivým lýtkům, vlasům, obočí,
a zázračně pak uslyším tvůj hlas,
který mou touhu jemně ochočí.
Jsem celý tvůj - a slova se mi hrnou,
bez protestu se řadí do rytmu.
Sám veličinou jsem jen nepatrnou,
leč světlý zjev tvůj pilně ředí tmu,
v které jsem předtím, trpně čekaje,
nadarmo hledal dvířka do ráje.
Převzato z aktuálního vydání časopisu Divoké víno, kde se mimo jiné píše i o smrti Jaroslava Holoubka, jehož básně jsem zde také onehdy vzpomenul, a které stále žijí, stejně jako žije jejich autor, jemuž už kolegové chtěli psát nekrology.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat