V posteli leží cizí, oddělení,
on v knize sotva stránku obrátí,
ona, oči v sloup, oddává se snění
a oba doufají, že se neztratí;
on věří knize, nikoli však čtení,
ona zas, že na stropě nejde rozuzlení.
Každou noc stejně vedle sebe leží,
netouží po doteku ani objetí,
jak trosky vášně vržené na pobřeží,
které k sobě patří jenom v paměti;
každý sám v sobě si jako poklad střeží
vzpomínky na dobu, kdy byli ještě svěží.
Tak zvláštně blízcí, a přece vzdálení,
ticho, jež se rozvinulo jako dlouhá nit,
už nikdy nesmotají, navždy ztracení
v pohodlí věku, jenž dává křehký klid:
ti dva, z nichž moje vlastní vášeň pramení,
otec a matka, staří, chladní, znavení.
(originál zde)
