Lesná

Tak krásnou milostnou lyriku starou tisíc let jsem zažil snad už jen mezi Abelardrem a Heloisou. Izumi nebo Murasaki Šikibu byla nejen básnířka, ale napsala i jeden z nejstarších románů na světě. Nakladatelství Paseka vydala její Deník a verše dvorní dámy v překladu Zdenky Švarcové.

„Horské stráně jsou teď krásně barevné. Pojedeme se podívat, souhlasíš?“ ptá se a já mu odpovídám: „To bude nádherné.“ Připomněla jsem mu ale, že je den odříkání, kdy musím zůstat doma.

Později mi princ vzkázal, že ho to hrozně mrzí, ale příště mám s výletem počítat. Tu noc jsem slyšela, jak se venku spustil prudký liják, po kterém zůstaly stromy oškubané, téměř bez jediného listu. Byla jsem vzhůru a sama pro sebe jsem si přednášela slova světců, učedníků Buddhových – „život je jako plamínek v lampě rozhoupané větrem“. Až do rána jsem potom litovala, že jsme si nemohli společně vyjet do hor podívat se na rudé javory. Teď už je neuvidíme. Princ se mi po rozednění ozval:

Bezbožné září!
Přináší odjakživa spoušť
a dnes to vypadá,
že bude ještě dlouho
dštít.

„…jsem z toho strašně rozmrzelý.“
Opáčila jsem:

Dívám se na ten nečas
a hýčkám pochybnosti…
Je možné, že se déšť
vsákl i do kapes
mých dlouhých rukávů?

„Škoda, že“

půlnoční liják
strhal barevné listy
ze stromů…
Kéž jsme je včera
spolu viděli!

Princ mi přitakal:

Tak, tak,
ráno nezbývá než litovat,
že nespatřený obraz
horských strání
je provždy ztracený

Na zadní stranu listu ještě připsal:

Bylo to boží dopuštění.
Pojďme se podívat,
co z padlých
javorových listů
zbylo na zemi!

Já na to:

Proč ne? Zaveď mě do hor,
kde rostou stromy
věčně zelené,
co nikdy nepadnou a pro nás
třeba zčervenají?!

„…my pak klesneme mezi ně.“

mljt

Totální vypálení mozků

Asi už jste o tom četli, ale kdo ne, určitě to zkuste. Zvláště vy mladí! A z vás ještě zvláště vy, co jsem je kdy měl či mám na dějepis. A spolu se mnou se zastyďte, že jste se v Lidicích ještě nikdy nebyli podívat.

...

Michelangelova šifra

Už je to tady! Přišla nabídka Knižního klubu a v ní mimojiné také upoutávka na nový román Philippa Vanderberga Sixtinské spiknutí.

Při restaurování Michelangelových světoznámých fresek v Sixtinské kapli ve Vatikánu je objeven záhadný nápis. Církevní hodnostáři se snaží rébus rozluštit, jedna záhada stíhá druhou. Kdokoli se přiblíží k řešení, zemře, aniž svůj poznatek stačí předat dál. Chtěl se snad Michelangelo krátkým nápisem ABULAFIA pomstít svým chlebodárcům? ... Podle interpretace jednoho mnicha skrývají záhadná písmena odkaz na středověkého mystika, jenž vyvrací dogma křesťanské víry - zázrak Kristova zmrtvýchvstání. Vyjde najevo, že tuto interpretaci údajně znali již nacisté a využívali ji ve spolupráci s katolickým klérem. Zveřejnění obsahu nápisu by mohlo ohrozit autoritu církve...

Jestli to není parodie na Dana Browna, tak takováhle krávovina musí nutně naštvat pánaboha thrillerů. Moderní spása sice je o tom, že lidi spasou úplně všechno, co se jim dá k přežvýkání, ale z něčeho se už přece musí zadávit. Na vyvrácení Kristova zmrtvýchvstání přece nepotřebujeme středověkého mystika, to se můžeme jít zeptat kteréhokoli nevěřícího řezníka, skladníka nebo profesora etiky a on nám řekne, jak se to s tím vstáváním z hrobů má. Samozřejmě tím ohrožujeme autoritu církve a nebezpečně posilujeme autoritu řezníků, skladníků a profesorů etiky. Ale spravedlnost musí být, i když za vším nestojí zednáři a templáři, nýbrž náckové. A tak se autor třiceti knih tou svou poslední krásně mstí svým chlebodárcům, totiž čtnenářům: "Podívejte, co si s vámi můžu dělat!"

...

Královská hra z Uru

Jedna z nejstarších her na světě pochází ze sumerského města Uru z nějakého 26. století př. Kr. Škoda, že v Britském muzeu prodávají jen ošklivou napodobeninu na papírové desce s umělohmotnými kameny. Myslím, že kdyby se někdo odhodlal vyrábět desku ze dřeva podobně jako šachovnici, utržil by docela slušnej profit. Jak by asi koukali staří Sumerové na to, že jejich oblíbenou hru dnes hraju radši online? Pokud si ji chcete zahrát i vy, neumíte-li anglicky, klikněte na Play the Royal Game of Ur online, skipněte instrukce a pak vrhejte čtyřmi kostkami a pokusem omylem zjistíte, jak se hra hraje i bez návodu. Jen vězte, že růžice na čtvrtém, osmém a čtrnáctém políčku znamenají, že hrajete ještě jednou a že v prostředním pruhu se může vyhazovat jako v Člověče, nezlob se. Tak kdo bude dřív v chlívku?

...

Po nás ať přijde potopa!

Sáhl jsem po Gellnerovi a udělal si takovou svou malou soukromou koláž z pěti básní, jimž bylo letos 105 let.

Zamrazilo mne. Pravdy slov tvých
vědom byl jsem si zcela.
Drzé své ruce jsem zahanben zdvih’
s tvého dívčího těla.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.
Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. –

V městě teď bouří karneval,
a já bych slzy proléval.
K úpadku spěje moje firma.
Pánbu mě bere všema čtyrma.

Dlouho to trvalo, než pravdy věčné
v prázdnotě sobecké jsem uviděl.
Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,
za sebe sama jsem se zastyděl.

Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,
jenž přejedl se plody poznání,
a konec konců jde mně přec jen k duhu
hněv boží a mé z ráje vyhnání.

Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a jež se zříci ho přec nejsou s to.

...

Mí trockisti mi rozumějí

Dnes jsem byl ve františkánském klášteře na vernisáži výstavy Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945-1946. Musel jsem bohužel odejít hned po úvodním, ale velmi zásadním projevu, takže nebudu soudit výstavu, ale tuto zahajovací řeč, pronesenou prezidentem Federace nezávislých spisovatelů Eduardem Vackem. Nemám rád komunisty a nemám rád alibisty. Shazovat vinu za (alespoň divoký) odsun Němců na komunisty mi přijde prostě historicky ujeté. Ti, co v pohraničí páchali zvěrstva, nebyli zdaleka jen komunisti. KSČ situace samozřejmě využila ve svůj prospěch, ale mluvit v pohraničí roku 1945 o „leninském principu jakobínské moci“ důkladně připraveném sovětskou NKVD mi přijde jen jako další z teorií spiknutí, do kterých bychom mohli s úspěchem zamíchat i templáře a svobodné zednáře, vyžadoval-li by to česko-německý dialog.

Jako příklady odporu proti komunistickému režimu jsou jmenováni generál Heliodor Píka, jenž byl však v době, o níž referuje expozice, náměstkem a tedy pravou rukou náčelníka generálního štábu armády, která se minimálně na organizovaném odsunu logicky podílela; a také ministr spravedlnosti Prokop Drtina, „který zastával nestrannou spravedlnost“. Jak nestranná byla Drtinova spravedlnost v česko-německé poválečné otázce můžeme vidět v jeho díle. Z knihy A nyní promluví Pavel Svatý je tato věta: „Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka“. A z knihy Československo můj osud vybírám kousek autentického projevu z května 1945: ”prvním úkolem při zakládání nového života: vyčistit republiku celou a úplně od Němců…Abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci v čištění vlastí.”

A tak slova na závěr Vackova projevu, že „jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy“ a že expozice „je plně v souladu s rezolucí Rady Evropy ze dne 25.1.2006“, znějí jako na objednávku. Čí asi?

Moc se mi ovšem líbil titul jedné z knih sepsaných autorem projevu: Mí devianti mi rozumějí. Proto ten strašný nadpis tohoto článku.

...

Dočesná v čajovně?

Potkal jsem se v Žatci s jedním pánem, pánem šarlatánem. Co nabízí? Že vás vyléčí pomocí pyramidální energie. V pyramidě léčí i zvířata a preventivně také zdravé lidi, takže se nebojte, že by o vás nebyl zájem. Dozvíte se také, jaký smysl má lidský život na Zemi a také něco málo o posmrtném životě. Nejde o peníze. Když se jeho kolegy Anatolije Jagijajeva zeptali, z čeho žije, odpověděl jasně: „Rozumějte mi. Řeknu vám, v čem je podstata. Jsem klidný, pokojný. Má-li člověk vznešenou ideu a znalosti, je plný víry v to, že jeho vědomosti mu dovolí jít touto cestou. Ta cesta je těžká. A u koho je lehká? I vaše cesta je těžká. Myslíte na to, co bude zítra. A pozítří. Rozumíte? Ale za prvé, to nikdo neví. To mohou poznat jen velcí lidé. Lámové. Ze svých výšin vidí budoucnost. Já jsem maličký člověk. Nemám zapotřebí přemýšlet, co bude zítra. Zítra nemusí být ani chleba.“ Z toho bych chtěl žít taky.

A teď ještě krásný citát z předávání bludných balvanů společnosti Sisyfos za rok 2003: „Milovníci všech druhu pyramid tvrdí, že se v nich všemu daří, vodka houstne, dítě tloustne, maso je svěžejší a břitva ostřejší. Samozřejmě tu lze nabíjet pyramidální energií solventní klienty i jejich domácí mazlíčky. Semena tu budou lépe klíčit, a ať nám nikdo nekáže, že v pyramidě s vlastnostmi skleníku, by byl spíš zázrak, kdyby rychleji neklíčila.“

mljt

Papírová reforma

Chcete-li si připomenout něco z mého otevřeného dopisu ministryni školství a vůbec se na začátku školního roku zdravě zasmát, doporučuji zakoupení dnešního vydání časopisu Týden nebo stačí prostě kliknout sem a přečíst si článek Ivana Motýla.

...

Ruda Koblic

K vytvoření malé soběpisné koláže mě inspirovala knížečka Laskavý člověk Ruda Koblic, kterou měli v kadaňském informačním centru minulý týden již jen ve čtyřech výtiscích. Kdyby měl někdo zájem a už to nestihl, zapůjčím nebo pošlu v pdf. Víc sem psát nechci, kdo by chtěl poznat jeden čistě subjektivní pohled, nechť klikne sem.

...

Omarovo dětství

Osmdesátistránková povídka poměrně neznámého tureckého spisovatele 19. století Mu´allima Nádži-effendiho má v rakousko-uherském vydání v nakladatelství Jan Otto čtyřicetistránkový poznámkový aparát opatřený Janem Rypkou (1886 - 1968), významným českým orientalistou, specialistou na perskou a tureckou literaturu. A to je celkem počteníčko... Konečně jsem se dozvěděl, jak z turbanů vznikly egyptské fezy; že mají muslimové nevysvětlitelný odpor k věžním hodinám a zvonům; proč Turci radši slýchávali, když se jim říkalo Osmani; spoustu důvěrností z tureckého rodinného života; jak je to se zákazem lihovin na pozadí citátů z Koránu (po třístránkovém rozboru ukončeno větou: Abych věc dlouho a daleko nezatahoval - dnes pije se všecko a nejvíce bohužel - kořalka!); jak je to (nebo spíš jak to bylo) s kouřením, mnohoženstvím atd. Ale i takové detaily, jako že když přijde návštěva, zuje se před dveřmi, a pokud byla vítána a hostiteli udělala radost, při odchodu najde tyto boty otočené o 180 stupňů, aby do nich pohodlně vklouzla. Nebo že když viděli Turci malé dítě v kočárku, začali jej před jeho rodiči nazývat psem, opicí, morem nebo zkurvysynem, aby na něj neobraceli pozornost démonů, takový zastírací manévr. A jestli jako já přemítáte o konvertování k islámu, ocituju zde doslova poznámku č. 62:

Turci, jakož i jejich souvěrci Arabové a obzvláště Peršané, mladí i staří, sjou náruživými milovníky sladkostí - tak sladkých, až mdlo z nich Evropanu. Lahůdky tyto nesmějí při žádném jídle scházet, ano, dokonce též na cestách neb vycházkách těžko by bylo Turkovi bez nich: nalézajíť Osmané pro svou v pravdě ohromnou spotřebu cukrovinek nejrůznějších druhů utvrzení v tradici. Prorok řekl prý totiž: „Praví věřící jsou sladcí, nevěřící kyselí“, a dále:

„L á s k a.. k.. s l a d k o s t e m.. p r ý š t í.. z.. v í r y!“
mljt

Jen v nejdivočejších pustinách ekvádorských And?

Nebo jen v nejdivočejších snech? Anebo hodně blízko? Páteční pedagogická rada mi připomněla jednu písničku Znouzectnosti, kterou najdete na stránkách této kapely po kliknutí na Radio ZNC, kde se nalézá jako čtvrtá na albu Happy X-mas - 1988 (text je rovněž čtvrtý v pořadí na této stránce). Povídka H.G. Wellse, která písničku inspirovala, je ke stažení zde.

...

Faust z rubu na líc

Inspirován Camusem, sáhl jsem po Goethově Faustovi a přečetl si Prolog v nebi, kde je první Mefistotelova replika. Když si ji přečtete, od Camusova ďábla ve sportovním obleku s anglickou cigaretou se moc neliší, pod falešným patosem se dle mého skrývá celkem slušná satira. Nemám jiný překlad než ten od Otokara Fischera z roku 1928:

Poté co před Hospodinem promluví tři archandělé, spustí Mefistoteles:

Když se zas jednou, pane, zjevuješ
a ptáš se, jak se všemu u nás daří,
mne mezi čeledí zde vidíš též,
jaks dříve rád mne vídal před tvou tváří.
Nepotrpím si na orace,
i kdybych se tu terčem vtipů stal;
věř, kdybys nebyl odvyk si už smát se,
můj pathos by tě jistě rozesmál.
Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.
Já vidím jenom, jak se lidé souží.
Pámbiček světa ten se hrubě nemění,
je originální jak za dvů stvoření.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.
Ráčíš-li dovolit - jak pak bych měl mu říkat? -
je jako jedna z nohatých těch cikád,
co létají a hopkují
a pak tu svou si v trávě notují;
a kdyby jen to byla vždycky tráva!
Kdejaký neřád, hned to očmuchává.

Ten text se mi moc líbí a rád bych se pokusil o vlastní překlad, tak mi držte palce...

...

Mýtus o Sisyfovi

Tenhle esej od Alberta Camuse jsem, maje peněz tak akorát v hodnotě knihy, v jednom nově objeveném antikvariátě v Plzni vážil tak dlouho, než jsem si několik kapitol přečetl přímo na krámě, což mi pomohlo rozhodnout se den nejíst, resp. se nechat hostit sestrou. Četl jsem od Camuse Mor a Caligulu a bylo mi jasné, do jakého světa se dostanu. Ovšem očekávání bylo předstiženo. Bylo by hodně zajímavé srovnat dva rozbory sebevraždy: ten Camusův a pak Chestertonův v Ortodoxii. Camus popírá veškeré náboženské systémy absurditou života, Chesterton míří k víře. Já jsem uvěřil právě pro Tertullianovo (ať už to řekl nebo neřekl, je to jisté, protože je to nemožné): Credo quia absurdum. Věřím, protože je to absurdní. Ale pravda je, že kde přestává absurdita, přestává i má víra.

Tak pravil Albert Camus aneb mé výpisky z Mýtu o Sisyfovi:

Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Vždycky nadejde okamžik, kdy je třeba volit mezi kontemplací a akcí. Tomu se říká stát se mužem. Ten rozpor je děsivý. Ale hrdé srdce nezná střední cestu. Existuje buď Bůh, nebo doba, kříž, nebo meč. Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid.

Kdyby stačilo milovat, bylo by všechno příliš jednoduché. Čím víc milujeme, tím víc se absurdno upevňuje.

Všichni odborníci na vášeň nás ujišťují, že věčná je jedině láska, jíž jsou kladeny překážky. Bez boje žádná vášeň neexistuje.

Lidé, které velká láska odvrací od veškerého osobního života, se možná obohacují, ale rozhodně ochuzují bytosti, které si jejich láska zvolila.

Velkorysá je jedině láska, která ví, že je zároveň pomíjivá i jedinečná.

Znovu opakuji, tyto obrazy ani nenabízejí nějakou morálku, ani nevybízejí k vynášení soudů: jsou to náčrtky. Pouze naznačují životní styl. Milenec, herec či dobrodruh hrají absurdno. Ale pokud tomu chtějí, rovněž lidé cudní, úředníci nebo prezident republiky. Stačí vědět a nic neskrývat.

V doslovu je ještě citát ze Zápisků I, které zrovna nevlastním , ale je tak nosný, že zde nemůže chybět (II a III jsou nicméně též plné takto hutných postřehů):

Faust naruby. Mladý muž žádá po ďáblovi pozemské statky. Ďábel (který má sportovní oblek a rád prohlašuje, že velkým pokušením inteligence je cynismus) mu vlídně řekne: „Ale pozemské statky už přece máš. O to, co ti schází - jestli si myslíš, že ti něco schází - o to si musíš říct Bohu. Ujednáš si s Bohem obchod a za statky zásvětní mu prodáš svoje tělo.“ Ďábel se odmlčí, než si zapálí anglickou cigaretu, a potom dodá: „A to bude tvůj věčný trest“.

mljt

Sen

Poslední dobou si pamatuju sny. Začal jsem si psát i malé záznamy, zatím jen heslovité. A začal jsem číst záznamy cizích snů. Některé mě docela i blíže seznámili se svými autory, od nichž jsem toho zatím moc jiného nepřečetl. Jeden z nich je Graham Greene; krom eseje Paradox křesťanství a knížky Monsignore Quijote, s níž jsem se seznámil díky Miroslavu Částkovi, jsem od Greena nic nečetl (a že je na výběr!). Až teď: Můj svět - Deník snů.

Co by asi řekl Sigmund Freud tomuhle Greeneově snu? A co by řekl tomu, že ho zde přepisuju?

V červenci 1965 jsem strávil jeden smutný letní večer. Byl jsem zasnouben s dívkou, ale její matka mě nesnášela a přála si, aby celá záležitost skončila. Přetažené nervy způsobily, že mezi mnou a dívkou došlo k hádce a své k tomu přidala dívka a její hrdost. Já jsem pak hádku vyhnal do krajnosti, takže se dívka se mnou rozešla a já jsme rozchod přijal. Matka to vyslechla s uspokojením a pak dceru odvedla nahoru do ložnice.

Byl jsem smutný, cítil jsem se vinen a věděl jsem, že mi úleva z tohoto konečného řešení dlouho nepotrvá. V domě probíhal večírek a matka se znovu objevila v náručí s dcerou, která vypadala malinká,schoulená, jako by měla každou chvilku zvracet. Matka se na mě obrátila, abych něco našel, a já přinesl vázu, do které se dívka vyzvracela. Pociťoval jsem lítost i vinu a také lásku, a poprvé jsem si uvědomil, jak velmi mě miluje a co ztrácím.

Mezi hosty byl i Henry Moore, a když jsem odcházel z místnosti, omlouval jsem se mu, že jsem ho dřív nepoznal, protože jsem byl zaneprázdněn hádkou. Opustil jsem dům a šel jsem se projít s dívčiným bratrem. Choval k nám oběma sympatie. Potkali jsme jejich otce, kterého jsem měl vždycky rád. Řekl jsem mu: „Přece nejsem takovej zatracenej mizera, že ne?“ Usmál se, aby mě ujistil, že nejsem.

Když jsem se vrátil do domu, dívka tam zase byla a všechno bylo mezi námi opět v pořádku.

mljt