14. února 2008

Tim Buckley

Tim Buckley přežil své kolegy z Klubu 27 jen o pár měsíců. Dneska by mu bylo 61, takže kdyby to bylo někde v dějepisném testu, mohli jsme se teoreticky na tomhle světě potkat. Ovšem já jsem Tima potkal až dneska a tuhle písničku posílám Věrušce.


12. února 2008

Zkrocení Nikoly

Pan Skotek má takový plán, že bychom napřesrok s divadlem Navenek nastudovali Zkrocení zlé ženy. Mám hrát Petruchia a Káťu mi má zahrát Nikolka Domanjová. Dneska jsem si k Zeffirelliho 85. narozeninám pustil dialog, na nějž si máme brzy sednout k mluvené zkoušce. Kdyby to počkalo pár let, nejradši bych si hru přeložil sám, aby mi sedla pěkně do huby. To bych se ale nejdřív musel naučit blankvers. Zkusil jsem si bez ohledu na trocheje a jamby pár dekaveršů, které použil Zeffirelli jako vstupní verše pro první setkání Richarda Burtona a Elizabeth Taylorové v tomto filmu, na nějž vždycky tak ráda vzpomíná babička. Už vím proč.



PETRUCHIO. Ty jedna voso, proč jsi samý jed?
KATHERINA. Já a vosa? Pozor na žihadlo!
PETRUCHIO. Mně znám je jeden lék: vytrhnout jej.
KATHERINA. Jen jestli tušíš, blázne, kam sáhnout…
PETRUCHIO. Vosa žihadlo na zadečku má…
KATHERINA. Ba né, na jazyce!
PETRUCHIO. Na jazyce?
KATHERINA. Na tvém, když žvaníš tak. Koukej táhnout!
PETRUCHIO. A nechat jazyk na tvém zadečku?
Kačenko, já jsem šlechtic.
KATHERINA. Tu máš… [udeří ho]
PETRUCHIO. Zkus ještě jednu a nařežu ti.
KATHERINA. A ztratíš i svůj klenot šlechtický.
Dotkneš-li se mě, nezasloužíš ho.
A bez klenotu není šlechtic nic.

Literární klub

První sezení literárního klubu bylo slibné, protože opravdu pestré a to ve všech ohledech. V jeho patnácti účastnících byly zastoupeny všechny generace, různé oblasti zájmu, čtenáři i tvůrci. Mezi oblíbenými autory se objevili Herriot, Remarque, Maupassant, Kerouac, Kundera, ale třeba i Chalíl Džibrán nebo Roman Szpuk. Mezi posledně přečtenými knihami se objevila Halíkova Noc zpovědníka, Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, Narušitel Lenky Procházkové, Dürrenmattův Penzista, Zolův Zabiják, Kingova Lisey a její příběh nebo Grassovo Při loupání cibule, o kterém jsem tu psal, aniž bych to četl, teď už to mám přímo doporučený. A doporučil mi to Karel Rada, ne tedy ten fotbalista, ale kadaňský prozaik, básník a, člen literární Skupiny XXVI a hudební skupiny Haj hou!, pro kterou psal texty. Ve svých románech vychází z punkového podhoubí severních Čech a ze svých cest po Rusku. Knižně vydal prózu Připravte se na nejhorší. A taky jsme spolu publikovali v almanachu Od břehů k horám – severočeská literární a umělecká scéna, a tak jsme včera zjistili, že jsme se vlastně před osmi lety viděli v Ústí, kde se říká U čtyř čuráků. Na příště Karel slíbil, že si připraví nějakou povídečku.


Pro první literární klub jsem v sobotu nahrál na Vltavě kousek z jedné mikropovídky Emanuela Frynty Jak poznat svůj věk v hlavní roli s Vlastimilem Brodským, a tak jsme potom všichni vzpomínali, jaký to bylo za našeho mládí. Připomněli jsme si také různá výročí, především dvě spojená s knihou a filmem Čelisti, včera totiž zemřel filmový představitel Brodyho Roy Scheider a den před tím bylo druhé výročí smrti autora Petera Bencheyho. Vzpomněl jsem si, jak jsem se tři večery po sobě jako malej kluk pokaždé v kině Moskva, což je dnešní Orfeum, praštil ve stejné chvíli do zátylku – seděl jsem totiž nahoře na balkóně pod lóžemi, kam nás uvaděčka pustila až po začátku filmu, protože nám ještě nebylo patnáct. Hodně se mluvilo, trochu se popilo, moc se netopilo a já doufám, že nikdo neodcházel otrávený, a příště, což je v pondělí 10. března, se sejdeme ještě v hojnějším počtu.

10. února 2008

Nové epochy

Poslední verš téhle básně Bertolda Brechta nechť poslouží jako motto zítřejšího LITERÁRNÍHO KLUBU - v 19 hodin na Střelnici!

přel. Ludvík Kundera

Nové epochy nezačínají naráz.
Můj dědeček už žil v nové době
Můj vnuk bude asi ještě žít ve staré.

Nové maso se pojídá starými vidličkami.

Nebyla to samohybná vozidla
Ani tanky
Nebyla to letadla nad našimi střechami
Ani bombardéry.

Z nových antén vycházely staré hlouposti.
Moudrost se předávala od úst k ústům.

Kalous ušatý

Když jsme šli kolem 3. žatecký základky, nejdřív mě udivila tělocvična vytvořená jakoby z nějaké pozdně barokní stavby, a potom mi Věruška představila svého kamaráda z dětsví kalouse ušatého, který se na nás usmíval ve větvích. Závist se do mě v tu chvíli nedala jen proto, že naše 2. kadaňská základka měla taky svoje kouzlo a hlavně jsme měli Rudu Koblice. Je ale pravda, že sovu má pouze v logu, tu Věrušce trošku závidím.


Člověk v zoo

Za divadlo Navenek jsem chtěl před rokem nabídnout chomutovskému zooparku, že bychom se nechali zavřít do klece a den nebo víkend tam pro návštěvníky předváděli člověka. Nakonec toho bylo hodně a nápad jsme nedotáhli do konce. Možná letos.

Napadlo mě to v liberecký zoo, kde jsem strašně dlouho stál před klecí s orangutanem a přemýšlel, co si asi myslí. Protože on v tu chvíli vypadal mnohem inteligentněji než my, co jsme si ho svobodně prohlíželi. Šimpanzi v Plzni zase po dětech, s nimiž jsem tam byl, házeli, co měli po ruce, a mně pak došlo proč. Děti běhaly a dávaly najevo svoji volnost (to dospělí nemohou, protože volnost nemají). A šimpanzi jim to záviděli (nám nemají co).

Včera jsem ve vlaku otevřel knížku od Davida Garnetta Člověk v zoologické zahradě v překladu Karla Krause a tam je hned na straně 15 následující dopis:

Vážený pane,
píši, abych předložil Vaší Společnosti návrh, který bude, jak doufám, Společnosti doporučen k nejsvědomitějšímu uvážení. Smím především říci, že znám dobře zahrady Zoologické společnosti a že se jim velmi podivuji? Pozemky jsou rozsáhlé a úprava budov je zároveň praktická i pohodlná. Jsou v nich ukázky veškerého téměř zvířectva, jež žije na této zeměkouli; toliko jeden opravdu důležitý ssavec není zastoupen. Čím déle jsem přemýšlel o tomto opominutí, tím neobyčejnějším se mi zdálo. Vynechati v souboru veškerého světového zvířectva člověka, jest tolik, jako hráti Hamleta bez prince dánského. Možná se to na první pohled zdá nedůležitým, protože Váš soubor je vytvořen pro podívanou a poučení člověka. Připouštím, že lidské bytosti lze dosti často viděti na procházce Zoologickou zahradou, přes to však se domnívám, že jsou přesvědčivé důvody, proč by společnost měla vystavovati exemplář člověka.
Za prvé by se tím sbírka doplnila a za druhé by působilo na mysl návštěvníků srovnání, jež jim jejich vnímavost ne vždy umožňuje. Kdyby se dal do klece mezi orangutana a šimpanze, upoutal by obyčejný příslušník lidského plemene každého, kdo vejde do velikého pavilonu pro opice. Návštěvníkům, k jejichž vzdělání Zoologická zahrada z valné míry existuje, dal by v této situaci podnět k tisícerým zajímavým srovnáním. Každé dítě by vyrůstalo, jsouc proniknuto názory darwinovskými, a uvědomovalo by si netoliko své přesné místo v říši živočišné, nýbrž v čem se také podobá opicím, a v čem se od nich liší. Navrhoval bych, aby se takový exemplář ukazoval pokud možno ve svém přirozeném prostředí, v němž žije v naší době, to jest v obyčejném úboru a zaměstnán nějakou obyčejnou prací. Proto by jeho klec měla býti opatřena židlemi, stolem a knihovnou. Malá ložnice a koupelna by mu umožňovaly skrýti se před zraky veřejnosti, kdyby se toho jevila potřeba. Náklad pro Společnost by z toho nemusil být veliký.
Abych dokázal, že to myslím upřímně, nabízím se sám za výstavní exemplář, za jistých výhrad, které nebudou shledány nerozumnými…
Jsem, vážený pane,
Váš oddaný sluha
John Cromartie

Nabídka byla přijata. A proč do toho Cromartie šel? Z nešťastné lásky. „Miloval Josefku a nyní byl od ní odloučen navždy. Zanikne někdy bolest, kterou nad tím pociťoval? A zanikne-li, o čemž nepochyboval, jak dlouhé doby bude k tomu potřebí?“ Dál jsem se zatím nedostal. Ale jsem zvědav, jestli se letos k něčemu podobnému v divadle rozhoupeme.

7. února 2008

Karel Plíhal

Dnes jsem zařizoval koncert Žalmana na 17. prosince a Karla Plíhala v Kadani - v roce 2009. A v říjnu tady budou Nezmaři. Tenhle Plíhalův klípek je na youtube čerstvej a neokoukanej. Kdo by věřil, že letos už mu bude půl století.



Orfeum

Dneska v Orfeu, které je mi stejně osudné jako Rožmberk, proběhla revize elektroinstalací. Pan Skotek o tento kulturní stánek pečuje s otcovskou láskou, chce dokonce rozchodit i hodinový stroj. Ve středu proběhne schůzka s paní architektkou z Karlových Varů o některých možných projektech na budově pro rok 2008. Příští pátek (15.2.) proběhne na prknech Orfea premiéra Případu Grendwal. Jinak Horkýže Slíže (8.2.), Vibrátoři a další punk (16.2) a Tleskač (22.3.). A dneska mi přišel Deník dívky která hledá Egona Bondyho, kde se hned na druhé stránce píše:

Maxima culpa mea
že jsem kdy byla U Orfea
Správně známý psichiatr říká
že dívka je ztracena potká-li umělce či tajtrlíka...

Víte, kde je Kadaň?

Místopis mě nikdy nepřestane šokovat. Už jako mladý jinoch jsem trávil hodiny a hodiny nad otevřeným atlasem, sestry jsem nutil do zeměpisných her a studoval, proč se Montevideo jmenuje Monetvideo a Montreal Montreal. Pamatuju si, jak jsem hrdě překvapoval tátu, že Praha a Brno jsou kopce v Brdech nebo že v Zemi Františka Josefa v Severním ledovém oceánu mají Teplický záliv.
Dnes jsem našel další pozoruhodnou věc: Kadaň! A hádejte kde? Tady!

6. února 2008

To je nemilé, Emile!



Po Odvážné školačce jsem se pustil do Emila. Moc se mi líbí, že Rousseau hned na začátku řekne, že nebude marnit čas vypisováním toho, co se všeobecně považuje za pravdy, ale napíše jen to, kde se s obecným názorem rozchází – a pak následuje pět knih, každá s nějakými dvěmi až třemi sty tezemi plus poznámky a volné pokračování. Jsem někde v druhé půli první knihy a musím říct, že Rousseau umí dokonale provokovat. V mnoha věcech se s ním neshodnu, ale přesto je to skvělé čtení (mastné a slané je podle mě lepší než nemastné a neslané, proto mám třeba radši Klause než Švejnara, ačkoli s ním mnohdy nesouhlasím, ale když nesouhlasím, vím proč; se Švejnarem nelze nesouhlasit, ovšem také nemá cenu ptát se proč – proto je pan Švejnar mým kandidátem na post prezidenta… ovšem prezidenta Evropské unie, tam se tleská, aniž se ví proč).

pozn. k 24 Na několika školách… jsou profesoři, které miluji, kterých si velice vážím, a kteří by podle mého názoru byli velmi způsobilí učiti mládež, kdyby nebyli nuceni říditi se podle zavedeného řádu. Vyzývám jednoho známého z nich, aby uveřejnil návrh reformy, který pojal.

Škoda, že celých 250 let od napsání Emila nikdo s takovou (tedy obecně platnou) reformou nepřišel.

33… Člověk občan rodí se, žije a umírá v otroctví: když se narodí, sešněrují ho do plének, když umře, zatlukou ho do rakve…

pozn. k 78 … učitel by měl být pěkné postavy, dobře mluvit a mít příjemnou tvář. Příliš malá péče přizpůsobiti se v tomto ohledu slabosti dětské působí, že většině zůstane odpor proti všemu, čeho se naučili od lidí příliš starých, mrzutých a zlobivých.

112… Je nemožno, aby dítě které projde tolika rukama po sobě, bylo kdy dobře vychováno. Při každé změně srovnává potajmu, což vždy vede k tomu, že klesá jeho úcta k těm, kteří je vychovávají, a tím klesá též jejich autorita.

120. Lidé nejsou stvořeni, aby žili pohromadě, hustě jako mravenci, nýbrž jsouce rozptýleni po zemi, mají ji vzdělávati: Čím více se hromadí, tím více se kazí. Choroby tělesné zrovna tak jako neřesti duševní jsou nevyhnutelným výsledkem tohoto příliš velkého hromadění. Člověk ze všech tvorů nejméně může bydliti v stádech. Lidé stěsnaní jako ovce by zahynuli všichni velmi záhy. Dech člověka přináší smrt člověku druhému; to platí právě tak ve smyslu doslovném jako přeneseném.

5. února 2008

Odvážná školačka



Nikdy bych neřekl, že si mě podmaní malá Marusja, tedy Maruška, odvážná školačka z pera Jevgenije Švarce. Asi proto, že v tom socialistickym realismu byla z masa a kostí a hlavně že mi připomněla vlastní dětství. Taky jsem byl v útlém věku fascinovanej, když jsem poprvé slyšel o Leninovi.

„Ano, mamičko, hned budu spát! Ještě budu chvilku přemýšlet a pak usnu,“ slibuje Maruška. „Podívej na co myslím… Jak by to bylo pěkné, kdyby Lenin a Stalin, když byli malí, bydleli u nás v domě. Hráli by si na dvoře. A já s nimi… Mamičko já vím, že je to jen tak, jen takový nápad… ale když je to tak pěkné… Jenže nevím, jak bych jim měla říkat… Kdyby byli malí, stejně bych jim říkala, Vladimír Iljič, Josef Vissarionovič, že?“

Takhle krásnou paní učitelku jsem ovšem nikdy neměl...

Nejbizarnější je ovšem doslov. Docela mě zpražil začátek jednoho odstavce:
Maruščina psychologie má materialistický základ: autor zdůrazňuje živý temperament své hrdinky, založený v podstatě na určitém typu nervových procesů. Maruščin duševní vývoj v období přechodu z rodiny do školy je určen rozvojem kladných stránek a úsilím ovládnout, podřídit si, překonat záporné stránky temperamentu vytvářením základních rysů socialistické morálky v podmínkách kolektivního života a práce v sovětské škole a sovětské společnosti začínající budovat socialismus…

Všechny scény jsem si představoval když ne na vlastní kůži, tak aspoň jako ve filmu. Chtěl bych ten film (1948), z něhož jsou v prvním českém vydání z roku 1952 fotky, vidět. Tyhle stránky s ruským originálem mě ještě víc nalákaly. Vůbec mi nějak chybí ruské filmy. Staré i nové. Naposledy jsem viděl něco asi před nějakými patnácti lety.

Nejdobrodružnější kapitola: Maruška, Věruška a Galja se ztratily

A protože se mi stýská i po ruštině, tak jsem té svojí malé hrdince Sovětského svazu přeložil i závěrečnou písničku, kterou holčičky zpívají poslední den první třídy (mimochodem v ruštině se Odvážná školačka jmenuje Prvňačka, ale to česky opravdu nezní tak kouzelně):

První třída
druhou střídá,
té pak škola číslo 3 dá.
Před rokem jsme byly malé,
teď jsme skoro světaznalé.

S sebou si do své nové třídy
vezmeme co nejvíce:
tabuli, obrázky, mapu, křídy,
židličky i lavice.

Všechno jsme si tady oblíbily,
ale ten rok byl hrozně krátký,
samy za sebe jsme nastoupily
a dnes jsme věrné kamarádky.

A paní učitelka? To nás straší!
Všechno ostatní si klidně vezměte!
Ale Annu Ivanovnu, učitelku naši,
tu nevyměníme za nic na světě!

S ní půjdem cestou necestou
vstříc radostem i strasti
s celou svou třídou, se školou,
a s celou naší vlastí.

První třída
druhou střídá,
té pak škola číslo 3 dá.
Před rokem jsme byly malé,
teď jsme skoro světaznalé.



Londýn, Stonehenge, Avebury

V tomto zájezdu, který průvodcuju, jsou ještě volná místa. Tak kdo by měl zájem, hlaste se. Pár fotek z minulého roku, kdy jsem byl pasován na průvodce, najdete zde.

Avebury (foto Richard Melichar)

4. února 2008

Polibek

Gustav Klimt: Polibek

„Zdá se, že již nepotřebuješ léků.
Lásky potřebuješ, rozumíš?“

V.D.

Láska je útes, na který šplhaje
každičkou vteřinu ti hrozí pád.
Láska je louka na cestě do ráje
porostlá zlatými penízky.
Láska jsou ruce
spoutané želízky,
spolknutý klíč
když přijde hlad…

Ty jsi má louka na hraně útesu,
zvrácená závrať, že můžu stát
a hledět na ten ráj, odkud tě unesu
do zcela prostého kraje.
Ty jsi můj klíč,
jenž odemykaje
otvírá pohled
na poklad.