Jsem taky katolický romantik?

Martina C. Putnu znám asi jako většina z vás přes různá media, tedy povrchně. Za jedno odpoledne s ním strávené jsem jej jistě nemohl poznat o mnoho mikrometrů hlouběji pod povrch, ale přece se chci podělit alespoň o dojmy z úterní přednášky o křesťanství v moderní kultuře, protože jeho názory a zřejmě i duševní vývoj jsou mi v mnohém blízké. 

Přednáška začala exkurzem do starého Říma a do období, kdy křesťanství nabízelo alternativu a jeho příznivci tvořili kontrakulturu, což je termín, který označuje takovou subkulturu, která nabízí opačné hodnoty než tzv. mainstream společnosti. V závěru přednášky se Martin Putna k tomuto termínu vrátil v diskuzi o různých fašizoidních či neomarxistických hnutích, která vlastně tvoří dnešní kontrakulturu k středněproudé demokracii a svobodě. V církvi katolické (z určitého hlediska vlastně také subkultuře) za tuto vnitřní kontrakulturu lze dnes označit katolický tradicionalismus, který se vyznačuje především předkoncilními rituály, ovšem za nimi se skrývají i předkoncilní hodnoty. Pro Martina Putnu, který na závěr své přednášky zapěl latinský chorál, právě spojení těchto předkoncilních rituálů s radikálním zpátečnictvím (sám se zúčastnil lefebvristické mše) bohužel latinskou mši odsoudilo k totálnímu zániku pro civilizaci, protože pel krásy je smazán mastnými prsty novodobých paterů Koniášů.

Po konstantinovském převratu, který udělal z křesťanství mainstream a normu se přednáška rychle přesunula k Velké francouzské revoluci, která odstartovala moderní dobu, kde křesťanství přestalo mít výsadní postavení a postupně směrem k dnešku zejména v tradičně křesťanském světě svou pozici ztrácí. Postoje katolických křesťanů se rozdělily na restaurační, které tvrdily, že se svět zbláznil a je na scestí a jedinou alternativou je návrat zpět k jistotám, a postoj reformní, který přijal mnohé hodnoty francouzské revoluce za správné (od svobody slova až po svobodu vyznání) a křesťanské ideály se snažil nové situaci přizpůsobit. Do toho ovšem jako úplná novinka se zcela odlišnými postoji vnikli tzv. katoličtí romantici nebo romantičtí katolíci, kteří ke katolicismu dozráli a konvertovali v době, kdy již nebyl na výsluní (od Chateaubrianda přes Léona Bloye až třeba k našemu Ivanovi Martinovi Jirousovi). Vítězstvím reformního křídla pod vlivem těchto romantiků se stal II. vatikánský koncil v 60. letech. Martin C. Putna vyjádřil překvapení nad tím, že tento proud nenašel mnoho vyjádření v umění. Jako jednu výjimku potvrzující pravidlo, jmenoval Vojmíra Vokolka.

Postavení protestantismu je jiné zejména proto, že protestantismus stál u zrodu severoamerické demokratické civilizace, a tak nabízí svým členům poměrně klidnou možnost symbiózy. V dalších minutách přednášky se probíraly nuance, které lze těžko přenést do textu po paměti. V diskuzi mě ovšem ještě zaujal motiv pouti, který Martin C. Putna popsal na stejnojmenném filmu Emilia Esteveze, kde se na pouť do Compostelly vydává mnoho různých lidí z mnoha různých důvodů. Právě jeden z nich mě inspiroval k rozvinutí vlastní sociologické studie, ale o té zase až příště.

Odpověď na otázku, zda je dnes křesťanství spíš establišment nebo spíš alternativa, se dala čekat. Najdou se v něm totiž prvky obojího. Nic nového pod sluncem, pravil Kazatel i Martin C. Putna na závěr své přednášky.

Hody hody doprovody podle různé periody

Úvodní článek zde. K přečtení rozklikněte obrázek.

Zakrnělé zobáky

Václav Burian si ve svém fejetonu na konci Tvaru, jehož název Jak nám zobák zakrněl to již naznačuje, stěžuje, že spolu nemluvíme. V městské hospodě, píše, jsou dnes nejvýstřednější lidé, kteří rozmlouvají, nehýkají a nekontrolují pořád dokola mobilní telefony. Vztáhl jsem to i na sebe. A strávil jsem dnešek po hospodách a jiných pamětihodnostech s Richardem v družném hovoru, v němž nechyběly ani staré dobré vtipy. I soběpisník teď šidím, abych víc žil a míň psal. A starý dobrý tlačítkový mobil jsem si pročistil, smazal šest tisíc esemeskek a teď doufám, že vydrží další dva roky. Nicméně internet a sociální sítě snad používám bez nebezpečí, o němž dnes mluvil pan prezident před Hlávkovou vilou, zatímco odboráři plivali po vzpomínkách na cokoli, co se jim nehodí do krámu. Zítra třeba prostřednictvím těchto výdobytků moderní techniky přinesu dokončení článku o gregoriánském kalendáři v Kadani. Ale to až zítra, Julinka usnula, jdu si povídat se ženou. A taky sem ještě dám pár Julinčiných portrétů z dnešní návštěvy kláštera.

Děvčátko, kdo je Satan?

Aleardo Aleardi (originál zde)

Satan je sen. I on je stvořitel,
stvořitel hříchu a temnot svědomí.
Satan je Kain, bratr a nepřítel,
Satan jsou Oni, a přitom jsme to My.

Satan je sen. On je tím Atilou,
jenž přes lebky mrtvol kráčí
a po němž najdeš jen tvář strachem svraštilou 
a oči. Oči, které pláčí.

Satan je sen; jak Macbeth zákeřný,
kterému na trůn dopomohla zrada.
Satan je daleko a přitom za dveřmi,
stačí jen povolit a hned se dovnitř vkrádá.

Až jednou zjistíte, že to jde bez válek
a že vám bez zloby na světě bude líp,
přes hřmící moře to zakřičte do dálek,
stačí jen dvě slova: „Satan chcíp'!“

 

Od Alearda Aleardiho jsem již jednu věc přebásnil na svatbu. Tahle báseň se na veselku moc nehodí, ale krom toho, že má být skromným připomenutím 200. výročí básníkova narození, je vlastně i částečnou odpovědí na moje hledání. Ve svém duchovním životě totiž stále myslím na podstatu božství, na vlastnosti Boha (a chvíli jsem měl nutkání přeložit radši báseň Děvčátko, kdo je Bůh, ale ta mi přišla moc přímočará). Satana vytěsňuji a když se pak on sám připomene, jako třeba při prohlídce kaple degli Scrovegni v Padově den před naší svatbou, je mi z jeho zla zle. Ze zla zle, to nezní zle. Řádek, který se mi líbí nejvíc, totiž, že Satan jsou Oni, a přitom jsme to My, není sice z dílny Aleardovy, protože vznikl jako skvělý rým na slovo svědomí, ale tvůrce originálu by mi jistě odpustil, že jsem vynechal jeho útěk před božími blesky, dal jsem to tam místo věty v třetí sloce, kde je zase v originále, že Satan je v nás, čemuž jsem se vyhnul podobenstvím o dveřích a vkrádání. Tak snad jsem dobře zamknul.

Křtiny

Julince Irence, o půlnoci mezi sv. Lvem a sv. Martinem

Na začátku života
spermie se mihotá
věrna svoji úloze
v maminčině děloze.

Když pronikne do vajíčka,
zadělá tam na človíčka,
který zraje jako plod
a těší se na porod.

Stejně duše mihotá se
v touze po lásce a spáse
a v podobě andělíčka
touží vletět do tělíčka.

Slyš, kdo nejsi bez uší:
křest, toť porod pro duši.

 

Foto: Pavel Hnízdil a Pavel Šindelář

Jak se mnou Holice zamávaly

Havlova Vernisáž nedávala příliš prostoru pro originální režijní postupy. Dost mě třeba zklamalo, když jsem po několika reprízách viděl televizní inscenaci s Tomášem Töpferem, Danielou Kolářovou a Jiřím Ornestem a zjistil, že režisér Ivan Rajmont měl podobné nápady jako já, nebo spíš já jako on.

Po příjezdu z Holic jsem se tedy jal hledat námět, který by umožnil režisérovi, aby se řádně vyřádil. Oprášil jsem myšlenku zdramatizovat jeden z Apokryfů Karla Čapka, ale chyběla mi tam ženská role. Pak jsem hledal nějakou jednoaktovku v knihovně a našel jsem jednu, kde hned přišel režijní nápad: Pod Karribbským měsícem od Eugene O'Neilla. Jenže: zase samí chlapi a téma, které by asi u nás a v naší době už málokoho oslovilo. Ale dialog na začátku jsem si na jevišti představit uměl, zvlášť když teď v sobotu půjdeme odpoledne Julinčiny křtiny oslavit na černošskou hudbu Jigga Boo Fest:

FRANTA ČAHOUN: Voni tam někoho pohřbívaj – na mou duši, že jo, to se hned pozná.
YANK: Pohřbívají? Ale co tě napadá. Tady nemají ve zvyku sázet mrtvoly do země, milánku. To voni je radši snědí, aby ušetřili na funuse. A tenhleten chlap jim tam asi ňák špatně lez do žaludku a voni ho teďka nemůžou strávit.
COCKY: Nemůžou strávit! A to voni zas jo! Copak nevíš, že ti chlapi maj dva žaludky jako velbloudi?
DAVIS: A tys je už viděl, viď?
COCKY: Jen se nedělej hloupější než seš tím, že se chceš vysmívat tady člověku, kerej viděl věčí kus světa, než ty poznáš za celej život.
MAX: Heleď, Cocky, nehoň se tolik.

Těch třináct námořníků na palubě jsem chtěl rozmístit tak, že čtyři by seděli po dvojicích a drželi celou dobu dvě spojené tyče naznačující příď lodi namířenou do hlediště, na níž by byla zavěšena látka – a pohybem tyčí nahoru dolů by se naznačilo houpání lodi na moři. Nechám tedy asi tento nápad někomu dalšímu. Ani v Americe se tahle aktovka vůbec nehraje, snad až na jedno divadlo, které pojalo scénu takto:

Včera jsem objevil aktovku, o níž jsem dnes zjistil, že není aktovkou, ale téměř tříhodinovou hrou, z níž mám doma jen úryvky – ovšem možná by stálo za to tenhle omyl zdramatizovat. Napadlo mě totiž jak.

Nicméně hledání pokračuje.

Velký den divadla Navenek

Divadlo Navenek se jakousi absurdní shodou okolností dostalo na národní přehlídku jednoaktových her do Holic. Vernisáž nevznikla s ambicí dobýt tuto soutěžní metu a o to víc nás hřeje, že jsme nezklamali. Když nás v Lounech v březnu pochválil Ladislav Valeš, o Holicích jsme neměli ani tušení. Dušičky se v nás ale tetelily a nemalou míru pýchy jsme asi jen těžko zakrývali.

Když jsme v pátek na Dušičky nasedali do vlaku, očekávání se pomalu měnilo v nervozitu. Snažili jsme se ji ale zakrýt ještě pečlivěji něž tu pýchu a navenek jsme vypadali jako ledově klidný Navenek. V sobotu ráno v Pardubicích se ovšem vše prozradilo, když vyšlo najevo, že ani jeden z nás nezaspal více než hodinu. Zmoženi únavou jsme dojeli do Holic. Přivítání bylo vřelé a kavárna vyhřátá, což hrozilo útlum ještě prohloubit. Zahájení přehlídky bylo v deset hodin, my jsme začínali ve dvě. Oběd byl naordinován do kastrůlků, jinak by herci snad opravdu usnuli na jevišti. Procházka po Holicích za účelem získání lžíce na boty nás probrala – nutno říct, že na tom krom svěžího vzduchu měla podíl i netajená nevlídnost prvních dvou oslovených občanů.

Představení nebylo naše nejlepší, pocity nepředčily ty lounské, na mě se podepsalo hlavně to, že mi jednou selhal přehrávač a že jsem ze šál slyšel víc vrzat prkna jevištní podlahy než reakce diváků. Ale diváci reagovali! A po představení nás jich hodně zastavovalo na chodbách a ač nemuseli, chválili. Měli jsme radost. Nervozita se měnila zpět v očekávání. To rostlo i s každou návštěvou dalších představení. Ne že by se nám nelíbila nebo že bychom jim nepřáli, naopak nás v mnohém inspirovala a v kavárně bylo vždy o čem diskutovat, ale najednou jsme měli pocit, že naše přítomnost nebyla až tak absurdní shoda okolností a že se nemáme za co stydět.

Ze soboty na neděli jsme se vyspali dobře. Čekal nás náš první seminář na národní přehlídce, kde se hodnotilo hned všech osm představení ve dvou hodinách. Předsedou poroty nebyl nikdo jiný než Rudolf Felzmann a vedle něj zasedli ještě Jaroslav Vondruška, kterého známe z Libice, a Milan Špalek. Není asi na soutěži lepšího pocitu, než když po upřímném aplausu z hlediště slyšíte pak i chválu od poroty. A té se nám dostalo v míře, kterou jsme opravdu neočekávali, jen jsme o ní snili. Slova o inspirativní inscenaci chytrého souboru, který Vernisáž zahrál tak, že se i pan Felzmann vyznal, že ho překvapilo její aktuální vyznění – to se táhlo našima ušima jako med. Získali jsme sice „pouze“ cenu za Marketčin ženský herecký výkon, ale i tak jsme se cítili jako naše holky po Fed Cupu. V kavárně nás pak ještě přišli pochválit manželé Panenkovi z Děčína, kteří se svou inscenací Dopis získali několik cen a doporučení na Hronov. Divadelnímu studiu D3 z Karlových Varů k úspěchu její Písně o Viktorce blahopřejeme.

Příjemné pocity nepřebyl už ani děsivý zážitek ze zpáteční cesty, kde jsme v expresu Hungaria (Budapešť – Berlín) stojíce ve stísněném a zadýchaném prostoru na začátku soupravy byli nuceni sát „čerstvější“ vzduch ze záchodku, v němž byla jediná šance alespoň na několik centimetrů pootevřít okénko. Děkujeme také Terezce a Martě, že nás doprovodily a psychicky podporovaly.

Holice nám daly vědět (nejen skrze představení s názvem Racek od Jean-Michela Ribese v provedení divadla Aureko z Ostravy), že k tomu, aby nám narostla křídla, stačí jen chtít a pak na tom pořádně zamakat.

Jak šel čas v Kadani

Po dlouhé době jsem trochu pátral v tom obrovském lodním kufru historie s nepřeberným množstvím pokladů. Jedna zapadlá zlatá mince na mě přímo vypadla.

Chronologie byla ze všech pomocných věd historických mojí nejoblíbenější, a tak jsem rád, že můj znovuobjevený kadaňský primát je zrovna z tohoto soudku. Kadaň byla totiž posledním městem Českého království, které přijalo gregoriánský kalendář. Šla tehdy v úctě k tradici proti pokroku, což není nic extra ke chlubení, ale když se věci dají do souvislostí, může se celá věc stát i poměrně velkou devízou v současném hledání městské turistické identity.

Z Kadaně totiž pocházel muž, jenž sestrojil pražský orloj, postava, která naše město proslavila po celé zemi a ve svém důsledku po celém světě, jelikož název města tvoří jeho přídomek – Mikuláš z Kadaně. V Kadani je několik vzácných hodinových strojů (Františkánský klášter, Orfeum, Mikulovická brána, radniční věž). A teď tedy ještě jedna historická rarita spojená s kalendářem.

Do toho všeho přijel na Kirwitzerovy dny jako na zavolanou Hanče, který pro plzeňskou Techmanii vyvíjí sluneční hodiny. A nápad byl tady, v neděli v hodpodě, kde jinde (objednávka se nezměnila: čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami). Teď tedy jen kout železo, dokud je žhavé, a Kadaň by mohla dostat novou turistickou atrakci a s ní i nový elektromotor turistického ruchu. Inu, uvidíme.

Kdo nečetl článek v čerstvých Kadaňských novinách, tady je:

Dušičkové přemítání

Zítra je den všech svatých, a tak, jako často potichu, chci tentokrát zase jednou nahlas vzpomenout na dědečka. Nemusím čekat na Dušičky, protože není rouháním, když z přesvědčení o dědovi smýšlím jako o svatém. Děda byl pro mě vzorem čestného člověka, a to je víc, než si kdy pomyslel. Každý člověk má své slabosti, i všichni známí svatí je měli. O těch dědových by asi babička mohla vyprávět.

Zítra jdeme s Julinkou na faru na další setkání před křtinami. Na tom minulém jsem Otce Josefa poprosil, jestli by mohl Julinku pokřtít konvičkou, z níž husitský pan farář pokřtil dědu v Lounech. Dá-li Pán Bůh a maminka, která z ní byla také pokropena, stane se tak. Jindříšek už se učí preludovat Be Thou My Vision, Věruška trénuje malý i velký kříž a já a kmotřička zpytujeme svědomí před svátostí smíření.

Když jsme byli naposledy v Soběslavi, věnoval mi strejda Jirka, jinak akademický malíř, svoji právě vydanou první sbírku veršů – Barvy na zaschlé paletě. A jsou to moc pěkné verše, asi by nehádal, že si v nich často čtu. Čtou se podobně jako staročeská legenda o sv. Kateřině, to jest jako když nožem zakrojíme do másla pokojové teploty. 

Přeplaval
jsem
už
půl
řeky
a cesta
k druhému
břehu
se
krátí
Kohopak
cestou
ještě
ztratím
Kdo
ještě
vstoupí
a
kdo
se
vrátí

Těm na druhém břehu se v těchto dnech zapalují svíce na hrobech. Ale ono je to zařízeno tak, že ve spánku, když o tom nevíme, chodí naši mrtví zapalovat svíce v našich srdcích. A přinášejí, když o to stojíme, radost a pokoj. A tak přeji všem, kterým ještě zbývá nějaký ten kus knotu, tak trochu v odboji proti dnešnímu google halloweenskému piktogramu radostné a pokojné Dušičky.

Kouzlo nadhledu

Dívat se na vše shora,
shlížet na věci z výše
– magická metafora
anebo spíše klišé?

Koukáte-li svrchu
na studenou sprchu,
zůstanete suší
jako kaktus v buši.

Velký plesk

Včera na Kirwitzerově dni jsem mezi jinými vyslechl i jednu přednášku o vývoji vesmíru a jednu o kmenových buňkách od embryonálních po dospělé. To mě inspirovalo k vlastní úvaze o vzniku vesmíru.

Hubbleův teleskop nedávno dohlédl do historie vesmíru staré 13,2 miliardy let. Webbův dalekohled dohlédne pravděpodobně ještě o něco dále do historie, což při dnes odhadovaném stáří vesmíru 13,75 miliardy let znamená, že dohlédneme do doby, kdy se těsto vesmíru zadělávalo. Nicméně o Velkém třesku můžeme tak nějak teoretizovat všichni, kdo k tomu najdeme odvahu, asi jako o umístění Wogastisburgu.

Princip, který existuje v přírodě, kopíruje vesmírný scénář – asi jako člověk je obrazem Božím. Mužský a ženský element stál i u zrodu vesmíru. Spermie času prorazila stěnu vajíčka prostoru a vznikl časoprostor. Tato zygota vesmíru pak prodělala vývoj až ke galaxiím a jejich kupám, které tvoří jakési orgány vesmíru. My jsme zřejmě jedna z buněk vesmírného mozku. Z toho, že nejsme schopni vesmír úplně pochopit, je patrné, že se vyskytujeme ještě v embryonálním stadiu vývoje vesmíru a čeká nás průchod černou dírou, za níž teprve začne to pravé!!!

A nakonec motto příštího Kirwitzerova dne, kterým bude špatně přeložitelný, ale naštěstí v češtině docela dobře srozumitelný citát z Principií Isaaca Newtona z roku 1713:

HYPOTHESES NON FINGO

Malé ptáče

Série básní pokračuje končeně básní pro Julinku, která nám roste jako z vody.

Malé ptáče cvrlikáče
vlétlo oknem do pokoje;
chvíli moje, chvíli tvoje
třepotajíc křídly křičí:
Nejsem vaše, nejsem ničí!

Není moje ani tvoje
malé ptáče cvrlikáče;
poslouchej, vždyť ono pláče,
uletělo mámě z hnízda,
div si hrdlo neuhvízdá.

Malé ptáče cvrlikáče,
leť a najdi svoji mámu,
vyhlíží tě z věže chrámu;
leť a najdi svého tátu,
sedí na nejvyšším drátu.

Matka

Čtu si knihu o františkánském řádu od jednoho italského františkána a jsem moc rád, že celá františkánská teologie je tam shrnutá do dvou slov: mateřská láska. Ta jednoduchost mi vyrazila dech.

Včerejším přebásněním jsem své mamince přivodil bezesnou noc. Dnešní báseň z roku 1963 také nebude veselá, napsal ji básník, který strávil 27 let ve vězení (prvních pár let si odseděl za to, že v hodině dějepisu řekl studentům, že Japonsko nebylo poraženo Sovětským svazem, ale Spojenými státy), ale rád jejím vyznáním přebiji včerejší náladu.

Moje matka je vždycky o svátcích zvyklá

sepnout ruce a dlouze se modlit,

její šafránově žluté šaty už trochu vybledly,

ale při každé podobné příležitosti je vytáhne ze šatníku,

a protože můj život je plný křivd a utrpení,

moje matka se za mě musí často a hodně modlit.

Pro syna, kterého už tolikrát poslali za mříže,

tekly slzy po matčině tváři proudem.

Když pak sedím vedle ní, vedle té její lásky

jsem malý jako trpaslík. Mami,

mám jen jedno opravdové přání:

abych se od tebe nikdy nevzdálil!

Pokaždé, když teď sedíš v modlitbách

za svého nemocného syna uvězněného v džungli,

tvé staré, vybledlé šafránové šaty

musí být promočené nekonečným proudem slz.

Mrtvé dítě

Robert Bridges

Dokonalé tělíčko, bez jediné vady, bez poskvrny,
tak živé zdáš se, silné a zas ladné,
a přece strohé jsi a nehybné a chladné,
jen chvíli květ a pak hned ostré trny.

Tvé matky pokladem jsi bylo! Už nikdy víc, ó běda,
jí srdce nezaplesá; i čerstvý vzduch ji dusí.
Bylo jsi pýchou otce – však také on teď musí
hledat, proč žít, a nenajde-li, dál hledat.

Jsem tu, abych tě zaopatřil, vlastně z povinnosti,
a čekám, když pohnu tvojí hlavou,
nějakou reakci, odpověď naléhavou,
která mi řekne, že jsi víc než maso a víc než kosti.

Tvá ručka obepnula můj prst a teď ho svírá,
ale to sevření je dotek smrti, jež drtí útroby,
a přesto cítím, jasně cítím, jako by
jednala o své vůli, jako by věřila, že ještě neumírá.

Zkřížím ji s druhou rukou na hrudi a zatlačím ti víčka,
tvou novou postýlkou je tahle rakev malá,
nechám ji otevřenou, nechci, aby ses bála.
Na cestu posvítí ti tvoje křestní svíčka.

Ležíš tak klidně! Jako by ti to nové lože bylo pohodlné.
Jako by smrt opravdu přinesla dar míru.
Pak ale zase spatřím tu jizvu ve vesmíru
a slyším matčin pláč a nářky hrůzyplné.

Kdo jen je utiší, vždyť chtějí jen tak málo,
jen trochu zahřát tě, jen trochu vrátit čas,
ať je to Bůh, kdo může, nebo je to ďas,
i já se modlím: zvrať to, co se stalo!