Přikázaný směr štěstí

Měli jsme včera náladu na léto, a tak jsme se koukli na Svěrákovu Jízdu. Taková zápecnická road movie je přesně podle mýho gusta. Moc příjemná kamera, která nesmrdí profesionalitou, a záběry dlouhý jak z filmu Tenkrát na západě. A… aleje podél silnic.


Geislerka to s Renčem na konci filmu taky napálí do jednoho z těch stromů, který mají nabílený kmeny. Krásný stromy (často starší než paměť nejstarších současníků) by letos měli silničáři podle zákona vykácet, protože „lidské životy jsou přednější“. Podle takový logiky by se měly zakázat auta, protože životy chodců jsou stejně důležitý jako životy řidičů. Už první dopravní nehodu na silnicích v historii odnesla matka dvou dětí, kterou v roce 1896 srazilo auto. Řidič neměl řidičák, protože řidičáky neexistovaly, a nikdo nebyl protrestanej, protože šlo o „nešťastnou náhodu“. Jsem přesvědčenej, že by se mělo uzákonit, aby byly zakázaný všechny nešťastný náhody! To je stejná píčovina.

Treperendy

Tanec a divadlo jsou vlastně tím, čím jsou v živočišný říši námluvy – tancuje se, nasazujou se masky, křičí se a pitvoří, předvádí se výkony pro danou chvíli naprosto nepotřebné. Tak hromadný námluvy, jaký zažije ochotnický divadlo, zažije málokterý zvíře ať už s němou nebo lidskou tváří. Jsem rád, že jsem v Navenku a včerejší a předvčerejší představení mě o tom zase přesvědčily. Z Treperend udělal na premiéře pěkný fotky Fanda, mně se snad povedlo udělat včera pár pěkných saudkovských motivů v šatně.

Boo

Pamatuju si, že než jsem nastoupil na místo, kde teď pracuju, vyměnil jsem si několik emailů s Ivou Bittovou. Netušil jsem, že ona zůstane ve dvou letech jediná, s níž jsem si psal bez nutnosti obrátit se nejdřív na manažera. Byly to strašně milý vzkazy a dodnes z nich čerpám energii, když mě ta moje práce leze krkem. Poprosil jsem ji tenkrát i o tipy na zajímavý hudebníky. Většina z nich tu už byla.

Jako poslední to byl teď ve středu Josef Ostřanský, který s Ivou začínal v 80. letech v Dunaji. Teď hraje v kapele Boo, v níž zpívá, hraje na kytaru a housle a texty skládá Christoph Pajer (mj. autor scénické muziky pro divadlo a člen rakousko-turecké skupiny Metamorphosis). Jak se můžete dočíst na různých hudebních serverech, kapela Boo úspěšně koncertuje v České republice i v zahraničí, i když díky zaneprázdněnosti členů dalšími hudebními projekty nejsou její vystoupení příliš častá. Byl jsem zvědavej!

Byl jsem překvapenej! Překvapilo mě, jak energická muzika to je, bigbít a bluesrock dohromady, drsnej projev mýho vrstevníka Pajera a muzika, která mi místy připomínala Už jsme doma, místy -123 minut, ale v jádře vycházela z toho brněnskýho podhoubí, který už jsme taky měli v Kadani příležitost slyšet. Dřív kvůli básníkům, teď už i kvůli hudebníkům je Brno jediný velkoměsto, kde bych si dovedl představit strávenej kus svýho života. A tedy i díky Boo!
Na podzim by měli přijet Metamorphosis, tak si je nenechte ujít.

Děkuju taky Fandovi za fotky a za domluvu, která určitě brzy přinese šťavnatý plody. Na jeho blogu je víc pěknejch snímků!

Christoph Pajer a Josef Ostřanský

Věruška si všimla, že nový bubeník kapely Renda Basche se za celej koncert ani jednou nepodíval do publika. Asi se jí líbil;)

Rošťáci a Křesadlo

Po milostných básních Francisca de Quevedo jsem si pořídil jeho Život rošťáka. Tenhle jeho jediný román si v ničem nezadá s Donem Quijotem a zařadil se mezi moje nejoblíbenější knížky. Kdyby učitelé literatury šli po téhle stezce, nikdy by se nemohli stát tím, čím jsou, neboť tahle nejkrásnější beletrie popírá sama svou důležitost a člověk si k ní nemůže najít cestu skrz čítanky a učebnice.

Historka o tom, jak hlavního hrdinu v noci spolužáci na intru vystraší tak, že se schová pod postel, a pak se mu za šíleného povyku jeden z nich vykálí do postele, načež se on po tmě vysápe zpátky a v klidu usne, je naprosto úchylná. Jak se tak v noci vrtí, všechno po sobě rozmaže a ráno si z něj samozřejmě všichni tropí náramnou srandu (zde je etymologie toho slova naprosto namístě!). A pak se dnešní učitelé rozčilují, jak je ta dnešní mládež nevychovaná. Quevedo to napsal kolem roku 1603.

Včera jsme si s Věruškou četli desátou kapitolu a v ní je přetištěnej Výnos proti planým, jalovým a přebujelým básníkům. V jednom z bodů tohoto královského nařízení se přikazuje „ženy, které by se jen tak zamilovaly do básníků, zahrnout mezi zoufalce, kteří se oběsí nebo skočí ze skály, a proto je nepohřbívat do posvěcené země. A se zřetelem na velkou úrodu rondelů, kanton a sonetů v posledních žírných letech že se přikazuje, aby jejich svazky, jež by se nehodily pro spotřebu v hokynářstvích, byly neodvolatelně odloženy na záchody.“

V sobotu 28. února od 19h. se na Střelnici v klubu sejde pár z těch přebujelých jalových básníků a mezi nimi budu zase i já. Už při minulém čtení jsem se se svými básničkami odkázal na záchod, a tak tomu nebude jinak ani tentokrát. V pátek si sednu na mísu a budu postupně oddělovat menší plevel od bolševníku, abych úplně nenudil. Přijďte si posedět na gambrinus při příjemné muzice a poslechnout pár zajímavých mladých autorů nejen z Kadaně na vyhlášení kadaňské Literární ceny Křesadlo.

Německý smysl pro humor

Pamatujete si ten vtip o pilířích RVHP? Tuším, že kromě všeobecné znalosti maďarštiny to byla česká pracovitost, polská poctivost, bulharská elektronika, sovětská galantnost a německý smysl pro humor.

To klišé o Němcích platí i v EU nebo minimálně v Británii, stačí si vzpomenout na skeč Monty Pythonů o nejlegračnějším vtipu na světě a dodat k tomu výkřik Johna Cleese v jednom z dílů Hotýlku Fawlty Towers poté, co svým německým hostům zahraje parodii na Hitlera a oni se nebaví: „You have absolutely no sense of humor!“ Z jednoho nedávného rozhovoru s překladatelem z němčiny mi konečně došlo, kde má asi tenhle stereotypní předsudek kořeny.

Vinu na německé omezenosti v humoru má gramatika! Němci se totiž dozví pointu uprostřed věty a pak jsou ještě nuceni vyslechnout několik slov, který jim zabraňujou vyprávějícího přerušit smíchem. Takže to není humor, co Němcům chybí, spíš jim chybí prostor pro smích. Z východoněmeckých vtipů si vzpomínám na ty o trabantech a pak třeba na tenhle.

Když přišel Honecker do kanceláře, otevřel okno a zvolal: „Dobré jitro, sluníčko.“ A sluníčko odpovědělo: „Dobrá ránko, Erichu!“ Když pak začal v Západním Berlíně vyzvánět Zvon svobody, Honecker se znovu vyklonil z okna a mávaje křičel: „Dobré poledne, sluníčko!“ A dostalo se mu odpovědi: „Dobré poledne, soudruhu!“ Před odchodem z práce Honecker znovu otevřel okno a zvolal: „Dobrý podvečer, sluníčko!“ Když se nic neozývalo, udělal si z Berliner Zeitung troubu a zahulákal do ní: „Dobrý večer, sluníčko!“ Sluníčko se na něj podívalo a povídá: „Teď už mi můžeš políbit prdel, dědku plesnivej, už jsem na Západě!“

Žalm budoucnosti

Když se řekne polský romantismus, většině z vás se vybaví Mickiewicz, menšině pak ještě Słowacki a tak možná Terezce do třetice Zygmunt Krasiński. Je to sto padesát let, co mu v Paříži vyschlo pero. Ve čtyřicátých letech 19. století napsal tento poslední ze tří polských národních bardů Žalmy budoucnosti. Překlad by mě asi nebavil, ale když jsem poslední dobou v té plíhalovské náladě a Kuba si o to koleduje, napadl mě aktuální žalozpěv budocnosti.

Kdo bude na Alláha dělat vtipy,
dostane ránu mezi mikročipy,
takovou, že měkce
přistane až v Mekce.

Aspoň v něčem jsme si rovni

Dnešní můj fejeton na stránkách KZK prošel jazykovou houštinou, kam si chodí psi ulevovat. Ovšem čerpám nauku z Hovna Jaroslava Vrchlického...

Ale jedna věc mě těší, z hovna čerpám nauku.
V hovně jsme si všichni rovni, bez reforem, bez hluku.
Ať ho vysral cikán v háji nebo slavný generál,
Hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál.
A ten člověk, ať jest králem nebo žebrák prosící,
Čím jest víc, než pro to hovno živnou voznicí.

Osel a stín

Že chutná moc, o tom nepochybují ani ti, co se jim z mocných dělá na zvracení.

A víte, co chutná ještě víc? Spásonosnost!

Četl jsem si na Pavlíkovo doporučení blog Tomáše Sedláčka, který říká, že bonmoty krizi nevyléčí a sám jich naseká do jednoho článku tucet. A nejen on. Většina komentářů se od Klausova výroku o chřipce podobá recepisům.

Bojím se, že když budeme žádat větší a větší zásahy státu a hlavně Evropy do ekonomiky (protože představa lidu je jak za báťušky cara, že čím vyšší instance, tím víc má možností – a zapomínáme, že ty možnosti jsou jen naše peníze), aby ji zhojily, bude to přinášet voleným zástupcům státu a Evropy pocit, že přinášejí ekonomice spásu – a jako je to i s jinými léky, dobrý farmaceut už vám namíchá takové, abyste je po něm vyžadovali i nadále, zvlášť když má vnitřní pocit, že by se mu mohl vyléčit jeho největší odběratel.

Až švec bude mít práci ne proto, že to umí s knejpem na verpánku, ale protože dostal dotaci od Evropy, bude samozřejmě Evropu chválit a dál šetřit na materiálu a dělat nekvalitní polobotky. Jenže takovej švec by si podle mě měl sbalit fidlátka. Krize je příležitost k tomu zbavit se balastu státních zásahů všude tam, kde je to jasně neefektivní, ale už teď je zřejmý, že to bude přesně naopak. Vsaďte se.

Říkanky

Kuba dneska psal o Plíhalovi a všiml jsem si, že zapomněl napsat to, co chtěl. Plíhal totiž přišel na začátku koncertu na podium a protože si nešel rovnou sednout na židli, ale ještě chtěl něco z druhé strany jeviště, zastavil se na středu a řekl do diváků nesměle, jak je jeho zvykem „Já přijdu“ - což je přesně ten nechtěnej humor, kterej se nám s Kubou líbí.

A protože Kuba odkazuje na moje stránky se říkankama, a ty už jsou dneska o pár článků dolejš, přidám sem dvě, co mě před chvílí napadly, jako malej bonus:

Setkání s Brucem Leem

Přistála mi na rtu
hrana jeho nártu.


Rozjímání nad zprávou z Blesku

Čtrnáct let už nikdo nespal
s Mickey Rourkem.
Nechtěl bych se nosit s jeho
plným šourkem.

Masopust a půst aneb Jak na krizi

Dneska je v Kadani Masopust. Terezka ze mě udělala mediální hvězdu a pořídila se mnou rozhovor pro všechny Hitradia světa. Na všech těch Faktorech, Apollech a Orionech budou prý poslouchat moudra, který jsem vyčet z Čeňka Zíbrta a zalil svojí omáčkou. Kdybyste to náhodou slyšeli, můžu vám prozradit, že jsem při natáčení telefonického rozhovoru zrovna seděl na míse.

Už ani nevím, o čem jsem mluvil, ale v souvislosti s Masopustem mě moc zaujal článek, kterej mi přeposlal Hynek ze Žatce. Tomáš Sedláček v něm hodnotí krizi a přestože je to ekonom (na univerzitě v Yale ohodnocenej jako jeden z pěti nejnadějnějších mladých ekonomů světa), zamýšlí se nad ní spíš filosoficky. Článek Další biftek už je moc určitě stojí za přečetní. Já tady jen tu myšlenku malinko rozvedu.

Včera jsem byl na večeři s belgickou delegací z Halle. Jsou to zajímaví starší pánové, kteří si v Kadani užívají anonymity a děsně je po večeři bavili Tata Bojs v Orfeu a pivo na Pohodě. Padla řeč i o jejich karnevalu, kterej je jedním ze tří největších v Belgii. Tam masopust na rozdíl od toho našeho nedodržuje termín odvozený od Velikonoc, neboť se tam lidi přežírají tři dny a tři noci v druhé půli března. Za tu dobu tamní nemocnice vypumpuje zhruba čtyřiceti lidem žaludky. Ti se rovnou z kliniky vracejí do ulic dál popíjet a žrát. Je to vlastně moderní forma pavího brku v krku římských patricijů.

Když si tedy půjčím myšlenku Tomáše Sedláčka, že současnej stav západní ekonomiky je jako stav toho přežranýho Vláma na karnevalu – jsou dvě možnosti. Tu, po který všichni volají – vypumpovat žaludek a začít nanovo, a tu, kterou navrhuje autor – totiž zamyslet se nad sebou a zkusit dobrovolně půst. Postícímu se člověku chutná pak i chleba s máslem, přežranému nechutná ani kančí s dančím na medu a máku. Všichni věříme, že po zvrácení jídla se zase můžeme pustit do hostiny, ale jak dlouho se to tak dá dělat, než si zničíme žaludky?

Za sto let karnevalu v Halle se jen jeden člověk přežral a opil tak, že usnul v parku a než ho našli kamarádi, zmrznul. Přeju si, aby to nebyl osud Evropy.

K čemu jsou taky dobrý šachy

Co víte o Korejský lidově demokratický republice? Hlavní město Pchjongjang, největší armáda na světě, vládne tam Kim Ir-senův syn Kim Čong-il a vyznávají tam čučche. Asi tak by se daly shrnout moje vědomosti.

O to zvědavější jsem byl, když jsem zahájil online šachovou partii se Severokorejcem. Na otázku, jak se má, odpověděl, že normálně jako každej den. Překvapilo mě, že může na chat, na což mi odpověděl, že to nesmějí, ale šachy jsou jedinou možností, jak komunikovat se světem. Internet mají dvě hodiny denně a letos už i ve škole, samozřejmě s omezeným přístupem. Hrál proti mně Ponzianiho hru.

Jeho táta byl před 30 lety v Československu. Bydlí v Pchjongjangu, ve svých pětatřiceti ještě u rodičů, dělá řidiče, rozváží potraviny. Aniž bych to věděl, zvolil jsem si Jaenischovu variantu obrany, která údajně vede ke klidné hře.

Cenzury v chatu na šachovym serveru se nebojí. Anglicky se naučil ve škole. Bratr je voják, ale o armádě se mnou mluvit nechce, takže se asi přeci jen bojí.

Přišel o několik figur a hra se pro mě vyvíjela podle prognózy celkem klidně. Konec rozhovoru myslím pochopí i ti, co anglicky neumí:

NK: brother is trooper
Lojza: you have got a large army, haven´t you?
NK: yes, no talk army, please
NK: já už na to seru Lojzo, asi jsi vyhrál, to vypadá
Lojza: tak to bylo dobrý:-)
NK: :-DD
NK: fakt jsi tomu věřil, nebo jsi pochyboval?
Lojza: věřil... když jsem hrál tuhle s člověkem ze Středoafrický republiky... tak jsem si představoval, že má před stanem naporcovanýho černocha... :-)
NK: kdybys viděl, jak mi to žerou Amíci, těm navykládám takový story o KLDR, že u toho div neexnou... :-)
NK: doufám, že se nezlobíš, čéče
Lojza: no, ani ne... jen nevím, proč to děláš, jestli jen kvůli vlastní srandě nebo to pak vyprávíš v hospodě:-)
NK: oboje :-DDD
Lojza: elegantní mat... mi spravil náladu :-D
NK: jj

Dostal mat pěšcem, ale stejně jsem z toho měl divnej pocit. Vůbec ne proto, že mě napálil – to jsem si zasloužil, mělo mi dojít, že v KLDR mají jen intranet, ale jsem důvěřivej a tak hezky se mi povídalo. Jen jsem se už nestihl zeptat, jestli se těm Amíkům nakonec taky odhalí. Pochybuju o tom, protože oni by mu asi ani nevěřili, že je Čech, spíš by to brali za nějakej úhybném manévr před tajnejma. Co si o tom myslíte vy?

Na květen jsme na Střelnici objednali film Vítejte v KLDR, chceme ho promítnout venku na zahradě. Přijďte se podívat, podle popisku to bude určitě moc zajímavej dokument a aspoň si z vás nikdo nevystřelí jako ze mě. I když, není náhodou ten film taky humbuk?

Za zásluhy

Četl jsem si o víkendu v Živé historii o výstavě 100 000 let sexu, která je nyní k vidění v Brně na Špilberku. V pondělí mi z ní Lukáš přinesl katalog. Zaujala mě tam mj. jedna dýmka a jedna medaile (pro rub si klikněte).

Inspiracek

Včerejší koncert byl přes všechny pořadatelský nervy, který za to nestály, parádní. Inspiroval mě i k několika říkankám, které mě napadaly před spaním a nedaly mi usnout...

***

Už se lidmi plní hala,
plný je i sál,
všichni chtějí od Plíhala,
aby zaplíhal.


Setkání se Sylvestrem Stallonem

Prohmatal mě rutinně
pěstí v ústní dutině.


***

Oční optik chtěl mu
svést panenku v bělmu;
zdrojem svodů prý je
jedna dioptrýje.


Z rozhovoru kyselin

Na nic se mě neptej,
prostě žer a leptej.

Beneš a Hitler byli krajani

Mám na spoustu věcí jinej názor než Jiří Gruša, ale on i ty, který nesdílím, umí zformulovat tak, že mu je věřím.

Některý rozhovory vydaj za knížku esejů. Tak i ten poslední s předsedou Mezinárodního PEN klubu, v němž se dozvíte i ten jednoduchej fakt, že se vlastně Hitler a Beneš oba narodili v jedný zemi, Rakousku-Uhersku, jen si pak každej zvolil jinou vlast.
Ještě dvě další sousta:

(o Entropě) Ostuda je dnes užitečná strategie, takže ten mládenec, co to dělal, měl velké titulky a jistě mu to zvýší odbyt jeho děl.

(Masaryk) kdysi v Brně na německém gymnáziu, kde ho šikanovali, vzal pohrabáč a křičel: „Tak se mnou takhle ne!“ Beneš by se zeptal: „Je to ve stanovách? Smí se to?“ A svolal by konferenci o funkci pohrabáčů.