Jak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem

Včera mi udělala radost ještě jedna knížka, tu jsem ale čekal, neboť jsem ji vydražil. Je to nejstarší český překlad Romea a Julie z dílny Františka Douchy. Digitálně si jej sice můžete prohlédnout zde, ale není nad to moci takovou knihou svobodně listovat a položit ji těsně před usnutím na noční stolek. Dobře, kecám, noční stolek nemám, utrácím zatím za knížky, a tak to vedle mojí postele vypadá takhle.

Včera tam tedy přistála i tato knížka.

A mě na té titulní straně zaujalo i razítko.

Hned jsem si řekl, jestlipak na Písecké vyšší reálce neučil Adolf Heyduk, přece v Písku nežil jen ze své literární slávy. Dnes jsem se tedy podíval do jeho životopisu a samozřejmě, že „studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti“. Je tedy velmi pravděpodobné, že minimálně držel v rukou knihu, kterou dnes držím v rukou já. Inu, tak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem.

Jako připomínku sem dám Nerudovu Baladu dětskou, kterou Neruda složil poté, co přijel do Písku jako kmotr na křtiny Heydukovy dcery zrovna ve chvíli, kdy mu zemřela. Neruda nemohl smutek přítele vydržet a tak odjel ještě ten den z Písku a večer složil tuhle báseň:

Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,

ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré
důlky.

„Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice.“

„Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!“

„Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru.“

„Matička mně jíti nedá -
myslím, že už hlavu zvedá.“

„Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
„Ať už jde má dcerka zlatá!“

„Pojďme, pojďme - ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned
pláče.“