Zajímavý pár

Dal jsem na předposlední hodině dějepisu v jedné nejmenované třídě, kde zrovna probíráme dějiny 1848-1914, dvě fyzicko-proporční nebo spíše disproporční otázky, na které se však i jinak celkem líným studentům nepodařilo nebo spíš nechtělo najít odpověď. Chtěl jsem, aby zjistili obvod pasu císařovny Alžběty Bavorské, manželky Franze Josefa, a délku pyje Grigorije Rasputina, ruského mystika a poustevníka. Obojí totiž patří do oblasti legend, ovšem velmi populárních, a tak jsem si chtěl připomenout nějaká konkrétní čísla. Nakonec jsem musel na webu zalovit sám, a během pěti minut jsem měl odpovědi i se staženými obrázky. Tedy zde jsou:

Sissi měla kolem pasu 47cm, tedy stejnou "tloušťku" jakou má mé stehno těsně nad kolenem, a tudíž jsem měl pravdu, že bych ji objal mezi palci a prostředníky svých tlap:-)

Rasputin měl (nutno zdůraznit, že pouze pokud je exponát v jednom petrohradském muzeu, jenž mu měl po zavraždění a znásilnění ufiknout jistý Jusupov, pravý) penis dlouhý 30cm v klidném stavu.

Až tedy bude v nějakém testu všeobecných znalostí na VŠ oblíbený dotaz, zda se mohli setkat Sissi a Rasputin, pak asi teoreticky ano, ale prakticky mají štěstí, že se nikdy nepotkali;-)

Nefertiti své doby

Američanka africko-indiánského původu, které dostala francouzský válečný kříž, dost bizarní představa, že? O kom je řeč? O Josephině Bakerové, tanečnici, která se narodila před sto lety a na své evropské tour před 80 lety navštívila i Prahu. Odhalovala tehdy v evropských metropolích své poprsí oděna jen v banánové sukýnce. Později ji začal doprovázet ochočený leopard, který bavil obecenstvo tím, že často utekl do orchestřiště a celkem úspěšně vyrušoval hudebníky.

Hemingway nebo Picasso byli jejím zjevem fascinováni. Svou nahotou bojovala proti předsudkům, svým životem proti rasismu. Adoptovala 12 sirotků různých etnik a říkala jim „duhový kmen“.

„Krásná? To je otázka štěstí… Narodila jsem se s hezkýma nohama. A to ostatní – krásné, to ne! Ohromující, to ano!“

Fotogalerie zde.

Indiánské léto

Překvapila mě kniha s tímto názvem od Ludvíka Aškenázyho – jakýsi deníček z cesty po Americe vydaný v roce 1956 (sic!). Je tam také kapitola o komiksu, kde je mj. i malý slovníček:

argh (je-li někdo škrcen nebo škrtí sám)
glugh-ugh (když se někdo topí a pouští bubliny)
bums (rána)
yeow (pro bolest, radost, údiv a zděšení)
A ještě. A jinak.

Kapitola končí slovy, jež by mohla tvořit další motto k mému článku o výuce filmového umění:

To už je generace vychovaná na comic books; za deset centů. Člověk si zvyká na obrázky a pomalu se mu nechce číst.

Herkules a Augiášův chlív

Koupil jsem si knihu o a od Borise Rösnera, první z edice Tváře Národního divadla. Je tam spousta zajímavých příběhů. Při jednom zamrazí:

Součástí předoperačního vyšetření byl rentgen plic. Doktor, známý kardiolog, si prohlížel snímek. Pak, aniž by se na mě podíval, se zeptal:
„Kolik je vám let?“
„Čtyřicet.“
„Aha. V kolika vám umřela maminka?“
„V padesáti třech.“
„A tatínek?“
„Ve čtyřiceti devíti.“
„A kolik že vám je?“
„Čtyřicet?“
„Kouříte hodně, že?“ pokračoval ve výslechu.
„Dost. Asi čtyřicet denně, Proč se ptáte?“
„Koukám na tu pravou plíci.“
„Co je s ní?“
„Kolik že vám je? Čtyřicet. No, tak deset let a máte pokoj.“
Podlomila se mi kolena.
„Já bych třeba to kouření omezil. Mohl bych zkusit kouřit denně tak dvacet.“
„To je škoda! Já taky kouřil. A jak rád.“
Odešel jsem zsinalý Zařekl jsem se, že kouřit nebudu.
Při zkoušce hry Herkules a Augiášův chlív jsem se rozčílil – režisér Václav Hudeček nám nebyl schopen k rolím říct víc, než přijď z leva. Byl nemocný a unavený. Automaticky jsem sáhl po cigaretě a zapálil si.
Vydržel jsem nekouřit dva dny.
„Ještě jsi k tomu nedospěl,“ říkali mi kolegové, kteří toho nechali: Franta Němec, Petr Kostka, Vašek Postránecký.

S kouřením přestal i hrabě Kolowrat.
Jednou s panem prezidentem Havlem seděli v Kolowratském paláci a něco si vyprávěli. Najednou hrabě Kolowrat vytrhl Václavu Havlovi z pusy cigaretu.
„Nekuř!“ zprdnul ho jak malého kluka.
Šéf Ivan Rajmont snaživě řekl:
„Já už toho nechal před třemi roky.“
Kolowrat se na něj s pohrdáním podíval.
„Já nekouřím dvacet pět let.“
Navenek jsme všichni zachovali dekórum, ale smáli jsme se do kapesníku.
Kolowratovi v té době bylo devadesát sedm.

Hřbitovní kvítí III

Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí -
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí.

Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní -
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.

Co květ toužil, přece vyplněno -
políbením slunce uvadnul -
tobě osud dal však jiné věno -
snové uprchli, ty jsi uchřadnul.

Jan Neruda

Hřbitovní kvítí I
Hřbitovní kvítí II

Krátký proces s Galileim

Metoda Coué

Cítíte se mizerně? Našel jsem mantru jednoho francouzského psychoterapeuta - Émila Couého. Dvacetkrát denně si přeříkejte "Tous les jours à tous points de vue je vais de mieux en mieux" a to by bylo, abyste nebyli šťastní. Český překlad je "Každý den, každým pádem stávám se lepším a lepším". Jdu si opakovat francouzskou verzi, protože to mňoukání na konci mě uklidňuje.
...

Cena J.L. pro J.L.

Jak jsem včera psal, zúčastnil jsem se překladatelské soutěže Jiřího Levého v kategorii poezie. Byl to již 14. ročník a 14 je moje šťastné číslo. Za celých těch předchozích 13 let byly v poezii vyhlášeny jen tři první ceny. Po pěti letech se přísná porota rozhodla zase jednu udělit. A lidičky věřte si nebo ne, můj překlad sbírky Jamese Joyce, kterou jsem převedl do češtiny pod názvem Ennáct bébásní, na tuhle cenu dosáhl.

...

Můj hlavní recenzent byl Miroslav Jindra, z jehož překladů bych jmenoval např. Hlavu XXII a Zavíráme! Josepha Hellera (1985, 1995), Chladnokrevně Trumana Capota (1989), Medojedky Roberta Ruarka (1973), Boží milost či Nájemníky Bernarda Malamuda (1993, 1997), ale třeba i Dějiny Kanady v nakl. LN. Potřást si s tímhle člověkem pravicí byla sama o sobě velká čest. Šel jsem to oslavit svou první návštěvou do kavárny Slávie, kde jsem se poklonil geniu básníků a Múz (především té jedné), kteří mi při mém překládání našeptávali.

mljt

Velké prádlo?

Dnes jedu do Divadla Na Prádle, kde se budou předávat jakési ceny. Držte mi palce, mám vyšší ambice než čestné uznání. Mít mohu, že...

"Tajemné" parkoviště

Je v Plzni pár tajemných míst, kam rád chodívám, i proto, že o nich málokdo ví, a tak si při jejich opakovaných návštěvách přijdu trochu jako Meyrink v Praze. K těm místům patří střechy některých budov a samozřejmě podzemní chodby, do nichž se dostanete už jen pár kanály (většina poklopů již má zámek) a dveřmi v některých ještě tajemnějších domech kolem náměstí. A také několik vnitřních dvorů, kam se obyčejný turista prostě neodváží, pokud tam neuvidí nápis Zahradní restaurace. Jeden takový jsem navštívil i v pondělí. Bývaly tam tři záhadné mohyly ve tvaru rakví a několik po zvláštním (až bych řekl po francouzsku upraveném, avšak neudržovaném) dvorečku rezesetých bizarních soch. Z podzemních místností jedné z přilehlých budov se často ozývalo kvílení. Byly chvíle, kdy jsem odtud, věřte nevěřte, utekl jak malé dítě. Dnes jsem k mému nemilému překvapení zjistil, že mohyly i sochy jsou tatam, a na dvorečku je udržované parkoviště. Až když jsem se sklopenou hlavou odcházel, všiml jsem si u stěny dvou soch, které zřejmě čekají na svoz odpadu. Kdo jste mi nevěřili, že se z tohohle vnitřního dvora dalo třeba i zbláznit, protože z ruchu ulice jste se sevřením kliky ocitli v pohádkovém světě, snad vám tyto dvě postavy dosvědčí alespoň setinu z atmosféry, která zde vládla. Jednou zmizí nejen z Plzně všechna taková místa. Ještě, že jste žil na začátku minulého století, pane Meyrinku.

Z Puškinovy lyriky

Tak zní název překladu jednoho z prvních lektorů angličtiny na pražské univerzitě a autora rozsáhlého česko-anglického slovníku, Václava Aloise Junga (1858–1927), který do toho mého exempláře vepsal i krásné věnování dr. Otto Dubskému v Plzni 1920. Nejzajímavější bude pro čtenáře jistě nahlédnutí do některých Puškinových epigramů. Tady jsou (s jednou malinkou úpravou):

Tak bude vždy, tak vždy se dálo,
svět jinačí už nebude:
dost učených tu, vtipných málo,
sta známých – kde však přítel? kde?

Můj hrobní nápis
Zde Puškin pochován: on s Múzou, svojí milou,
a láskou, leností žil veselý svůj věk;
jen tropil hlouposti – však každou těla žilou
byl – Bůh ví – dobrý človíček.

Svobody
Lid svobod žádal si – a ty mu dány svatě:
na místo úzkých smí teď nosit širší gatě.

Na profesora matematiky
Zde výměr svůj jsem na tě přilíp',
v něm je tvůj líc i rub:
Tys matematik – minus filip,
tys posměváček zlý – plus hňup.

Qolbám

Svini se líbí jakákoli vláda,
i když ji třeba někdy bijí,
ona jen žrát, spát, pít a pokoj žádá.
Giovanni Battista Casti

Svatba

Svatební oslava sestřina byla velice pěkná, od čtyř do osmi v podvečer, s kupou dětí, pro jejichž pobavení jsem při zachraňování míče spadl do potoka. Vše se odehrálo v Božkově, v hospodě Pod kopcem na zahrádce. Stoly se prohýbaly pod podomácku připravenými slanými delikatesami, zajídalo se sladkostmi tolika druhů, že člověk nemohl ani všechny ochutnat, zapíjelo se pivem a zadýchávalo se dobrou náladou.

Fotografie zde.

Pozvánka na Kirwitzerovy dny

tzv. Flammarionův dřevoryt

Mám v tom prsty, tak to nechci moc chválit, ale myslím, že setkat se s předními vědeckými kapacitami ve svých oborech není v Kadani zrovna všední záležitost, a tak doufám, že Kirwitzerovy dny budou nejen nevšední coby víkendové (9.-11. června 2006), ale i nevšedním zážitkem pro návštěvníky z Vašich řad. Letos bude zastoupena sinologie, jaderná fyzika, astronomie, historie, cimrmanologie, psychiatrie, přijede misionář z Bolívie a Madagaskaru, divadlo Navenek zahraje jeden akt z Brechovova Života Galileova a chystají se i vyložené specialitky. Inspirací pro plakát loni i letos byl dřevoryt zřejmě z dílny nadšeného astrofila Camilla Flammariona, od jehož smrti loni uplynulo 80 let. Těším se na Vás i na Vaše přátele. Více informací na stránkách Kirwitzerových dnů (program je zde).