Historie

Často se před hodinou dějepisu ptám, co to vlasně jdu učit a proč? Konečně jsem našel mantru, kterou si teď budu opakovat celou cestu od kabinetu k prahu třídy:

„Historie je výčet, povětšinou mylný, událostí, povětšinou nedůležitých, jež zapříčinili vládci, povětšinou syčáci, a vojáci, povětšinou hlupáci.“

Ambrose Bierce

mljt

Jiří Japonec Schmitzer

Klimakterium, vole, prej není příznivý,
prej vychcípá i plankton, zahradník šedivý,
jó na lodičce, vole, chlastat až do rána,
pak chtít močit na kole, je pěkná bejkárna.
Japonec, ty vole, ty vole, Japonec.

A bakterie, vole, jsou prej i ve voku,
i na utřeným stole, i v každým potoku,
prej nemůže už zblbnout, kdo je prej primitiv
ty vole, tak zkus prdnout třeba infinitiv.
Japonec, ty vole, ty vole, Japonec.

mljt

Abstraktní umění

Toto je nejdražší (správně by se mělo říkat spíš nejdráže prodaný) obraz na světě. Jmenuje se No. 5, 1948 a je od Jacksona Pollocka. Albert Camus, kterému by dnes bylo 94 let, jednou řekl toto:

„Abstraktní umění je dílem netalentovaných lidí, které prodávají lidé bezcharakterní lidem úplně pomateným.“

mljt

Sonet Uranii

Vincent Voiture (1597 – 1648) nikdy nevydal jedinou knihu. Jeho básně kolovaly v opisech z ruky do ruky a tak se možná stal oblíbenějším než kterýkoli jiný tehdejší básník. Byla to doba kurtoazní poezie, preciózní poezie, doba manýrismu. A tak není divu, že vznikala i taková dílka jako Girlanda paní Julie, totiž dárek, který věnoval markýz Montausier dámě svého srdce, dceři majitelce Hotelu Rambouillet. Markýz nechal básníky, kteří patřili k salonu Madam de Rambouillet, aby každý napsal vzletnou poklonu paní Julii ústy jedné z květin, pak nechal všechny básně kaligraficky sepsat a ilustrovat a tento rukopis věnoval své lásce. Vzali se čtyři roky poté. Vincent Voiture tehdy svou báseň odmítl dodat.

O pár let později se v Hotelu Rambouillet rozhořel ostrý boj mezi dvěma tábory, Jobisty a Uranisty. Polovina hostů salonu dávala přednost sonetu Isaaca de Benserade s názvem Job (1651) a polovina ctila sonet složený pro paní Uranii Vincentem Voiturem. Spor o krásu sonetu mi připomněl známý boj českých iotistů a ypsilonistů v době národního obrození (šlo o i/y po souhláskách jako c a z). A neváhal jsem a oba sonety si našel (Job, Uranie). S pomocí slovníku jsem se pokusil jim porozumět a myslím, že po dvou hodinách se mi to povedlo natolik, aby se ze mě stal nejdříve umírněný Jobista a posléze nadšený Uranista. Upozorňuji, že francouzsky umím jen to, co trochu souvisí s angličtinou a latinou, ale kupodivu ze mě nakonec vypadl i tento pokus:

Je třeba sbohem dát mé lásce k Uranii!

Lék odloučení však rozplynul se v dým

a v ničem jiném záchranu nevidím;

vzpomínky na svobodu mě bezostyšně míjí.

Odedávna dobře znám její krutou povahu!

Život bych ale položil, když vidím půvaby té ženy,

mučení blahořečím, ve svém trápení jsem spokojený

a reptat proti mučitelce nemám odvahu.

Čas od času mi rozum zachvátí mdlá bouře,

slibuje posilu a podněcuje k vzpouře,

ale když zase nouze mě srazí na kolena

po vší té námaze a všech těch útrapách,

ten samý rozum jí dává nejvlídnější jména;

miluji ji víc, než kdy zdálo se mi v snách.

mljt

Zemřel William Styron

Když si Stingo v roce 1947 pronajal byt v Brooklynu, zjistil, že nad ním žije jistá Sofie Zawistowska. Každý někdy zjistíme, že kolem nás žijí lidé, kteří museli volit mezi dvěma propastmi. A každý z nás jednou stane před strží.
Zdál se mi k ránu sen, kde jsem dával masáž srdce, ale chvíli jsem váhal, než jsem s tím začal, a ten člověk zemřel. Byl jsem se za něj pomodlit v kostele. Čtení z evangelia podle svatého Marka dnes končilo slovy:

A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

Ani já ne.

mljt

Do naha!

Krásné je vydání Nadsamce Alfreda Jarryho s ilustracemi Kamila Lhotáka. A šílená hned první věta, nad níž se mezi přítomnými strhne vášnivá debata. Neočekávám, že by se strhla debata zde; i já k té větě pomlčím:

„Láska je akt, nemající významu, protože je možné opakovat jej nesčetněkrát.“

mljt

Schielený Schiele

Dnes už by snad tenhle obraz nikdo nepálil, jako to s podobným udělala Schieleho matka nebo soudce, jenž ho soudil ze zneužívání nezletilých. Schiele zemřel na španělskou chřipku 31. října 1918, tedy před 88 lety. Už dlouho jsem se nebyl podívat v jeho centru v Krumlově. A ještě nikdy ve Vídni. No, to je výzva!

mljt

Laterna magica

Ingmar Bergman někde ve své autobiografii píše, že život je skutečný a velkolepý. A přitom se zdá ve své velkoleposti někdy až téměř neuvěřitelný, dodal bych já. Prozradím, že autorem hry, o níž jsem mluvil v jednom z předchozích článků, je August Strindberg. Nejsem pověrčivý, ale když jsem si přečetl tahle Bergmanova slova, trochu jsem se zarazil:

V posledních letech mi dává najevo svou nevoli Strindberg. Když jsem začal dělat jeho Tanec smrti, přišla si pro mě policie. Pak jsem ho dělal ještě jednou – a Anders Ek těžce onemocněl. Když jsem v Mnichově zkoušel Hru snů, Advokát zešílel. Když jsme o několik let později zkoušeli Slečnu Julii, zbláznila se Julie. Pak jsem plánoval inscenaci Julie ve Stockholmu – a herečka, která ji měla hrát, přišla do jiného stavu. Když jsem začal připravovat Hru snů, výtvarník propadl depresi. Indrova dcera otěhotněla a já sám jsem se nakazil nějakou záhadnou a neústupnou chorobou, která nakonec ohrozila celý projekt. Tolik smůly není žádná náhoda. Z jakéhosi důvodu mě Strindberg nechtěl. Tohle zjištění mě zarmoutilo, poněvadž ho mám velice rád.

Když v závěru knihy Laterna magica Bergman vede fiktivní rozhovor se svou zemřelou matkou, jsou to pro čtenáře silné zážitky (ve mně se trochu mísí s Felliniho 8 ½, které si pouštím už několik nocí na pokračování). Tady je ukázka:

„Mám celý arsenál vysvětlení pro všechny své pocity a pohyby či pro svou fyzickou nevolnost, umím vysvětlit, proč říkám právě to, co říkám. Moudře přikyvuji, právě tak to musí být! Přesto se střemhlav řítím propastí života. Zní to poněkud pateticky: řítím se střemhlav propastí života. Ale ta propast skutečně existuje, navíc je bezedná, takže se dokonce ani nezabiji v kamenné strži nebo pádem na vodní hladinu. Matko, volám na tebe tak, jako jsem volal vždycky – když byla noc a já měl horečku, když jsem se vracel ze školy, když jsem za soumraku utíkal nemocničním parkem před nějakým strašidlem, když jsem to deštivé odpoledne na Fårő natáhl ruku a snažil se na tebe dosáhnout. Nevím, nic nevím. Čím to spolu procházíme? Tohle je nad naše síly. Ano, pravda, mám vysoký tlak, stoupl mi v čase pokořování a ponižování. Hoří mi tváře a slyším někoho úpět, to pravděpodobně úpím já sám…“

Jag alskar dig

Život bez tebe

Sir Walter Raleigh byl 29. října 1618 sťat. Když mu kat ukázal sekeru, prohlásil prý: „Je to celkem ostrá medicína, ale zato vyléčí ze všech neduhů.“ A když pak kat zdvihl jeho uťatou hlavu s obvyklými slovy „Hle, hlava zrádce!“ utrousil prý někdo z davu: „Druhou takovou hlavu, kterou bys mohl stít, nenajdeš.“

Krom toho, že pro Angličany objevil Virginii a Irům z ní přivezl brambory, byl hlavně plodným básníkem alžbětinské doby (a stojí tak po boku Philipa Sidneyho, jemuž napsal tento epitaf). Jednu báseň sira Waltera Raleigho zde přináším v překladu Zdeňka Hrona (orignál zde).

Co peklo je než život bez nebe?

Co peklo je než život bez nebe?
Co tma je víc než ztratit denní jas?
Co smrt je víc než těla bez sebe?
Co zima je než máj, jejž přešel mráz?

Je neklid víc než prudké vzplanutí,
živené čekáním, z nějž klesá duch?
Je neštěstí víc než chuť k vzepjetí,
když zem to nechce, voda, oheň, vzduch?

V nebi jsem žil a ve dnech samý jas
a ve slasti, již okamžik mi dal;
štěstí, slast, klid a sladký jarní čas
zřely žár, který krásně spaloval.

Teď mám však – nepřijdeš-li na pomoc –
neklid, smrt, zimu, peklo, temnou noc.
i<3u

Tkadlec osudu

Načítám teď divadelní hry, mimo jiné i proto, aby divadlo Navenek mělo v příští sezóně co dělat. Možná, že nakonec po nutných (a asi i zásadních) úpravách uvede zrovna tu, kterou jsem dnes dočetl. Nebudu ji prozrazovat, ale chtěl bych v ní roli. Jenže na tu svou vybranou budu muset počkat, až zestárnu (to už je s Pirandellovým Jindřichem IV. druhá taková). Třeba se do té doby ve mně projeví herecký talent. Ale jestli to napřesrok dotáhneme až do konce, bude to v Čechách poprvé a přesně sto let od napsání toho kusu. Zde je malá upoutávka, která mi připomíná slova někoho úplně jiného z mé vlastní zkušenosti:

„Přesně tak, všude je to stejné… Když je člověk mladý, vidí, jak se osnova zakládá do stavu, rodiče, přízeň, přátelé, kamarádi, služebnictvo, to je osnova. Později v životě pozoruješ útky, a to už člunek osudu kmitá s vláknem tam a nazpátek. Občas se nit přetrhne a znovu naváže, a tak to pokračuje, bidlen přiráží, vlákno se tlačí do všemožných klikyháků a najednou je tu tkanina. A ve stáří, až oko prohlédne, člověk zjistí, že všechny ty klikyháky tvoří vzor, monogram, ornament, hieroglyf, a teprve teď je schopen ho rozluštit. To je život!“

MLJT

Sylvia Plath

Včera jsem si přečetl drama Nahé odívati od Luigi Pirandella. Mladá žena tam spáchá sebevraždu a udá lživý důvod. Sebevražda se nezdaří, díky novinám se o jejích důvodech dozvědí zainteresované osoby a postupně vyjde pravda najevo. Děj je opravdu až moc vykonstruovaný, autor o tom ví, a tak se do děje postupně sám vetře a dává tak spoustu cenného materiálnu literárním vědců zaměřeným na hledání rozdílů mazi autorem, modelovým autorem a literární postavou. Otázka zde však stojí jinde: proč má člověk nutkání lhát i tváří v tvář smrti? Aby nebyl vinen? Aby svalil vinu na někoho jiného? Aby dal svému životu smysl? Odtud rozplétal svůj život i Albert Camus v Pádu.

Dnes by měla 74 narozniny americká básnířka, která pro mě až dodnes byla jen jedním jménem ke státnicím - Sylvia Plathová. Když jí bylo třicet, ucpala klíčovou dírku a škvíru pod dveřmi od kuchyně ručníkem a pustila si plyn. Dětem vedle otevřela okna dokořán, aby to přežily. Přežily. Zkusil jsem přeložit pravděpodobně její poslední báseň (jejíž poslední řádek je opravdový překladatelský oříšek, a tak jsem to zkusil po svém, s 2/3 překladatelskou licencí).

Hrana

Ta žena dosáhla dokonalosti.
Úsměv na jejím mrtvém
těle odráží úspěch;
iluze řecké nezbytnosti
splývá v záhybech její tógy;
její bosé
nohy jako by říkaly:
Došly jsme daleko, až na konec.
Mrtvé děti se vinou jak bílí hadi
každé k jednomu
džbánku mléka - už jsou prázdné.
Vezme je zpátky
do náruče jako růže zavíjí
okvětní lístky, když zahrada
ztuhne a vůně krvácejí
ze sladkých a hlubokých hrdel nočního květu.
Luna nemá proč být smutná
zírajíc ze svého kostěného čepce.
Je na podobné věci zvyklá.
Půl tváře černou, půl popraskanou.

<3

Z Deníku svůdce

O Sørenu Kierkegaardovi jsem vědel málo, četl jsem od něj pojednání o Abrahamově odhodlání obětovat Izáka, o němž od té doby hodně přemýšlím. Řekl také krásnou větu: „Křesťanem se zvát nemohu, ale žádám poctivost a tudy chci jít až do konce.“ Konec nastal, když se ve dvaačtyřiceti letech zhroutil na ulici. Minulý rok to bylo 150 let.

Jsa zasnouben s o deset let mladší dívkou (tehdy sedmnáctiletou) po roce zasnoubení bez důvodů zrušil a trápil se až do konce života. Hodně o tom vypovídá jeho Svůdcův deník (překlad Josef Helm, Praha 1910). Ještě jsem ho nedočetl, ale s jistotou bych jej zařadil do Postmoderního zákona jako jedno ze čtyř evangelií (druhým by byl jistě Pád Alberta Camuse, třetí a čtvrté jsou zatím volná, nechci s kanonizací pospíchat).

Regine Olsenová, životní láska a múza

Jene! Můj, nikoli, nenazývám Tě. Vidím, že jsi nikdy mým nebyl, za to jsem dosti krutě potrestána, že jsem jednou tuto myšlenku pojala jako svou radost a blaho; a přece jmenuji tě: můj; můj svůdče, můj podvodníku, můj nepříteli, můj vrahu, mého neštěstí prameni, hrobe mé radosti, propasti mého hoře. Jmenuji tě: můj a jmenuji se Tvoje, a jako to kdysi lichotilo Tvým smyslům, které ve zbožňování skláněly se přede mnou, tak nechť zní to nyní jako kletba Tobě, po celou věčnost jako kletba. Z toho se neraduj a neměj za to, že tě budu neustále pronásledovati, abych vydráždila Tvůj výsměch! Prchni, kamkoli chceš, Tvojí jsem přec; jdi k hranicím světa, Tvojí jsem, miluj jinou, sta jiných, jsem Tvojí, Tvojí až k hodině smrti. Sama řeč, kterou k Tobě vedu, svědčí, že jsem Tvojí. Opovážil jsi se svésti ubohou bytost, takže jsi se mi stal vším, a bylo mojí nejvyšší radostí, státi se Tvojí otrokyní. Ano, jsem Tvá, Tvá, Tvá, Tvá kletba.

Tvá Kordelie.

A alespoň něco od Jana:

Moje Kordelie! Myslíš, položí-li kdo hlavu na pahorek víl, uvidí ve snu obraz víly? Nevím toho, ale vím: spočívá-li moje hlava na tvých prsou, a nezavru-li oka, nýbrž dívám se vzhůru, vidím andělův obličej. Myslíš, položíme-li hlavu na pahorek víl, že nemůžeme klidně ležeti? Nevěřím tomu, ale to vím, že položím-li svou hlavu na tvá prsa, jest silně vzrušena, tak že se spánek nemůže snésti na má víčka.

Tvůj Jan!

Moje Kordelie! Víš, že rád mluvívám se sebou samým. Nejzajímavější osobu ze svých známostí našel jsem v sobě samém. Mnohdy musel jsem se obávati, že mi dojde látka při mých samomluvách; nyní nemám již této obavy, nyní mám tebe. Do celé věčnosti mluvím nyní se sebou o tobě a mluvím tak o nejzajímavějším předmětu k nejzajímavějšímu člověku, - ach, já jsem jen zajímavý člověk, ty však nejzajímavější předmět.

Tvůj Jan.

Má Kordelie! Na lovu zamiloval se Alfeos do nymfy Arethusy. Nechtěla býti jeho a prchala před ním ustavičně, na ostrově Ortygii byla pak proměněna v pramen. Alfea velice to bolelo i byl proměněn v řeku v Elidě na Peloponnesu. Na svojí lásku však nezapomněl, pod mořem spojil se s oním pramenem. Není již žádných proměn? Odpověz mi! Není již lásky? Tvou čistou, hlubokou duši, která nemá spojení se světem, mohu ji k jinému přirovnati než k prameni? A řekl jsem ti již, že jsem jako řeka, která se do tebe zamilovala. Nyní, kdy jsme odloučeni, vrhnu se do moře, abych se s tebou spojil. Do moře myšlenek, touhy. Setkáme se pod mořem a spojíme se spolu v jeho hlubinách tím lépe.

Tvůj Jan.

jeg elsker dig

Paul Cézanne

Nemá cenu se moc rozepisovat. Cézanne zemřel přesně před sto lety v Aix-en-Provence (podle jiných, asi spolehlivějších pramenů až 23. října v 7 hodin ráno). Mnohými je považován za prvního moderního malíře, stejně jako asi sto dalších od Giorgiona po Maneta, pro mě je jím Doménicos Theotocópoulos. Nedávno jsem tu publikoval Cézannovu krásnou báseň. Dnes jsem si instaloval cézannovský spořič. A vzpomněl jsem si na báseň Studie bodláku, kterou jednou složím.
Ale tady už je jeden z méně známých obrazů Paula Cézanna z jeho raného období. Není moc moderní, ale já věřím na Múzu, a tak se mi líbí.

mljt

ODStartovali jsme novou etapu

Tímto se neskromně přihlašuji k autorství volebního sloganu, pod nímž kadaňská ODS včera vyhrála volby s neuvěřitelnými 13 mandáty z 27. Mám radost a jsem dnes trochu společensky znaven. A přestože tady normálně nepíšu o politice, v té komunální udělám výjimku. Můj dík voličům jistě neurazí ani ty, kteří mě nevolili. Jen mě trochu zklamalo, že dva ze tří občanů nezajímá, kdo vede jejich město. No, jsem zvědav, jestli pak budou nadávat. Výsledky voleb v Kadani jsou zde.

...