Jihojihojih

Když jsem byl jinoch, miloval jsem (asi jako spousta dalších malejch kluků) mapy a atlasy. Poznal jsem tak celkem zevrubně svět. A donutil jsem svoje o dva a půl roku mladší sestry, aby si se mnou ten svět rozdělili na třetiny a hráli si na mocipány. Posílali jsme si diplomatický nóty, pořádali konference, obchodovali a vymejšleli různý nový Marshallovy plány. Vystřihovali jsme si články z novin a z časopisu 100+1 a v mnohym jsme, jak jsem to tak minulej víkend u mámy prohlížel, předběhli dobu.

Spojovali jsme státy do unií a do zvláštních sekupení, že by se jejich reální občani asi divili. Dneska jsem si přečetl článek o tom, že se indická extraliga v kriketu bude hrát v Jižní Africe. Přesně podle naší hry, napadlo mě. Začal jsem se pídit proč, a představte si, že kvůli nebezpečí islamistických útoků. A protože mají Indie a Jižní Afrika více než přátelský vztahy, proč ne? Vzpomněl jsem si, jak jedna žena v jižní Africe bránila vlastním deštníkem Gándího proti kamenům, který po něm házeli lidi z rozvášněnýho davu. Dneska budou Jihoafričani krýt deštníkem indický hráče kriketu.


Při tý příležitosti jsem se dočetl, že Indie, Jižní Afrika a Brazílie se druží a vytvářejí jakési jihojižní forum pro spolupráci (IBSA – India, Brazil, South Africa). Naše evropská zahleděnost občas hraničí se zaslepeností, a tak se přiznám, že jsem o něčem podobnym neměl ani páru. A mám takovej dojem, že nás to možná nenapadlo ani v tý dětský hře.

Existuju?

Die Zeit: Snažíte se sledovat, co se děje v nových mediích a technologiích?
Jean-Luc Godard: Snažím se, ale lidi dělají filmy na internetu proto, aby ukázali, že existují, a ne aby se dívali na věci.

Dalo by se to parafrázovat i takhle:

Lidi (tedy i já) píší na internet proto, aby ukázali, že existují, a ne aby literárně tvořili.

Asi je na čase se na to vykašlat a napsat něco pořádnýho.

Mat je mrtev! Ať žije Pat!

Před pár dny byl jako článek dne na úvodní stránce anglické wikipedie publikován článek o výhodě bílého v šachové hře (české shrnutí zde). Musel jsem ho rozkliknout, protože jsem tušil, že se v něm zmíní i o naší staré při, kterou vždy s Brďou otevíráme, když už se není o čem bavit. Brďa tvrdí, že šachy mají řešení a já tvrdím, že ne. Netušil jsem, že je to jen odraz stoletého sporu.

Otec moderního šachu Wilhelm Steinitz v roce 1889 prohlásil, že ideální hra obou stran skončí plichtou. I takoví mistři jako Capablanca, Lasker a Fischer se obávali tzv. remízové smrti, tedy že jednou nějaký chytrý kompjůtr dokáže, že přesnou hrou nemůže nikdo vyhrát. Tahle smrt už před dvěma lety potkala dámu, ale srovnání dámy a šachu trochu kulhá. V šachách se zatím dospělo tak daleko, že jsou vyřešený všechny koncovky s šesti figurkami včetně obou králů. Do roku 1915 se odhaduje, že se vyřeší všechny se sedmi. Půjde-li to tímhle tempem, jsem v klidu, protože s 32 figurkama na šachovnici budu až do smrti moct hrát tu poetickou roli naivky, kterej věří, že šachy nikdy žádnej počítač nevyřeší.

A dověděl jsem se, že existuje pravidlo, že pokud se 50 tahů po sobě nevezme jediná figura a žádná strana nehne pindíkem, je to pat. To určitě ani Brďa neznal. Je ale fakt, že my jsme tohle pravidlo nikdy nepotřebovali, neboť nám na mat stačilo tak 30 tahů. Moje nejdelší hra na internetu a asi i vůbec je z 19. listopadu 2008, kdy jsem s jedním Indem sehrál 90 tahů – a plichtil jsem.

Nicméně, vraťme se k úplně původní myšlence. Má bílý v šachách výhodu? Když se vezme nějaká větší množina partií, vychází vždycky přes 50% vyhranejch her pro bílýho. I v mojí malý bilanci jsem s bílejma kamenama vyhrál 56% partií, s černejma jsem jich vyhrál 47%. Někteří tvrdí, že je to spíš kvůli psychologii, někteří, že spíš kvůli tradici (bílý útočí, černý se brání), někteří, že je to náhoda. Takto poučenej jsem dneska usedal k další partii s mým maximálním virtuálním Elo bodováním 1525 a dvakrát jsem zkusil s bílejma dámskej gambit, a pokaždý jsem po vyrovnaný hře puknul. Nefunguje to, hrome!

Nicméně, musím se ještě vyznat z jedný z nejhezčích her za poslední půlrok. V týhle situaci jsme skončili remízou:

A jestli se ptáte, s kým jsem to hrál, neuhádli byste. Měl jsem černý a Věruška měla bílý. Pravda, trochu jsem jí pomáhal, ale tahala sama. Měl jsem sice koně za pěšce k dobru, ale pozice se mi zdála taková všeobecně svázaná na remízu, tak jsem ji nabídl. Co myslíš, Brďo? Má to řešení? A mají šachy řešení?

Proč hrajeme Pašije

Je hrozně těžké pro prostého člověka věřit po celý život v Boha a já to také nedovedu. Myslím si však o sobě, že jsem zbožný, a bývám na to hrdý. Vím, že Bůh je veliké citoslovce básníků, to největší, tak veliké, že si ho ani všichni básníci nezaslouží. Jenom někteří.

Mezi těmi, kteří si tohle citoslovce zaslouží, je i Jan Skácel. Citát je z jeho doslovu ke Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, jejíž brněnská inscenace vyvolala v 60. letech hodně povyku.

Už tenkrát si básník povzdechl, že není něco v pořádku, když si sovětští turisté nechají v drážďanské obrazárně vyprávět příběhy Starého zákona, aby vůbec pochopili, co a proč to ten Rubens maloval. Že opravdu není něco v pořádku, když se ho kamarádův syn cestou kolem kostela zeptal, co udělal ten chlap, že ho za to pověsili na kříž a má probodenej bok. „Vyvedl toho moc,“ zmohl se básník, jsa vyveden z míry, alespoň na stručnou odpověď. Že ale naprosto není něco v pořádku, když se ho jeho vlastní žena zeptala, proč se v jedné kapličce nad hlavou toho vousatého pána vznáší slepice…

Dnes se situace spíš zhoršila, andělíčky ze Sixtinské madony znaj všichni spíš z reklamy než z drážďanský galerie, kolem kostela se sice chodí a zvídavý otázky pořád padaj, ale už není kdo by na ně chtěl odpovídat, za sv. Trojici jsou považováni Cyril, Konstantin a Metoděj a při maturitě se dozvíte, že se Ježíš Kristus narodil o Vánocích a umřel na Silvestra.

Ne, děti, Ježíšek neumřel na Silvestra, ale o Velikonocích, i když to asi nebylo přesně, protože Velikonoce jsou svátek pohyblivej. A abyste věděli, že ani tak nesejde na tom, kdy Kristuspán umřel, ale proč, na to tady máte naše kadaňský

PAŠIJE
(podle skutečné události)

který Vám letos zahrajeme nadvakrát

v neděli 5. dubna.

A bude tam i čert, ale nebojte se, spolu s Janem Skácelem…

… si myslím, a nenechám si to vymluvit, že i čert patří mezi všechny svaté.

Je lepší mít duši než školy

Školy se občas jmenují po různejch osobnostech, někdy po těch, co se v nich vzdělali a někam to dotáhli, někdy po těch, co v nich učili a v jistejch kruzích něco znamenali, někdy po těch, jejichž jména nám už znějí jako slova mír či republika (při vší úctě k J.A.K. a T.G.M.).

V roce 1985 jsem přešel z 5. základní školy, co byla na sídlišti D, na 2. základní školu v Kadani, která se skvěla nad sídlištěm A. Číslice a písmena ovládaly socialistický plány a i já jsem byl jedním z čísel materiálních statistik. Ne, nejsme na tom dneska líp (nehodlám si vylejvat vztek na komanče jako v mym článku na blogu KZK), zase se vrací doba, kdy jsou lidi spíš svejma rodnejma, studentskejma a občanskejma číslama než lidma, studentama a občanama.

O to víc mě těší, že se blíží den, kdy děti, co ještě dneska chodí na 2. základní školu, budou chodit na Základní školu Rudolfa Koblice. Ano, budou mezi jejich babičkama pamětnice, kterejm to bude proti srsti, protože pojmenovávat školy po trampech nebývalo zvykem. Kéž by se ale děti někdy doslechly, co krásy a naděje je v tulácký duši. Takový duše se už dneska nenosej. Ruda by asi nechtěl, aby se po něm jmenovala škola nebo ulice, on sám nebyl nikdy ctižádostivej, ale myslím, že by mu nevadilo, že mu tu čest projevili jiný.

Až se mě moje dcera nebo můj syn zeptá, kam jsem chodil do školy, řeknu, že jsem chodil do školy Rudy Koblice. Nebudu lhát. Byla to škola, kterou mi nikdo jinej nemohl dát.

A jestli děti chcete aspoň základní znalosti o tom, kdo to ten Ruda Koblic byl, krásné shrnutí mi napsal Jiří Navrátil za moje vzpomínky.

Procházka po Praze, Paříži a Besançonu

V březnu 1902 jsem byl v Praze.
Přijel jsem tam z Drážďan.

Tak začíná u nás slavná povídka Guillaume Apollinaira Pražský chodec. Je sice zasazená do toho starýho dobrýho židovskýho kontextu, z kterýho nečeská literatura o Praze věčně žije asi jako ten Žid, kterej v povídce provádí vypravěče po Praze, ale určitě patrioty i tak pohladí po dušičce. I Věrušku, moji malou frankofilku a milovnici záhadna, pohladila včera před spaním. Na začátku totiž Appolinaire nezapomene zmínit averzi Pražanů vůči němčině a rakouskýmu mocnářství a taky českej obdiv k francouzský kultuře. Ten dosvědčuje touhle epizodou:

Několik dní předtím oslavovala Paříž sté výročí Victora Huga.
Mohl jsem se přesvědčit, že sympatie Čechů se při této příležitosti projevily činy. Krásné plakáty na zdech ohlašovaly české překlady románů Victora Huga, výklady knihkupců vypadaly přímo jako muzea básníkových spisů. Za okny výkladních skříní byly nalepeny výstřižky z pařížských novin, které přinesly zprávy o návštěvě pražského starosty a Sokolů. Dodnes jsem nepochopil, jakou úlohu tu měl tělocvik.


Nedávno jsem tu psal o Zlaté Praze z r. 1902 a opravdu, vzpomněl jsem si na ty oslavný články na Victora Huga (vlastně Hugona) a o pár čísel dál na Augusta Rodina, kterej měl v tom roce v Praze velkou výstavu. Obohatil jsem hned wikipedii o dva obrázky, z nichž jsem jeden (ten s autorovým rodným domem) dal přímo do anglického hesla k Victoru Hugovi a k Besançonu, kde se narodil. Druhej obrázek je tam jen tak nějak do zásoby, protože jsem na wikipedii dlouho nic neda. Nějak na wikipediánství nezbejvá čas, ale snad s jarem na mě zase přijde chuť.

Cirkus nemusí bejt Humberto a Ponorka nemusí bejt Žlutá

Cirkus Ponorka je vlastně Honza Ponocný. Hraje všechno možný, používá k tomu takovýhle krabičky:

Na ně nahrává sám sebe paralelně s různě vylouděnými zvuky na kytaru a na pusu, takže nakonec z celku nepoznáte, že nehraje celá kapela. Věrušce se Honza strašně líbil, koupila si do auta cédéčko a cestou domů mi říkala, že jí to chvílema připomínalo Savage Garden, chvílema Bee Gees, Bona Jovi, Maroon 5, Daniela Powtera a spoustu dalších, co mi nic neřikaj. Mně byl sympatickej svojí pankáčskou povahou. A po přečtení tohole rozhovoru ještě víc. Bylo i dost lidí a konečně i mladejch, paráda.

Každý zná svého policistu

Když jsem dneska slyšel z úst policistů tohle heslo vzešlé z perestrojky v policejních řadách a vzápětí výmluvy, že v terénu je policie málo vidět kvůli administrativě, dovoleným a studijnímu volnu, vlhlo mi oko. Policista prostě na svoji polis, po které se jeho povolání jmenuje, nemá čas. Je to vlastně chudinka.

Pamatuju si vyprávění dědy a babičky, jak všichni v jejich sousedství znali strážníka, který neustále sám korzoval po ulicích svého rajónu a měli z něho respekt. To bylo za první, druhé a možná i čerstvě poválečné republiky.

Dneska jsem rád, že neznám svého policistu, přišel bych si jako v policejním státě. Ale byl bych pro to, aby každý ctil strážce pořádku a zákona a aby ho měl důvod pozdravit. Ale pokud ho vidí jednou za rok, když mu zrovna dává dejchnout, tak se nedivím, že ho nezdraví a nakonec ani nectí.

A co vy? Znáte svého policistu nebo strážníka?

Řešení kravin

Čeští vědci objevili dobrý den. Prý se savci ukládají k spánku severojižním směrem a stejným směrem se prý přežvýkavci i pasou. Poslední objev v této oblasti je, že když stojí nebo spí pod dráty vysokého napětí, tento zákon nefunguje. Když jsem si to četl v úterý cestou do Prahy na titulní straně Mladý fronty, nevěřil jsem svým očím. Pod dráty se prý totiž skot a vysoká cituji „chová zcela chaoticky a staví se při pastvě do nejrůznějších světových stran“.

Viděl jsem už mnoho stád, ale že by v nich stály nebo polehávaly krávy stejnosměrně, toho jsem si nikdy nevšiml. Taky jsem si vždycky myslel, že když se pasou srny nebo jeleni, tak se staví tak, aby mohli větřit. A oni zatím mají v hlavě střelku a stojí vždycky od severu k jihu nebo naopak! Co mají v hlavě dotyční vědci, po tom radši nepátrám.

Taky je možný, že jako mají křesťani Jeruzalém a k němu orientujou všechny kostely, a jako se muslimové otáčejí při modlitbách k Mekce, tak že krávy a jeleni mají někde na jihu nějakej ten Svatej Kravigrad. Třeba na Krétě – a už máme vysvětlení pro Minotaura. Asi jsem měl být vědcem.

Orfeus Rock

Orfeus Rock má svý vítěze. Po Hot Pants a Bullets of the Death v internetový anketě vyhrály další rozstřel kapely Spath a Innominado. Já jsem nehlasoval, ale moc jsem se bavil. Všechny kapely hrály perfektně a disciplinovaně, nemusel jsem ani jednu vyhánět z pódia, všechno klapalo tak, jak to bylo naplánovaný. Sám jsem měl dva horký favority, Nucenej výsek s jednorukym bubeníkem (foto) a Hi-Jack, který se nakonec umístili na třetí příčce před metalovejma Ivory Gate. Moc mě překvapili Spath, šlapalo to tak, jak u týhle muziky má. Innominado klasika. Toxika mě potěšila vzpomínkama na Plastiky. A skvělý byli Rapa Nui, protože jsem je ještě nikdy pořádně neslyšel a netušil jsem, že to má takovej rytmus a odpal. Akce je za náma a já už se těšim na Majáles, kde se zase sejdou kadaňský kapelky, tentokrát na stejnym podiu s Tleskačem a Znouzí.

Na závěr jeden rozhovor:

Fanoušek: Hodil jsem vám voba hlasy.
Kapelník: To je mi jedno, koliks nám hodil hlasů. Nemáš něco do papírku?

Příští rok pozveme jako hosty tyhle týpky z jihočeskýho Velešína, protože uznejte, že ty nejde nepozvat.

Onanie a krvácivost nosu

Když mi přišel asi tucet časopisů s názvem Nová kultura, věděl jsem, že ten název už neplatí. Všechny ty výtisky jsou z roku 1925, a tak už o žádnou novinku nejde. Nicméně netušil jsem, jak moc vedle jsem střelil. Podtitul časopisu totiž zní Časopis věnovaný zdravotnictví, rozumné životosprávě, přirozenému léčení (terapii fysikálně dietetické) a pěstění osobní dokonalosti v ohledu duševním i tělesném. Zažil jsem podobný zklamání jako vězeň, kterej v Šachový novele ukradl nějakýmu náckovi knížku a na cele zjistil, že je to soubor partií šachových velmistrů. Pořídil jsem si typického zajíce v pytli.

Jenže jako se Dr. B. nakonec naučil za ty dlouhý měsíce za katrem šachy, já jsem se začetl do šílenejch článků o eubiotice, strachu dětí, hazardování sportem, léčbě tuberkulosy dietou, kloktání a podobných podivnostech. Čtu ty články nahlas Věrušce, vlastně je dokonce deklamuju jako bych byl v roli, a tak si dovedete představit, jaké reakce to u posluchačstva vyvolává, když dramatickým a naléhavým tónem recitujete:

Krvácení z nosu pochází nejčastěji z rozšířených cévek krevních na přepážce nosní hned při vchodu do nosu. Nejlépe zastaví se krvácení, když obě křídla nosní pevně stiskneme a chvíli držíme stisknuty. Trvale odstraníme náchylnost ke krvácení, když dáme lékařem potřít rozšířené cévky kyselinou chromovou. Nenoste těsných límců! Krvácení také přichází při vleklé rýmě, při chorobách srdečních, ledvinových, chudokrevnosti, v těchto případech obyčejně z obou dírek. (Pan B.V., strojní stolařství v H.: Dejte se prohlédnout lékařem, třeba v Brně na nosní klinice)

Ano, poslední sdělení vám napovědělo, že jde o článek z rubriky Lékařský rádce ve zdraví i chorobě… A z něj vyjímám další krátký řečnický cvičení:

Pan R.St. mistr zednický v L.: Vaše příznaky, mrazení, kýchání, rýma, zápach z úst a kašel, způsobeny jsou nějakou chorobou, kterou nelze z dopisu rozpoznati. Vyšetření nosu, úst, průdušek a plic jest nutné!

Pan E.H. podkovář v D.Ú.: Jak léčiti rudost nosu a tváří, naleznete obšírně popsané ve spisu „Pěstění tělesné krásy“ na str. 55. Spis ten můžete koupiti u nás za Kč 5.50.

Další skvělá rubrika jest Protialkoholní hlídka, ale z tý zase příště,

Teď snad ještě zajímavý poznatek z článku o masturbaci:

Podle přibližných výpočtů zpovědníků a pedagogů as 80% mládeže polské kratší neb delší čas oddává se zhoubné onanii. Na ochranu mravů a zdraví mládeže založeno v Polsku již několik spolků.

Prostředky proti tomu zlu jsou (pozn. J-Lo velmi podobné těm, které nasazuje EU proti krizi): zakládání spolků k povznesení mravnosti, potírání prostituce, různé akce proti sexuální bídě nejnižších vrstev, účelné vychování žactva, řádné vzdělání hygienické učitelů i po stránce života pohlavního.

Nobelova cena za rozflákanou vázu

Mám teď krásnou knížku, která mi zabere celý polštář. Vlastně to není knížka, ale svázaný ročník časopisu Zlatá Praha za rok 1902. Jeho secesní úprava a obrazová část, která v ní tvoří poctivou polovinu, jsou skvělou ukázkou, jak taky mohl vypadat vkusný časopis. A je krásné, když se tam mimo jiné dočtete, že „v poslední době mnoho se mluvilo o rozdělení cen Nobelových“ a všechno se to musí vysvětlit, protože tehdy to byla naprosto nová cena a volili se první laureáti. Mezi nimi je i tento oddíl věnovaný Nobelově ceně za literaturu:

Ze současných spisovatelů nikdo zajisté nebyl více hoden ceny Nobelovy než Sully Prudhomme. Autor Destins, Vaines tendresses, Justice a Bonheur a překladatel Lukretiovy Rerum natura, vyniká skutečně nad ostatní jak svou inteligencí, tak vznešeností svého ducha. Poesie i filosofie jeho nese se ku povznesení lidstva.
Sully Prudhomme z Pařížanů nejpařížštější je šedesátníkem. Ve sboru nesmrtelných zasedá již po dvacet let, je komandantem Čestné legie a je členem její rady. Nehledal nikdy ani zisku ani slávy. Ty přišly k němu samy a on se jimi nikdy nepyšnil. Je to mudřec, o jakém se dočítáme z antických autorů. Zasvětil svůj život studiu a práci, je skromnost sama. Jsa odsouzen nemocí svou k nečinnosti, snáší ji s klidem stoika, a dobromyslný úsměv z tváře jeho nedovedou zahnat bolesti nejintensivnější. Důstojnějšího laureáta Nobel skutečně nemohl nalézti. Ač sám stářím nalomen, neopomíná Sully Prudhomme pomáhati k uplatnění talentům novým, které bez něho sotva kdy byly by domohly se uznání širšího publika.

Sully Prudhomme se narodil přesně před 170 lety. Jeho nejznámější báseň je Puklá váza (originál zde), kde srovnává prasklinu ve váze, kterou nezpůsobilo kladivo, nýbrž nevinný pád vějíře, ale která se časem rozšiřuje a nakonec stejně způsobí, že z vázy kapku po kapce uteče všechna voda a květ ve váze vadne, s těmi malými zraňujícími momenty ve vztazích, které jsou sice zanedbatelné z pohledu z vnějšku, ale v srdci dotčeného způsobují nezhojitelné jizvy, které časem způsobí vykrvácení lásky (za tohle souvětí si češtinářsky koleduju o přesdršku) . Dovolil jsem si, ovšem volně, dvě poslední sloky přebásnit. Věnuji je Věrušce, aby věděla, že tohle nechci nikdy dopustit.

Tak často dotek milované dlaně
jak lehký vánek do srdce opře se,
to srdce pukne sice nepozorovaně,
láska se v něm ale navždy otřese.

Svět nikdy neuvidí v srdeční krajině
tu slabou jizvu zanesenou hnisem,
a za čas si přečte ve tváři dívčině:
Životu nebezpečné! Nedotýkati se!

Chtěl bych poděkovat...

… divákům, že na nás zaplnili Vrchličák a že se jim to líbilo.
… Kubovi, že si nechal ostříhat dredy.
… Zuzce, že mi vyprala tričko.
… Píďanovi, že i kdyby hrál Quasimoda, zajistí nám všechny hlasy něžného pohlaví v publiku.
… Jirkovi, že nás nenechal ve štychu.
… Méďovi, protože i ten Fík je důležitej.
… Vendulce, že nás má ráda a že miluje maminku.
… Páje, že Šáma je až na druhym místě.
… Abee, že si nechala políbit nohu.
… Eevee, že si nenechala políbit nohu od Jirky.
… panu Skotkovi za příklad, který táhne.
… paní Skotkové za trpělivost.
… Milhauzovi, že se do toho umí opřít (když má hůl).
… Michaelovi, že neumí jenom doktory.
… Marcelce, že se umí tak krásně píchnout do prstu.
… Dankovi, že poslouchá režiséra.
… Lukymu za všechno výtvarno.
… Pavlíkovi, že vždycky dorazí a nikdy nezradí.
… Ritě, že když si nás svlíkne a změří, nechá nás zase se oblíknout a jít.
… Janě, že zahraje fakt všechno.
… Jerrymu, že si to odmakal.
… všem členům Navenku, že na nás mysleli.
… mamince, že mi přinesla čistý tričko na převlečení.
… Hančemu, že mě před 15 lety obsadil do divadla.
… Satymu, že mě tam dokopal.
… Honzovi Vnoučkovi, že je podobnej Satymu.
… Lábusovi, že nás přes pověst outsiderů každej rok do Loun pozve.
… Pavlovi Dlouhýmu, že se mu tak krásně povedly ty písmenka na Vrchličáku a taky, že se mu povedly dcery.
… Věrušce, že JE a dovolí mi být s sebou a zároveň sebou!

...a Kajdovi za obdiv.

Nudné zámky na Loiře a celkem rovná věž v Pise

Moje první zamyšlení nad smyslem turistického ruchu si můžete přečíst na blogu KZK.