Víš, co chceš vědět?

Kromě Egona Ervína jsem si včera v Ústí koupil soubor 24 jednoaktovek v angličtině. A začal jsem u autora, kterýho jsem jedinýho znal. T.S. Eliot nikdy žádnou aktovku nenapsal, ale jeho Sweeney Agonistes jsou tak krátký dva fragmenty hry, že se někdy hrajou jako aktovka. Rozhodl jsem se jednu část přeložit a věnování vepsat Věruščiný babičce.

Po nepříjemném telefonním hovoru s panem Pereirou zůstanou v pokoji jen Doris a Dusty.

Doris Tak a teď si vyložím karty na večer. Ech, hádej, kterou jsem si vytáhla jako první?
Dusty První… Kterou?
Doris Křížovýho krále!
Dusty To je Pereira.
Doris Mohl by to být Sweeney.
Dusty Je to Pereira.
Doris Ale stejně tak by to mohl být Sweeney.
Dusty No, ale stejně je to divný.
Doris Tohle je kárová čtyřka, co ta znamená?
Dusty (čte) „Menší obnos peněz nebo něco na sebe jako dárek nebo večírek.“ To je taky divný.
Doris A teď trojka. Co znamená trojka?
Dusty „Zpráva o nepřítomném příteli“ – Pereira.
Doris Srdcová královna! Paní Porterová!
Dusty Možná jsi to ty sama.
Doris A nebo ty. Všichni jsme srdíčka. Tady si nemůžeš být jistá. Zaleží na tom, co přijde po tom. Musíš myslet, když chceš něco vyčíst z karet. To není věc, kterou může dělat každej.
Dusty Ano, vím, že se v kartách vyznáš. Tak co tam máš dál?
Doris Co tady máme dál. Šest.
Dusty „Hádka. Odcizení. Odloučení přátel.“
Doris Piková dvojka.
Dusty Piková dvojka? TO JE RAKEV!!
Doris TO JE RAKEV?? Pane Bože, co budu dělat? A to musí přijít těsně před večírkem!
Dusty Nemusí patřit tobě, může to platit i na přátele.
Doris Ne, patří to mně, tím jsem si jistá. Celou minulou noc se mi zdálo o svatbě. Ta karta platí na mě. Vím, že je moje. Pane Bože, co budu dělat? Už nebudu tahat! Snímni si ty, pro štěstí. Vem si kartu pro štěstí. To by mohlo to kouzlo zrušit! Snímni si pro štěstí!
Dusty Pikovej spodek.
Doris To bude Snow.
Dusty Ne, to bude Swarts.
Doris Nebo by to mohl být Snow.
Dusty To je legrační, že já si volím karty s figurama.
Doris To je tím, jak je snímáš.
Dusty Já myslím, že to hodně záleží na tom, jak se cítíš.
Doris Někdy ti karty neřeknou vůbec nic.
Dusty Musíš vědět, na co se jich chceš zeptat.
Doris Musíš vědět, co chceš vědět!
Dusty A nesmíš se jich ptát moc.
Doris Nesmíš se ptát víc než jednou.
Dusty Někdy nejsou k ničemu.
Doris Chtěla bych pochopit tu rakev.
Dusty Tak to já nikdy! Co jsem ti říkala? Neříkala jsem, že si snímám pořád figury? Srdcovej spodek! (zapíská z okna) Já teda nikdy! Taková náhoda. Karty jsou divný! (znovu zapíská)
Doris Je to Sam?
Dusty Jasně, že je to Sam!
Doris No jasně, že srdcovej kluk je Sam!
Dusty (vykloní se z okna) Ahoj Same!

A na návštěvu přichází Sam a tři jeho kamarádi.

Dlouho jsem se o vykládání z karet nebavil. Minulej tejden jsem tohle téma střídmě načal s Leonou a pak rozebral s Markétou. U Věrušky jsem si po dlouhý době vytáhnul denní kartu – a zrovna Ďábla. A Otec Josef mi v pondělí vyprávěl, jak nějaká ženská v katechumenátu, která má být teď o Velikonocích křtěná, byla kartářka a hodila karty do popelnice, že je nepotřebuje. Ženskejm řekla, že už to nedělá a amen… Tyhle shody náhod jsou divný. A karty ještě podivnější. Ještěže je nepotřebuju. Ale přitom je mám rád jako koření života, stejně jako pověry, pomluvy a všelijaký další povídačky.

Zdraví Srba

Věřím, že mě za pár let nebude ve schránce čekat podobnej telegram...

E.E.Kisch byl komunista, ale poslouchal i odlišný názory. Jeden Japonec mu při cestě přes Rusko do Číny řekl:

Sovětská pětiletka není nic jiného než vojenský plán na zbrojení, sestavený jako dvojbarevná skrývačka: nasadíme-li si zelené brýle, zmizí všechny zelené čáry a vidíme jen červené. Červené čáry jsou však smyslem obrazu: válečné přípravy. Kolektivní hospodářství? Jenom aby rolník nezůstal na své hroudě, až se bude blížit nepřítel. Industrializace? Jenom aby se mohla přeměnit na válečné potřeby. Péče o kojence? Lepší zásobování? Dělnická sanatoria? Jenom aby měli zdravější vojáky. Školy? Jenom aby se vychoval důstojnický a poddůstojnický materiál.
... To je tedy pravý smysl socialismu, tak si to tedy vymyslili Marx a Engels, jenom děla a otravné plyny a hromadné vraždění jim tanulo na mysli, když před devadesáti lety formulovali zásady nové společnosti! Chléb a práci všem pracujícím, svobodné rozvíjení sil - všechno jenom proto, aby se získal „kanonenfutr“!

Dějiny mu daly za pravdu.

Host na Severu

Dneska jsem byl v Ústí. Pozvali mě do ČRo Sever – je hezký, že se takhle jmenuje, ostatní krajský radia se jmenujou celkem hloupě podle metropolí. Nikdy jsem tam nebyl, a tak mi ta vila, kde sídlej, vyrazila dech víc než první jarní odění ústeckých dívek. Postavil ji továrník Wolfram a někdy v květnu tam mají den otevřenejch dveří, určitě to bude stát za to.


Kromě jednoho natáčení pro Terezčiný Hitradio, který si potom sestříhala, jsem snad ani v radiu nikdy nemluvil. A tady to bylo rovnou do éteru! Brrr.

Byl jsem hostem v pořadu vysílanym každej všední den po desátý. Minutka na představení a pak tři čtyřminutový vstupy o památkách, o divadle a o kulturních akcích. Slávka Brádlová byla skvělá sparingpartnerka a tak mě tréma přešla ještě v hale. Věděl jsem, že jsem ukecanej, ale zapomněl jsem, že v radiu jde o každou čtvrtminutku, a tak jsem hodně posluchačů s jistotou naprdnul, protože zrovna během mýho povídání, jak mě informovala paní redaktorka, pouštěli jejich oblíbený pecky. Pak jsem ještě předkoktal pár věcí do pořadu Kulinárium o věcech, o kterých vím jen to, co mi poví vlastní žaludek.

Ve vlaku jsem si předsevzal, že během interview řeknu, že kraby na helmici naší radnice vypadají jako býčí moudí, protože málokdo ví, co je moudí a mě fakt připomínají spíš naběhnutý samčí žlázy v šourku než zprohejbanej list, kterej maj představovat. Tomu předsevzetí jsem dostál.

Kokrhání podříznutýho kohouta

V době, kdy jsem se pomalu klubal v maminčině děloze (měřil jsem tehdy asi 2mm), v Rudolfově u Českých Budějovic rozehnali policajti fanoušky koncertu Plastiků. Jeden z četníků SNB vzpomíná:

V restauraci Na Americe se konal onen „slavný“ koncert skupiny Plastic People. Vše, co se o něm ze strany antikomunistů a dalších ignorantů faktů, případně myšlenkových zabedněnců, napsalo, jsou nehorázné lži. V onu sobotu se v restauraci Na Americe a před ní sešlo cca 1000 lidí. Veřejně se zde souložilo a nepomohly ani výzvy příslušníka VB, který zde byl služebně přítomen, aby páry šly souložit někam do ústraní. Zfetované dívčiny naopak na něj pokřikovaly, ať si počká, že si to rozdají i s ním. Již tento fakt i dnes by byl trestným činem výtržnictví. (víc tady)

Ach, kde ty loňský sněhy jsou. Včera už to bylo pětatřicet let zpátky. A já si pouštím Pašije od Plastiků, abych se naladil na tu správnou strunu před těma našima Pašijema, který budou už teď v neděli.

Na Střelnici ve skleníku

Znal jsem z knížek Antonína z Padovy, teď znám Alessandra, Andrea a Alberta z Padovy osobně a ještě Daniela a Lorenza. Ti všichni si včera přijeli zahrát do Kadaně, aby odstartovali svoji první evropskou tour. A povedlo se jim to. Přes počáteční nekompatibilitu italskejch a českejch zástrček a jejich protějšků ve stěně, nakonec úspěšně zastrčili, nazvučili a rozjeli jízdu zvláštní směsice muziky, která v sobě měla něco psychedelickýho, něco valčíkovýho, něco punkovýho a hlavně s nadšením hranýho. Až se z toho člověk potil jako ve skleníku. Balili až do půlnoci, venku byl mráz, a tak doufám, že si něco neuženu. Pak jsem s nima na hotelu ještě domlouval mezinárodní komplot. Děkuju klukům i za tohle věnování.

Kundera a (hlavně) ti druzí

Sobotní Lidovky byly plné Kundery, již brzy osmdesátiletého. Redakce zřejmě nechtěla, aby to v den jeho narozenin čtenáři brali jako apríl. Nechci kibicovat, ale utrousím pár řádků. Ty články totiž vždycky řekly víc o svých pisatelích než o autorovi neaprílového Žertu.

Václav Klaus se vyjadřuje ke všemu, mnozí se na něj proto čertí, ale já stojím za tím, že na to má nejen právo, ale i schopnosti. Ať má v hlavě cokoli, rozhodně to není vakuum. Ke Kunderovi by se podle svých slov sám nevyslovoval, ale oslovení redakcí přijal jako výzvu. Z článku na celou stranu se tedy dozvídáme hlavně to, že Klaus je sportovec, co neodmítne žádnou nahrávku. Že neřekne nic nového a místo smeče se snaží hrát na jistotu, aby míček nepadnul do autu, to asi patří k prezidentské korektnosti. Jedinému závěru, kterým se Klaus snažil protrhnout síť nudy, a to, že fenomén Kundera rovná se fenomén osamění nebo spíš osamocení, by se sám Kundera jistě vysmál v některém z příštích esejů, kdyby mu za to Klaus stál. Kdyby je Klaus četl (namísto podnětného čtení o Vladislavu Vančurovi, kterého se Kundera sám zřekl), na tenhle led by se určitě nepouštěl.

Od psychiatra Cyrila Höschla se dozvíme, že to není žádný blbec. Tedy samozřejmě, že Cyril Höschl není žádný blbec, o Kunderovi se dozvíme možná tolik, že je v zahraničí známý, že píše o Československu a že se zabývá filosofií paměti. Zajímavé je srovnání s Petrem Parlérem, jehož stavební detaily jsou prý poplatné obligátní gotice, ale katedrála sv. Víta jako celek že je jedinečná – sám bych řekl, že katedrála je gotická stavba ničím než polohou se neodlišující od katedrál francouzských, ovšem její krása spočívá právě v detailech a jejich skloubení dohromady. Nicméně s poznatkem, že Kunderovi jde o stavbu a její dokonalou konstrukci, souhlasím. Nicméně s tím, že mu nezáleží na jazyce a že by ho s trochou nadsázky mohl z francouzštiny překládat i lepší computer, s tím už mám trochu problém. Ale abych se vrátil k erudici pana profesora Höschla, v článku nám osvětlí pojetí reálnosti u Karla Poppera, ale hlavně se vyjadřuje nadmíru kultivovaně. Někdy tak křečovitě, jakoby jeho článek pro noviny měla hodnotit nějaká akademická psychiatrická komise, jestli se náhodou nevyjadřuje moc lidově. K problému Kunderova jazyka dodává, že „tím víc překvapuje jeho obsese, s jakou obstruuje postup prací na překladech svých pozdějších děl do češtiny“. Možná bylo lepší říci, že „tím víc konsternuje jeho obsese, s jakou obstruuje proceduru tradukce svých pozdějších majstrštyků do češtiny“.

Vytržen z Poesie

Potěšil mě Viktor Fischl, když jsem si přečetl jeho přsvědčení, že Seifert po Šrámkovi a Tomanovi miloval nejvíc Vladimíra Holana. A pak dodává zajímavý postřeh, že až na Wolkera, který odešel mladičký, a S.K. Neumanna, který byl spíš anarchista než komunista, žádný z předních českých básníků, kteří stáli politicky na krajní levici – mluvím tu o skutečných básnících, ne o veršujících agitpropech – nezemřel jako věřící komunista.

Minulej tejden jsem si v 1. podzemním antikvariátu koupil poslední sbírku Františka Halase s názvem A co?, která vyšla až v roce 1957, osm let po básníkově smrti. Začetl jsem se už cestou z Prahy a nadchla mě! Jsou to verše, který se píšou na pergamen z vlastní kůže. Občas se člověk básníkovi pod tu kůži nedostane, vnímá jen tu zkratkovitou krásu. Ale jak se správně ptá Ludvík Kundera v doslovu „Cožpak je nutno každou báseň beze zbytku racionalisticky propitvat?“

Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl

…

Koho budeš trápit
kdo tě bude trápit
Jsi spoluviník
ty odpadlíku

V poslední básni je zřetelné vyznání, který dokazuje tezi Viktora Fischla i pro předsedu Syndikátu českých spisovatelů a přednostu publikačního odboru ministerstva informací:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách

Dej oslovi Vědosloví...

Většinou nekupuju knížky, který bych neměl v plánu přečíst. Nejsem z těch sběratelů, co by si pořizovali knihy kvůli hřbetům, vazbám, stáří nebo jiný sběratelský valenci. Párkrát jsem to ale už udělal. Podlehl jsem divadelnický vášni a mám doma Voltairovu hru Zayre z r. 1750, tedy ještě předrevoluční z doby, kdy si v ní mohli listovat Voltairovi současníci, dál pak Racinovo kompletní dílo ve francouzštině se zlatou ořízkou, Schillerova Wilhelma Tella v originále z r. 1838 a tím to vadne. Z nedivadelních jsem si koupil Lehrbuch der speziellen Pathologie und Terapie a La luxation congénitale de la hanche, to jsem zase podlehl těm krásnejm vazbám za pár korun, protože Vrozené vykloubení kyčle není zrovna téma, o kterym bych si chtěl večer před spaním číst, natož ve francouzštině. To je vše, všechny ostatní knížky v knihovně chci jednou přečíst, čtu nebo jsem přečetl.


Poslední knihu, která mi je platná asi jako slepýmu brejle, jsem vydražil před tejdnem. Je to Bolzanovo Vědosloví, druhý díl ze čtyř, v němčině. Ten, kdo ho prodával, asi netušil, o co jde, protože jednak napsal Dr. B. Bolzanos: Wissenschaftslehre, jak to našel na úvodní stránce, ale dvojtečku si tam přidal sám netuše, že jde o přivlastňovací genitiv, a jednak dal vyvolávací cenu 500,-, i když faktická hodnota je tak 500,-, ovšem první částka je v korunách, druhá v eurech. Jde totiž o původní první vydání. Bolzano měl těch víc než 2000 stránek, nad kterejma strávil deset let, napsanejch už na konci 20. let 19. století, ale několik let hledal vydavatele. Musel hledat mimo Rakousko, protože tam měl zákaz cokoli vydat. Poslední knihu před tim vydal v bavorskym Sulzbachu anonymně a nakonec u stejného nakladatele vydal v roce 1837 i Vědosloví. Bolzano se tentokrát odvážil pod spis podepsat, a tak neuniknul pozornosti rakouský policie a ministerstva vnitra, který požadovalo cenzurní zásahy i pro knihy rakouskejch občanů vydaný v zahraničí. Když se pak tajný domákli, že se jedná o nějakou šílenou logiku, nechali to plavat, protože to stejně nikdo normální číst nebude. Ani já ne.

O Bolzanovi mi poprvý podrobnějš vyprávěl Ctirad Kučera, mamčinej známej. Dělali o něm v Ústí na univerzitě nějakou konferenci. Tehdy jsem si koupil jeho Ideální stát a Vlastní životopis, kterej jsem zhltnul a na základě něhož jsem po týhle knížce skočil jako slepice po flusu. Vůbec netušim, v jakejch nákladech se tenkrát knížky vydávaly, ale asi mám doma celkem vzácnej sběratelskej kousek, zvlášť pro ty sběratele, který maj doma 1., 3. a 4. díl. V internetovejch antikvárních prodejnách se pohybuje cena všech čtyř dílů od tisíce do čtyř tisíc Euro. Věruška mi ale říkala, že mě zná, že si tu knížku stejně necham, protože má příběh a já strašně rád vyprávim. A má pravdu. Učí se teď za mnou logiku na Svatka, tak jí tu knížku pučim, aby se ho zeptala, jestli to má nějakou hodnotu. Testneme ho a bude další příběh.

Jihojihojih

Když jsem byl jinoch, miloval jsem (asi jako spousta dalších malejch kluků) mapy a atlasy. Poznal jsem tak celkem zevrubně svět. A donutil jsem svoje o dva a půl roku mladší sestry, aby si se mnou ten svět rozdělili na třetiny a hráli si na mocipány. Posílali jsme si diplomatický nóty, pořádali konference, obchodovali a vymejšleli různý nový Marshallovy plány. Vystřihovali jsme si články z novin a z časopisu 100+1 a v mnohym jsme, jak jsem to tak minulej víkend u mámy prohlížel, předběhli dobu.

Spojovali jsme státy do unií a do zvláštních sekupení, že by se jejich reální občani asi divili. Dneska jsem si přečetl článek o tom, že se indická extraliga v kriketu bude hrát v Jižní Africe. Přesně podle naší hry, napadlo mě. Začal jsem se pídit proč, a představte si, že kvůli nebezpečí islamistických útoků. A protože mají Indie a Jižní Afrika více než přátelský vztahy, proč ne? Vzpomněl jsem si, jak jedna žena v jižní Africe bránila vlastním deštníkem Gándího proti kamenům, který po něm házeli lidi z rozvášněnýho davu. Dneska budou Jihoafričani krýt deštníkem indický hráče kriketu.


Při tý příležitosti jsem se dočetl, že Indie, Jižní Afrika a Brazílie se druží a vytvářejí jakési jihojižní forum pro spolupráci (IBSA – India, Brazil, South Africa). Naše evropská zahleděnost občas hraničí se zaslepeností, a tak se přiznám, že jsem o něčem podobnym neměl ani páru. A mám takovej dojem, že nás to možná nenapadlo ani v tý dětský hře.

Existuju?

Die Zeit: Snažíte se sledovat, co se děje v nových mediích a technologiích?
Jean-Luc Godard: Snažím se, ale lidi dělají filmy na internetu proto, aby ukázali, že existují, a ne aby se dívali na věci.

Dalo by se to parafrázovat i takhle:

Lidi (tedy i já) píší na internet proto, aby ukázali, že existují, a ne aby literárně tvořili.

Asi je na čase se na to vykašlat a napsat něco pořádnýho.

Mat je mrtev! Ať žije Pat!

Před pár dny byl jako článek dne na úvodní stránce anglické wikipedie publikován článek o výhodě bílého v šachové hře (české shrnutí zde). Musel jsem ho rozkliknout, protože jsem tušil, že se v něm zmíní i o naší staré při, kterou vždy s Brďou otevíráme, když už se není o čem bavit. Brďa tvrdí, že šachy mají řešení a já tvrdím, že ne. Netušil jsem, že je to jen odraz stoletého sporu.

Otec moderního šachu Wilhelm Steinitz v roce 1889 prohlásil, že ideální hra obou stran skončí plichtou. I takoví mistři jako Capablanca, Lasker a Fischer se obávali tzv. remízové smrti, tedy že jednou nějaký chytrý kompjůtr dokáže, že přesnou hrou nemůže nikdo vyhrát. Tahle smrt už před dvěma lety potkala dámu, ale srovnání dámy a šachu trochu kulhá. V šachách se zatím dospělo tak daleko, že jsou vyřešený všechny koncovky s šesti figurkami včetně obou králů. Do roku 1915 se odhaduje, že se vyřeší všechny se sedmi. Půjde-li to tímhle tempem, jsem v klidu, protože s 32 figurkama na šachovnici budu až do smrti moct hrát tu poetickou roli naivky, kterej věří, že šachy nikdy žádnej počítač nevyřeší.

A dověděl jsem se, že existuje pravidlo, že pokud se 50 tahů po sobě nevezme jediná figura a žádná strana nehne pindíkem, je to pat. To určitě ani Brďa neznal. Je ale fakt, že my jsme tohle pravidlo nikdy nepotřebovali, neboť nám na mat stačilo tak 30 tahů. Moje nejdelší hra na internetu a asi i vůbec je z 19. listopadu 2008, kdy jsem s jedním Indem sehrál 90 tahů – a plichtil jsem.

Nicméně, vraťme se k úplně původní myšlence. Má bílý v šachách výhodu? Když se vezme nějaká větší množina partií, vychází vždycky přes 50% vyhranejch her pro bílýho. I v mojí malý bilanci jsem s bílejma kamenama vyhrál 56% partií, s černejma jsem jich vyhrál 47%. Někteří tvrdí, že je to spíš kvůli psychologii, někteří, že spíš kvůli tradici (bílý útočí, černý se brání), někteří, že je to náhoda. Takto poučenej jsem dneska usedal k další partii s mým maximálním virtuálním Elo bodováním 1525 a dvakrát jsem zkusil s bílejma dámskej gambit, a pokaždý jsem po vyrovnaný hře puknul. Nefunguje to, hrome!

Nicméně, musím se ještě vyznat z jedný z nejhezčích her za poslední půlrok. V týhle situaci jsme skončili remízou:

A jestli se ptáte, s kým jsem to hrál, neuhádli byste. Měl jsem černý a Věruška měla bílý. Pravda, trochu jsem jí pomáhal, ale tahala sama. Měl jsem sice koně za pěšce k dobru, ale pozice se mi zdála taková všeobecně svázaná na remízu, tak jsem ji nabídl. Co myslíš, Brďo? Má to řešení? A mají šachy řešení?

Proč hrajeme Pašije

Je hrozně těžké pro prostého člověka věřit po celý život v Boha a já to také nedovedu. Myslím si však o sobě, že jsem zbožný, a bývám na to hrdý. Vím, že Bůh je veliké citoslovce básníků, to největší, tak veliké, že si ho ani všichni básníci nezaslouží. Jenom někteří.

Mezi těmi, kteří si tohle citoslovce zaslouží, je i Jan Skácel. Citát je z jeho doslovu ke Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, jejíž brněnská inscenace vyvolala v 60. letech hodně povyku.

Už tenkrát si básník povzdechl, že není něco v pořádku, když si sovětští turisté nechají v drážďanské obrazárně vyprávět příběhy Starého zákona, aby vůbec pochopili, co a proč to ten Rubens maloval. Že opravdu není něco v pořádku, když se ho kamarádův syn cestou kolem kostela zeptal, co udělal ten chlap, že ho za to pověsili na kříž a má probodenej bok. „Vyvedl toho moc,“ zmohl se básník, jsa vyveden z míry, alespoň na stručnou odpověď. Že ale naprosto není něco v pořádku, když se ho jeho vlastní žena zeptala, proč se v jedné kapličce nad hlavou toho vousatého pána vznáší slepice…

Dnes se situace spíš zhoršila, andělíčky ze Sixtinské madony znaj všichni spíš z reklamy než z drážďanský galerie, kolem kostela se sice chodí a zvídavý otázky pořád padaj, ale už není kdo by na ně chtěl odpovídat, za sv. Trojici jsou považováni Cyril, Konstantin a Metoděj a při maturitě se dozvíte, že se Ježíš Kristus narodil o Vánocích a umřel na Silvestra.

Ne, děti, Ježíšek neumřel na Silvestra, ale o Velikonocích, i když to asi nebylo přesně, protože Velikonoce jsou svátek pohyblivej. A abyste věděli, že ani tak nesejde na tom, kdy Kristuspán umřel, ale proč, na to tady máte naše kadaňský

PAŠIJE
(podle skutečné události)

který Vám letos zahrajeme nadvakrát

v neděli 5. dubna.

A bude tam i čert, ale nebojte se, spolu s Janem Skácelem…

… si myslím, a nenechám si to vymluvit, že i čert patří mezi všechny svaté.

Je lepší mít duši než školy

Školy se občas jmenují po různejch osobnostech, někdy po těch, co se v nich vzdělali a někam to dotáhli, někdy po těch, co v nich učili a v jistejch kruzích něco znamenali, někdy po těch, jejichž jména nám už znějí jako slova mír či republika (při vší úctě k J.A.K. a T.G.M.).

V roce 1985 jsem přešel z 5. základní školy, co byla na sídlišti D, na 2. základní školu v Kadani, která se skvěla nad sídlištěm A. Číslice a písmena ovládaly socialistický plány a i já jsem byl jedním z čísel materiálních statistik. Ne, nejsme na tom dneska líp (nehodlám si vylejvat vztek na komanče jako v mym článku na blogu KZK), zase se vrací doba, kdy jsou lidi spíš svejma rodnejma, studentskejma a občanskejma číslama než lidma, studentama a občanama.

O to víc mě těší, že se blíží den, kdy děti, co ještě dneska chodí na 2. základní školu, budou chodit na Základní školu Rudolfa Koblice. Ano, budou mezi jejich babičkama pamětnice, kterejm to bude proti srsti, protože pojmenovávat školy po trampech nebývalo zvykem. Kéž by se ale děti někdy doslechly, co krásy a naděje je v tulácký duši. Takový duše se už dneska nenosej. Ruda by asi nechtěl, aby se po něm jmenovala škola nebo ulice, on sám nebyl nikdy ctižádostivej, ale myslím, že by mu nevadilo, že mu tu čest projevili jiný.

Až se mě moje dcera nebo můj syn zeptá, kam jsem chodil do školy, řeknu, že jsem chodil do školy Rudy Koblice. Nebudu lhát. Byla to škola, kterou mi nikdo jinej nemohl dát.

A jestli děti chcete aspoň základní znalosti o tom, kdo to ten Ruda Koblic byl, krásné shrnutí mi napsal Jiří Navrátil za moje vzpomínky.