Pašije letos potřetí

V neděli jsme hráli Pašije v kapli Růžencového bratrstva a večer ještě v refektáři Františkánského kláštera. Kdo zmeškal obě a chtěl by příběh o utrpení Krista v představě divadla Navenek vidět, dnes na Zelený čtvrtek od 17h. je hrajeme v Žatci v Křížově vile.

Já tam poprvé taky z nouze vystupuju víc než jako člověk z davu a přišil jsem si roli Jidáše Iškariotského. Mám moc rád tu část příběhu, při níž se v Jesus Christ Superstar vlastně Jidáš (nebo Ježíš?) rozhodl se vším skoncovat. Je to místo, v němž jakási žena přinese alabastrovou nádobku a začně Krista masírovat vzácným olejem. V Markovi je pobouření, jež to vyvolalo v apoštolech shrnuto do věty:

Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.

V tu chvíli chápu sociální pobouření, které ve filmu tlumočil sám Jidáš (jako žena byla vtělena do Máří z Magdaly), aby logičtěji vyplynula následující biblická kapitola s názvem Úmluva Jidáše a velekněží. Ježíš odpovídá a je to vzkaz pro všechny, co chtějí bohatým brát a chudým rozdávat.

Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.

Mám strašně rád ty filmové rozhovory očima.

Klíč ke krizi

Maurice Maeterlinck byl pro mě velkou babylónskou stélou, na který jsem nějak neměl chuť luštit její písmo a odkaz. Mám doma hru Modrý pták, ale po pár replikách jsem ji vždycky odložil, protože je to celkem nuda, aspoň na začátku. Teď jsem si v antikvariátě pořídil jeho pozdní knihu myšlenek Před velkým mlčením. Vzhledem k tomu, že Maeterlinckovi bylo v roce 1934 72 let, asi tím velkým mlčením myslel svůj odchod na věčnost a velká část knihy se smrti a smíření s ní věnuje. A je to poučný čtení i pro moji generaci, protože sotvaže opustíme dětství, hned duše natáhne pachem smrti.

Nicméně nechci tady na začátku jara šířit mrtvolnej zápach, radši na Maeterlincka prozradím, že těsně před tím, než v roce 1911 dostal Nobelovu cenu, poznal jako osmačtyřicátník osmnáctiletou herečku (zkoušela zrovna jeho Modrýho ptáka), zamiloval se a za pár let si ji vzal. Jinak patří Maeterlinck mezi ty autory začátku 20. století, který prošli jezuitskou školou a jejich dílo pak skončilo na papežskym indexu. Pro vás jsem s ohledem na současnou situaci, o který tak výstižně psal Tomáš Baťa, jak to v pondělních glosách publikoval Viditelný Macek, vybral něco úplně jinýho:

Klíčem ke všem neštěstím národů je jejich tupost. Všechny politické nebo hospodářské výklady jsou jenom literární ozdoby kolem této základní tuposti, která je téměř nevyléčitelná a od historických dob se citelně nezlepšila.

Demos světlých Athén, jak ožívá v Aristofanovi a v Demosthenovi, demos republikánského i císařského Říma, středověku a renaissance, demos Anglie, jak nám jej ukazuje Shakespeare, i demos Francie za frondy a revoluce byl stejně omezený, stejně slepý, stejně hluchý, stejně sprostý a stejně pitomý jako demos dneška, o němž se myslí, že je osvícen tiskem, fonografem, kinem a bezdrátovou telegrafií.
Člověk se v duchu maně táže, nejde-li o organický, základní a nepřestupný zákon a zda by se vybraný národ, jenž by se skládal pouze z jedinců na výsost inteligentních a vzdělaných, na sklonku jednoho nebo dvou pokolení rychle a neodvratně nepropadl do stoky, v níž se zmítá dav v Shakespearově Juliu Caesarovi a Coriolanovi.

Lze se obávat a je možné, že se propadne a sestoupí ještě níže. Kolik pokolení bude zapotřebí, aby se nám kolektivní život, téměř chrobácký a podobný životu termitů, zdál jediné přirozeným, příjemným, lidským, šťastným a žádoucím? Mnohem méně, než by člověk byl ochoten věřit, neboť máme toho už příklad před očima. Možná dvou nebo tří, a potom by nám naše individuální bytí, zůstalo-li by tu ještě něco z něho, připadalo nesmyslným a téměř nepředstavitelným přízrakem. Živí stejně jako mrtvi rychle propadají hnilobě.
Neprorokuji tento konec, ale tento konec je přirozený a možný, než přijde nějaká reakce, která se dostaví pozdě a bude těžká a krvavá.

Herbert Kisza v podhradí

Poslanecká sněmovna a její galerie jsou v podhradí, a tak to tahle určitě zní líp. Nicméně musím se přiznat, že jsem tam byl poprvé. A nejvíc se mi na té naší dolní sněmovně líbil výtah a pak už jen obrazy Bertíka Kiszy, jak mu říká Vojta Kraus.

A jak se náš kadaňský Bertík dostal do Prahy? Moc se mě ptáte, já to taky netuším a nechtěl jsem mistra rušit na slavnostní vernisáži. Bylo tam hodně lidí, a tak neměl o společnost nouzi. A tak jsem udělal jen pár fotek a dneska jsem napsal na wikipedii krátký medailonek pod jeho jménem. Zkusím s ním zase po čase štěstí na úvodní stránce, tak uvidíme.

Poslední úpravy...

...(i Kryštof- snad si ho nepletu se Šimonem - má plné ruce práce)...

... a vernisáž může začít.

Lidí přišlo dost, hodně z Kadaně a okolí.

Zahrát jim přišel Paleček bez Janíka...

... a úplně zapadl do pozadí.

No nejsou to krásné obrázky?

Pašije 2009

Po dvou letech byly zase v Kadani pašijové hry. Nebyly asi lepší než jinde na světě, ale máme k nim po těch letech myslím už vztah.


Každý rok (krom toho minulého) si opakujeme texty, mnohdy jako bychom je nikdy před tím nečetli, každý rok se zamýšlíme nad větami Kristovými, nad větami Pilátovými, každý rok sháníme látky na náznaky kostýmů, meče, biče, obušky nebo spreje, kupujeme chleby, smějeme se a nakonec i zvážníme.



Už druhý rok si užíváme i přítomnost Zdeňka Turka z mosteckého Divadla Rozmanitostí v roli našeptavače a pokušitele ďábelského ražení.


Měl jsem vždycky slabost pro Piláta, a letos jsem si v Čapkových Apokryfech v kapitole Pilátovo kredo přečetl jednu z hezkých variací na téma Co je to pravda.


Mám více smyslu pro lidi než pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?

Lekce chytrákovi

Michail Gorbačov poskytl rozhovor německému bulvárnímu a zároveň evropskému nejčtenějšímu deníku Bild u příležitosti převzetí jejich ceny Bild-Osgar za podíl na pádu berlínské zdi. Bývalý generální tajemních ÚV KSSS se při něm často smál. Smál se, když mluvil o tom, že o NDR se v Rusku nemluvilo jinak, než jako o „našem Německu“. Vzpomněl si taky na to, jak jednou za socialismu řekl lidem v Domě oděvů v Lipsku, že rád převezme německé problémy na svou hlavu, když si Německo vezme na starosti problémy Ruska. Smál se i nad bulvárními dotazy, jestli si s Kohlem posílají esemesky. V rozhovoru ale byly chvilky, kdy zvýšil hlas a dokonce poprosil redaktorku, aby jednu větu otiskla velkými písmeny. To ve chvíli, kdy varoval před snahou pokořit Rusko a srazit ho na kolena. Západ prý nesplnil slib, že se NATO nebude šířit na východ.

BILD: Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o pádu berlínské zdi?

Gorbačov: Nadšený jsem z toho nebyl, na to to byla velmi vážná věc. Ale neodmítal jsem to. Přijal jsem to jako realitu… Měli snad Němci lepru? Ne, s leprou zatočil norimberský proces. Nové generace si zasloužily respekt.

Němci tedy lepru nemají, ale Češi, Slováci, Bulhaři, Rumuni, Albánci a mnoho dalších lepru zcela jistě mají a Ukrajinci, Litevci, Lotyši, Estonci a těch devět dalších národů (vyjma snad jen bratrské Bělorusy) jsou prašivější než kojoti, a tak si tihle všichni přece nemohou o svém osudu rozhodovat bez ohledu na bývalého velkého bratra.

Gorbačov je opravdovým synem své doby. Spoléhá se na marxistické kolo dějin: Věděl jsem, že historie udělala z Německa problém, a tak ho historie vyřeší. Ovšem, sám o pár slov dál dodává, že historie ráda dává lekce chytrákům, co všechno vědí. A pod tuhle větu bych se podepsal a možná bych ji na první hodině dějepisu vepsal primánům do sešitů hned za Ciceronovu magistru vitae.

Víš, co chceš vědět?

Kromě Egona Ervína jsem si včera v Ústí koupil soubor 24 jednoaktovek v angličtině. A začal jsem u autora, kterýho jsem jedinýho znal. T.S. Eliot nikdy žádnou aktovku nenapsal, ale jeho Sweeney Agonistes jsou tak krátký dva fragmenty hry, že se někdy hrajou jako aktovka. Rozhodl jsem se jednu část přeložit a věnování vepsat Věruščiný babičce.

Po nepříjemném telefonním hovoru s panem Pereirou zůstanou v pokoji jen Doris a Dusty.

Doris Tak a teď si vyložím karty na večer. Ech, hádej, kterou jsem si vytáhla jako první?
Dusty První… Kterou?
Doris Křížovýho krále!
Dusty To je Pereira.
Doris Mohl by to být Sweeney.
Dusty Je to Pereira.
Doris Ale stejně tak by to mohl být Sweeney.
Dusty No, ale stejně je to divný.
Doris Tohle je kárová čtyřka, co ta znamená?
Dusty (čte) „Menší obnos peněz nebo něco na sebe jako dárek nebo večírek.“ To je taky divný.
Doris A teď trojka. Co znamená trojka?
Dusty „Zpráva o nepřítomném příteli“ – Pereira.
Doris Srdcová královna! Paní Porterová!
Dusty Možná jsi to ty sama.
Doris A nebo ty. Všichni jsme srdíčka. Tady si nemůžeš být jistá. Zaleží na tom, co přijde po tom. Musíš myslet, když chceš něco vyčíst z karet. To není věc, kterou může dělat každej.
Dusty Ano, vím, že se v kartách vyznáš. Tak co tam máš dál?
Doris Co tady máme dál. Šest.
Dusty „Hádka. Odcizení. Odloučení přátel.“
Doris Piková dvojka.
Dusty Piková dvojka? TO JE RAKEV!!
Doris TO JE RAKEV?? Pane Bože, co budu dělat? A to musí přijít těsně před večírkem!
Dusty Nemusí patřit tobě, může to platit i na přátele.
Doris Ne, patří to mně, tím jsem si jistá. Celou minulou noc se mi zdálo o svatbě. Ta karta platí na mě. Vím, že je moje. Pane Bože, co budu dělat? Už nebudu tahat! Snímni si ty, pro štěstí. Vem si kartu pro štěstí. To by mohlo to kouzlo zrušit! Snímni si pro štěstí!
Dusty Pikovej spodek.
Doris To bude Snow.
Dusty Ne, to bude Swarts.
Doris Nebo by to mohl být Snow.
Dusty To je legrační, že já si volím karty s figurama.
Doris To je tím, jak je snímáš.
Dusty Já myslím, že to hodně záleží na tom, jak se cítíš.
Doris Někdy ti karty neřeknou vůbec nic.
Dusty Musíš vědět, na co se jich chceš zeptat.
Doris Musíš vědět, co chceš vědět!
Dusty A nesmíš se jich ptát moc.
Doris Nesmíš se ptát víc než jednou.
Dusty Někdy nejsou k ničemu.
Doris Chtěla bych pochopit tu rakev.
Dusty Tak to já nikdy! Co jsem ti říkala? Neříkala jsem, že si snímám pořád figury? Srdcovej spodek! (zapíská z okna) Já teda nikdy! Taková náhoda. Karty jsou divný! (znovu zapíská)
Doris Je to Sam?
Dusty Jasně, že je to Sam!
Doris No jasně, že srdcovej kluk je Sam!
Dusty (vykloní se z okna) Ahoj Same!

A na návštěvu přichází Sam a tři jeho kamarádi.

Dlouho jsem se o vykládání z karet nebavil. Minulej tejden jsem tohle téma střídmě načal s Leonou a pak rozebral s Markétou. U Věrušky jsem si po dlouhý době vytáhnul denní kartu – a zrovna Ďábla. A Otec Josef mi v pondělí vyprávěl, jak nějaká ženská v katechumenátu, která má být teď o Velikonocích křtěná, byla kartářka a hodila karty do popelnice, že je nepotřebuje. Ženskejm řekla, že už to nedělá a amen… Tyhle shody náhod jsou divný. A karty ještě podivnější. Ještěže je nepotřebuju. Ale přitom je mám rád jako koření života, stejně jako pověry, pomluvy a všelijaký další povídačky.

Zdraví Srba

Věřím, že mě za pár let nebude ve schránce čekat podobnej telegram...

E.E.Kisch byl komunista, ale poslouchal i odlišný názory. Jeden Japonec mu při cestě přes Rusko do Číny řekl:

Sovětská pětiletka není nic jiného než vojenský plán na zbrojení, sestavený jako dvojbarevná skrývačka: nasadíme-li si zelené brýle, zmizí všechny zelené čáry a vidíme jen červené. Červené čáry jsou však smyslem obrazu: válečné přípravy. Kolektivní hospodářství? Jenom aby rolník nezůstal na své hroudě, až se bude blížit nepřítel. Industrializace? Jenom aby se mohla přeměnit na válečné potřeby. Péče o kojence? Lepší zásobování? Dělnická sanatoria? Jenom aby měli zdravější vojáky. Školy? Jenom aby se vychoval důstojnický a poddůstojnický materiál.
... To je tedy pravý smysl socialismu, tak si to tedy vymyslili Marx a Engels, jenom děla a otravné plyny a hromadné vraždění jim tanulo na mysli, když před devadesáti lety formulovali zásady nové společnosti! Chléb a práci všem pracujícím, svobodné rozvíjení sil - všechno jenom proto, aby se získal „kanonenfutr“!

Dějiny mu daly za pravdu.

Host na Severu

Dneska jsem byl v Ústí. Pozvali mě do ČRo Sever – je hezký, že se takhle jmenuje, ostatní krajský radia se jmenujou celkem hloupě podle metropolí. Nikdy jsem tam nebyl, a tak mi ta vila, kde sídlej, vyrazila dech víc než první jarní odění ústeckých dívek. Postavil ji továrník Wolfram a někdy v květnu tam mají den otevřenejch dveří, určitě to bude stát za to.


Kromě jednoho natáčení pro Terezčiný Hitradio, který si potom sestříhala, jsem snad ani v radiu nikdy nemluvil. A tady to bylo rovnou do éteru! Brrr.

Byl jsem hostem v pořadu vysílanym každej všední den po desátý. Minutka na představení a pak tři čtyřminutový vstupy o památkách, o divadle a o kulturních akcích. Slávka Brádlová byla skvělá sparingpartnerka a tak mě tréma přešla ještě v hale. Věděl jsem, že jsem ukecanej, ale zapomněl jsem, že v radiu jde o každou čtvrtminutku, a tak jsem hodně posluchačů s jistotou naprdnul, protože zrovna během mýho povídání, jak mě informovala paní redaktorka, pouštěli jejich oblíbený pecky. Pak jsem ještě předkoktal pár věcí do pořadu Kulinárium o věcech, o kterých vím jen to, co mi poví vlastní žaludek.

Ve vlaku jsem si předsevzal, že během interview řeknu, že kraby na helmici naší radnice vypadají jako býčí moudí, protože málokdo ví, co je moudí a mě fakt připomínají spíš naběhnutý samčí žlázy v šourku než zprohejbanej list, kterej maj představovat. Tomu předsevzetí jsem dostál.

Kokrhání podříznutýho kohouta

V době, kdy jsem se pomalu klubal v maminčině děloze (měřil jsem tehdy asi 2mm), v Rudolfově u Českých Budějovic rozehnali policajti fanoušky koncertu Plastiků. Jeden z četníků SNB vzpomíná:

V restauraci Na Americe se konal onen „slavný“ koncert skupiny Plastic People. Vše, co se o něm ze strany antikomunistů a dalších ignorantů faktů, případně myšlenkových zabedněnců, napsalo, jsou nehorázné lži. V onu sobotu se v restauraci Na Americe a před ní sešlo cca 1000 lidí. Veřejně se zde souložilo a nepomohly ani výzvy příslušníka VB, který zde byl služebně přítomen, aby páry šly souložit někam do ústraní. Zfetované dívčiny naopak na něj pokřikovaly, ať si počká, že si to rozdají i s ním. Již tento fakt i dnes by byl trestným činem výtržnictví. (víc tady)

Ach, kde ty loňský sněhy jsou. Včera už to bylo pětatřicet let zpátky. A já si pouštím Pašije od Plastiků, abych se naladil na tu správnou strunu před těma našima Pašijema, který budou už teď v neděli.

Na Střelnici ve skleníku

Znal jsem z knížek Antonína z Padovy, teď znám Alessandra, Andrea a Alberta z Padovy osobně a ještě Daniela a Lorenza. Ti všichni si včera přijeli zahrát do Kadaně, aby odstartovali svoji první evropskou tour. A povedlo se jim to. Přes počáteční nekompatibilitu italskejch a českejch zástrček a jejich protějšků ve stěně, nakonec úspěšně zastrčili, nazvučili a rozjeli jízdu zvláštní směsice muziky, která v sobě měla něco psychedelickýho, něco valčíkovýho, něco punkovýho a hlavně s nadšením hranýho. Až se z toho člověk potil jako ve skleníku. Balili až do půlnoci, venku byl mráz, a tak doufám, že si něco neuženu. Pak jsem s nima na hotelu ještě domlouval mezinárodní komplot. Děkuju klukům i za tohle věnování.

Kundera a (hlavně) ti druzí

Sobotní Lidovky byly plné Kundery, již brzy osmdesátiletého. Redakce zřejmě nechtěla, aby to v den jeho narozenin čtenáři brali jako apríl. Nechci kibicovat, ale utrousím pár řádků. Ty články totiž vždycky řekly víc o svých pisatelích než o autorovi neaprílového Žertu.

Václav Klaus se vyjadřuje ke všemu, mnozí se na něj proto čertí, ale já stojím za tím, že na to má nejen právo, ale i schopnosti. Ať má v hlavě cokoli, rozhodně to není vakuum. Ke Kunderovi by se podle svých slov sám nevyslovoval, ale oslovení redakcí přijal jako výzvu. Z článku na celou stranu se tedy dozvídáme hlavně to, že Klaus je sportovec, co neodmítne žádnou nahrávku. Že neřekne nic nového a místo smeče se snaží hrát na jistotu, aby míček nepadnul do autu, to asi patří k prezidentské korektnosti. Jedinému závěru, kterým se Klaus snažil protrhnout síť nudy, a to, že fenomén Kundera rovná se fenomén osamění nebo spíš osamocení, by se sám Kundera jistě vysmál v některém z příštích esejů, kdyby mu za to Klaus stál. Kdyby je Klaus četl (namísto podnětného čtení o Vladislavu Vančurovi, kterého se Kundera sám zřekl), na tenhle led by se určitě nepouštěl.

Od psychiatra Cyrila Höschla se dozvíme, že to není žádný blbec. Tedy samozřejmě, že Cyril Höschl není žádný blbec, o Kunderovi se dozvíme možná tolik, že je v zahraničí známý, že píše o Československu a že se zabývá filosofií paměti. Zajímavé je srovnání s Petrem Parlérem, jehož stavební detaily jsou prý poplatné obligátní gotice, ale katedrála sv. Víta jako celek že je jedinečná – sám bych řekl, že katedrála je gotická stavba ničím než polohou se neodlišující od katedrál francouzských, ovšem její krása spočívá právě v detailech a jejich skloubení dohromady. Nicméně s poznatkem, že Kunderovi jde o stavbu a její dokonalou konstrukci, souhlasím. Nicméně s tím, že mu nezáleží na jazyce a že by ho s trochou nadsázky mohl z francouzštiny překládat i lepší computer, s tím už mám trochu problém. Ale abych se vrátil k erudici pana profesora Höschla, v článku nám osvětlí pojetí reálnosti u Karla Poppera, ale hlavně se vyjadřuje nadmíru kultivovaně. Někdy tak křečovitě, jakoby jeho článek pro noviny měla hodnotit nějaká akademická psychiatrická komise, jestli se náhodou nevyjadřuje moc lidově. K problému Kunderova jazyka dodává, že „tím víc překvapuje jeho obsese, s jakou obstruuje postup prací na překladech svých pozdějších děl do češtiny“. Možná bylo lepší říci, že „tím víc konsternuje jeho obsese, s jakou obstruuje proceduru tradukce svých pozdějších majstrštyků do češtiny“.

Vytržen z Poesie

Potěšil mě Viktor Fischl, když jsem si přečetl jeho přsvědčení, že Seifert po Šrámkovi a Tomanovi miloval nejvíc Vladimíra Holana. A pak dodává zajímavý postřeh, že až na Wolkera, který odešel mladičký, a S.K. Neumanna, který byl spíš anarchista než komunista, žádný z předních českých básníků, kteří stáli politicky na krajní levici – mluvím tu o skutečných básnících, ne o veršujících agitpropech – nezemřel jako věřící komunista.

Minulej tejden jsem si v 1. podzemním antikvariátu koupil poslední sbírku Františka Halase s názvem A co?, která vyšla až v roce 1957, osm let po básníkově smrti. Začetl jsem se už cestou z Prahy a nadchla mě! Jsou to verše, který se píšou na pergamen z vlastní kůže. Občas se člověk básníkovi pod tu kůži nedostane, vnímá jen tu zkratkovitou krásu. Ale jak se správně ptá Ludvík Kundera v doslovu „Cožpak je nutno každou báseň beze zbytku racionalisticky propitvat?“

Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl

…

Koho budeš trápit
kdo tě bude trápit
Jsi spoluviník
ty odpadlíku

V poslední básni je zřetelné vyznání, který dokazuje tezi Viktora Fischla i pro předsedu Syndikátu českých spisovatelů a přednostu publikačního odboru ministerstva informací:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách

Dej oslovi Vědosloví...

Většinou nekupuju knížky, který bych neměl v plánu přečíst. Nejsem z těch sběratelů, co by si pořizovali knihy kvůli hřbetům, vazbám, stáří nebo jiný sběratelský valenci. Párkrát jsem to ale už udělal. Podlehl jsem divadelnický vášni a mám doma Voltairovu hru Zayre z r. 1750, tedy ještě předrevoluční z doby, kdy si v ní mohli listovat Voltairovi současníci, dál pak Racinovo kompletní dílo ve francouzštině se zlatou ořízkou, Schillerova Wilhelma Tella v originále z r. 1838 a tím to vadne. Z nedivadelních jsem si koupil Lehrbuch der speziellen Pathologie und Terapie a La luxation congénitale de la hanche, to jsem zase podlehl těm krásnejm vazbám za pár korun, protože Vrozené vykloubení kyčle není zrovna téma, o kterym bych si chtěl večer před spaním číst, natož ve francouzštině. To je vše, všechny ostatní knížky v knihovně chci jednou přečíst, čtu nebo jsem přečetl.


Poslední knihu, která mi je platná asi jako slepýmu brejle, jsem vydražil před tejdnem. Je to Bolzanovo Vědosloví, druhý díl ze čtyř, v němčině. Ten, kdo ho prodával, asi netušil, o co jde, protože jednak napsal Dr. B. Bolzanos: Wissenschaftslehre, jak to našel na úvodní stránce, ale dvojtečku si tam přidal sám netuše, že jde o přivlastňovací genitiv, a jednak dal vyvolávací cenu 500,-, i když faktická hodnota je tak 500,-, ovšem první částka je v korunách, druhá v eurech. Jde totiž o původní první vydání. Bolzano měl těch víc než 2000 stránek, nad kterejma strávil deset let, napsanejch už na konci 20. let 19. století, ale několik let hledal vydavatele. Musel hledat mimo Rakousko, protože tam měl zákaz cokoli vydat. Poslední knihu před tim vydal v bavorskym Sulzbachu anonymně a nakonec u stejného nakladatele vydal v roce 1837 i Vědosloví. Bolzano se tentokrát odvážil pod spis podepsat, a tak neuniknul pozornosti rakouský policie a ministerstva vnitra, který požadovalo cenzurní zásahy i pro knihy rakouskejch občanů vydaný v zahraničí. Když se pak tajný domákli, že se jedná o nějakou šílenou logiku, nechali to plavat, protože to stejně nikdo normální číst nebude. Ani já ne.

O Bolzanovi mi poprvý podrobnějš vyprávěl Ctirad Kučera, mamčinej známej. Dělali o něm v Ústí na univerzitě nějakou konferenci. Tehdy jsem si koupil jeho Ideální stát a Vlastní životopis, kterej jsem zhltnul a na základě něhož jsem po týhle knížce skočil jako slepice po flusu. Vůbec netušim, v jakejch nákladech se tenkrát knížky vydávaly, ale asi mám doma celkem vzácnej sběratelskej kousek, zvlášť pro ty sběratele, který maj doma 1., 3. a 4. díl. V internetovejch antikvárních prodejnách se pohybuje cena všech čtyř dílů od tisíce do čtyř tisíc Euro. Věruška mi ale říkala, že mě zná, že si tu knížku stejně necham, protože má příběh a já strašně rád vyprávim. A má pravdu. Učí se teď za mnou logiku na Svatka, tak jí tu knížku pučim, aby se ho zeptala, jestli to má nějakou hodnotu. Testneme ho a bude další příběh.