Tři švédské korunky dnešního dne

Carl Petersson nás uchvátil. Nás s Věruškou, ale i nás všechny, co jsme byli v kostelíku. A bylo nás asi 40, což bylo prý i v Kodani, tedy žádná ostuda, jak se některým může zdát. Při Uherský rapsodii Ference Liszta nám všem opravdu trnulo. Carl mi otevřel uši! Korunka první.

Hned jsem ho pozval zase na zimu, s podmínkou, že se pro mě naučí Kočičí sonátu od Scarlattiho. Slíbil, že jo. Je to neuvěřitelně talentovanej a přitom skromnej kluk. Smekám. Korunka druhá.

A co mě těší převelice, Carl Petersson, kterej hrál v Čechách už na mnoha místech, protože bydlí v Praze, prohlásil (česky) o křídle August Förster, kterej jsme za městský peníze před čtrnácti dny koupili a Otec Josef mu dneska požehnal:

Je to nejlepší klavír, na kterej jsem v Čechách hrál. V Plzni ve filharomonii mají taky dobrej, větší, ale rozhodně ne lepší.

Korunka třetí.

Zemřel Maurice Jarre. Snad.

Když se kategorie Living people u hesla Maurice Jarre změnila na kategorii 2009 deaths a všechny „is“ se změnily na „was“, málokdo tušil, co způsobí jedna z následujících editací. Jarre zemřel 28. března a těsně po půlnoci 30. března pod jeho heslo někdo přidal čtyři citáty připsaný tomuto francouzskému autoru hudby pro známý i méně známý filmy. Protože novináři zmerčí něčí úmrtí obvykle až den po smrti, noc na následující den je určena profesionálním autorům nekrologů. A ti rádi čerpají z wikipedie, nicméně mnozí si informace neověřují. A když si je neověří někdo z důležitého media, ostatní už si je můžou „ověřit“ právě u něj. Vznikl tak docela povedenej vtípek, kterej sice celkem brzy odhalili správci na wikipedii, ovšem to už tenhle humbuk slavil úspěch na mnoha internetovejch zpravodajskejch serverech.

Mnozí začali vinit wikipedii, ovšem ta za nic nemůže! Jak jsem řekl, samospráva wikipedie, její vnitřní kontrola, odhalila hoax přesně za devět hodin a 22 minut. Kdo píše nekrolog, musí si ověřit, kdy a kým byl článek editován a zvláště pokud jde o člověka, kterej ani není na wikipedii přihlášenej pod nějakým nickem, tak mu a priori nedůvěřovat. Stala se chyba a je hezký, že se přiznal jak autor, tak i některý media. Je to průvodní jev naší doby a já bych se nijak nečertil. Prostě takovej je život v postmoderním světě. A já v něm zůstávám dál nadšenej wikipedií a schovívavej k týpkům, co prověřujou ostražitost nejen novinářů.

Sám mám taky tajnej plán. Ale to se budu muset ještě hodně učit anglicky. Až za pár let uslyšíte o falešný editaci hesla Henry Fielding, zpozorněte. O něčem podobnym jsem tady psal v souvislosti s Edgarem Allenem Poem. Tak uvidíme.

Tenhle článek bych rád zakončil citátem z G.K.Chestertona, kterou snad řekl on, ale i kdyby ji neřekl on, je geniální:

Žurnalistika je hlavně o tom, že říká, že Lord Jones zemřel, lidem, kteří ani nevěděli, že Lord Jones žil.

Abych řekl pravdu, Jeana-Michela Jarreho jsem znal, ale Maurice jsem poznal až díky tomuhle výstřelku jednoho dublinskýho študáka.

Z Kodaně do Kadaně

Tohle píšu o přestávce v Mé vlasti. Kus Pražského jara můžeme zažít dnes 13. května i v Kadani (v 19h.). Carl Petersson přijede ze Švédska zahrát do kostelíka Stětí sv. Jana na nově zakoupené křídlo (inzerují to i na stránkách švédské ambasády, kde si všimli, že je Kadaň perlou severozápadních Čech). Otec Josef by měl před tím nástroji požehnat a kdo přijde, vyslechne z něj (z toho klavíru, samozřejmě) např. Sonátu pro klavír No.2 b-moll Fryderyka Chopina, Uherskou rapsodii No.2 Franze Liszta, Danse Macabre Camilla Saint-Saense a (alespoň já se ho pokusím vytleskat) nějakého Domenica Scarlattiho.


O kvalitě zítřejšího koncertu snad zase nejlépe promluví výtah z letošního turné, jehož jsme součástí:

18. března Stockholm
25. března Kodaň
14. dubna Praha
13. května Kadaň
16. října Vancouver

Všechno na zahradě

Z neděle na pondělí nemůžu spát. Vím, nejen já. Řeším to četbou. Včera jsem přečetl hru, která mě nadchla. Edward Albee: Všechno na zahradě. Hned od začátku jsem si představoval, že bych ji ale zasadil někam do českého satelitního městečka a dal tomu naše reálie.

Přiznám se, že jsem si myslel, že Albee je Angličan, spletl jsem si ho s některým z Rozhněvanejch mladejch mužů. Až teď jsem se dočet, že je to Američan (vrstevník babičky a dědy) a že tu hru vlastně nenapsal. Napsal ji rozhlasovej dramatik Giles Cooper, a to byl Angličan! Albee ji rok po jeho smrti (1967) amerikanizoval. Nicméně přesně to se mi hodí do krámu. Tu hru je potřeba počeštit a pak s ní dobýt českej divadelní svět.

Nebudu z ní citovat, jednak proto, že je dobrá jen jako celek, jednak proto, že jsem ji už půjčil Zuzce, která by měla ztvárnit hlavní roli Jenny. Tak co, Zuzi, půjdeš do toho? A taky vymyslíme jinej název. No, to ale předbíhám (zajímavý v týhle souvislosti nicméně je, že Havlova Zahradní slavnost – název, kterej mě napadl jako první a kterej jsem v mžiku zavrhnul – vznikla rok po uvedení originální Cooperovy hry Královskou shakespearovskou společností, i když dějově je někde úplně jinde)

Tak aspoň parafráze z Albeeho jiný hry:

Jakej je rozdíl mezi sprostejma obrázkama v rukou malejch kluků a v rukou dospělejch chlapů? Klukům ty obrázky slouží jako náhražka reality a chlapům realita nahrazuje ty obrázky.

Anglie - 3. den

Ráno jsme vyrazili k St. Michael's Mount, což je krásné místo naproti Mont Saint-Michel, ale má opačnej problém. Zatímco se ve Francii musí znova hloubit příkop mezi břehem a ostrovem, anglickýmu protějšku hrozí postupné zatopení. Odliv ještě nebyl úplněj, a tak jsme se po dlážděný cestičce prošli jen kousíček od břehu a zase šupky do autobusu.

Zrození Venuše z mořské pěny

Další zastávka byla až na konci světa, přesněji na konci země. Land's End není až tak malebný místo, ale místní turističtí byznysmeni se z něj snaží vytřískat, co se dá, a tak je tu takovej skromnej zábavní parčík se strašidelnym hradem a bufet. Dali jsme si tu fish'n'chips s octem a nějakej ten zákusek, a já měl pak co dělat, abych si cestou ze záchoda vyfotil pár pohledů na Atlantik, za kterým už je Amerika.

Dál nás čekaly dva úžasný megality, ovšem cesty k nim byly tak pro jezdce na ponících, rozhodně ale ne pro autokar Mercedes. Nicméně naši řidiči zvládli i ty šoustky, jak říkali těm stezkám pro dva protijedoucí cyklisty, a tak si studenti prolezli Mên-an-Tol, tedy kámen s dírou, a to mnohdy neuvěřitelnym způsobem, neboť z obou stran byly celkem nepříjemný kaluže. K atrakci, která se tu asi nevidí ani za úplňku, patřil pokus nachat větrem pronést skrz tu díru mejdlovou bublinu. Nakonec se to podařilo, a tak jsme zvědaví, co nám to v životě přinese.

O míli dál se za zatáčkou objevil dolmen Lanyon Quoit, kterým dřív projel kočár se spřežením, ale v roce 1815 spadl a rozlámal se, takže po znovyvstyčení je celkem skromnější, ale pořád macek, zvlášť když se vyfotí bez lidí.

Cestou zpátky do města Plymouth nám zbylo trochu času a děcka chtěly do supermarketu. Vybíral jsem pečlivě podle průvodce, abysme zastavili někde, kde se dá ještě vidět i něco turisticky vděčnýho. A tady jsem narazil na typickou vlastnost britskýho turistickýho byznysu. Město Liskeard se honosí třetím největším kostelem v Cornwallu, studánkou s léčivou vodu, několika zajímavými budovami a každotýdenními čtvrtečními dobytčími trhy, což už je v Anglii málo vidět. Čtvrtek bohužel nebyl, bylo úterý, ale i ty ostatní věci slibovali příjmenou procházku. No, kostel nic moc, malej a zavřenej, nejzajímavější byl jeden starobylej křížek na hřbitově kolem. Studánka vošklivá jako ta Boženina v Peruci s nápisem Voda není pitná a budovy jedna jako druhá. Nejzajímavější byl nakonec fakt ten supermarket.

Jak jsem složil maturitu

Tak by se mohla jmenovat celoodpolední hra před začátkem Kadaňskýho divadelního května. Jak jsem složil maturitu z jevištní techniky. Ale nebyla to hra. Bílinští přijeli se zajímavou scénou: zezadu zpětný projektor a bílé projekční plátno na stínové divadlo, tzn. svěsit zadní průchozí horizont; kvůli společnému ovládání světel a zvuku jsme museli dát mix do osvětlovací kabiny a od něj vést šňůry přes balkón až k bedně na forbínu; pak jsme sundali obě rampy, aby se mohly přemístit barevné filtry. Poslední a nejzajímavější fáze přípravy scény byla práce na zavěšení sešité vojenské maskovací plachty tak, aby se pomocí asi dvanácti provázků na závažích mohla ovládat a měnit svůj profil vzhledem k divákovi. Visela zrovinka na 5. tahu, což je jedinej tah, kterej se ovládá z horního ochozu, na kterej jsem za to odpoledne vyšplhal a sešplhal asi pětkrát. „Dolů na maximum!“ „Můžeš nahoru!“ „Dobrý, zaaretuj to!“ „Teď na maximum nahoru!“ „Hele, tady nám to visí blbě, můžeš to ještě svěsit úplně dolů.“ „Tak a teď zase celý pomalu nahoru.“ Šestkrát, ale bavilo mě to a těšil jsem se, jak to bude vypadat při hře.

Nebudu hru hodnotit a udělovat hvězdičky, nedělám to rád. Za sebe řeknu, že bych si dramatizaci románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku nevybral. První hra, ve který jsem v životě hrál, byla Hlava XXII. Strašně rád na ni vzpomínám. Hanče tenkrát (a Jirka teď) vlastně zdramatizoval svoji fascinaci předlohou. Válečná satira, kterou máme třeba ve Švejkovi, je divadelně strašně ošemetná věc. Do Švejka se taky málokterý divadlo pustí, natož ochotnický. Nejsilnější jsou totiž na tý satiře texty a málokterej hereckej výkon je může dohonit. Je to jako chtít zahrát vtip. Nemyslím Kameňák. Myslím třeba židovskej vtip. Nedovedu si představit bravurně zahranýho Kohna a Roubíčka, ale znám několik vypravěčů, který bravurně zvládnou oba dva a ještě tu omáčku kolem těch rozhovorů. A to je přesně ono. Ta omáčka z divadla vypadne a herci jsou každej jinej a když jeden není stejně dobrej jako ten druhej, vtip začne kulhat. Mám moc rád scénky z vojenskýho prostředí, pár favoritů mám pořád někde na vnitřnim repertoáru, a po týhle hře se jejich počet rozrostl. Zejména o scénku, kdy se ti dva hádají, jestli je lepší vojenský fasovaný oblečení nebo civil. A takovejch tam bylo víc než dost, takže jsem se docela bavil.

Jak porodit v taxíku

V Anglii jsem byl už mockrát. Ve Skotsku jen jednou. A právě tam mi tenkrát vypravovala Dáša, učitelka, s níž jsme byli ubytovaný v domku správce golfovýho hřiště, jak ji manžel odrodil doma. Nikdy na to vyprávění nezapomenu. Vidím tu akci před sebou jako ji viděla její dvouletá holčička z nočníku, z kterýho pak ještě pár dní měla kolem zadečku vytlačený kolo, jak se z něj úžasem nemohla odlepit. Táta ji tam našel sedět, ještě když se vrátil z nemocnice pro placentu, která zůstala ležet na lině v předsíni.

Když jsme byli letos v Cornwallu, míjeli jsme po dálnici taky město Redruth a já si neodpustil pár slov, i když je to místo víceméně nezajímavý. Teda bylo. 1. května totiž celej svět obletěla zpráva, že Marc Stephens z cornwallskýho Redruthu odrodil svoje čtvrtý dítě sám. Dášin manžel měl na drátě porodní asistentku a dělal, co mu řekla, dokonce se mu povedlo i bezchybně přešmiknout pupeční šňůru. Marc si večer před usnutím pustil pár klipů o porodu na youtube, a tak když viděl tu svoji Dášu, jak ji z rozkroku kouká hlavička, nezpanikařil a ujal se role porodní báby s gracií.

Oba tatínky obdivuju a jdu se asi taky podívat na youtubjkovej manuál Jak porodit v taxíku, abych jednou nekoukal.

Anglie - 2. den

Po ranní deštivé vycházce po Plymouth Hoe, kde se to jen hemží pomníky různým vojákům a námořníkům, Francisem Drakem a jeho porážce Neporazitelné Armady počínaje a R.A.F. konče, jsme se přesunuli ke schůdkům, z nichž sestupovali puritáni a byznysmani na loď Mayflower, aby založili Ameriku.


My jsme nastoupili na lodičku sice menší, ale o to nebezpečnější, aby si s námi vlny místního zálivu pořádně zahoupaly. Na Hoe byla vidět hlavně Citadela z občanský války a místní maják, kterej sem byl převezenej z moře spíš jako vyhlídková věž. Fotil jsem jako o život ale jen proto, že to je lepší než zvracet přes palubu.



Projeli jsme kolem několika válečnejch lodí a ponorek, ale mně se nejvíc líbily takový ty nárazníky, aby se loď neobouchala při přistání.



Tahle poslední loď se jmenovala Cornwall, a to proto, že řeka Tamar, jejímž ústím jsme jeli proti proudu, rozděluje Devon od Cornwallu. Tyhle dvě hrabství naopak spojujou dva mosty, silniční a železniční, u kterejch jsme se vylodili právě na cornwallskym břehu.


Odtud jsme se vydali k břehům Atlantiku, na Artušovskej hrad Tintagel, z jehož akropole, ale i od Merlinovy jeskyně jsou nádherný výhledy na mořský pobřeží.





Z Tintagelu jsme jeli do Dartmoorskýho národního parku. Pes baskerillský jako film působil na děcka asi dost pohádkově, protože tam tak trochu chyběly speciální efekty a triky, nicméně já jsem si to rád připomněl, četl jsem tu knížku jako jednu z mála jako čtenářskej analfabet ve svejch 14 letech v Jugoslávii. Když jsme teď vystoupili u jednoho lomu uprostřed Dartmooru, byla trochu mlha a bořili jsme se po kotníky do mokřin, takže to tu atmosféru docela i dotvářelo. V tom všeobecnym vlhku jsme pak viděli menhir, kamennej kruh a kamennou řadu. To mokro bylo ale přeci jen větší zážitek.


Poslední zastávka byl malej mostík v Postbridge, kterej jsem si ani nevyfotil, protože jsem ho viděl na fotce od Ríši a lepší by se mi nepovedla, zvlášť když po tom mostě pořád chodil někdo z naší výpravy. Cestou zpátky byl pro mě ještě velkej zážitek Duchy Hotel v Princetownu, kterej ve svý době postavili a taky v něm pak obsluhovali vězni ze zdější velký věznice pro válečný zajatce. Důvod: sir Arthur Conan Doyle v něm napsal začátek Psa baskervillskýho.

foto Ríchard Melichar

V Plymouth nás čekala duha a zde je na čase, abych pochválil svůj novej aparát gé desítku, protože ten před tím takhle hezky nikdy duhu nevyfotil.

Přijatý dámský gambit

Přivezl jsem si z Loun domů tátovu šachovou literaturu a hned jsem se dal do studia francouzský obrany. Pravda, Francouzi se většinou neubránili, ani Maginotova linie jim nepomohla, ale když hráli v roce 1834 s Angličanama korespondenční turnaj, s tahem 1. e4 e6 sklízeli úspěch. Dneska jsem to vyzkoušel na jednoho Brazilce a vyhrál jsem.

Ovšem včera jsem hrál s bílejma dámskej gambit a soupeř ho poprvý přijal, tak jsem byl zvědavej. Byl to Slovák zo Zákamennej, o osm let starší a asi o šedesát bodů lepší. A tý Brďo, takhle pěkně to skončilo, posledním tahem jsem bral před chvílí ještě králem pokrytýho střelce, a samotnýmu mi před tím hrozil mat druhym tahem:

Kocovina

Dlouho jsem se neopil, abych o sobě nevěděl; myslím, že naposledy, když mi bylo 26. Nicméně víc než párkrát jsem se od té doby napil tak, že mě následující několikadenní kocovina ve spojení se stresem hodila do stavu středně těžké fáze deprese místy s psychotickými stavy. Jen Věruška teď ví, jak se to projevuje a jsem rád, že mi pomáhá a nevidí ve mě blázna. A protože vím, že po chlastu se dostavuje přesně tahle akutní fáze, moc nepiju. Jenže někdy zvítězí euforie.

Jako minulej pátek. Nepotřeboval jsem moc, abych se zpil jak Nešporův kodex káže. Dneska je úterý a já mám pořád černý můry, stavy sklíčenosti a ještě horší věci. Snad už se křešu, začínají mě napadat i příjemný věci a jde mi i trochu se z toho vypsat.

Následující básničku nejen nikomu nevěnuju, ale ani neočekávám, že by ji někdo četl. Někde jsem teď v novinách zahlédl, že Mácha napsal Sabinovi, že někdy tři čtyry slova jako uzavřená skříňka chovají v sobě celý poklad.

A někdy je to skříňka Pandořina a neradno ji vůbec otvírat.

Když otrháš květ kopretiny,
dozvíš se jedině,
kolik marastu a špíny
a kolik prachu z rodné hlíny
je skryto v jedné květině.

Nemá mě ráda, má mě rád,
pravda je ve vině,
a kolik vin je, tolik pravd
a kolik pravd je, tolik hlav
leží schoulených lži na klíně.

Anglie - 1. den

Tentokrát se odjíždělo z Prahy, kde se nalodili studenti soukromýho gymplu Buďánka, který zřídila Mensa pro děti s IQ nad 130. Musel jsem se svými 110 body dát do hry všechny svoje letitý zkušenosti, abych je mohl se ctí provádět.

V Dunkerque jsme nocovali ve stejnym hotelu, kam mi před rokem Ivanka zavolala, že nám umřel táta. Letos mě naštěstí žádná podobná zpráva nečekala, a abych moc nevzpomínal, pustil jsem si francouzskou televizi a napadla mě ta myšlenka na noční prohlídky klášterem při baterkách.

Mírně po pátý ráno jsme vyrazili na trajekt a pak pěkně jižní Anglií na západ. Cestou jsme minuli městečko Farnborough, kde jsem jako ostřílenej průvodce uvedl zajímavost, kterou se člověk v těch tištěnejch průvodcích po Anglii nedočte, protože Angláni nechtějí moc jitřit vášně mezi nimi a Frantíky. Ve zdejším opatství sv. Michala je totiž pohřbenej francouzskej císař Napoleon III. a Frantíci by ho chtěli zpátky, nicméně opat hodlá ctít rozhodnutí císaře a jeho rodiny a nerušit jeho kosti.

První zastávka byla v Corfe Castle, což byl, dokud ho nedobyli, nedobytnej hrad. Dojel na zradu jednoho z posádky a byl pak rozvalen Oliverem Cromwellem, aby se už nikdy nemohl bránit. Ani dnes by se asi neubránil, ale musím uznat, že i ty trosky vypadají majestátně.

Našli jsme pak s Věruškou kousek od hradní brány krásnou zahradu, v jejíž zadní části stálo tohle.

Ano, je to hrad, tak jak vypadal, než ho Cromwell rozflákal. Zhruba 1:20.

Tady je ten model se skutečnym hradem v pozadí.

Z kostela se ozývala hudba a zahrada vyzývala k různejm sexuálním hrátkám.

Mám rád anglický katedrály, a tak jsem se těšil, že už podruhý v životě uvidím tu exeterskou. Jenže byla první neděle po svátku svatýho Jiří, a tak jsme Exeterem procházeli s procesím skautů i normálních dětí až ke katedrále, kde nám oznámili, že se tak jednu hodinu nebude smět dovnitř.

Prohlédli jsme si teda zatím nejužší uličku v Británii, která je sice ještě asi o 3cm užší než kadaňská Katovka, ale je mnohem hnusnější. Prošli jsme kolem hospůdky, kde napadl Dickense Samuel Pickwick a jeho klub a pokračovali jsme kolem pár dalších kostelíků až k domu, kterej se odstěhoval. Ustoupil silnici a převezli ho jako náš mosteckej kostel, ale jen o pár metrů.

Počkali jsme si ještě, až malej orloj naproti na kostele odbije pět a šli jsme zpátky ke katedrále. Tu pomalu opouštěly haldy dětí, ale smůla byla, že vstup byl pro veřejnost jen do 5pm, což, jak už víte, nám před chvílí odbilo. Nicméně, proklouzl jsem dovnitř a zmerčil někoho jako biskupa, a tak jsem neváhal a poprosil ho, jestli bychom si nemohli 10 minut prohlídnout katedrálu aspoň v jejím západním traktu. Neřekl ne, a tak jsme byli v katedrále sami, a to se jen tak někomu nepoštěstí.

Za zamyšlení stojí, že se každej pátek večer v katedrále schází tzv. noční církev, společenství věřících v Krista, který ale nechtějí jít stejnou rituální cestou jako obyčejný anglikánci. V katolickym kostele by to určitě nebylo možný. Trochu mi to připomnělo to papežovo zalíbení v předtridentskejch praktikách, který taky mají vnitřní logiku, ale zvnějšku vypadají jako zaprášenej obraz. Mám rád různorodost cest, a tu noční církev nejen uznává, ale přímo hlásá, a tím je mi blízká.