Lori

Snad si pamatuji dobře, že to byl laureát Nobelovy ceny za fyziku Richard Feynman, který se ve své knize To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane vyznal, že někdy v mládí vymaloval podobiznu Marie Curie jako krásné spoře oděné (nebo snad dokonce nahé) mladé ženy ne nepodobné třeba Goyově Maje (ta je oblečená i svlečená). Chtěl tim nabourat klišé, které ženu-vědkyni vidí jako po uši zahaleného starého nebo přinejmenším škaredého člověka ženského pohlaví. 

Když jsem teď při nemoci studoval máchovskou literaturu, dostal jsem se i k pomáchovským letům jeho Lori. Existovalo ve mně klišé, že Lori zemřela s Máchou, tedy stále o těch sedm let mladší než on. Nikdy mě nenapadlo, že se tohle šestnáctileté až osmnáctileté stvoření mohlo dožít čtyřiasedmdesáti let. A že tedy Máchova Lori mohla být krásná babička. Nebo tetička?

Dnes je to 119 let od jejího úmrtí. Na náhrobku má napsáno prostě Máchova Lori.

Spiklenci slasti

Krom toho, že se s angínou v zátylku na poslední chvíli snažím splnit svůj slib daný letos 2. února, rozečetl jsem Slova Jeana-Paula Sartra. Je to autobiografie, ale protože jsem v polovině a stále se nacházíme v autorově dětství, tuším, že kolem věku šesti let, asi z něj ani nevybředneme. Myslím my dva, já a Sartre, spiklenci slasti.

Švankmajerovy Spiklence slasti jsme si včera promítli s Věruškou na youtube. Žasnul jsem, že jsou tam celí – že jde o anglickou verzi, vůbec nevadí, protože se ve filmu za celých jeho 85 minut nepromluví. Jsem rád, že máme svého českého Buñuela. Byl jsem v 90. letech v Krumlově na výstavě těch šílených pomůcek, kterými si jednotlivé posavy filmu pomáhají k orgasmu. Film jsem ale viděl až včera. Věruška se v prvních minutách styděla, že za všemi těmi symboly vidí sex, až jí posléze došlo, že je to normální, že je to celovečerní oslava libida. Večer nám ale nezbyly síly na Pollocka, tak stříkání barev na plátno dáme zase někdy jindy. Pavlík nicméně odhalil Pollockovu inspiraci v trnkových keřích. Gratuluji.

Ale zpět k Sartrovi. Budu sem psát moudra z knihy postupně, tedy se na mnohá z nich nedostane, protože je semele horečka moderního věku, na níž nezabírá ani zázvor ani paralen. Ale vždycky se dá otočit zpět a k mnohým výpiskům z četby se také, budu-li živ a zdráv, jednou rád vrátím.

Na prvních čtyřech stranách, které předcházejí autorovo narození, jsou v rychlosti vystiženi jeho předci s bravurností, kterou jsem zatím poznal jen v Pamětech prof. Vondráčka. Zde je pár ukázek:

Ještě v sedmdesáti letech vzpomínala na pórkový salát v nádražním bufetu: „Snědl všechno bílé a mně nechal jen to zelené.“

... bratři si v nářečí vykládali fekální historky; čas od času se pastor obracel k Louise a z křesťanské lásky jí je překládal.

... protože (její manžel) lhal a byl důveřivý, pochybovala vůbec o všem: „Lidé tvrdí, že svět se točí, ale co o tom vědí?“

„Člověk musí umět vzbuzovat touhu,“ říkala. Lidé po ní hodně toužili, pak stále méně a méně, a protože ji nikdy nevídali, nakonec na ni zapomněli.

Omylem jí udělal čtyři děti: dceru, která zemřela v raném věku, dva syny a další dceru.

Byla nadaná; rodina pokládala za distinguované nechat její nadání zplanět...

Tito skromní a hrdí měšťáci soudili, že krása je nad jejich poměry a pod jejich postavení; připouštěli ji u markýz a u běhen.

... po čtyřicet let na svou ženu nepromluvil; u stolu se dorozumíval posunky a žena mu nakonec říkala „můj strávník“.

Nic není lepšího než dělat děti; jaká nespravedlnost je mít!

Půlnoční host

Tu noc ve Francii, kdy jsem se v jednu hodinu po půlnoci dozvěděl, že umřel táta, jsem četl román Cizinec hledá byt od Egona Hostovského. Kdo nemá s Hostovským zkušenost doporučuju šestidílné rozhlasové zpracování jeho Půlnočního pacienta. Do 31. října můžete ještě stihnout na Streamu 1. část, od 1. listopadu tam bude týden viset druhá a tak dále. Jan Hartl je v hlavní roli bezkonkurenční a na psychologa v životní krizi se skvěle hodí. Stejně tak se na svou roli hodí František Němec. Ti dva byli perfektní volba. Režisérce Markétě Jahodové se pomocí dobové hudby podařilo navodit atmosféru Ameriky 50. let tak, že jste od začátku tam. Děj strhující. Malinkou skvrnou je jen výkon Petry Špalkové v roli Heleny, nijak zvlášť ale svojí vedlejší rolí neruší.

V úterý jsem jel zase do Soběslavi, tak jsem byl tátu dušičkově pozdravit. Věruška mu doma vyrobila krásný věnec, a tak má na hrobě čerstvé kadaňské šípky a spadané listy z parku, kam jsme spolu chodili.

Trnky jsme ti tam, tati, nedali, protože jich letos moc neroste a všechny jsem je dal kvasit ve víno. Dnes je to čtvrtý den a přestala se tvořit pěna, tak nevím, jestli je to správně. Ale trnky jsou hezky nahoře, tak snad nám nezoctovatí. Jestli se povede, přivezu ti ochutnat.

Paříž /7/ Hommage à Ronis

Snad to bude hommage a ne outrage. Inspirován dílem Willyho Ronise, snažil jsem se po Paříži fotit i trochu méně turisticky. Budu to sem dávat po sedmi fotkách, aby toho nebylo najednou pokokot. Líbí se mi ta prostřední, kde on kopíruje tu zebru a ona červeného panáčka.

Krásný ztráty aneb Saty

Bylo mi osmnáct, jemu bylo šestadvacet. Rok jsme spolu spali. Já jsem před pár týdny nastoupil na dějepis s angličtinou, Saty byl už tehdy věčný student biologie a chemie. Potkali jsme se na mezipatře, kam chodili kouřit kuřáci z pokojů, kde spolubydlící nekouřili. Já bydlel s ozubeným kolem (student strojárny), Saty se švihadlem (student tělocviku). Saty mi vyprávěl, že jeho spolubydlící i spí v poloze lyžaře, ten můj spal zase jako hokejista. Když jsme se vrátili na své pokoje, nabídli jsme našim spolubydlícím, že se mohou nastěhovat k sobě. Vyšlo to.

Saty hrál divadlo. Zrovna hráli Hlavu XXII a hned po premiéře jim vypadla role. Saty mě dotáhl na zkoušku, dostal jsem text a na další repríze jsem hrál Majora Majora. Moje první role! Byl jsem myslím červený i na chodidlech. Ale zalíbilo se mi to. Druhý rok už jsem bydlel se Sagim, který hrál samotného Yossariana. V divadle jsem zůstal.

Když jsem měl jednou krizi, vzal mě Saty stopem do jižních Čech. Byl listopad, zima jako v psírně a my jsme nevěděli, kde budeme spát. Saty to vždycky zařídil, že se spalo u někoho cizího doma. Stačilo se v rokáči poptat po trávě nebo po houbičkách, dát se do řeči a jen tak mimochodem se zeptat na nocleh. V Jindřichově Hradci jsme obehráli štamgasty v jedné hospodě v sedmě. Saty podváděl a nakonec jsme museli utéct. Ale z několika desetikorun, co jsme měli, bylo několik stokorun.

Saty byl dobrodruh. Když dostudoval, cestoval po světě. Jen tak se stanem stopoval až do Indie. Občas se svezl autobusem. V Turecku v zimě nakoupil stříbro, tady ho prodal a žil z toho celý léto. Vozil humanitární pomoc na Balkán. Pak začal dělat pro rozhlas. Nejdřív pro český a nakonec i pro čínský. V Číně strávil rok. Proto jsem ho taky pozval na první ročník Kirwitzerových dnů. Pak strávil čtyři roky jako zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku.

Včera dávali Krásný ztráty a Saty tam byl s Eugenem Kordou. Pro mě to bylo spíš takové televizní znovunalezení.

Den sv. Kryšpína a Kryšpiniána

Jindřicha V. už si na divadle nezahraju (na rozdíl od IV., který mi pořád ještě hrozí). Nicméně třeba ho někdy budu mít tu čest režírovat.

Dnes, v den výročí bitvy u Azincourtu (za pět let to bude stejně jako u našeho Husa výročí 600.), si dovolím připomenout řeč, kterou jsem naposledy připomínal po našem libickém soustředění před třemi lety. Tentokrát sem dávám srovnávací video, které je na youtubku teprve čtrnáct dní a zatím ho vidělo jen 72 lidí. Je tam verze od Laurence Oliviera, které chybí hudba, je divadelnější a možná víc odtažitě královská, ale má hodně co do sebe. Další s Davidem Gilesem je taková televizní a naprosto bez napětí, které by asi mělo ovládat chvíle před bitvou proti pětinásobné přesile. Třetí verze je naprosto strašná, asi tak jako bych to hrál já. Ale pak to Kenneth Branaugh vytáhne o pár pater výš a už jsem zase v tom.

Vždycky si vybavím i následující bitevní scénu, v jejíž první části šustí velšské šípy a v druhé je šíleným zlomem výkřik (ve 2:20) ze zálohy, kde kluci hlídají koně... Vždycky se mi vyhrnou slzy z očí, jsem na tohle měkota a i když vím, kdy co přijde, jdu do toho zas a zas.

Kirwiday 2010

Včerejší Kirwitzerův den se vyvedl. Byl to šestý ročník a první, kdy jsem nebyl organizačně napnutý a vše vyšlo tak, jak jsem si to představoval. Moc mi pomohla Věruška, bez ní by ten pocit byl jiný jak před tak po akci.

Začalo to příjezdem dr. Boldana a rodiny Hadravů, kteří přijeli i se svými dvěma syny. Vzali jsme je nejdřív do kláštera na poníky a na prohlídku, pak na oběd na Střelnici a na krátkou prohlídku do města, při níž poznali i Otce Josefa, který nám prozradil různé „vychytávky“ o kostele a vůbec, jako vždy, proslunil den. Ve dvě se začal promítat film J.-Y. Cousteaua Svět ticha z roku 1956. Hodinu a půl úžasných záběrů, po Nanuku další dokument, po jehož zhlédnutí jsem měl pocit jako po přečtení knížky! Navíc to, že se dostavili lidi v dostatečném počtu, abych jako pořadatel měl radost, ve mně vzbudilo ideu, že bych podobně koncipoval i další ročníky: nějaký unikátní film na začátek a pak čtyři přednášky.

Ty letošní začaly přednáškou ing. Lukše o vynálezu akvalungu. Ani jsem nevěděl, co to akvalung je, a tím pádem už vůbec, že jeho vynálezcem byl právě Jacques-Yves Cousteau. Teď už jsem v obraze. A ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu, že Cousteau první prototyp tohoto dýchacího přístroje s otevřeným oběhem vzduchu odzkoušel v řece Marně v lednu 1943. Ono taky v tom filmu se potápěči potápěli do 80m jen v plavkách.

Druhá přednáška byla o významu matematiky pro evropské vzdělání. Přijel s ní prof. Vopěnka. Vlastně to ale byla filosofická přednáška o světě idejí, na němž stojí nejen matematika, ale i celé evropské myšlení. Zajímavý příklad z eukleidovského pojetí matematiky zněl: z bodu A do bodu B dojde chodec za 30 minut, cyklista jede třikrát pomaleji, za jak dlouho tam dojede? No, co byste odpověděli?

Třetí přednáška byla o orloji a Mikulášovi z Kadaně, ale já ji neslyšel, protože jsme s Věruškou vezli pana profesora na večeři a zařizovali ještě další organizační věci. Nicméně slyšel jsem aspoň závěr o astrolábu a pak jsme s Věruškou dostali vzácný dárek.

Poslední přednáška byla opravdovou třešinkou na dortu. Dr. Boldan z Národní knihovny přednášel z papíru, ale mělo to smysl, protože šlo o přednášku s cimrmanovským nábojem, kde každá věta zapadala do textu a záleželo na každé spojce a částici. Mělo to vtip. Ale hlavně, bylo to o zajímavé věci. O knihovně Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, která byla svého času na hradě Hasištejně a dnes je (překvapivě ze tří čtvrtin zachovaná) převážně na zámku v Nelahozevsi. Dr. Boldan všechny svazky držel v ruce a provedl rekonstrukci této jedné z největších soukromých sbírek v humanistické Evropě (kterou nám v knižní podobě daroval do muzejní knihovny). A že je to na 50m knih (tedy ta originální sbírka, ten Boldanův soupis je v jednom tlustém svazku). Místnost pro knihovnu na Hasištejně musela být tedy poměrně velká, ale já mám svou teorii, kterou zveřejním, až si trochu zabádám (nebo aspoň pročtu tu 900stránkovou brožurku).

Hadravovi odjeli vlakem, prof. Vopěnka a dr. Boldan s Martinem autem, Lukšovi přespali a druhý den si prohlédli město. Kadaň se zase po roce stala křižovatkou hvězdných drah a já už se těším na organizaci dalšího ročníku. O čem bude?

Určitě připomeneme století od dobytí Jižního pólu (připadající na den mých narozenin), spor mezi Newtonem a Leibnitzem (na fyziky dost nevybíravý), možná vzpomeneme Lomonosova, Marii Curie, Gagarina, přechod Venuše přes sluneční kotouč, a zřejmě zazní něco o korálech (protože před 300 lety bylo odhaleno, že jde o živočichy a ne rostliny), o kvasarech (50 let od objevení prvního) nebo o rozluštění genomu člověka (publikované před deseti lety).

Paříž /6/ Pozvánka na Willyho Ronise

Hned během první hodiny v Paříži jsme byli v metru pozváni na výstavu, na kterou jsme do Paříže přijeli. A tak jsme se tam vydali hned první den.

Moje nejoblíbenější kapela

Ti, kdo mě znají, asi tuší, že jsou to Už jsme doma. Je to ale láska synovská a manželská, UJD si mě vychovali a teď jsem v jejich chomoutu. Za poslední tři roky se ale zamilovávám častěji, milenecky, do mnoha jiných kapel. A tak mám ještě jinou odpověď na otázku, která kapela je moje nejoblíbenější.

Je to kapela, kterou ještě neznám, ale brzy uslyším poprvé její jméno. Pak půjdu na koncert a tam si mě podmaní. Jedno, jestli na Střelák nebo do Zkušebny. Stalo se mi to už asi dvacetkrát. Ani jedna z těch kapel nebyla na MTV, jejich písničky se netočí na Óčku, nedávají je na Agaře ani na Evropě2. Něco málo se dá poslechnout na netu. A přitom by všechny ty výrobce středněproudých hitů strčili do kapsy.

Naposledy to byli včera Sixin. Po pěti zářijových koncertech, kdy bylo v klubu na Střeláku doslova nabito, bylo zase poloprázdno, ale zas ne nějak ostudně. Nějakých pětadvacet lidí si koncert užilo. Dannie a Obey zpívali a vlastně i (divadelně) hráli, Dannie byla moc podobná naší Terezce, i tak živá. Řekl jsem jí to. Byla potěšená.

Uvědomuju si, že mám strašné privilegium, poslouchat každou chvíli na živo svoji nejoblíbenější kapelu. A díky za něj.

Nejvíce se mi od Sixinů líbí písničky Jealousy a Money. Obě jsou na tomhle videu, tak kdo si chce poslechnout slabý odvar živého koncertu, má možnost.

Literární život ve stínu Mnichova

Často jsem četl o fašismu a antisemitismu českých katolíků za druhé republiky a za Protektorátu. Žádný pramen k tomu doma v knihovně nemám a ani bych mít nechtěl. O to víc mě ale mrzelo, že jsem konkrétní projevy těchto odsouzeníhodných jevů dodnes nevypátral v žádné sekundární literatuře. Mám rád Demla a Durycha jenom proto, že mi o nich bylo něco zatajeno?

Rozhovor s Jaroslavem Medem ve Tvaru mi v mnohém otevřel oči. Už třeba chápu, proč Holan „opustil“ katolickou církev (a dal se, jeliman, svést komunisty). Měl jsem doma reprinty několika Šlépějí z 30.let a bavil jsem se širokým záběrem i širokým srdcem Jakuba Demla. Dnes by si psal soběpisník, je to přesně ten styl. Nicméně Šlépěje z roku 1940 mi do ruky nikdy nepřišly. V nich se srdce nechalo přišlápnout.

Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle člověk!

Zajímavější ovšem je, jaký zdroj docent Med pro český antisemitismus nebo spíš antijudaismus našel, a ten bych v knihovně klidně snesl. Je to kniha od Leona Bloye Spása skrze Židy, kterou přeložil a v roce 1911 ve Staré Říši vydal Josef Florian.

Ve Tvaru jsou pak ukázky z dalších pamfletů, tedy koho problematika aspoň trochu zajímá, doporučuji nyní čerstvé č.17 roč. 2010. Krom tohoto nepěkného čtení je tu otištěn i dva roky starý text M.C.Putny Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, pod niž bych se podepsal.

Modlit se

Žádat o zrušení zákonů vesmíru jménem jediného prosebníka, jenž sám doznává, že toho není hoden.

Ambrose Bierce, Ďáblův slovník

Španělština pro začátečníky

Dnešní hodina španělštiny byla zpestřená příchodem dvou Mexičanů, Arona a Lillye. Měli jsme klást otázky, ale vzhledem k tomu, že jsem už z jarních patnácti lekcí nějakých pět zmeškal a ani tak se k učení nedonutil, zmohl jsem se, když na mě došla řada, jen na ¿Fuma Usted?, což vzbudilo obecné veselí. Nicméně ani jeden z nich nekouří, tak jsem nemohl rozvinout nějakou košatější konverzaci. 

Druhá otázka už rozpoutala delší povídání: ¿Como se celebra el día de muertos en Mexico? Vlastně jsem odpověď věděl, ale říkal jsem si, jestli to tak opravdu je. Jestli opravdu v Den mrtvých vyrážejí na hřbitov s celou rodinou, jestli tam berou krom květin a svící taky kytary, pití, dárky pro své mrtvé (to, co měli za života rádi), jestli pak celou noc opravdu zpívají a povídají si na hrobech svých blízkých, jestli ráno zakončí rituál piknikem a rozejdou se domů. Jestli to náhodou není jen obrázek ze starých časů, jako představa, že v Čechách chodíme v krojích a hrajeme při tom na dudy. A přesvědčil jsem se, že není. Že je to přesně tak, jak jsem si to představoval. Jen mě vždycky zajímalo, jak to na těch hřbitovech dělají, když tam vyrazí najednou na Dušičky všechny rodiny a pak se snaží tam zpívat oblíbené šlágry svých prababiček. To už jsem se zeptat nedokázal, a tak otázku přeložil náš maestro Pablo. A dozvěděli jsme se, že je to poměrně intimní záležitost, že se vzájemně neruší a nevšímají si sousedů. A taky mě zaujalo, že je kolem hřbitovů ten den spousta stánků s cetkami a pitomostmi, takže je to jako každý jiný svátek příležitost pro drobné šmelináře. škoda, že u nás je v listopadu taková klendra.

Někdo se zeptal na Pražské Jezulátko. To znají všichni Mexičané a mnoho kostelů v Mexiku je mu zasvěceno. Někdo se zeptal na Maxmiliána Habsburského. Aron i Lillye nám dali lekci z dějepisu. Někdo se zeptal na děti. On má čtyři, ona tři. Někdo se zeptal na víru. Ona je katolička, on v Boha nevěří. A tak jsem se tak ptali a poslouchali a hodina byla u konce. Zkusil jsem, jestli znají Mexičana na kole, a znali. Ale tohle nerozluštili:

 Ríšo?

A na závěr jedno mexické přísloví, které nám Lillye řekla: De músico, poeta y loco, todos tenemos un poco. V každém z nás se skrývá kus muzikanta, kus básníka a kus blázna.

Paříž /5/ Fontána Archanděla Michaela

Stáli jsme u fontány, které vévodí socha Archanděla Michaela přemáhajícího Satanáše, skoro na den přesně 150 let od jejího odhalení. Jak už to bývá, fontány nejsou moje silná stránka. Když jsem byl poprvé v Římě, nepoznal jsem Fontánu di Trevi a Lenka mi musela vyprávět, jak se v ní koupala Anita Ekbergová ve Sladkém životě. Tři roky na to zemřel Mastroianni a fontánu zahalili do černého flóru. O Fontáně Saint Michel mi zase musela vyprávět Věruška, že si tam dávají všichni Pařížené randezvous jako Pražané pod ocasem.

Poselství fontány, na níž socha archanděla nahradila nejprve zamýšlenou sochu Napoleona a posléze navrhovanou alegorii Míru, je však Pařížany vnímáno jako tak trošku bezduchá napodobenina jednoho Rafaelova obrazu. Tohle čtyřverší vzniklo krátce po odhalení fontány a já jsem ho objevil v Revue de Paris z roku 1893, na francouzské wikipedii má pak prohozené verše. Pokusil jsem se o překlad; věnuji jej Věrušce.

Dans ce monument exécrable
On ne voit ni talent ni goût;
Le diable ne vaut rien du tout,
Saint Michel ne vaut pas le diable.

Archanděl Michael a celá jeho fontána
stojí jak zeď proti obecnému vkusu;
Satan má hodnotu slepičího trusu
a Archanděl tak zhruba půlky Satana.

Zvonokosský farář

Z několika významných zvonokosských postav se mi nejvíce líbily dvě: farář Severin Calaba a notář Hipolyt Sakumpak. Dnes tedy něco o tom prvním.

Farář Cabada přišel do Zvonokos jako mladý kaplan, jehož přirozenost, navíc podněcována historkami ze zpovědnice, jej neuvěřitelně táhla ke hříchu. Farská hospodyně Babeta to brzy vycítila a ač byla již postarší, ráda by se obětovala pro dobro věci, aby pan farář neonemocněl nějakou těžkou nemocí. Ten odpíral až do této Babetiny věty: „S nebožtíkem panem farářem, a byl to opravdu svatý člověk, jsme se vždycky dohodli…“

Tato slova zazněla faráři Calabovi jako uklidňující zvěst. Pozdvihnuv trochu oči, pohlédl nenápadně na Babetu s myšlenkami zbrusu novými. Kuchařka nebyla žádná krasavice, do toho chybělo mnoho, přece však měla - třebaže opravdu jenom v náznacích, takže nebyly tak dráždivé - pohostinné ženské vypoukliny. Babetiny tělesné oasy byly sice nevalné a jejich okolí málo bujné, ale přece jen to byly spásné oasy, postavené Prozřetelnosti do palčivé pustiny. v níž farář Calaba již téměř ztrácel rozum. V duchu se mu rozbřesklo. Podlehnouti pokušení? Ale vždyť to bude jen projevem počestné pokory, když přece kněz, plný zkušeností a oplakávaný celými Zvonokosy, mu ukázal cestu! Stačilo jíti bez falešné hrdosti ve stopách tohoto zbožného muže. A to tím snadněji, že Babetin scvrklý vzhled umožňoval povolit přirozenosti opravdu jenom to nejnutnější a vúbec se přitom neradovat z požitku ani se v rozkoši nezdržovat se zálibností, která jediná dělá z malého hříšku hřích těžký.

Když zjistil, že styk s Babetou má příznivý vliv na jeho psychiku, rozhodl se podstupovat jej s jistou pravidelností. Byl to ovšem hřích, a tak se rozhodl zajet do vedlejší vesnice ke zpovědi k faráři Konitrudovi. Ten se mu hned sám přiznal, že to se svou kuchařkou tak praktikuje už léta. Ovšem když už to tak je, je dobře, že je to tajně a neškodí to dobré pověsti církve. No, a pomáhá jim to přece i pochopit některá zákoutí lidských hříchů, z nichž se jim pak obyčejní lidé zpovídají. Dohodli se tedy, že své služby budou využívat vzájemně a každý čtvrtek se navštíví, vzájemně vyzpovídají a udělí si rozhřešení. Jednou za třeskuté zimy to však přes závěje a mráz nešlo, a tak to Konitrud vyřešil telegramem:

Jako obyčejně. Veliká lítost. Miserere mi obratem. Konitrud.
A zvonokoský farář ihned odpověděl:Absolvo te. Pět Otčenášů, pět Zdrávas. Jako obyčejně plus tři. Hluboká lítost. Miserere expres. Calaba.
Za pět hodin potom dostal telegrafické rozhřešení a za pokání růženec.

Oba faráři byli touto hbitou odpovědí tak nadšeni, že zamýšleli užívat jí stále. Ale svědomí jim to nedovolilo: to by totiž opravdu přespříliš usnadňovalo lidské hříchy. A pak také: dogma zpovědi má ve všech svých podrobnostech původ v dobách, kdy se vynález tele grafu nedal ještě ani tušit. Použití tele grafu ke zpovědním účelům byla věc týkající se kanonického práva a byla by měla být objasněna sborem učených theologu. Zalekli se kacířství a rozhodli se, že telegrafu budou užívat jenom v případech naprosto nutných, a takový případ se vyskytl celkem jenom třikrát.