Jindřich V.

V Libici jsem odstartoval hodinu přednesů poezie dramatickým monologem ze Shakespeara, který mám nejradši, a nedávno jsem si pořídil jeho první český překlad. Je z roku 1858, patří tedy do druhé vlny překladů, tzv. muzejní, a jeho překladatelem je Jan Josef Radomil Čejka, kamarád Boženy Němcové. Jindřich V. byl dvakrát zfilmovaný. Ten s Laurencem Olivierem jsem koupil přímo v londýnském Globu a ten s Kennethem Branaghem byl mou první věcí, koupenou přes internet u Amazonu. Přiznám se, že ten druhý mě inspiroval k dikci, kterou jsem se snažil povzbudit můj ansámbl z letargie před bitvou. Celý monolog reaguje na povzdech Westmorelanda, který si uvědomí obrovskou převahu Frantíků (pětkrát víc), že by si přál, aby teď bylo v táboře Angličanů těch deset tisíc mužů, co doma chrápou. A co na to král Jindřich?



Kdo si tak přeje?
Jak, strýc můj Westmoreland? – Ne, milý strýče:
jestliže umřít máme, je nás dost,
být vlasti ztrátou; budeme-li živi,
čím menší počet, tím je sláva větší.
Pro Bůh! nepřej si o jednoho více.
Zeus ví, že nejsem zlata žádostiv;
a nedbám, kdo z mé útraty se živí;
nosí-li někdo šat můj, nesoužím se;
má žádost nezná tak povrchních věcí:
však, jestli hřeší, kdo po slávě baží,
je duše má na světě nejvinnější.
Ne, strýče, jednoho si nepřej z Anglie:
čas boží! ani tolik slávy, co bych
jednomu nad počet postoupit musel,
nedal bych za nejlepší naději.
Ó! nepřej sobě o jednoho více:
radč oznam, Westmorelande, všemu vojsku,
že, kdo by chuti neměl do boje,
smí odejíti; vydejte mu pas,
a k tomu ještě měšec korun na cestu.
S tím mužem společně umříti nechcem,
jenž strach má umřít s námi v tovaryšství.
Dnes máme slavnost svatého Krispína:
kdo ten den přežije, a zdráv se vrátí,
vyvstane na špičkách, bude-li zmínka
o tomto dni, a hne sebou při jménu
svatého Krispína. Kdo týž den spatří,
a dojde věku starého, ten pozve
si ročně v podvečer své sousedy,
řka, - Zejtra máme svatého Krispína:
a rukáv vyhrna okáže jizvy.
Muž starý zapomíná; kdyby na vše
zapomněl, zpomene si do podrobna,
co ten den vykonal. Tu naše jména,
dobře mu známá jak domácí řeči, -
král Jindřich, Bedford, Warwick, Exeter
a Talbot, Salisbury a Gloster, - budou
při plných číších v čerstvé paměti.
Muž dobrý poví synu, co se dálo,
A Krispín s Krispiánem neodejdou,
od dnešních dob až do skonání světa,
aby se o nás zmínka nestala;
o malém počtu šťastných spolubratrů:
neb kdo dnes se mnou krev svou vylije,
budiž mým bratrem: by byl sebe sprostší,
ten jediný den jeho stav ušlechtí:
a panstvo anglické, teď na svém loži,
uzří v tom kletbu, že zde nebylo,
a muži zlacinějí, promluví-li
kdo s námi válčil o svatém Krispínu.

Následuje jedna z nejlepších bitevních scén, které jsem viděl (spolu s Alfrédem Velikým s Davidem Hammingsem). Zrovna včera jsem v jednom třeťáku vykládal, že Angličani vyhrávali ty bitvy mj. díky velškým lučištníkům, což tu jde docela vidět. Opravdu doporučuji… Je to jen začátek, ta bitva má asi dvacet minut…