Té nesečtené

Když všechno kolem sčítá se,
na nějaké přemýšlení
o duši, o snech, o kráse
času a nálady moc není.

Narodila ses před sčítáním
lidu, domů a bytů;
nepočítali s tebou ani
rodiče – a teď: jsi tu!

Maminka už tě týden chová
a tatínek zas týden slaví
a přání předbíhají slova
nad další sklenkou na tvé zdraví.

Oslavy skončily, táta teď udělá si
chvilku na statistiku;
na to, co bylo, špatně vzpomíná si,
v rozhodném okamžiku.

Volá mi: Honzo, co se všechno dělo
včera tak kolem půlnoci?
Nelhal jsem: Byl jsi jako dělo
a ještě dneska trochu jsi.

A tak, když k počítači sedl,
věc byla rychle vyřízena:
do kolonek tě neuvedl,
zůstaneš pro svět nesečtená.

Když všechno kolem sčítá se,
na nějaké přemýšlení
o duši, o snech, o kráse
času a nálady moc není.

Já ale o těch věcech básním,
které se sečíst nedají,
a tak se, Bětko, s tebou zasním
o krásách duše potají.

Bouře ve sklenici vody

Bystré je poklidné městečko v hornosvratecké části Vysočiny položené přes 600 metrů nad mořem, což je výše než nejvyšší bod na Úhošti. O posledních zločinech zde byl natočen film Všichni dobří rodáci. Od té doby si zde lidé žijí tak trochu v závětří civilizace, a ačkoli se pan režisér Vojtěch Jasný pokusil propojit osudy městečka s životem v Novém Yorku ve svém filmovém ohlédnutí Návrat ztraceného ráje, na poklidném rázu městečka se nic nezměnilo. Jak jsme zjistili, charakteristickým znakem jsou kastrůlky s obědem. Kolem poledního nepotkáte člověka, který by je nenesl. A pak: všechny děti slušně a nahlas pozdraví každého dospělého, včetně přivandrovalců. Pro nás Severočechy to byl tak trochu kulturní šok.

Do Bystrého jsme vyrazili v úterý 22. března a říkali jsme si, že vneseme do toho poklidnéh hnízdečka trochu rozruchu. Nebyli jsme ale první. Alespoň podle řidiče, který nás vzal stopem, a podle ČTK. V úterý 22. března dopoledne explodovala nálož pod vozidlem BMW v Bystrém na Svitavsku. Policie případ vyšetřuje jako pokus o vraždu, nedovolené ozbrojování a poškození cizí věci.

O pár hodin později jsme se dozvěděli (samozřejmě zase při autostopu), že na hotelu, kde spíme, bývá častým tajným hostem Ivana Gottová s dcerami. Došlo nám, proč jsme museli čekat dva na dny, než nám recepční hotelu dokázala dát informaci, zda mají jeden pokoj volný, přestože nejdříve tvrdila, že mají plně obsazeno. Ten pokoj je jako jediný apartmán pro tři osoby v odlehlé části budovy přímo nad bazénem se slanou vodou. A když jsme chtěli dokoupit jednu noc, museli jsme se z pokoje odstěhovat, protože přijede host, který chce výhradně tento pokoj (viděli jsme do jeho oken a zůstal tu noc prázdný). Ivanko, omlouvám se, že jsem na pokoji tolik prděl. Kdybych to věděl, chodil bych na chodbu. A pozor na bysterské teroristy!

Naše pátrání přineslo spoustu odhalení a zajímavých informací, které ve své většině s naším případem vůbec nesouvisely a pokud ano, tak velmi okrajově. Můžete se těšit na další reportáže.

Pátrání v přímém přenosu

Zítra se chystáme na průzkumnou cestu. Kdo s námi sleduje příběh jednoho páru od dopisování přes setkání až po lásku z konce první světové války, ví, po čem chceme pátrat. Snažíme se odhalit identitu a pokud možno vypátrat i nějaké potomky našich dvou hrdinů, Máni a Vládi. Dnes jsem tedy výjimečně přidal na stránku s Vláďovými dopisy z fronty hned dva další. V tom prvním, v němž cituje jakousi německou báseň, lze rozeznat rozervanost jeho duše trpící nedostatkem zpráv od své milované. Stesk nemizí ani z druhého dopisu, zakončeného úryvkem z Bezručovy básně Jen jedenkrát. Právě v posledním dopise jsme objevili další stopu. 

Trochu se to nesrovnává – kancelář s kuchyní! – ale je to vojna – a konečně mám vysokou školu a doktorát!

Nedávno jsme odhalili, že Vláďa má co dočinění s prostějovskou reálkou. A nyní mluví o doktorátu. Již posledně jsem vznesl dotaz k profesorům současné reálky, která ovšem není nástupnickou školou po té rakousko-uherské. Přesto se našel jeden pan profesor, který shodou okolností studoval v Olomouci s Vojtou Krausem, jenž mi odpvěděl:

Vážený pane kolego, v úvahu by přicházeli : Dr. Vladimír Toman, nar.23.11.1887 v Dolních Vilímovicích, na škole 1914-1920, pak v Kremnici a Brně. Vladimír Vorel , nar. 16.3.1880 ve Velkém Meziřičí,  na škole 1912-13, pak v Kroměříži. Pramen : Památník sedmdesátého pátého výročí reálky /Státního reálného gymnázia / v Prostějově 1871-1946, Prostějov 1946, srdečně Václav Kolář

Vzhledem k tomu, že náš Vláďa má doktorát, připadá v úvahu pouze první jméno. Dolní Vilémovice jsou obec u Třebíče, a osm kilometrů od ní směrem blíže Třebíči je malinká vesnička zvaná Střítež, kterou známe z Vláďových dopisů jako bydliště jeho rodičů. Z Bystrého se tedy pojedeme podívat do těchto končin.

A co v Bystrém? Vzpomínáte si ještě na tu první stopu? Z Litomyšle mi dnes přišla tato odpověď:

Vážený pan
Mgr. Jan   L o s e n i c k ý
čj. SOAZ-224/SY-2011

Vážený pane magistře,

k Vaší žádosti týkající se MUDr. Jana Drůbka sdělujeme, že osobní fond jmenovaného není v našem archivu uložen a ani v osobních rejstřících příslušných fondů (tj. AM Bystré, Okresní úřad Polička a též v narativních pramenech – kronikách) nebylo jméno MUDr. Drůbka dohledáno. Nelze ale vyloučit případné zmínky o jmenovaném v regionálním tisku. Litujeme, že Vám k uvedenému nemůžeme poskytnout příznivější informaci.
S pozdravem
Mgr. Oldřich Pakosta, ředitel SOkA Svitavy

Ale to je vlastně dobře, když detektivka, tak musí být napínavá. Držte nám palce! Budeme vás průběžně informovat.

Buď pozdraven, starý Oceáne!

V Modiglianiho životopise mě zaujalo, že malíř uměl zpaměti recitovat pasáže z Danteho Božské komedie. Recitoval je samozřejmě italsky, čímž v Paříži oslňoval, i když mu nikdo nerozuměl. Co mě překvapilo ještě mnohem víc, bylo, že se zpaměti naučil i francouzské Zpěvy Maldororovy od hrabětě de de Lautréamont. 

Nečetl jsem tu knihu, nemám ji v knihovně a po prohledání internetových antikvariátů a knihkupectví si myslím, že ji jen tak neseženu, přestože ji vydal i Odeon v edici světové četby. A Dalího ilustrace k dílu jsou na mě moc drahé.

Dnes jsem zjistil, že dávají Zpěvy Maldororovy na Vltavě na pokračování (tzn. že je lze pár dní poslouchat i online). 12 dílů po půl hodině. První půlhodina byla zážitek. Zvlášť když jsem si uvědomil, že když bylo Lautréamontovi jako mě, byl už 12 let mrtvý! Ta lyrika! Na epický příběh v tomto případě opravdu nehledím. Stačilo ale jedno přirovnání, abych se cítil básnicky odzbrojen na několik příštích dní.

Starý Oceáne… jsi nesmírná modřina na těle země!

Víc než polovina celé první části je adresována právě oceánu. Vzpomenu si na ten přednes Igora Bareše odteď vždy, když budu ležet někde na pláži a ten starý symbol nekonečna mi bude omývat nohy.

Starý Oceáne… nejsi jako člověk, který se na ulici zastaví, aby se podíval na dva buldoky, když se popadli za hrdla, ale nezastaví se, jde-li kolem pohřeb.  

Už se těším na další díl.

Až přestanu tě milovat

Volně podle básně Modrooká Anička od Tobiase Smolletta 
pro Věrušku a sobotní svatebčany...

Až sníh napadne na Sahaře
a přestane téct Golfský proud,
až sopka Fudži zmizí v páře
a Bajkal vyschne jako troud,
až racci přestanou se smát,
já přestanu tě milovat.

Pak přestanou se rojit včely
a růže přijde o svůj trn
a zblbnou ti, co rozuměli,
a moře bude prosté vln,
o hlavu přijde mistr kat,
až přestanu tě milovat.

Po lásce zmizí taky víra,
krása ustoupí nevkusu,
z komínů bude prýštit síra,
dostaneš roušku přes pusu
a sny se přestanou ti zdát,
až přestanu tě milovat.

Zima nepřijde po podzimu
a sobota zas po pátku,
král bude sloužit podkonímu
a podkoní zas hovádku,
a lidi přestanou si lhát,
až přestanu tě milovat.

Paříž /13/

Z Jardin des Plantes jsme se šli podívat na Slavkovské nádraží, pro které bylo škoda zabírat místo na paměťové kartě foťáku, a tak jsme si jenom našli, kolik by stálo dojet vlakem do Remeše a rychle jsme zmizeli ve stanici metra Austerlitz. Byl to snad Boris Vian, kdo si stěžoval, že kdyby Napoleon tolik nevyhrával bitvy v Německu, byla by Paříž ušetřena spousty tvrdých názvů ulic a stanic metra. Tady je další příklad.

Věruška jakoby tou plastovou láhví ukazovala, kam se povezeme. Jejím dávným snem bylo vyjet se svým životním partnerem na vrcholek Eiffelovky. Na oko jsem se nebránil, ale zároveň jsem si dokázal připustit, že nejvyšší štafle, na které jsem kdy vylezl, byly tak čtyřmetrové. Uvidíme, jak se budu cítit pod těmi pařížskými štaflemi.

 Na dálku to nebylo tak špatné, i když mraky vypadaly čím dál nevlídněji.

 Ale to hemžení v bráně dávalo tušit, že to nebude nic pro mě.

 

 Svět se semnou točil...

 ... a nejradši bych, aby celá Eiffelovka odletěla jako raketa.

Zklamal jsem. Nemám ani snad tolik strach z výšky jako z toho, že je z vrcholu jediná rychlá cesta, jak se dostat rychle zpátky na zem, a po jejím absolvování už bych tohle asi psát nemohl. Mám taky hrůzu z plných výtahů, lanovek a třeba i autobusů. Věruška mě zná. Chtěla to zkusit, ale nezlomila mě. Přesto mě ale nepřestala mít ráda a já ji za to ještě víc miluju.

Časomet

Dr. Seuss (kterého mi představil James Weston)

Tak nějak brzy se dnes připozdilo
a příliš překotně pak přišlo ráno.
Ještě než setmělo se, už se rozednilo,
ještě než poznal jsem tě - nashledanou.
Tak nějak brzy se dnes připozdilo.

To snad nemyslíte vážně, pane Felzmanne!

Bylo jednou jedno Lounské divadlení. Ono vlastně nebylo jen jedno, ono jich bylo už sedm. Čtyř z nich se účastnilo i divadlo Navenek. Zpočátku jsme zažívali zklamání z ostré kritiky, dvě poslední zkušenosti už ale byly naprosto jiné. Ne snad proto, že bychom nesklidili ostrou kritiku, ale proto, že jsme z ní nebyli zklamaní. Ano, je to dáno více souvislostmi, mj. třeba i tím, že jsme mírně zkušenější, méně nervózní, víme, že si v Lounech chceme zahrát a podobně. Já bych chtěl zdůraznit jinou věc, která se na tom podílí a která mi stojí za víc než jen zmínku. Není to vlastně věc, je to osobnost. A to sám předseda poroty, Rudolf Felzmann. Byl předsedou poroty před dvěma lety, pak stejně jako naše divadlo rok vynechal, a letos byl předsedou znovu.

 Letos byl již 7. ročník Lounského divadlení, ovšem tato fotografie je ze 7. ročníku Mezinárodního festivalu poesie, který se konal přesně před 40 lety; pan Felzmann je ten pán s brýlemi vlevo

Herec, režisér, pedagog, porotce a ředitel divadla v. v., letos v říjnu již sedmdesátiletý Rudolf Felzmann, je člověk, který dokáže mluvit stejně květnatě o poslání ochotnického divadla jako třeba o šukání. Myšlenka stíhá druhou, řeč se nikdy nepřetrhne a hlas nezakolísá. Přestože se nepovažuju za dobrého herce, pod panem Felzmannem bych strašně rád hrál a věřím, že by ze mě něco dostal. Několik vzkazů z deset let starého rozhovoru:

… musím přiznat, že mě nikdy nelákalo snít o tom, jak to dotáhneme na Hronov. Pro mě to byla vedlejší záležitost, protože vždycky, a dodneška to všem souborům připomínám, bych měl dělat především pro vnitřní potřeby ansámblu, pro své domácí publikum, a pak teprve pro světskou slávu. Směřovat k Hronovu nebo k jakémukoliv vrcholnému festivalu mnohdy znamená nehrát úplně uvolněně. Psychicky musíte překonávat jisté hranice, co tomu řekne porota, že i publikum se začne ke mně chovat poněkud jinak, natož když jsem třeba i jistým favoritem. Prostě, nejde mít plnou pohodu ke hře. To byl důvod, proč jsme se do soutěží netlačili…


Coby lektor se snažím poradit a sdělit toto: Aby amatérské divadlo nebylo jenom divadlem roztomilého neumětelství, kde se víc cení, že místo chození do hospody se plácáme na jevišti, ale aby to byla tvořivá činnost, která přináší jak osobní potěšení, tak zároveň snese jistá umělecká měřítka. Aby divadelní konání kultivovalo estetické cítění uvnitř souboru a pak dál i publika. Tedy asi k tomu jsem došel během dvou desítek let a několika Hronovů.

Nepovažoval jsem hronovský festival za jakousi vrcholnou metu kariéry. A soubor jsem k tomu taky tak trošku vedl. To nejhezčí pro nás bylo zkoušení a hraní. Musím ale přiznat, že nejhezčí zážitky mám, když jsme objížděli různé nižší soutěže, kde nebyla cítit žádná řevnivost,


Pro někoho budu velký umělec, a pro někoho budu věčný šmírák a nešťastník, ale z toho si zase hlavu nemusím dělat. Nerozhoduje to o mém bytí a nebytí. Nehledě na to, že právě v tom je ta obrovská svoboda amatérství. Když se amatér oklepe ze smrště názorů, může si říct: „Příští inscenace by měla mít nějaký nový rozměr, aby byla v něčem lepší, hezčí. Aby spokojeno bylo jak publikum, tak i trochu já. A když budou spokojeni i odborníci, bude to úplně prima.“


To víte, že jsem měl taky inscenace, které prostě nebyly zrovna ty vrcholky, ale s těmi jsme pokud možno moc daleko nelezli. Věděli jsme, že je to spotřební zboží, ale nikdy to nebyl podpásový průlom. Dělali jsme v průměru dvě až tři inscenace v sezoně, a tak když z nich byla jedna špičková a jedna taková jako že dobrá, tak ta třetí mohla být někde jinde, ale myslím si, že žádnou jsem Malému divadlu ostudu neudělal.


Taky se mluví o tom, jak naše dnešní doba zhrubla. V celku asi opravdu jsme hrubší, jsme placatější v názoru. Kumšt se v posledních letech opět dostal absolutně na okraj zájmu společnosti. Jenže kolem divadla se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Ne, ne, ne. I kdyby peníze nebyly, tak chuť dělat divadlo nezahyne.“ Tak vidíte, tohle je dobrá porce optimismu!

Letos jsme si z Loun odvezli cenu za mužský herecký výkon (Jiří Nebeský) a čestné uznání za ženský herecký výkon (Zuzka Bartošová). Jinak jsme se umístili na chvostu. Rozhodně jsme ale neztratili ani chuť hrát dál Sex a něco na něm možná ještě zlepšit ani elán do dalších her a počinů. Díky Vám, pane Felzmann!

PS: Výsledky a fotografie z představení naleznete zde.

PPS pro p.S. (myšleno p. Sk. nikoli P.P.S.): Letos jsem políbil Veroniku Valešovou.

Tomáš a Kuba z předvelkoměstí

Co je malé a co velké umění? Jak by vám řekl každý filosof i novinář (mnohdy také v jedné osobě), v době postmoderní se vše relativizuje a žádné měřítko neexistuje. Zvykli jsme si tvrdit: komerční = malé, podlézavé umění (sračka); indies = velké, svobodné. Nicméně právě to, že si zase někteří producenti na nezávislých projektech rozjeli velký byznys, způsobilo, že rozdíl je smazán. Objektivní kritika neexistuje, pouze chválení kamarádů a hanění těch, co žádné kamarády nemají. Vkus je pro obě strany sporu bohužel pouze subjektivní. Stále ale nepřestalo platit, že umění je od slova umět. A nemusí se umět pouze řemeslo, musí se zejména umět říci, napsat, zazpívat, namalovat něco v pravou chvíli, třeba i provokovat proti tomu, co se v tu chvíli nečeká. Umění sdělit ještě něco navíc dělá z lidí genie a ty se z nějakých sporů naštěstí úplně vymykají.

Včera a předevčírem jsem byl konfrontován s hollywoodskou hvězdičkou, o níž jsem neměl žádné valné mínění. Thomas Ian Nicholas nehrál v ničem, na co bych se byl ochoten kouknout, a tak jsem nic z toho taky neviděl. Do Kadaně přijel jako muzikant. Podle ukázek něžný americký pop. Nic komerčního, kluci přijeli za to, co dají za letenky, za benzín a za jídlo, jen o něco málo víc než si dokáže vzít neznámá kapela z Chomutovska. Přesto jsme čekali namyšleného šampoňáka a mastňáka. Už pouhý pohyb po ulicích L.A. musí na člověka působit. Jenže do Kadaně přijeli dva úplně normální kluci.

Nebudu to rozebírat, některé vlastnosti měli americké, jako my Češi máme ty naše české (zejména závist a předsudky). Ale v každé kultuře poznáte lidi, co jsou v pohodě, a lidi, co mají komplexy. Nemá to sice vliv na velikost a malost jejich umění, ale přece – pro mě je to jeden z rozhodujících aspektů – když přijede hrát nezávislý kokot, nedokážu si užít koncert ani poslechnout cédéčko, když přijede skromný hráč popu, užiju si koncerty hned dva v jeden den a pořídím si cédéčka čtyři, jako jsem to udělal včera. James mě navíc seznámil s pár americkými básníky, kteří píší verše pro děti, a tak se těším, až se vrhnu na překládání.

Je libo svezení?

V sobotu jsme s Věruškou zažili něco, co jsme sami sobě pak ještě večer nevěřili a i dnes se máme tendenci štípat, když si na to vzpomeneme. Cestou ze Žatce do Loun jsme v Drahomyšli už z dálky spatřili stopaře, který měl na ceduli napsanou PRAHU, a protože náš stopařský pud nám velí zastavit za každých okolností, Věruška hned sešlápla brzdu. Když jsme pána míjeli, zjistili jsme, že pokud je to student, pak studuje univerzitu třetího věku. Předsudky přemohly pudy alespoň do té míry, že jsem ze zadního sedadla pro jistotu odstranil foťák a Věruščinu kabelku. Pán dlouho nešel. Hodně dlouho. Ale nakonec se k autu dobelhal a nastoupil. Bylo mu okolo šedesáti.
„Do Prahy, do Prahy?“
„Inu, ještě za Prahu.“
„Na Moravu, na Moravu?“ prohodil jsem, abych se ukázal být vtipným.
„Ano, k přehradní nádrži Šance, to je v Moravskoslezských beskydech.“
„Na výlet? Nebo z výletu?“
„Z Lübecku.“
„Jako z Německa?“
„Jako skoro až z Dánska.“
„A jak dlouho jste na cestě?“
„Čtvrtý den, dva dny v Německu a dva tady od hranic, ale v Čechách nikdo nebere, tady je nejhorší stop v celý Evropě.“
„A kde jste byl nejdál?“
„Stopem? V Moskvě. V šedesátym osmym. Vyrazili jsme 12. července, v Moskvě jsme se podívali na Lenina a zpátky nás zadrželi na hranicích na čtyři dny, protože nám republiku zrovna okupovali a nechtěli, abysme je při tom rušili. Ale jinak jsem byl nejdál ve Vladivostoku. Hrál jsem fotbal za Teplice a jeli jsme tam prohrát. Měli jsme to tak daný, ve Vladivostoku slavili nějakou revoluci či co, a tak jsme strávili 15 dní na cestě tam a zpátky, abysme prohráli. Do Moskvy jsme letěli a odtud to bylo šest dní vlakem.“
„Vy jste hrál jako za Teplice ligu?“
„No jo, celý 70. leta, já jsem Mistr Evropy do 23 let z roku 1972, a taky mi soudruh Husák dal titul zasloužilý mistr sportu, ale když se mi zabila manželka a zůstal jsem jen s dcerama, tak jsem se na to vykašlal a šel jsem dělat na doly k záchrance. Teď jsem na starý kolena dostal v restituci barák v Beskydech, tak jsem ho přestavěl na penzion. Mám tam i bezbariérový pokoje, já jsem totiž změnil úplně pohled na hendikepovaný, když jsem podstoupil tu operaci páteře. Můžu se teď jen těžko hejbat a se sportováním, mojí celoživotní vášní, je konec.“
„A kde při tom stopování spíte?“
„Na pumpách.“
„No jo, to známe.“
Najednou nám to došlo… Vždyť sotva minul únor a v noci je krutě pod nulou. Sám jsem byl na jedné stopařské anabázi takhle v březnu jen jednou v Holandsku a dodnes na tu jednu noc na záchodě na pumpě u Frankfurtu vzpomínám jako na nejhorší zážitek. Ten pán má můj neskonalý obdiv.
„A není vám zima?“
„No, ona jedna Němka byla tak hodná a dala mi tuhle bundu. On na ní v autě byl zvyklej lehat pes, tak je trochu vod chlupů, ale zahřeje. Kvůli bundě vlastně jedu stopem. Ukradli mi jí totiž v Lübecku na nádraží. Měl jsem tam doklady, peníze, mobil, dokonce mi vzali i teleskopickou hůlku, kterou musím nosit kvůli tý páteři. A policajti mi ještě chtěli dát pokutu 100 euro za hrubou nedbalost. Dovolili mi, abych si zavolal, ale já jak mám mobil, tak si nepamatuju jediný číslo. Obě holky mám ve Švýcarsku, ty by mi teď stejně nepomohly. A ambasáda? Jsem takovej nestresovej typ, tak jsem se rozhodl, že to dostopuju. Ale už usínám, hned jak vlezu do vyhřátýho auta. Proto pořád mluvim.“
„A co jíte?“
„Ráno se vždycky naplnim vodou…“
„Vy nemáte žádný peníze?“
„Kdybych je měl, tak nejedu stopem.“
Odvezli jsme pána do Loun na nádraží a posadili ho na autobus do Prahy a dali mu peníze na cestu domů a na něco k snědku. Byl strašně rád. A byl to takový radostný a zároveň smutný pohled, když tak kulhal k právě přijíždějícímu autobusu. Dal nám adresu a telefon, že mu prý slíbili, že za pět dnů bude mít nový se stejným číslem. A máme přijet na dovolenou. Tož, to my se někdy stavíme. Na tohohle stopa nikdy nezapomeneme, i když byl zažit z druhé strany barikády.

Další stopa! Pátrání pokračuje.

A zase se vrací ten starý lament, proč jsme tak od sebe odloučeni? proč nám není dopřáno, abychom své povahy vzájemně do poslední nitky poznali? – a vinen jest kdo? Ta zatracená válka. Ale až bude mír, až bude po válce – Máničko, já nevím – dám tu prostějovskou reálku přenést do Bystré, jen abych byl blízko Tebe, abych Tě stále viděl, s Tebou mohl chodit, Tebe milovat, Tebe líbat.

z Vláďova dopisu z 5. 8. 1917

Vypadá to, že náš korespondenční hrdina na prostějovské reálce učil, co myslíte? Zkusil jsem si objednat ročenku té školy z 30. let, tak uvidím, jestli tam budou starší profesorské sbory. Možná si budeme na konci března muset udělat z Bystré výlet do Prostějova. Třeba se Mírek znal i s Jiřím Wolkrem? Každopádně je to vzrušující detektivka.

Paradox (nejen) víry

Současný papež jednou prohlásil, že víru nemůže šířit ten, kdo ji sám nemá. Zní to velice logicky. Poslyšte ovšem báseň, kterou složil Alessandro Manzoni téměř před dvěma staletími.

Dávej, co nemáš

Zajímej se o potíže a strasti
svých bližních.
Nastav srdce potřebám a prosbám
těch kolem sebe.
Rozdávej ostatním světlo, které nemáš,
sílu, které se ti nedostává,
naději, kterou v sobě necítíš,
víru, které jsi prost.
Sviť ze své tmy.
Obohacuj ze své chudoby.
Usměj se,
když je ti do pláče.
Uklidni hladinu
silou rozbouřeného moře.
„Hle, co nemám, dám ti.“
To je tvůj paradox.
Shledáš, že se k tobě
kousek po kousku vrací radost,
proniká do podstaty tvé bytosti,
a to přesně v takové míře,
v jaké ji rozdáváš ostatním.

Jedeme do Loun...

... aneb Malé zamyšlení nad psychologií smíchu na divadle.

Když se Picasso v rozhovoru v roce 1945 vyjadřoval ke sporům provázejícím jedno Matissovo plátno namalované ještě před první světovou válkou, prohlásil:

Ach, lidi už jsou takoví. Viděl jsem v Medranu klauny hrát Hamleta a diváci se smáli, a kdyby tu historii poslouchali v Odeonu, plakali by.

Pan Skotek zase tvrdí, že divadlo není ochotnické a profesionální, ale jen dobré a špatné.

Smát se špatnému divadlu je samozřejmě možné. Smích totiž nemusí být vyvolán ani dobrým scénářem ani skvělým hereckým výkonem, ale třeba jen podbízivým, v horším případě otřepaným vtipem, vypočítaným přeřekem apod. Trpí tím zejména profesionálové, jelikož ochotníci jsou v podobných situacích trapní a se zlou se u diváků potážou.

Co ale když jde o komedii, kde smích čekáte i od vzdělaného nebo řekněme spíš pravidelného diváka? Tam začíná záležet na diváckém očekávání, na složení diváků, na jejich odvaze jít se svým smíchem na trh! V cirkuse Merano, kde vystupují klauni, diváci vyprsknou, jakmile Hamlet vezme do ruky lebku a nemusí ještě nic říkat. Do Odéonu (nechce se mi říkat té scéně Evropské divadlo, jak bylo oficiálně přejmenováno) chodí diváci na dramata, a tak i kdyby vylezl klaun, budou ho lidé vnímat jako postmoderního Pierota, jehož ničí okolní civilizace a proto mu z noční košile vyčuhuje ten strnulý škleb zvaný nepřáteli umění úsměv.Vždyť i lebka z Hamleta patřila královskému šaškovi Yorickovi, a přestože se na dánského prince usmívá, moc směšně na diváky nepůsobí!

Přeneseme-li tedy komedii mezi vážně naladěné diváky, zjistíme, jestli jde o pouhou situační grotesku nebo zda má i nějaký hlubší podtext. První se odpuštění nedočká, druhá může být vzata na milost.

Proč to všechno píšu? Protože si (nás šest hrajících) myslíme, že komedie Sex noci svatojánské v naší úpravě není jen situační groteska, ale že má i hlubší podtext. Jenže zatím jsme ji hráli vesměs v Kadani, to jest na domácí scéně, mezi lidmi, kteří od nás čekali juchandu, a v určité dostatečné míře se jim jí dostalo, a tak nás obdařovali smíchem v míře, která nás kolébala dost dlouho na to, že bychom mohli i usnout jako v peřince. Nicméně nejsme už začátečníci, a tak jsme se ukolébat nenechali a na hře dál pracovali. Ani teď to není z našeho pohledu zdaleka dokonalé a jen já jsem si po poslední repríze udělal poznámky na áčtyřku drobným písmem.

Hráli jsme v Žatci. Diváci byli velmi příjemní, ale v první půli jsme každý zaslechli jen zřídka lokálně omezený tlumený smích a o přestávce jsme se dohadovali, jestli se vůbec líbíme nebo jestli jsme nenarazili na tvrdou zeď reality. Po přestávce se všichni diváci vrátili na svá místa, což byl první dobré znamení. Zřejmě se i něčím posilnili, a tak nás obdarovávali silnějšími záchvěvy bránic, které vyvrcholily v jeden potlesk na otevřené scéně. To neříkám jako samochválu, ale jako záminku k jedné řečnické otázce, k níž mě donutilo zamyšlení nad sebou samým.

Dokázal bych se smát v druhé půli nějakého představení, jehož první půle mě zklamala? Dokázal bych tleskat, kdybych považoval směšný gag za osamělou vlaštovku? Sáhnu-li si do svědomí, tak asi dokázal, i když bych si byl falše vědom. Někdy ze soucitu, někdy v důsledku konformity – tedy podlehnutí okolí (fuj, to je ošklivé přiznání!). Ovšem znám se natolik dobře, že pokud by šlo o opravdový průšvih, po přestávce bych se nevrátil.

Naše představení v Žatci, kde si nás místní třikrát vytleskali, můžeme tedy brát jako ujištění, že nejde o ten největší průšvih, ale také jako další důvod na sobě ještě zapracovat. V Žatci jsme totiž stále ještě měli většinu známých anebo aspoň humoru nakloněných diváků, kteří se přišli pobavit a nakonec třeba přece jen odcházeli i s nějakou tou přidanou hodnotou. Nicméně jaký podíl na tom všem měly naše výkony, dramaturgie a režie, těžko posoudit.

Je nás šest jako strun na kytaře a víme, že někdy umíme zahrát pěkný akord a někdy to trochu zaskřípe, ale co nás spojuje snad od první čtené zkoušky, je pokora. Nejsme Paco de Lucía, a rádi přijmeme poučení od chytřejších hlav. Chceme se ale přesto líbit, jinak se to ani nedá dělat! Příští týden jedeme do Loun. Tam budeme hrát před diváky i před porotou. Uslyšíme vox populi i vox dei. Jsme na to připraveni? Snad nebudeme plakat ani my, ani oni.