První máj v klášterní zoologické zahradě

Bertík se učí vozit děti (a zatím mu to moc nejde).

Vašek se má k světu (a už mu rostou růžky).

Koze se narodila tři kůzlata (a mají se taky k světu).

Věruška je zatím březí (a nějak podezřele se zná k Bertíkovi).

Joe Heller

Kurt Vonnegut
(originál zde)

Pravdivý příběh, čestné slovo:
Joseph Heller, slovutný a vtipný spisovatel,
nyní již mrtev,
a já jsme byli na večírku, který pořádal jeden miliardář
v New Yorku.

Řekl jsem: „Jak se cítíš, Joe,
když si uvědomíš, že tenhle chlápek
za včerejšek vydělal víc peněz
než tvůj román Hlava XXII
vydělal za celou historii?“
A Joe řekl: „Já mám něco, co on nikdy mít nemůže.“
A já jsem řekl: „Co to k sakru je, Joe?“
A Joe řekl: „Vědomí, že mám dost.“
To není špatný. Odpočívej v pokoji.

Čtyři svatby stačí, drahoušku

Už mi chybí opravdu jen ten pohřeb. Zjišťuju, že se věnuju tolika aktivitám, že bych musel být slavný ruský bohatýr Ilja Muromec, abych to stíhal. Patříte-li mezi mé přátele, odpusťte mi, že začnu používat Richardův zákon bezdůvodného odmítnutí. Je to jen pud sebezáchovy. Zítra mám oddat čtyři páry a nemám ještě napsanou řeč. Starou oprašovat nehodlám, opakování je pro mě na světském aranžmá církevní svátosti nepřijatelné, vlastní svatbu (vlastně všechny tři) s Věruškou bych tak nesnesl, tak proč se mstít na ostatních. Chybí mi inspirace. Většinou ji hledám v poesii. Jako osobní vklad jsem si sám sobě ustanovil překlad nějaké básně od autora, jenž má výročí v den svatby. Vycházelo mi to, ale 30. dubna z těch pro mě přeložitelných zemřel jen římský básník Lucanus, od nějž se zachovala jen historická báseň o občanské válce Caesara s Pompejem, a homosexuální básník A. E. Housman (před 75 lety), jehož básně zase nejsou na svatby vhodné (a oddávat páry stejného pohlaví zatím nemůžu, i když bych fakt chtěl). Výročí má ještě Václav Renč, jenž bude mít v listopadu 100. výročí narození.

Začíná mě něco napadat. Caesar přeci překročil Rubikon. A Václav Renč má krásné verše. Z nich se jistě vybere. Teď jsem narazil na jednu, která mi nalila krev do žil. O čem jiní píšou na 800 stranách, básník řekne pár řádky.

Hovor s nenarozeným

Ve člunku bezpečném jak rákosníček v sítí
tak tiše přebýváš a lačnost bytí
jen v lehkých poryvech se hlásí v tichu tvém
jak únorová země pod sněhem,
jak klíček pod hromádkou prsti zdviženou.

Ve člunku bezpečném jak ptačí domov vratký
se tiše kolébáš a vlahé oči matky,
tam do neznáma v sobě zahleděné,
jsou z téže látky jako bezejmenné
tvé dlouhé dny, jež hovoří jen s tmou.

Tvá matka! Němým ťukotem, tvým drobným jsoucnem
zajata celá, v pohřížení vroucném
už slyší dusot dní, jež po cestách,
té země cestách křivolakých jednou
tvůj život ponesou a k obzorům jej zvednou,
jež bolest její zná, i naděje, i strach.

Až vdechneš poprvé
vzduch země zkažený, a zvlněný
písněmi zvonů, hlasy žen a vichrů rameny,
až jasný pokřik dne ti tryskne do krve,
kéž srdce tvé jsouc dáno napospas
se z dobrých zřídel napije, jež vodou křestnou řinou
a z počátku a na všechen už čas
ať k nebi promlouvati začne řečí přímou!

Po svatbách ujedu tomu svému nenarozenému a jeho mamince na divadelní soustředění. Už se těším, až se jim vyznám pod májově zasněženou třešní!

Co milujeme, když milujeme

Gonzalo Rojas
(originál zde, hlasem nedávno zemřelého autora zde)

Co milujeme, když milujeme, můj Bože? Strašlivé světlo života
nebo světlo smrti? Co hledáme, co nalézáme, 
co máme na mysli pod slovem láska? Koho tím myslíme? 
Ženu s její hloubkou, jejími růžemi, jejími vulkány
nebo to rudé slunce mé zběsilé krve,
když do ní vstoupím až po kořen?

Nebo je to jen velká hra, ó Bože, a není žádné ženy
a žádného muže, je jen jedno tělo: to tvoje,
rozdělené do všech těch krásných hvězdiček na nebi, 
do těkajících tělísek viditelné věčnosti?

Umřu z toho, ó Bože, padnu v té válce,
v níž vylézají ze všech koutů a já jich nedokážu milovat
tři sta naráz, protože jsem souzený stále jedné,
té jedné, té jediné, kterou jsi mi přidělil tenkrát v ráji.

Paříž /15/

V našem putování po Paříži jsme spolu došli až k bráně hřbitova Pére Lachaise (poté, co jsme k ní hodinu předtím dojeli na kole). Byla to brána boční, spíš taková branka z ulice Réunion. Schody tam symbolicky mířily do nebe.

Jak už jsem jednou psal, jen jsme ty schody vyšli, z nebe nám přilétl plán hřbitova. Na takovém místě bylo snadné tomu uvěřit. Ovšem, jestli ten plán seslal náš anděl strážný, tak nám nepomohl, protože jsme od začátku bloudili.

Hledali jsme hrob Benjamina Constanta, protože tím by došlo k transcendentnímu propojení s Kadaní, ale zatím jsme našli náhodou jen hrob jakési hraběnky Mazarinové, rodiny Muratů a Samuela Hahnemanna, zakladatele homeopatie.

Cestou jsme šli kolem jakéhosi Poláka, který tesal čísi jméno zřejmě na nový hrob. Kolik asi stojí hrobové místo vedle Jima Morrisona, Victora Huga nebo Marcela Prousta?

Jak jsme tak bloudili, vyrostli nám před očima dvě nepřehlédnutelné hrobky. V jedné leží La Fontaine a v té druhé Molière.

Molière zemřel krátce po čtvrté repríze své poslední hry Zdravý nemocný, v níž hrál hlavní roli. Na jevišti dostal záchvat kašle a kašlal krev, ale odmítl přestat a dohrál hru až dokonce. Protože měl na sobě zelený oděv, od té doby se mezi herci říká, že jim zelená barva přináší neštěstí.

Molière nepřijal poslední svátosti, a tak neměl být pohřben na křesťanském hřbitově, ale jeho žena si vymohla pohřeb v noci na hřbitově sv. Eustacha. Kolovaly různé historky. Třeba ta, že farář od sv. Eustacha odmítl pohřbít hříšného komedianta do vysvěcené půdy a až když se král zeptal jak hluboko je vysvěcená a dostalo se mu odpovědi, že do 2,5 metru, nakázal mu vykopat prostě hlubší jámu. Kostem se pak nedostalo klidu, byly několikrát exhumovány a v roce 1817 údajně umístěny na hřbitov Pére Lachaise. Alespoň to tvrdil správce hřbitova Nicolas Frochot, který je prý získal spolu s ostatky La Fontaina. Je ale docela dost možné, že chtěl první správce nového hřbitova tomuto místu posledního odpočinku udělat reklamu.

Poklonil jsem se tedy možná kostem někoho jiného, někoho zcela bezvýznamného. Ale kdo je bezvýznamnější než komediant?

Mé dva životy

Věrušce

Hle, mám dva životy:
jeden si žiju sám
a v druhém – žiješ ty.
Ten první nestíhám,
s druhým mám trampoty,
a přesto rád je mám,
jsou to mé jistoty.

Óda na sukně (z Listů Amabedových)

Po těch pár posledních neveselých článcích bych měl radost ze začátku Velikonoc vyjádřit něčím příjemnějším. Mám totiž z jara za oknem opravdu dobrou náladu.

Hotentoti chodí zcela nazí: tato móda je zcela přirozená, nezdála se mi však ani slušná ani důmyslná. Hotentot je celkem nešťastník; nemá si více čeho přáti, neboť vidí svou Hotentotku z předu i ze zadu: kouzlo překážek mu chybí, není pro něho žádných dráždidel. Oděvy našich Indek, upravené k vyhrnování, svědčí o duchu mnohem vzdělanějším. Jsem přesvědčen, že moudrý Ind, jemuž vděčíme za vynalezení hry v šachy a vrchcáby, vymyslel též úpravu dam k našemu štěstí.

Brutalita včera a dnes (brzy ráno, teď odpoledne už jsme na sebe laskaví, večer uvidíme)

Zdeněk Barborka sestavil jednu báseň z krutostí Starého zákona. Nepamatuju si už název, ale co řádek, to ukrutnost, strohá, nebarokní ukrutnost. Kain zabil Abela, David zabil Uriáše,  aby mohl spát s jeho ženou, Jóab zabil Abnéra, Amnón znásilnil svou sestru Támar, Absolón zabil Amnóna – no, zpaměti toho moc dohromady nedám, ještěže jsem hrál Amnóna v Hellerově Bůh ví. Takových a podobných řádků byla v Barborkově básni celá řádka, několik stránek plných vražd, znásilnění a jiných brutalit.

V pátek jsem četl svoje básničky na Čajovém festivalu v Žatci, hlavně překlady, ale sem tam i něco vlastního. Největší úspěch jsem měl s Ringem volným, ten jsem četl, zatímco Věruška se červenala, dokonce dvakrát. Také jsem přečetl krátký epitaf za Jaromírem Hořcem. V sobotu jsme byli vedle té čajovny, kde se čtení konalo, v knihkupectví a tam jsem našel básnickou sbírku s názvem Dokumenty, autor Jaromír Hořec.

Když jsem to pak v sobotu odpoledne otevřel, docela vhodně jsem si před vigiliemi zabrečel. Ty básně totiž nejsou básně, oni jsou do té podoby jen upraveny, a jinak jsou to všechno dokumenty 20. století, protokoly, výpovědi, záznamy z výslechů, dopisy, deníky atd.

Jiříku, až jednou začneš učit dějepis na základní škole, rád bych se s tebou domluvil, že bychom s děckama z některé třídy udělali takové recitačně-dramatické vystoupení (hlavně tomu neříkejme tím strašným slovem projekt, i když pokud bys za to dostal příplatek, tak ustoupím) na základě těchto dvou děl (to Barborkovo snad získám přes jeho dceru Lucii, moji dávnou spolužačku). Když to budou zpaměti recitovat šesťáčci, získá to na síle. A vezmou si z toho víc než z hodin a ještě obohatí rodiče a možná že i další účastníky školních besídek.

Vy jste znám pod přezdívkou Železný Gustav?

Ano. Vězni mě nazývali Železný Gustav.

Vzpomínáte si na případ z podzimu 1939,
kdy byl zahrabán do země vykladač bible?

Ano. Jeden z nich byl zahrabán do země.
Byla vyhloubena jáma a on se do ní musel postavit
až po krk. Pak jámu zasypali.

A jak byl dál týrán?

Ostatní vězňové museli mu
vykonávat na hlavu svou potřebu.

Na čí příkaz?

Na můj příkaz. Tento způsob
byl v táboře Sachenhausen vyzkoušen častěji.

Vzpomínáte si, že byl na váš rozkaz zakopán do sněhu
šestnáctiletý mladík?
Ano, to se stalo.

Jak to s ním dopadlo?

Zemřel.

U každé básně je uveden vzadu v poznámkách zdroj. Zde jde o výpověď Gustava Sorgeho, z knihy SS v akci, str. 262. Jsou tam ale i mnohem děsivější obrazy a také lyričtější pasáže z dopisů či deníků.

Teplouš nad hrobem své platonické lásky

Mám rád teplouše a teplouši mají snad rádi mě. Někdy třeba až moc, což jim nezazlívám. Hranice určila příroda. Třeba až umřu, budu některému stát za básničku jako stál Moses Jackson za básničku A. E. Housmanovi.

(je uvedena pod jeho jménem přímo na wikipedii)

Protože jsem tě měl rád
víc, než se na přátele patří,
vzbouřil ses a já slíbil,
že už tě nebudu chtít spatřit.

Mezi námi stál celý svět,
ty jsi se rozletěl a já se stáh';
Sbohem, řekl jsi, zapomeň na mě.
Jistě, řekl jsem, neměj strach.

Teď, když se hlávky jetele
tam, kde máš hrob, boří do písku,
a žádný jiný květ tu neruší
zelený záhon trojlístků,

zastav se u toho kamene,
nad nímž by puklo srdce milencovo,
a věz, že ten, kdo tě miloval,
jen zázrakem dodržel své slovo.

Žízeň naší chudoby (z Listů Amabedových)

Dočetl jsem Listy Amabedovy. Docela tradičně se četbou heretických knih trefuji do křesťanských svátků a kupodivu to neotřásá mou vírou, jen ji to tak nějak defloruje.

Voltairův poměrně neznámý román v dopisech (ani francouzská wikipedie jej jako heslo nezná, nicméně text otiskuje jako wikisource) je příběhem indických milenců Amabeda a Adaty, kteří se dostanou do milé společnosti dominikánského kněze. Ten je vezme do portugalské kolonie v Indii, kde je nechá zatknout a jako jeden z inkvizitorů pak Adatu ve vězení znásilní. Adata si stěžuje u portugalského místokrále a ten pošle všechny k církevnímu soudu do Říma, kde pak oba indičtí snoubenci poznávají taje křesťanství. Samozřejmě to Voltairovi poskytovalo skvělou příležitost k třeskuté kritice církevních nešvarů. Vyjímám dvě ukázky.

Františkán, který putuje s našimi hrdiny na lodi z Indie do Lisabonu, se při mezipřistání někde v Africe opije spolu s námořníky a dalším mnichem v krčmě a pak se s nimi porve o vnady Adatiny služky. Když se ho pak Amabed ptá, jak může jako mnich toužit po ženské, když složil slib čistoty, dostane se mu odpovědi:

„Je pravda, že jsem učinil takový slib, ale kdybych slíbil, že mi nebude krev obíhat v žilách a že mé nehty neporostou, připustíte, že bych nemohl splnit tento slib. Místo, aby nás nechali přísahat, že budeme cudnými, měli by nás donutit takovými býti a dát všechny mnichy vyklestit. Dokud má pták peří, lítá; jediný prostředek, jak přinutit jelena, aby neběhal, je usekati mu nohy. Buďte ujištěn, že kněží, tak zdravím kypící jako já, nemající žen, oddávají se proti své vůli výstřednostem hnusným přírodě, po čemž jdou sloužiti svaté obřady.“

Když se Amabed v Římě pídí po důvodu, proč se realita tolik liší od náboženství křesťanů, je mu vysvětleno, že chudoba je právě tolik, kolik je člověku nezbytno, a když bylo prvním křesťanům nezbytno pouze pár drobných, dnes (myšleno zač. 16. stol.) je nutné oplývati penězi, aby se uspokojily všechny naše rozličné potřeby. A dogmata církev vydává podle svých potřeb proto, že Kristus nikdy nic nenapsal, protože to asi neuměl, kdežto my to umíme, a tak vydáváme nařízení a vyhlášky, které nám plní pokladnici, aby uhasily žízeň naší chudoby. Něco mi to připomíná.

Taky jsem si připomněl Machiavelliho Mandragoru, o níž se Voltaire zmiňuje v Šestnáctém listě Amabedově. Neváhal jsem obohatit o tuto informaci obecné vědomí (totiž anglickou wikipedii). A při té příležitosti jsem zjistil, že roli Kallimacha, kterou jsem měl tu čest před pár lety hrát, hrál třicet let přede mnou v New Yorku kolega Tom Hanks.

Tátova douška

Hříšně málokdy bulím,
ale když si vzpomenu
na tu noc, kdy už uložený
pod motelovou parodii na přirývku
snažil jsem se usnout
nad stránkami Cizince,
který hledá byt,
když tu náhle mi zazvonil telefon
a v něm mi Ivanka s pláčem sdělila,
že táta umřel,
vždycky se spolehlivě rozbrečím.
Pode mnou na palandě ležel kamarád,
jenž už přišel o tátu i o mámu,
a tak vím, že ta jeho soustrast
byla víc než upřímná.
Šel jsem se projít
a na tom prázdném parkovišti,
za kterým chrápala ubytovna
plná apoštolů, jsem začal chápat
pocity Krista na Olivetské hoře.
Zbytek noci se mnou probděla Věruška.
Mohl jsem se o ni opřít
i v následujících dnech,
kdy jsem musel nevyspalý
předstírat zaujatost památkami anglického venkova,
aby klienti nic nepoznali.
Jsem ale vděčný, že jsem jel jako průvodce,
a ne jako pouhý účastník zájezdu.
Řidičům jsem to druhý den řekl
a obzvlášť jeden z nich mi pak
dodával krev do žil jako chlap chlapovi.
Je dobré, když se chlap občas vybrečí.
Děkuju Alenko, žes mi připomněla,
že je to dneska už tři roky.

Vše, co potřebujeme k životu

Včera ráno jsem se probudil s myslitelským výrazem v obličeji. Když se mě Věruška, která vstává o pár minut dřív, od zrcadla zeptala, na co tak úporně myslím, odpověď zněla: „Na kokosovník. Chybí mi kokosovník. Chtěl bych mít tak čtyři, abychom byli svobodní a šťastní.“

Takhle nějak vypadají symptomy slabé mrtvičky, řekla si Věruška a začala se o mě bát. Podívala se na mě ovšem vyčítavě, jako by chtěla říct, jestli mi ke štěstí nestačí ona s bříškem jako kokosový ořech. Tyto vnitřní duševní pochody shrnula do otázky: „Co to meleš?“

„Kokosovník dává mléko na uhašení žízně a to mléko se dá i zkvasit na kokosové víno. Kokosovník dává dužninu na uhašení hladu, která se navíc dá usušit a neztrácí na výživnosti. Kokosovník dává listy a vlákno z kůry ořechů na oděv. Listy kokosovníku poskytují stín na slunci a z kmenového dřeva lze postavit příbytek či odolný most. Z listů lze vyrobit košťata, kartáče, vějíře, koše na vodu a další praktické věci. Když se usuší a spálí, získá se nehašené vápno. Rozpůlená skořápka dá dvě nádoby na polévky či nápoje, ale slouží i jako hudební nástroj. Sušené skořápky se dají použít jako dřevěné uhlí na zátop. Z kokosového ořechu lze samozřejmě vylisovat kvalitní olej a odpadem zbylým po lisování lze krmit dobytek.“

Základ pro tuto přednášku mi poskytla jedna jediná věta z Voltairových Listů Amabedových. Indický duchovní Shastasid v jednom dopise svému žáku Amabedovi píše o Evropanech, že obývají chudé krajiny, kde nemají žádnou bavlnu, žádný porcelán a jimž bůh odepřel kokosovník, jenž stíní, hostí, odívá, živí a napájí děti Brahmovy; znají jen jakýs nápoj, který je zbavuje rozumu: jich pravým božstvem je zlato, toho boha chodí hledati na druhý konec světa.

„Dneska se zase uvidíme až večer po práci. Kup cestou domů chleba a neber si už svetr, bude tam vedro. Tak ahoj. Miluju tě.“

V sanskrtu se kokosovníku říká kalpa vrikša a znamená to „strom, který dává vše potřebné k životu“. Ve srovnání s plnými hypermarkety nepotřebných sraček je to kopanec do koulí evropské civilizace.

„Já tebe taky, lásko.“

Kostel sv. Pračlověka

Bysterský kostel je dominanta, kterou nelze přehlédnout při příjezdu z jakékoli strany. Krom toho, že je údajně nejstarším poutním místěm Panny Marie Karmelské u nás, je to také jeden z mála venkovských kostelů, který si zahrál hlavní roli ve filmu. Místní pan farář P. Matras nás pustil dovnitř, povídali jsme si o dětech v kostele, o výuce nábožentsví a dalších věcech, a pak jsme mohli spatři ta místa, která si zahrála ve filmu Všichni dobří rodáci.

 

Mě z nich zaujal nejvíc kůr, protože tím vlastně celý film začíná a málokdo pochytí přesný text  písně, která se z něj pod taktovkou varhaníka Otčenáše (Vlastimila Brodského) line.

Tady je:
Přešly miliony let
od těch dob, kdy vznikal svět,
přišel z dálek nesmírných
z mlhovin vesmírných.
Tomu světu dala život voda zvířená,
buňka k buňce, vznikla flóra a s ní zvířena,
z opice, z opice
pračlověk se vyklubal,
zrodil se, zrodil se,
pánem přírody se stal
A co dál a co dál a co bylo dál?
Člověk vstříc šel dějinám,
kráčel hrdě, nebyl sám,
potkal válku, dostal zlost
a pak řekl dost.
Řekl dost, řekl dost a co bylo dál?
Rudá vojska od východu
na svých tancích přišla k nám,
dík za mír a za svobodu
tisíceré díky vám,
za Beneše za Stalina
za Beneše za Stalina
kupředu jen dál, jen dál, jen dál.
(Otčenáš spatří faráře)
Chválu vzdejme, ó křesťané,
nejsvětější Matce Páně,
pějme vroucně nebes Kněžně,
vzývejme ji všichni něžně.
Maria, Maria, denice vítězná...

Všechno konec má a jelito dva

Letos zahrajeme Pašije naposledy tak, jak se za těch šest let ustálily. Nikdo neví, co bude za rok, ale z konstelací hvězd se dá vyčíst, co nebude. V Kadani nebudou Pašije, jaké byly doposud, možná nebudou vůbec. Nabízí se bilancování.

Když budu citovat Špínova pratchána, pašijové hry patřily k velkým divadelním slavnostem, které se opakovaly po desítky let, formovaly staletí, slavnostem, jichž se zúčastňoval celý kraj, byly očekávanou událostí, v nichž působily desítky herců… diváků měly tisíce, dekoraci tvořila i okolní krajina nebo architektura městečka, kostýmy se po desítky let uchovávaly, zdokonalovaly…

Snažili jsme se po těch pět let a letos po šesté na tuhle tradici navázat a zahrát ji zase po svém, vložit do ní stesky a naděje současnosti. První dva roky to bylo statické divadlo s vypravěčem, které mělo být svátečním protipólem vánočního Betléma. Začínalo poslední večeří a končilo zmrtvýchvstáním. Pak mě potkala životní krize a rozhodl jsem se představení zdynamizovat, odvrhnout postavu vypravěče a naopak přidat postavu našeptavače. Začíná se mytím apoštolských nohou a končí se ukřižováním. Měl jsem štěstí, že jsem pro roli onoho Lucifera nalezl Zdeňka Turka, profíka, který se s tou rolí od začátku mazlí.

I na to „ochotnické herectví“ se musíme podívat v některých případech jinak: představitel Krista nebo herečka Matky Marie hráli své postavy léta, třeba i celý život… Představte si herce, který řadu let vždy znovu – jednou za čas, o největší události kraje – obnovuje tutéž postavu… Tady asi nevystačíme s ustálenou představou o naivním a primitivním herectví. Kterýpak profesionál se může takhle sžít se svou rolí? píše Jan Kopecký.

To každoroční vžívání se do jisté role se dá v Kadani najít spíš na slavnosti Císařského dne, v Pašijích se role měnily a žádný z herců nezůstal té své věrný po celých šest let. Je zvláštní, že největší fluktuaci zažila role Krista – letos bude už čtvrtý. Naopak od třetího ročníku (tedy od vzniku své role) se drží svého kopyta výše zmíněný Zdeněk Turek. Zahrát si párkrát přijel i Špína z Prahy. Dnes tedy začíná poslední šňůra sehraných mučitelů i mučedníků – jestli se jednou vrátíme ve stejné sestavě nebo se hra přerodí zase do něčeho o trochu jiného, netuším. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a rozhodně se k Pašijím vrátím. Nebo se spíš vrátí ony ke mně. Já tu jednou nebudu, kalvárie byla, je a bude po všechny věky věků. Amen.