Věděli jste, že...

... Miroslav Tyrš, zakladatel českého tělovýchovného hnutí Sokol, se narodil v německé rodině?

Návrat z Moravy a jižních Čech jsem v pátek třináctého mohl oslavit publikováním 25. článku v Did you know... sekci na anglické wikipedii.

O výsledcích našeho pátrání po Vladimíru Tomanovi budu psát v některém z dalších článků, ale můžu prozradit, že i nás ty výsledky překvapily. Tátovu korespondenci jsem také ukořistil a k tomu i náčrt poměrně hluboko do historie jdoucího rodokmenu tzv. pardubické větve Losenických. Brzy vzpomenu také Zahradníčka, ale i Josefa Floriana nebo Hostovského. Nejkrásnější chvíle dovolené nám ale darovala naše Julinka.

Filosofie mé lásky

Inspirován básní Percy Bysshe Shelleyho toto vyznání věnuji Věrušce a Julince.

Potoky s řekou, řeky s mořem,
vše se v nekonečném kruhu
stále mísí, přírodě se koře,
a lne k sobě pevně jak druh k druhu.
Luna s nocí, hory s nebem
snoubí se jako jikry s mlíčím
a já se vyznávám, že nebýt tebe,
nebyl bych vlastně vůbec ničím.

Jako z těch jiker a toho mlíčí
zrodí se potěr na dně vody,
z každého spojení tu něco vzklíčí:
obraz či vztah či přímo plody.
I my jsme se stali ze dvou třemi,
kruhu se dotkla první tečna.
Až smísíme se s matkou Zemí,
dotkneme se snad Nekonečna?

Foto: Romana Síbr

Vladimír Toman - pátrání pokračuje

Zítra jedeme směr Soběslav a Třebíč. Do Soběslavi pro tátovu korespondenci z vojny, do Třebíče po stopách dr. Vladimíra Tomana, kterého jsme na více než rok opustili, ale nezapomněli jsme na něj. Dokonce jsme našli jeden pramen k poznání jeho života už i mimo vlastněnou korespondenci.

V publikácii Prof. Dr. Karola Lányiho, vydaném v Bratislave v roku 1933, čítame: Dňa 4. 6. 1922 na zjazde kultúrnych pracovníkov v Prešove sa prihlásili k výzve „Osvedčujem sa, že s bojom proti alkoholizmu a s odalkoholizovaním Slovenska súhlasím a túto prácu budem podporovať“ prví dvaja obyvatelia Kremnice Jaroslav Kejzlar, riaditeľ meštianskej školy v Kremnici, neskouší člen československého abstinentského zväzu a Dr. Vladimír Toman, profesor reálky v Kremnici.

Ano, i z jiného zdroje víme, že dr. Vladimír Toman, narozený 23. listopadu 1887 v Dolních Vilímovicích u Třebíče, působil po prostějovské reálce (1914 – 1920) ve slovenské Kremnici a nakonec v Brně. Teď už víme i to, že moc nepil.

Brno jako vytoužené bydliště měl i jiný rodák od Třebíče, z Mastníka, vesničky kousek od Dolních Vilímovic, kam bychom se také rádi chtěli podívat. O osudech Jana Zahradníčka (který měl stejného patrona jako já, Jana Zlatoústého) jsem dnes zhlédl dokument očima jeho ženy a musím říct, že v pasáži o otrávě jeho dvou krásných dcer muchomůrkou zelenou v době, když byl básník s chromou páteří a srdečními potížemi na dlouhá léta uvězněn bolševikem, mi vytryskly slzy jako koňské hrachy!

 Jestli někdo v Dolních Vilímovicích bude pamatovat rod Tomanů nebo jestli tam dokonce rod žije v dalších pokoleních, to je pro nás teď velká neznámá. Věříme, že budeme úspěšnější než při pátrání po Marii, i když už to nás naplnilo neuvěřitelnými pocity odhalení roušky tajemství.  A těšíme se, že se podělíme. Snad nás to pohne i k publikování dalších dopisů.

Slavný Julča

Zašel jsem si dnes s Julinkou na poštu a jediné doporučené psaní obsahovalo životopisnou črtu o Juliu Fučíkovi od Mojmíra Grygara s názvem Žil jsem pro radost. Trochu sprchlo, a tak jsem se na Pohodě pod stříškou začetl. Jedna epizoda z Fučíkova dětství mě nemohla nechat chladným.

Malý Julek totiž díky tatínkovi, který zpíval na scéně Švandova divadla  na Smíchově, dostal příležitost zahrát si v několika dětských rolích. První rolí byl princ v pohádce Princezna Popelka neboli Křišťálový pantoflíček – na konci vystoupení vyšel (ještě ani ne tříletý) z vajíčka, do něhož jej zaklela čarodějnice, a přestože ani nic neřekl, získal si publikum, které po něm chtělo i autogram (a dočkalo se řady křížků). Pak přišly další role, jejichž svědectví přinášejí fotografie „slavného Julči“ v Meziaktí smíchovských divadel. Když se rodina Fučíků přestěhovala do Plzně, Julča získal další angažmá v místním městském divadle a tatínek mu vedl album s fotografiemi a výstřižky z novin.

Nejslavnější role byla role Malého lorda Cedrika ve hře podle románu Frances Hodgson Burnettové. S ní sklidil úspěch dokonce v zahraničí. Český krajanský spolek uspořádal představení v Berlíně, kde za skvělý výkon sklidil bouřlivý potlesk a diváci jej zahrnuli květinami.

O třicet let později byl Fučík v Berlíně popraven. Není od věci si v této souvislosti připomenout poslední slova Reportáže:

Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!

Marie Pujmanová v průvodním slově na záložce obálky píše:
Každá lidská bytost má ústřední vřeteno, na které se navíjí všechno co cítí, myslí, chová, prožívá. U Julia Fučíka to byla komunistická víra. Za ni dýchal a pro ni umřel...
Bohužel.

V týdnu mi došlo už i kritické vydání Reportáže, mnohé otázky už mi zodpovědělo, mnohé zase naopak vyvolalo. Ale o tom zase jindy.

Čeští buditelé Friedrich Emmanuel Tiersch a Adalbert Fingerhut

Sokolové se slétli v Praze a i bez spartakiádní masáže jich bylo obdivuhodně hodně. Vážím si Sokola a rád poslouchám babičku, když vypráví o posledním předspartakiádním sletu v roce 1948. Protože sám jsem tak trochu chabrus, uctil jsem 150. výročí založení naší nejvýznamnější sportovní organizace sepsáním článku o Miroslavu Tyršovi na anglickou wikipedii. Pokud se poštěstí  a ocitne se na titulní straně wikipedie (pravidla se zpřísňují, ale existenci Miroslava Tyrše naštěstí potvrdila i Knihovna amerického kongresu i Německá národní knihovna), bude to můj 25. článek v oddělení Did you know…? Věrušce jsem tak trochu slíbil, že jestli dostanu medaili, tak už toho nechám, ale když na anglické wikipedii ještě tolik důležitých hesel chybí! Vojta Náprstek, rozený Adalbert Fingerhut (což jsem ovšem do anglické verze musel připsat), je čestnou výjimkou.

Kdybych psal otázku na českou wikipedii, zeptal bych se na něco jiného (na anglické se ptám, zda věděli, že zakladatel české národní tělovýchovné jednoty byl rodem Němec):

Věděli jste, že Tyršovo jméno je třetí nejčastěji užité vlastní jméno v názvech českých ulic? A věděli byste ty dvě osobnosti, které Tyrše trumfují? Poradím: Fučík to není!

Prostě někam

„Nezáleží mi na tom kam,“ řekla Alenka
„Potom ale nezáleží ani na tom, kudy se vydáš,“ odpověděla kočka.
„… hlavně abych se dostala prostě někam,“ dodala Alenka na vysvětlenou.

Má postel je jako malá loďka,
na které spolu můžem potkat
třeba i pana Carrolla
– stačí jen správně zavolat!

Bude nám s tváří pomatence
vyprávět příběh o Alence,
jak spadla do králičí nory
a potkala tam různé tvory,
a podle toho, co tam vypila,
se buď zvětšila nebo zmenšila.

Pak půjdeš s Alenkou prostě někam
a budeš zvědavá, jestli vás nechám.

Rád bych šel s vámi, ale vím,
že někam prostě nepatřím.

Přesně před 150 lety v Oxfordu na ostrůvku pod jedním mostem přes řeku Temži, které ale obyvatelé univerzitního města říkají zásadně Isis, nastoupilo na loďku pět postav: tři malé dívky, sestry a dva muži – Reverend Duckworth (ten to celé odvesloval, inu hoden kachního života) a Charles Dodgson. Prostřední z obou dívek, která před dvěma měsíci dovršila deset let, požádala pana Dodgsona, aby sestrám vyprávěl nějakou pěknou pohádku. Příběh, který si třicetiletý muž vymýšlel, dívky zaujal natolik, že po něm chtěly, aby jej sepsal. Až po více než dvou letech čekání, přinesl Dodgson Alence, dívce, která stála u zrodu pohádky, rukopis s názvem Alice's Adventures Under Ground neboli Alenčina dobrodružství pod zemí jako dárek k Vánocům. 

O rok později vyšla kniha s rozšířeným obsahem pod názvem Alenčina dobrodružství v říši divů. Moje oblíbená dětská knížka s ilustracemi Markéty Prachatické. Když jsem pak na gymnáziu začal sám tvořit, míval jsem v Lounech ve sklepě na nočním stolku pro inspiraci tuhle fotku vystřiženou z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí, nalepenou na kartonu a ostřiženou dědovou vlnkovou krájčekou na fotky.

Jsem zvědav na Julinčina dobrodružství, už teď ale vím, že do její vnitřní fantazie se jen tak nedostanu.

Veliký mrtvý

4. července před sto lety se narodil Kamil Bednář, básník. Znal jsem jej z různých vzpomínek dalších básníků, ale jeho básně jsem neznal. Až včera jsem si přečetl několik opravdu velkých básní tohoto autora. Jsem rád, že je okurková sezóna a soběpisník čtu opravdu teď téměř pouze já sám. Setkání s Bednářem je totiž intimní setkání. Psal básně, které jsem vždycky chtěl psát, snažil jsem se o to, ale už dlouho jsem žádný z těch pokusů nenapsal. Básně vážné jako vagón odvážející Židy do koncentráku a lehké jako seno v Ježíškově kolébce. Dlouho jsem žádnou takovou ani nepotkal. Básně, jaké uměl psát Vladimír Holan.

Četl jsem si Bednářovy básně ve vaně, až mi úplně vystydla voda a zfialověly rty. Ještě nahý (jakoby ve shodě s básníkovým „nahým člověkem“ z jeho Slova k mladým) jsem chtěl Věrušce přečíst báseň Dobytí Jeruzaléma. Jenže jsem došel k pasáži, kde zoufalá hladová žena v obleženém městě hledí na záda těch, kteří jí uloupili úplně všechno.

… A v pominutí smyslů
(řeč se mi vzpouzí, mám-li o tom vyprávět)
uchopila chlapečka, svého chlapečka,
pro něhož neměla mléko v prsech…

a hlas mi z jazyka zmizel přesně ve chvíli, kdy mi Věruška ucpala ústa. Co v básni následuje, předčilo mé představy o krutosti.

Bednář se v 50. letech musel odmlčet. Chtěl být mostem mezi všemi českými básníky, tak jsem ho poznal a psal jsem tu o jeho redakci Almanachu Kmene 1948, v němž žasnete nad svobodou, jaká tehdy ještě chvíli panovala. Dopanovala a na hrad králů dosedl truhlář, jak o tom Bednář píše v jedné (ironicky oslavné) básni. V 60. letech trávil každé léto v chatce u Mělníka, tam tvořil, psal a překládal. To je i můj sen! Čím dříve tím lépe, nechci čekat na důchod.

Jako zastydlého obhájce pravosti RKZ mě překvapil i Bednářův příspěvek do diskuse z roku 1969.

Bednář mi zprostředkoval i vzácné setkání s tátou. Báseň Veliký mrtvý napsal bezprostředně po smrti svého otce. Je dlouhá jako pohřební průvod. Nejsilněji na mě působily verše z 2. oddílu.

Otec… Snad je to on, kdo dává růsti víře,
že žije Bůh, když hvězda padá do arkýře
a venku nad sadem se luna rozpění,
až duše pokleká a v tichém zachvění
pocítí sladkou duši Otce nejvyššího?
…
Ó, zastav se, přelude můj, a promluv ke mně!
Jsem také smrtelný, také mne sevře země,
až sytý marnosti já touhy nožem svým
snů poslední šev přetnu, křivdy napravím?

Báseň Zdálo se mi je záznamem snu, který se básníkovi zdál o mnoho let později, snu, který byl jakoby znamením od otce, zatím nepochopeným. Mně se nedávno zdálo, jak jsem v Soběslavi hledal v dědově knihovně tátovy dopisy z vojny. Vím, že tam jsou, četl jsem jich pár tajně ještě v době, kdy táta s dědou žili. A pořád mám pocit, že se mohly ztratit. V tom snu jsem nacházel v knihovně samé zajímavé knihy, byly se mnou sestry i tety a já měl pocit, že ty dopisy musím ukrást, aby to teta neviděla. Ten pocit mám tak trochu i teď, když se do Soběslavi chceme příští týden vypravit a já chci tetu poprosit, jestli smím do dědovy ložnice...

Tancovala jehla s nití

K následující básni mě inspirovala jedna polská básnička (miluju to ł, které jsem do české verze nemohl dát).

Tančí takhle jehla s nití,
jehla ráda, nit se štítí:

tanec že prý není pro ni,
div, že slzu neuroní.

Já tě v tanci povedu,
ty mě pouze následuj!

Jehla vpravo, nitka vlevo.
No vidíš, že nejsi dřevo!

Jehla štychem, nitka uchem.
Vidíš, je to jednoduché!

Pan Náprstek v kapele
hraje sólo veselé.

Polka, kvapík, krok sun krok,
potom valčík. Pozor cvok!

Tanec, že prý není pro nit?
Pro nic za nic jen se honit?

Nevoněl jí, už jí voní,
podívejte, jak se honí!

A že není to nit běžná,
jde z ní trochu cítit režná.

Hleďme jehlu – džentlmena,
jak ji hledá v kupce sena.

A už jsou zas v jednom kole,
nahoře a zase dole
(nit už radši na kofole).

Celý večer tančily,
až pyžámko ušily.

Ať se pěkně vyspinká
v tom pyžámku Julinka!

Půlminutka života k dobru

Časové znamení oznámí 01:59:60!!! Tedy slovy jedna hodina, padesát devět minut a šedesát vteřin. Vteřinu poté může začít odbíjet druhá hodina ranní. Nesmysl? Naopak, zítra, 1. července 2012 tomu tak bude! Jako už pětadvacetkrát od roku 1972. Neboli my všichni, kteří jsme se narodili po 30. červnu 1972 jsme dostali až 25 vteřin života k dobru! 

Měření času mě vždycky bavilo! Na gymnáziu jsem při dějepise s oblibou kladl otázku:

Co se stalo v Čechách 10. ledna 1584?
a) Rudolf II. se přestěhoval z Vídně do Prahy
b) v Mikulově vypukl požár tak veliký, že dým viděli i obyvatelé Brna
c) celkem nic zajímavého, co by stálo za záznam
d) vůbec nic

Třída se poté rozmyslela a pak se hlásili ti, kteří si tipli a, b, c, d – nejvíce mělo zpravidla áčko a céčko, trochu béčko a jen troufalci a historičtí drzouni se přihlásili na déčko. Troufalci a drzouni měli pravdu. Reformou kalendáře se podle mandátu Rudolfa II. přeskočilo deset dní v roce a po 6. byl ihned 17. leden. A pak teprve jsem vysvětlil rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem.

Letos máme přestupný rok. Málokdo ale ví, že je přestupný dvakrát (podobně jako rok 2008, ale na rozdíl třeba od roku 2004). Krom 29. února, tedy 86400 vteřin navíc se zítra po půlnoci přidá ještě 86401. vteřina, a to proto, že Zeměkoule brzdí a den se tím prodlužuje (přibližně o 1,4 milisekund za století). To vše je ale z astronomického hlediska nepravidelné, a tak se čas rovněž vyrovnává nepravidelně, za posledních 40 let tedy v různých intervalech pětadvacetkrát.

V této souvislosti jsem nedávno přemýšlel, že bych vytvořil stránku, která by člověku spočítala všechna jeho skvělá jubilea, jako například, který den je na světě přesně 10.000 dnů, ve kterou hodinu třeba 500.000 hodin (milionu se dožije málokdo), ve kterou minutu oslaví 10.000.000 minut na světě a pro fajnšmekry by mohla být zajímavá i oslava miliardy vteřin pozemské existence (to už mám šest let za sebou). Nejde tak ano o nás samotné, ale spíš o naše blízké – přinést manželce kytičku v tu správnou hodinu s proslovem, že už dvě stě tisíc hodin zdobí tuhle planetu, je myslím skvělá příležitost, jak se zbavit alespoň pro ten den umývání nádobí. Já jsem všechna kloudná výročí, výdení, výhodní, výminutí i vývteřiní celkem obstojně promeškal – takže až téměř za čtyři a půl roku budu moct Věrušce popřát ke čtvrtmilionu hodin na světě. Já letos těsně před Vánoci oslavím 20 milionů minut! A co vy? K výpočtu využijte tuhle stránku – ta moje zamýšlená měla právě sama vypočítat ona jubilea, z této si je musíte ještě dopočítat sami. Nakonec jsem ještě našel stránku, kde se to s trochou píle vypočítat dá. Došel jsem tedy třeba k tomu, že 21. května přesně v 9:00 ráno bude Julinka na světě svůj první milion minut. Nicméně pochybuji, že mají ve svých výpočtech zohlednených těch 25 vteřin k dobru.

A k čemu těch pár vteřin (do konce života možná třeba až minutu) využít? No, asi k dobru!

Ukolébavka (nejen) pro dospělé

Před sto lety zemřel Josef Václav Sládek, spisovatel, kterého si moc vážím a trochu se stydím, že jsem nedokázal k jeho výročí připravit heslo s jeho jménem na anglickou wikipedii, kde neodpustitelně chybí. Snad to o prázdninách budu moct napravit. Sládkovy verše jsem vnímal už jako dítě, ale sílu jeho dětské poesie jsem pochopil až v dospělosti. Takhle uvedl svůj Zlatý máj:

Ty písně tady dávám ti, mé dítě,

v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.

Když byla’s plna štěstí, plna zdraví

a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.

V čas, který neznal žití stránku stinnou;

ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.

Kdy byla’s jako letní slunko vřelá

a jako květ a jako děcko celá.

Kdy sestrou začala ti býti matka

a tys jí šveholila slova sladká.

A otec tvůj, by ku práci se sílil,

v noci, kdy spala’s, nad tebou se chýlil.

Těch slunečných i teskných písní řadu

psal otec tvůj už v chmurném listopadu,

kdy pustnul sad, strom dávno přestal kvésti

a ty jsi byla celé jeho štěstí –

Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,

a v žití šťastna buď – ó šťastná, šťastná!

V PRAZE, 1886 v den po sv. Alžbětě.

Nu, Sládkovi se Helenka narodila, když mu bylo 34, já měl Julinku v šestatřiceti. Jde na mě tedy taky podzim života, sad kolem pustne a strom už dává jen svraštělé plody. Zkusím dnes tedy alespoň mírně nestandardní ukolébavku, kterou po Sládkově vzoru věnuji své dceři Julii a s ní všem dobrým dětem a jejich skvělým rodičům.

Tatínek hartusí,

že dítě spát musí!

Maminka hubuje,

že ještě vzhůru je!

A dítě? Veselo

klepe si na čelo:

Teď že bych měla spát,

když si chci nejvíc hrát?

Tatínek usíná

nad lahví od vína.

Maminka umdlívá

nad flaškou od piva.

A dítě? Vesele

utíká z postele

a kope do míče:

Dobrou noc, rodiče!

V jedné práci jsem našel úryvky z dopisů J. V. Sládka Juliu Zeyerovi:

16. 4. 1881: „Mé roztomilé dítě tahá mámu za vlasy a je velmi veselé, neboť snědlo dva talíře polívky a je na nejlepší cestě spolknout poslední ‚Osvětu‘ s kritikou p. Schulze, což bych mu neradil. (…) Mezi svými čtyřmi stěnami jsme šťastni, velmi šťastni a Bůh to jen všechno zaplať mé ženě! –“

30. 11. 1883: „Héla začíná mi dělat radost svou rozvážností a měkkostí. Mnoho dobrého jí ve světě nekyne; ale ať jen zachová dobré srdce a pak se už tím životem nějak propláče. Je to lépe než být tvrdým.“

16. 4. 1884: „Nového není nic. Jen Héla se ptá, kdy přijde už pan Zajej. Má v dobré paměti Tvé bonbony. Chce mít pořád bratříčka a každý večer dává vráně cukr za okno. (…) Teď už všechno spí. Héla pacičku na peřině. Já jdu také spat.“

Já jdu také spat.

A dítě?

 

 

 

Apríl! Dneska po očkování spinká jako zabitá, tyhle fotky jsou už pár dní staré a Julinka možná jednou bude chtít, abych je smazal.

Reportáž psaná na procházce III

Než mi dojde objednaná literatura, listuju si v Pamětech Václava Černého.

Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil… A závěrem dnes ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouze zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu dokonce německé soudruhy, uteklé na Rus. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou(?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? – co jsem vždy cítil na jeho omluvu.

O 150 stránek dále se Václav Černý ptá:

Kolik tisíc máme v naší zemi Gottwaldových náměstí? Náměstí Stalinových? Leninových? Velké Říjnové revoluce? Rudé armády? Ulic (škol, soch, bust, poštovních známek) Fučíkových? Zdeňka Nejedlého?...

Divil byste se asi, pane profesore, ale i dnes je v Čechách ještě (podle nedávného článku v Lidových novinách) 66 Fučíkových ulic. K 1. červenci 2012 tedy už jen 65, neboť ta kadaňská se bude jmenovat ulice Václava Havla.

Rok

Když mi byl rok, po celém Hongkongu napadl sníh – od té doby dodnes neviděli tamější obyvatelé ani vločku. Když byl rok Věrušce, bohové probudili Uluru, posvátnou horu australských domorodců, zemětřesením o síle 5,6 stupňů Richterovy škály – od té doby seismografy ve střední Austrálii zemětřesení nezaznamenaly. Dnes je rok naší Julince. V Bhútánu lehl během předchozích dvou dnů popelem jeden z nejstarších klášterů-pevností ve Wangdue Phodrang. Král a vláda přemýšlí, že by se tyto stavby zvané dzongy, napříště nestavěly ze dřeva, jak bylo doposud zvykem, a že by zřejmě i rekonstrukce vyhořelého dzongu z r. 1638 mohla být provedena z jiného materiálu. Volal jsem bhútánskému ministrovi kultury Mindžurovi Dordžimu a ujistil jsem ho, že se může spolehnout, že žádný další požár klášterům nehrozí, ať upustí od všech betonových a plastových náhražek a nedělá z každé pevnosti deset nových únikových východů, když byly stavěny tak, aby do nich byla jen jedna přístupová cesta – vždyť přeci ještě nejste v Evropské unii! apeloval jsem na zachování zdravého buddhistického rozumu. Chtěl k telefonu Julinku, která mu ovšem řekla jen „táta“. Myslím ale, že to ministra obměkčilo, neboť je náš návrh na pořadu jednání vlády již příští týden. Myslím, že  Bhútán, jediná země na světě, kde si vláda více váží hrubého národního štěstí než hrubého domácího produktu, jistě vezme naši výzvu vážně. Julinka to za pár desítek let zajede zkontrolovat.

Ano, Julinka oslovila bhútánského ministra kultury (a vnitra, abych mu neubral na vážnosti, v Bhútánu to mají trochu jinak) „táta“. Oslovuje tak mne, maminku, babičky, dědu, prostě všechny včetně vybraných kolemjdoucích. Před pár měsíci dokázala artikulovaně pronést máma, nicméně bylo vidět, že si s tím nic nespojila a jen opakovala naše urputně přeříkávané slovo. Přesto Věrušku i mě zarazilo a mrzelo, že na tyto dvě slabiky časem zapomněla a napříště se všechny lidské bytosti staly tátou. Když jsme požadovali specifikaci a předstírali, že nevíme, na koho mluví, já jsem zůstal prostý táta a Věruška byla táta brm brm, neboli ten táta, který dává mlíčko. Před týdnem jsem tomu přišel na kloub: Julinka se zatím naučila rozpoznat a vyjádřit pouze některé živočišné druhy – kur domácí je koko, kachna domácí i divoká je káká, kráva bů apod. – prostě citoslovce jejich hlasového projevu. A jak se projeví každý druhý člověk, kterého Julinka potká? Možná i hustěji než každý druhý člověk, kterého Julinka potká poprvé, pronese větu: „To je celej táta.“ A tak není divu, že si Julinka s druhem Homo sapiens spojila právě toto citoslovce. Dnes s navršením jednoho roku ovšem dostala maminka dáreček, protože Julinka začala nás rodiče bravurně rozlišovat a vnesla tak do rodiny jasno. Ministr Dordži mohl být rád, že se nestal mámou.

Rok, ačkoli byl přestupný, uplynul jako voda. Oslavili jsme to vlastním plynutím na baby-plovárně, výletem do přírody a dortem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reportáž psaná na procházce II

Čím více se nořím do Fučíka, tím více jsem přesvědčen, že nelhal, že možná ani nemlžil, že jen mírně literárně fabuloval a že prostě věřil, že jeho úkolem není plná objektivní pravda, ale pravda ve službě komunismu. Na jednom z posledních motáků, kdy už tušil, že ho čeká jen ulička smrti, charakterizoval se zpětně při popisu soudruhů z odboje:

já-agitpropčík, novinář, spoléhající na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu

Tohle považuji za klíč k celé Reportáži psané na oprátce. Agitpropčík – slovo, které nemohlo být v žádném případě určeno čtenáři-měšťákovi. To slovo již počítalo s vítězstvím sovětského režimu i s jeho newspeakem. V době, kdy ho Fučík vrhl na papír, nebylo u nás zdaleka zdomácnělé (a vlastně ani nikdy potom), a Fučíkovi jistě připomnělo období jeho největšího štěstí během návštěv Sovětského svazu, který se rozhodl obhajovat i přes povědomí o Gulagu, Stalinových čistkách a rovněž o zrůdném paktu o rozdělení Polska. Fučík se tedy stal stalinským propagandistou a byl na to hrdý. Novinář – při odkazu na novinařinu Jana Nerudy více než poctivé řemeslo. Na čich se Fučík spoléhal výtečně, protože je až neuvěřitelné, jak jeho text zapadl do poválečného vývoje v Československu. Fantastou byl neméně, jelikož některé pasáže v Reportáži byly fantasií jistě přinejmenším přikrášleny. A kriticismus pro rovnováhu? Osvědčil jej v textu samotném, který je promyšlený, vyvážený, udržující čtenáře v neustálém napětí.

Našel jsem velmi pěkný text Kamila Činátla o Reportáži, který zmiňuje mnohá srovnání, jež mě zprvu nenapadla. Doporučuji jej všem, koho případ Fučík zaujal. Příští rok bude výročí Fučíkova narození i smrti. Myslím, že spěji k Večeru ve věži.

Na sv. Jana

Dnes slaví svátek Jan Křitel a s ním skrze občanský kalendář většina nás českých Honzů. Ačkoli sám mám za křestního patrona Jana Zlatoústého, za své přímluvce a nebeské kamarády, smím-li to tak napsat, považuju i mnohé další, Křtitele, Evangelistu, Nepomuka a (Bože chraň) i Husa. Na Jana Křtitele se před 470 lety narodil další z mých velkých přímluvců Jan z Kříže, mystik a básník (zemřel v den mých narozenin, 14. prosince 1591). Z jeho Duchovní písně, kterou do češtiny přeložil zprostředkovatel mého prvního setkání se světci Alfred Fuchs, jsem si k přebásnění půjčil dvě sloky (4 a 5), jež bych rád věnoval Julince jako připomenutí dne, kdy jsme Otce Josefa požádali o křest a Cecilii o kmotřenectví.

Otázka přírodě:
Ó lesy a houštiny,
kde dříve mlčívaly skály!
Ó louky a květiny
všech barev zemské škály,
řekněte, zdali jste Ho znaly?

Odpověď přírody:
Patří Mu tisícerý dík
za všechnu naši krásu!
Byl tu jen krátký okamžik,
a z hlubin Jeho hlasu
čerpáme dodnes spásu.