24. října 2008

Toskána

...

Gordana!... Kdysi ji miloval... Muže to bolí,

básníka zraní... Kdysi ji miloval...
Ale ona chtěla, aby se lásce učil,
jako by byla teprve nachystána,
a aby ji brzy uměl nazpaměť.
Jenomže on byl pro nezabezpečenost...
Jenomže on věděl, že z toho budeme souzeni:
koho milujeme, a ne koho nenávidíme.

...

Toskána! Tosco, toskánský. Tòsco, jed!...
Vinice! Říčka Eisa! Zastavoval se,
prohlížel si viničné tyče, oblázky,
větev (je rozdíl mezi větví a větví se cvrčkem),
naschvál se zdržoval, a to tak,
jako by vášeň bez odvahy
zklamávala samu smrt...
Jenomže je to docela něco jiného:
taková vášeň chce, aby smrt zapomněla,
že i vášeň je docela sama ...
Ó živote, než tajemstvím být duše,
raději děsíš vášeň mlčením!...
Vladimír Holan, Toskána

23. října 2008

Večer pro Rudu


Před dvaceti lety jsem ráno vyzvedl Vančíse, možná jsme se ještě stavili pro Andyho a s řečma o Chartě, o Havlovi a o těch krásnejch kozičkách, co má ta holka z béčka, jsme šli do školy. Vedle naší třídy byl kabinet výtvarné výchovy, zpod jehož dveří se valil dým. Když jste ty dveře otevřeli, museli jste udělat pár plaveckých temp, zalapat po dechu a pořádně se rozkoukat, abyste spatřili postavičku mnoucí si kníry. Byl to Ruda, tehdy už s americkým úsměvem, ale nebyl to ten úsměv, co ho Američani nahoděj, kdykoli někoho potkají. To byl úsměv Klekí-Petry, když ho vzali mezi Apače.


Když jsme letos plánovali koncerty na podzim, kromě Kamelotů a Žalmana se ozvali i Nezmaři, kteří jsou v Kadani častými hosty. Chtěli tu mít recitál ke svým třiceti letům a náhodou ho naplánovali na říjen. A tehdy mě to napadlo. Vždyť 13. října to bude pět let, co se náš Klekí-Petra vydal do Věčných lovišť a Nezmaři patřili mezi jeho nejlepší kamarády. Zbýval už jen název. Večer pro Rudu Koblice, tak to mělo být a tak to bylo. Plakát se myslím taky povedl. Pak už to bralo obrátky svým směrem (za vydatné pomoci naší Arničky) a když jsem se dověděl, že se kvůli tomu večeru dá víc než po dvaceti letech dohromady Rudova kapela Verumka, bylo slyšet, že srdce kadaňského zvonu rozdunělo tu bronzovou masu kolem a všichni, kdo Rudu znali, s napětím očekávali včerejší podvečer.


Vančíse jsem nevyzvedl, přišel sám. Andy se někde zapomněl, ale jinak se nás tam sešlo dvanáct spolužáků a spolužaček. Nezmaři byli skvělí, ale Verumka byla hvězdná!



Drengubák vyprávěl, že když chtějí jít Nezmaři na panáka, tak vždycky říkají větu: „Tak to budeme muset do Fair-Play.“ Prý to Ruda vždycky říkával, protože v ostatních barech měli všude zavíračku a když chuť na panáka byla silnější, existoval v Kadani jakýsi zaplivaný nonstop, kam Ruda Nezmary vždycky zatáhl. Podivné existence, vyrušené časně ranním příchodem party trampů, zvedaly líně hlavy ze stolů. Jaké bylo překvapení Nezmarů, když se kolem nich najednou ze všech koutů podniku sesypalo několik mladistvých opilců se slovy: „Jé, dobré jitro, pane učiteli!“ Ten podnik se jmenoval Fair-Play. V tomhle podniku jsme před deseti lety skončili, když jsme měli první sraz třídy po deseti letech (nesčítejte to, došli byste k hroznému výsledku). A tak jsme ve Fair-Playi skončili i včera a do rána jsme nevydrželi jen proto, že byl všední den a většina z nás šla do práce. Když jsem šel v podroušeném stavu domů, napadl mě tajný plán, ale o tom, Jamajko, až v soukromém psaní.


21. října 2008

Fantastická kosmologie

„Kdykoli jsem se ponořil do knih o estetice, měl jsem nepříjemný pocit, že čtu díla astronomů, kteří se nikdy nepodívali na hvězdy. Chci tím říct, že psali o poezii, jako by poezie byla úkolem a ne tím, čím skutečně je: vášní a radostí.“
Jorge Luis Borges, Ars Poetika

O Lucce, jak ji neznám


Kostel sv. Michala v Lucce

Prvním městem, které s Věruškou a ostatními pasažéry našeho autobusu v Itálii navštívíme, bude Lucca. O inspiraci, kterou zde získal Karel IV. v mládí, jsem věděl a rád o ní budu vyprávět. Ale nějak jsem si nevzpomněl, že Lucca je obsažena i v první větě jednoho světoznámého románu. Uhádnete jakého? Napovím, že ta věta je francouzsky, a že je o Napoleonově uzurpování severní Itálie.

Jak se tak připravuju na to provázení, zjišťuju, že i ta nejmenší zastávka na naší cestě by si zasloužila měsíc předběžného studia a aspoň týden pobytu. Prý s námi jede umělecko-průmyslová škola s mnoha krásymilovnými pedagogy-kunsthistoriky. Panenko Marie Sedmibolestná a svatá Gemmo, stůjte při mě!

Ocelový korzet sv. Gemmy Galganiové

Italská hra v Bráně apoštolů

Když si prohlédnete tabulku krajského šachového přeboru III. třídy A, což je nejnižší možná soutěž, z níž už se nedá propadnout, zjistíte, že tým Střelnice Kadaň B, je po prvním kole na osmém z deseti míst. Kdybych ve své první klubové partii v Postoloprtech nevyhrál, byli bychom na desátém. Vůbec se ale nechlubím, protože v samotné naší partě jsem na posledním místě. Se dvěma členy našeho klubu už jsem si zahrál v našem místním turnaji na Střelnici.

S panem Albrechtem jsem nezvládl jeho sicilskou obranu.


Pana Mrázka, který říkal, že to hraje jen od roku 1947, a zahrál proti mně dámský gambit, jsem měl na lopatě a v koncovce jsem chtěl na efekt obětovat dámu za mat, jenže ten mat jsem dostal nakonec já, protože jsem se přehlédl.


Hrál jsem tedy v Postoloprtech na čtvrté šachovnici, protože na páté hráli dva 15letí kluci. A můj soupeř byl taky mladší. Nicméně má v bodovém hodnocení hráčů ELO aspoň nějaké číslo, kdežto já tam mám nulu (jak se to počítá, netuším). Moc pěkně jsem si zahrál, konečně taky hru, kterou znám ze soupeření s Brďou - symbolicky jsem si před cestou do Toskány zvolil italskou hru. Už se těším na příště, to nás doma čeká DDM Most B. A taky se těšim na čtvrtek, protože to hraju s Jirkou Liškou z našeho áčka, kteému se v Lounech taky nevedlo a jsou zatím rovněž na 8. příčce.

20. října 2008

A život není snad než let a let je pád

Vyštrachal jsem v knihovně dvě básnické sbírky Milana Kundery. Sbírku Člověk zahrada širá mám v 1. vydání z roku 1953, Poslední Máj o vězněném Juliu Fučíkovi mám až ve 2. vydání z roku 1961. Ocituji jen věchýtek veršů, které jsem poskládal do téhle koláže, kterou nechám bez komentáře:

Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,
kdo s sebou vleče na zádech batoh smutků, pochyb, zlozvyků.
Možná, že ten člověk i s tím těžkým batohem
raděj než mnohý z vás dá život za republiku.


Kritika neznamená číhat s mečem zlým
za každým krůčkem svých kamarádů.
Jinak se jejich krok stane bojácným
a oni zůstanou vzadu.



Ta slova stále sálem chví se:
Vlastnímu otci odcizil se,
on straně své se odcizil…

Viděl ta slova, černá křídla,
jež prudce tlukou o zdivo,
cítil ta slova na své tváři
jak jinovatku mrazivou?

– odcizil, odci- odcizil,
cejch, který z čela nezmizí –

„Já přece nejsem, soudruzi,“
chtěl křičet, „nejsem nepřítel!“
… Legitimaci na stůl dal
a potom
mlčky
šel.

Odcizil, odci-, černí ptáci
do stěn bubnovali.
Šel a všechny oči
mu uhýbaly.



Sníh větrný nám z čela pryč
vše bludné, cizí smete.
Od těch, kdo zradili,
i psi se odvracejte!



A život není snad
než let a let je pád.
Však právě… je-li všechno let tak letmý,
chci jako raketa ho vynést ze tmy!
A je-li okolo mlčení šerošeré,
chci znít jak píšťala, jež nad bubny se dere!
Ano! Když nic tu není věčné,
chci býti aspoň mocný nekonečně!
Jak loutky na prstech vést požáry a mrazy,
svět krví obarvit na růžový sad zkázy!
A jestli protivník mi vstane v zápasišti,
tak proti protivníku
třeba i paprsek proměnit v dlouhou dýku
a hvězdu ve střelu, jež sviští!



„Podivní jste vy komunisté…
Podobáte se rybáři, jenž uzřel
v daleké mlze pannu lunu
a do hluboké vody za ní
vyběhl omámeně z člunu…“

Mráz přichází z kraje

Hned zkraje chci upozornit, že nechci hřímat nad úspěchem socdemáků. Socialismus je jako bolševník, plevel, kterej nevymýtíš. Teď se zase po čase přemnožil v krajích, tak pokud ho dobytek nespase, vysemení brzy i na dvorečku ve Strakovce. Ale co, jedna strana vyhrála, druhá prohrála, tak je to vlastně vždycky, o tom je demokracie a ta sociální i občanská to slovo mají v názvu.

Co mě vždycky děsilo, byli mladí komunisté. Že jsou mladí monarchisté, to je mi vcelku jedno, je to taková ta romantika, hrady, zámky, šlechtický tituly a podvazkový řády. Taky jsem byl v mládí snílkem. Ale děsím se, že by pro mladé lidi měla mít příchuť romantiky doktrína komunismu. Nejmladší krajská zastupitelka v naší historii je Lucie Počtová, dvaadvacetiletá studentka z Českých Budějovic. Ještě o něco mladší na té samé kandidátce byla Jana Punčochářová, členka komise mládeže při ÚV KSČM a místopředsedkyně Bobrů, kteří brojí proti radaru (proti němuž naše mladá komunistka napsala i báseň). O důvod navíc, proč ten radar tady mít!

Nechci hřímat nad úspěchem socdemáků, ale jestli opravdu budou krajům vládnout oranžovo-rudé koalice, a mladí socdemáci se budou bez ostychu dívat do očí svým pradědečkům, kteří zažili 27. červen 1948, kdy byla sociální demokracie násilně spojena s KSČ, což znamenalo její zánik, děsím se ještě víc. Neplánují-li ovšem sami ukořistit rudé bolševické maso a po 60 letech pomstít tu křivdu fúzí naruby. Panové Paroubek a Rath k takovýmto praktikám určitě nemají daleko, jen jim dát ještě těch pár procent navíc a za rok tady máme nový Únor. Všimli jste si těch mrazejků venku? Přicházejí z krajů.

Kdo čekal, že si nezahřímám, zklamal se, ale já jsem si ulevil.

18. října 2008

Setkání po 24 letech


Berta Kisza a Magor

Močení proti větru

S kůží jsem vždycky chodil rád na trh
i když mi leckdo ji pořádně natrh´.

Nemám rád komentáře komentářů, je to jako pít moč. Ale jako existuje urinoterapie, existuje ve mně potřeba léčit si mindrák neustálým kecáním o tom, co už jiní tolikrát okecali. Takže i ke komentářům k včerejšímu mému vstupu na Neviditelném psu něco vypustím z huby, zkusím to ale stručněji než v tomhle plytkym úvodu.

K tomu podstatnějšímu: jak mi onehdy řekl Ernest Hemingway, když na někoho ukazuješ, tři tvoje vlastní prsty ukazujou na tebe!

K tomu méně podstatnému: čtenáři mě nachytali, že neumím německy. To je pravda, ale v mojí teorii překladu to lze. Básničku jsem si přečetl, přeložil se slovníkem a pak už jsem veršoval sám. Je to moje představa o duši Güntera Grasse a totality zároveň. Vůbec to není to, co tím autor chtěl říct, ale co tím chci já říct o autorovi a jeho době. Více si přijďte poslechnout 28. listopadu do Chomutova na Večer poezie, kde budu pár svých i přeložených básní číst a taky mluvit o tom, jak to překládání vnímám.

Stručněji to nebylo, ale snad jsem to zbytečně neprotahoval.

17. října 2008

Čtěte...



Dnes má zvláštní rubriku POEZIE.

16. října 2008

Magor včera, dnes a hlavně zítra

Napřeskáčku melu pantem
jsa ve všem jen diletantem
noční pak mám z toho můru
jak mne uvítá můj guru
Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně


Autorské čtení
Ivana Magora Jirouse


Střelnice - klub, Kadaň
17.10. 2008 od 17h.

FERGUNNA




Z dětského zpěvníku

Než odsoudíte Milana Kunderu (nedbajíce nových svědectví), zvláště vy, kteří, jako já, jste se narodili s tou šlechtickou výsadou, že jste prožili většinu života mimo totalitu, přečtěte si tuhle básničku, jejíž originál napsal po válce dnes jednaosmdesátiletý Günter Grass, a o jejíž volný překlad jsem se pokusil. Originál s názvem Kinderlied je zde.

Kdo se tu směje, kdo dřív se smál?
Jeden by se tu uchechtal.
Kdo směje se tu, ten by si přál,
aby měl důvod smát se dál.

Kdo málem si tu oči vyplakal?
Nad ním by jeden zaplakal.
Kdo tady pláče, ten by si přál
mít důvod, aby neplakal.

Kdo mluví tu, kdo se mluvit bál?
Jeden by mlčky prstem ukázal.
Kdo tady mluví, nám však zamlčel,
proč mlčel v době, kdy tu křičet měl.

Kdo hraje si tu, kdo tu nehartusí?
Každý, kdo hraje si, pak ke zdi musí.
Hru na důvody dospělých si zkusí
a spálí se, kdo se dřív nezadusí.

Kdo umírá tu, kdo už umřel tady?
Kdo umírá, shrabou ho do hromady.
Kdo tady umírá, umírá bez závady,
ale i bez důvodu – jako by chcípnul hlady.

15. října 2008

Benátky /IV./

Ještě jsem ani nedopsal cestopis stopem po Itálii a už tam pojedu zase. Tentokrát jako průvodce do Toskánska. Věruška pojede se mnou, a tak se už oba těšíme. A já mám o to větší motivaci připomenout si náš poslední výlet.

Minule jsem skončil těsně za mostem Rialto, přes nějž musí snad každý kdo přijede do Benátek. Koupili jsme si před mostem kelímek s ovocem. Věruška si ho pak vychutnala na balustrádičce jen s tou nemilou okolností, že jí okolojdoucí koukali pod sukýnku a rovněž vychutnávali, ovšem pohled, který se jim naskytl. Zvlášť jeden pán se postavil těsně vedle a vypadal, že zapomněl, kam jde.


Na dalším obrázku si dobře prohlédněte holuba, který sedí nad svatým Antonínem. Měl tam kamaráda, ale ten v okamžiku těsně před stiskem spouště odletěl směrem na římsu protější pasáže, z níž jsme zrovna vylezli.


A takhle to dopadlo.


Vysvětlil jsem Věrušce, že nechat se posrat holubem v Benátkách je asi jako dostat ve Vatikánu požehnání od papeže a pak už jsme si to namířili na náměstí Svatého Marka. Cestou ale začalo krápat a když jsme došli na místo, vypadalo takhle.


Dvakrát mi podklouzla noha na mokrém povrchu, poprvé jsem udělal dvojitého rittbergera a podruhé trojitého salchowa. Odbruslil jsem tedy do vestibulu přilehlélo městského muzea, pod jehož stropem jsem vyluštil nejsložitější sudoku, co jsme s sebou vezli.


Když jsme pak vylezli zase na světlo, vypadalo náměstí Svatého Marka takhle.


V tom nádherném počasí jsem udělal to, co miliony turistů přede mnou i po mně, vyfotil jsem se obklopen holuby. Nicméně suvenýr ve formě holubince si odvezla jen Věruška, na mě se holubi ani nevysrali.


Prošli jsme si okolí a zase jsme odolali výletu na gondole, tentokrát čistě ze strachu, protože kdybychom se na otevřeném moři nepřevrhli, určitě bychom aspoň vrhli.


Nicméně ostrov sv. Jiří nás uchvátil, tak se tam snad jednou taky podíváme.


Čas vyměřený na Benátky se chýlil ke konci, a tak jsme vytáhli kotvy z kanálu svatého Marka a vyrazili zpátky. Cesta utíkala rychle, ale zapomněl jsem, že hrany schodů vedoucích na a z můstků přes kanály jsou olemovány kluzkými kameny. V jednu chvíli jsem chtěl skočit kombinaci trojitého toeloopa s trojitým lutzem a dvojitým axelem navrch, ale zůstal jsem u odpíchnutí, neboť mi v rozmachu zabránily Věruščiny airbagy na jedné a záda jednoho v protisměru jdoucího turisty na druhé straně. Chlap jako hora zůstal stát s nechápavým pohledem vrženým přes rameno a já se zmohl jen na sorry. Věruška na to moc ráda vzpomíná. A já zase rád vzpomínám na ten bobek na rameni.

Večer jsme odjeli vlakem směr Monfalcone, což bylo městečko, které jsme si našli na mapě a moc se nám líbil ten název.