Caine v Kadani

Caine je myšionář. Včera jsem ještě nevěděl, co to přesně znamená, ale po dnešním koncertu tuším, že jde o sněhuláka, který svým táním bojuje proti globálnímu vyhoření. Anebo…

(v článku o Chaplinovi mě Caine inspiroval k té tezi o závidění bídy, protože v jednom textu má syté, co závidí hlad)

Charlieho strýček

Dočetl jsem se v novinách, že by dnes Chaplinovi bylo 120 let. Je to taková nehraná shoda náhod, že když mám slabší chvilky a nechce se mi číst před spaním depresivní texty á la Beckett nebo Camus, už asi tři měsíce mi leží u postele rozevřená a hřbetem nahoru položená kniha Můj životopis od Charlie Chaplina. Ještě jsem se neprokousal z dětství, ale je pravda, že v době, kdy jsme všichni sytí a hlad známe jen z filmovýho plátna, je Chaplinovo dětství obrazem šťastné bídy, kterou mu občas člověk musí i trochu závidět. Bídy, která je vyvážená obsahem života.

Když Chaplinovi umřel táta, na pohřbu se sešla maminka, která s tatínkem poslední léta nežila, s Chaplinovou stranou rodiny. Se bohatým strýčkem Albertem se dokonce ani neznala.

Během obřadu lilo jako z konve; hrobníci házeli na rakev hroudy hlíny, které pokaždé surově zaduněly. Bylo to příšerné a děsivé a já jsem se rozplakal. Příbuzní pak házeli do hrobu věnečky a květiny. Maminka neměla, co by na rakev hodila, takže mi vzala můj drahocenný kapesník s černým krajíčkem. „Hodíme tam tohle, synku,“ zašeptala mi, „to bude za nás za oba.“ Chaplinovi se potom chtěli zastavit na oběd v jedné ze svých hospod a před odjezdem ze hřbitova se nás zdvořile zeptali, kde nás mají vysadit. A tak nás tedy dali odvézt domů.

Doma nebylo v kredenci ani sousto k jídlu, až na talířek vypečeného hovězího tuku, a maminka neměla ani penci, protože poslední dvoupenci dala Sydneymu na oběd. Od tatínkova onemocnění málo pracovala a teď, ke konci týdne, došlo i těch sedm šilinků, které dostával Sydney jako telegrafní poslíček. Po pohřbu jsme měli hlad. Naštěstí šel venku kolem hadrář, který skupoval hadry, kosti, kůže a staré železo, a my měli stará petrolejová kamínka, která mu maminka po nějakém váhání prodala za půl pence a koupila za ni chleba k tomu loji.

Svoboda v rozpuštěný hroudě soli

Konečně jsem si přečetl od Camuse jeho nejznámějšího Cizince (zvlášť, když už jsem tu o něm psal). Rád čtu první český překlady, tenhle od Svatopluka Kadlece je z roku 1947.

Když mi umřel táta, četl jsem Hostovského román Cizinec hledá byt (o tom jsem taky psal). Ten vyšel taky v roce 1947, tak jsem byl zvědavej, co budou mít ty dva cizinci společnýho. Otevřel jsem na první stránce:


Dnes mi umřela maminka. Nebo možná již včera, nevím.

Četl jsem hltavě dál deník toho člověka, od smrti jeho matky až po vraždu Araba, za níž dostal doživotí. První část knihy mi přišla symboličtější, uvěřitelnější a vlastně jsem na předstíranym nezájmu sledoval hrdinovo vyrovnávání se s krutou realitou. Tak často bylo z jeho duševních úst slyšet, že je mu to či ono jedno, až jsem uvěřil, že ho netrápí jen absurdita života. Tu chce potom autor postihnout v popisu posledních dnů odsouzence na smrt, ale to už jsem mu nějak míň věřil. I když výstižně prohlásil, že vlastně všichni jsme odsouzenci na smrt a jako ten pravomocně odsouzený jménem Francouzské republiky nevíme dne ani hodiny, jen tomu druhýmu přijde ta smrt víc za rohem.

Přestože si mě podmanila první část knihy, citovat budu z tý druhý, protože v ní je shrnuto pro moji současnou situaci asi nejdůležitější poselství:

Na začátku mé vazby bylo nicméně nejkrutější to, že mě napadaly myšlenky svobodného člověka. Tak mě na příklad popadla touha být na pláži a sestupovat k moři. Když jsem si v duchu představoval šum prvních vln pod chodidly nohou, ponoření těla do vody a ulehčení, které jsem při tom okoušíval, najednou jsem cítil, jak jsou zdi mého vězení těsné. Ale to trvalo jenom několik málo měsíců. Potom jsem měl již jenom myšlenky vězně. Čekal jsem na každodenní procházku, kterou jsem konal po vězeňském dvoře, nebo na návštěvu svého advokáta. Zbývající čas jsem si také velmi dobře rozdělil. Tehdy mě často napadlo, že všechno je pouze otázkou času. Kdybych měl žít v kmenu suchého stromu a neměl na práci nic jiného než hledět na kousek modrého nebe nad mou hlavou, časem bych si myslím také zvykl. Čekal bych na tah ptáků nebo na let mračen, jako jsem tady čekal na nezvyklé vázanky svého advokáta a jako bych venku, svoboden, trpělivě vyčkával soboty, abych mohl sevřít Mariino tělo. Ale já jsem, prosím, nebyl v žádném suchém stromě. Na světě jsou jistě nešťastnější lidé než já. To byla ostatně myšlenka nebožky maminky. Často říkávala, že se nakonec zvykne všemu.

Mám taky často podobný myšlenky. Čekám na zvonek, abych šel do práce, pak čekám na různý návštěvy v kanceláři (co si zase na mě připraví?), jinak mám velmi pečlivě rozdělenej čas. Naštěstí nemusím na svoji Marii čekat do soboty, ale někdy se trápíme jako vězni spolu, protože než večer najdeme společný souhvězdí, už tlučou večerku a zatáhnout a spát. Čučet do nebe můžete až zase zítra, nebo spíš v sobotu, ale i ta je někdy pracovní, někdy studijní… A tak mě drží nad vodou myšlenky na moře. Moře je pro mě symbol svobody, ale samozřejmě k němu musím dostopovat, jinak je to, jako kdybych si koupil mušli, přikládal ji k uchu a olizoval k tomu špalek soli jako jelen. Touha být na pláži je u mě doplněná touhou se na tu pláž dokodrcat neznámo kdy, neznámo s kým (s Věruškou samozřejmě na sedadle spolupasažéra) a vlastně i neznámo na jakou pláž. Už aby to bylo!

Velikonoční Valeč

Velikonoční svátky jsme využili k rozjímání na venkově. V sobotu jsme vyrazili na kolech na Radnicko a velikonoční vigilie jsme zažili ještě před setměním v mašťovském kostele Nanebevzetí Panny Marie. K eucharistické hostině nemůžeme, Věruška není křtěná a já jsem si u svého svátostného stolu ulomil nožičky. Seděli jsme hned pod oltářem 14 sv. pomocníků a jejich přímluva, kapky svěcené vody a plamínky svíček snad dají i našim modlitbám trochu Božího sluchu (neboť ne rozum, ale sluch je jejich smyslem).


Pro vintířovskou kapli se zrovinka o Velikonocích tavil nový zvon. Škoda, že nebudeme moct být při osazení, protože 21.června budeme s Navenkem na Hasištejně.


V neděli jsme se prošli k Libočanům a pak jsme byli v Žatci na svátečním obědě. Odpoledne jsme jeli do Loun za dědou a za babičkou a už se těšíme, až tam budeme v létě jezdit na zahrádku a necháme si vyprávět o těch krásnejch starejch časech, který se na nás smějou z černobílých fotografií.


V pondělí jsme se jeli přes Nepomyšl podívat do Valče a objevili jsme tam rajský zákoutí a předrajský klid. Jako by Bůh nejdřív stvořil Valeč, zeleň a ptáky a teprve po neděli turisty a civilizaci. Vyfotit se to nedá, a tak jen pár přesvětlených pokusů o reportáž z ráje.

Samuelova kniha nám povídá...

Dneska je to 103 let od narození Samuela Becketta. Koho nudí moje omáčky, přejdi hned na ukázky z díla, stojej za to – a když vás to zláká, uděláte určitě líp, když si v knihovně půjčíte něco od Becketta a na můj soběpisník se na pár dní vypšouknete. Nicméně obojí je občas pro otrlý nátury.

Maturitně vzdělán, četl jsem Godota a myslel jsem si, že znám Becketta. Až na vejšce jsem se nevím jak dostal k Murphymu a zjistil, že Beckett byl geniální prozaik a navíc i šachista srandista – jak jsem to dosvědčil už přesně před třema rokama. Od tý doby jsem od něj nikde nic nesehnal. Ne že bych sháněl – teď koukám, že v 90. letech ho vyšlo dost a asi jsem někde v knihkupectví držel i Tso. Ale tso, prostě jsem si nic nekoupil, nic nedostal, a tak jsem si nějak pro sebe říkal, že jsem ho četl dost a že možná ani nic lepšího nenapsal, tak tso. Ačkoli jsem tedy na Becketta nečekal, on nakonec přišel – jak absurdní! V Plzni měli jeho Novely a texty pro nic, překlad z franštiny z roku 1966.

Vždycky, když přemejšlim, že bych něco napsal, tak chci strhující začátek, kterej tu ještě nebyl. Sám, když se od začátku nezačtu, mívám s autorem problém skoro nadobro, ale na druhou stranu někdy mě baví se i prokousávat nudou a pak bejt překvapenej. Nicméně Beckett mi může bejt vzorem. Schválně začátky jeho tří novel v týhle knížce o ztroskotanejch existencích:

Vysoké ty schůdky nebyly. Počítal jsem stupně snad tisíckrát, jak cestou nahoru, tak cestou dolů, ale jejich počet se mi neuchoval v paměti. Nikdy jsem nevěděl, jestli se má říct jedna s nohou na chodníku, dvě s další nohou na prvním schodě a tak dál, anebo jestli se chodník nepočítá. Nahoře jsem ovšem narazil na stejný rozpor. V opačném směru, chci tím říct shora dolů to bylo úplně jednostejné. To slovo opravdu sedí. Řekněme si to otevřeně. Nevěděl jsem, kde začít ani kde skončit. Dospěl jsem ke třem docela různým číslům a nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, které z nich je to pravé. A když říkám, že číslo se mi neuchovalo v paměti, chci tím říct, že se mi neuchovalo v paměti žádné ze tří čísel. Je ovšem pravda, že kdybych objevil v paměti - neboť tam někde určitě trčí – jen jedno z oněch čísel, měl bych zas jenom to jedno a nedokázal bych z něj odvodit dvě ostatní. A i kdyby se mi vybavila dvě, nevěděl bych to třetí. Ne, abych znal všechna tři čísla, bylo by třeba objevit je v paměti všechna. Vzpomínky jsou úmorná záležitost… On vlastně je počet schůdků pro věc nedůležitý. Co bylo třeba si zapamatovat, je skutečnost, že schůdky nebyly vysoké, a to jsem si zapamatoval.

Dál se dozvíme, že celý to entrée, z něhož jsem pěknejch pár řádků vynechal, je tu jen proto, že vypravěč z těch schodů letěl, když ho vykopli ze dveří baráku, kde měl byt. Druhá novela začíná zase krásně ujetě:

Už ani nevím, kdy jsem umřel. Vždycky mi připadalo, že jsem umřel stár, kolem devadesáti let – dobře počítaných – a moje tělo na to vypadalo – celé od hlavy k patě. Ale dnes večer – vleže – na ledovém loži sám a sám cítím, že budu ještě starší, než je den, než noc, kdy na mne všemi svými světly padlo nebe, kterého jsem se tak moc, tak mnoho napozoroval, celý čas, co jsem bloudil po zemi, dnes tak vzdálené. Ale dnes večer je mi příliš úzko, abych beze všeho naslouchal svému hnití, abych vyčkával velkých rudých pádů srdečních, svíjení slepého střeva bez východu a v mojí hlavě dokonávání dlouhých vražd, útokům na neotřesitelné sloupy, prznění mrtvol. A tak budu vyprávět anekdotu, zkusím si znovu vyprávět anekdotu, zkusím to na uklidněnou a v té anekdotě cítím, že budu starý, prastarý, ještě mnohem starší než toho dne, kdy volaje o pomoc jsem padl a pomoc přišla. Je taky možné, že jsem se v té anekdotě vrátil na zem po smrti. Ne, to se mi nepodobá – vracet se na zem po smrti.

Ty texty jsou o bezvýchodnosti, o zoufalství, ale tak absurdně popsanym, že něco podobnýho znám už jen od Viana. Třetí novela začíná stejně pochmurně, je taky o vykořeněnym člověku, ale nezůstává přede dnem (od slova dno) – dojde pěkně až na něj. Takže tohle je jen pro ty, co je to neodradilo.

Čekal jsem tedy, až se mi bude chtít srát, ba i chcát, že to mi dodá síly. Nechtěl jsem si dělat do vlastního hnízda! A přece jsem si dělal, čím dál častěji. Prohnul jsem se do oblouku, stáhl kalhoty, trochu jsem se natočil na bok, jen tolik, abych si uvolnil díru. Pracně si vybudovat království sám pro sebe uprostřed všeobecného srabu a pak se na ně vysrat, to jsem byl celý já. Mé výkaly, to se rozumí, byly součástí mne...

Jarní motiv

Algernon Charles Swinburne se v květnu 1867 doslechl, že ve Francii umřel Charles Baudelaire. Složil mu dlouhou báseň Ave atque vale, až římsky výpravnou elegii. Pak se ukázalo, že to byly klepy, že Baudelaire žije. Nicméně, báseň tu byla do foroty a Baudelaire opravdu umřel už koncem srpna toho roku, takže nezůstala u ledu až zas tak dlouho.


Není to špatnej nápad. Slyšel jsem, že si někteří novináři píšou do foroty nekrology (myslím, že třeba na Havla mají všechny český noviny už pár vysázenejch), tak proč by nemohla vyjít sbírka vzpomínkovejch veršů na dnes ještě žijící osobnosti s tím, že budoucí generace už nic nepoznají. Vlastně nic novýho, už existujou Nohavicovy epitafy, tak nic.

A.E.Housman, jehož jeden epitaf jsem jednou taky přeložil, psal o Swinburnovi dost kriticky, že opavdovej básník vystihne moře pár slovy, ale Swinburnovejch tisíc slov o oceánu nám dává tak akorát zdání, že nikdy nevystrčil nohy z Warwickshiru. T.S.Eliot zase vyzdvihuje Swinburnovy příležitostný eseje o Shakespearovi, který mají v sobě víc postřehů, než jakejch byli schopni celoživotní vykladači díla anglického klasika.

Tak nevím, chtěl jsem se k 100. výročí básníkovy smrti vyhnout hodnocení a místo toho přeložit kus básně s názvem Plavba přes kanál, ale vzhledem k tomu, že je to o bouřce v Lamanchskym průlivu a Věruška se trochu bojí naší plavby za čtrnáct dní, tak ji nebudu strašit. Navíc překládat Swinburna do češtiny je jako překládat Vrchlického do angličtiny - prostě vopruz.

Nechal jsem se teda jen inspirovat jednou básničkou o vlaštovce a dnešní první cyklistickou projížďkou na Strážiště.

Vlaštovko, proč jsi přiletěla?
Ohlásit jaro jsi nám chtěla?
A na podzim zas pláchnout na jih
a opékat se v teplých krajích?
Za to, že zadarmo obletíš celej svět,
já mám mít od tebe zasranej parapet?!
To starý hnízdo sundám okamžitě dolů
a místo něj tam dám proužky staniolu.

Už je mi dobře a můžu nerušeně
zalézt si k televizi a k svý ženě,
v novinách vyluštit křížovku
a pak si z nich složit vlaštovku.

Pašije letos naposled

V Žatci v Křížově vile jsem byl naposledy s Ríšou před lety, kdy jsme tam měli přednášku o starých Lučanech. Myslím, že paní, která nás vítala, je tam pořád stejná. Že se Pašije ve vile vyjímaly asi jako ovesná kaše na stříbrném talíři, vysvitne i těm, kteří vilu neznají, z pár náhledů z Toulavé kamery.

Hráli jsme ve velkém salónu u novorenesančních kamen a pod monumentální malbou na stropě od ústeckého malíře Josefa Reinera. Trochu jsme si museli zdrsnět terén, a tak jsme odnosili většinu židlí a kytek a nanosili si bedny a látky na překrytí. Beethovena jsem viset nechali, ale i tak se mi to prostředí nakonec líbilo.


Děkuju všem hercům a Lukášovi bych za Krista dal polibek klidně i mimo roli. Více o letošních Pašijích na stránkách divadla Navenek.

Pašije letos potřetí

V neděli jsme hráli Pašije v kapli Růžencového bratrstva a večer ještě v refektáři Františkánského kláštera. Kdo zmeškal obě a chtěl by příběh o utrpení Krista v představě divadla Navenek vidět, dnes na Zelený čtvrtek od 17h. je hrajeme v Žatci v Křížově vile.

Já tam poprvé taky z nouze vystupuju víc než jako člověk z davu a přišil jsem si roli Jidáše Iškariotského. Mám moc rád tu část příběhu, při níž se v Jesus Christ Superstar vlastně Jidáš (nebo Ježíš?) rozhodl se vším skoncovat. Je to místo, v němž jakási žena přinese alabastrovou nádobku a začně Krista masírovat vzácným olejem. V Markovi je pobouření, jež to vyvolalo v apoštolech shrnuto do věty:

Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.

V tu chvíli chápu sociální pobouření, které ve filmu tlumočil sám Jidáš (jako žena byla vtělena do Máří z Magdaly), aby logičtěji vyplynula následující biblická kapitola s názvem Úmluva Jidáše a velekněží. Ježíš odpovídá a je to vzkaz pro všechny, co chtějí bohatým brát a chudým rozdávat.

Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.

Mám strašně rád ty filmové rozhovory očima.

Klíč ke krizi

Maurice Maeterlinck byl pro mě velkou babylónskou stélou, na který jsem nějak neměl chuť luštit její písmo a odkaz. Mám doma hru Modrý pták, ale po pár replikách jsem ji vždycky odložil, protože je to celkem nuda, aspoň na začátku. Teď jsem si v antikvariátě pořídil jeho pozdní knihu myšlenek Před velkým mlčením. Vzhledem k tomu, že Maeterlinckovi bylo v roce 1934 72 let, asi tím velkým mlčením myslel svůj odchod na věčnost a velká část knihy se smrti a smíření s ní věnuje. A je to poučný čtení i pro moji generaci, protože sotvaže opustíme dětství, hned duše natáhne pachem smrti.

Nicméně nechci tady na začátku jara šířit mrtvolnej zápach, radši na Maeterlincka prozradím, že těsně před tím, než v roce 1911 dostal Nobelovu cenu, poznal jako osmačtyřicátník osmnáctiletou herečku (zkoušela zrovna jeho Modrýho ptáka), zamiloval se a za pár let si ji vzal. Jinak patří Maeterlinck mezi ty autory začátku 20. století, který prošli jezuitskou školou a jejich dílo pak skončilo na papežskym indexu. Pro vás jsem s ohledem na současnou situaci, o který tak výstižně psal Tomáš Baťa, jak to v pondělních glosách publikoval Viditelný Macek, vybral něco úplně jinýho:

Klíčem ke všem neštěstím národů je jejich tupost. Všechny politické nebo hospodářské výklady jsou jenom literární ozdoby kolem této základní tuposti, která je téměř nevyléčitelná a od historických dob se citelně nezlepšila.

Demos světlých Athén, jak ožívá v Aristofanovi a v Demosthenovi, demos republikánského i císařského Říma, středověku a renaissance, demos Anglie, jak nám jej ukazuje Shakespeare, i demos Francie za frondy a revoluce byl stejně omezený, stejně slepý, stejně hluchý, stejně sprostý a stejně pitomý jako demos dneška, o němž se myslí, že je osvícen tiskem, fonografem, kinem a bezdrátovou telegrafií.
Člověk se v duchu maně táže, nejde-li o organický, základní a nepřestupný zákon a zda by se vybraný národ, jenž by se skládal pouze z jedinců na výsost inteligentních a vzdělaných, na sklonku jednoho nebo dvou pokolení rychle a neodvratně nepropadl do stoky, v níž se zmítá dav v Shakespearově Juliu Caesarovi a Coriolanovi.

Lze se obávat a je možné, že se propadne a sestoupí ještě níže. Kolik pokolení bude zapotřebí, aby se nám kolektivní život, téměř chrobácký a podobný životu termitů, zdál jediné přirozeným, příjemným, lidským, šťastným a žádoucím? Mnohem méně, než by člověk byl ochoten věřit, neboť máme toho už příklad před očima. Možná dvou nebo tří, a potom by nám naše individuální bytí, zůstalo-li by tu ještě něco z něho, připadalo nesmyslným a téměř nepředstavitelným přízrakem. Živí stejně jako mrtvi rychle propadají hnilobě.
Neprorokuji tento konec, ale tento konec je přirozený a možný, než přijde nějaká reakce, která se dostaví pozdě a bude těžká a krvavá.

Herbert Kisza v podhradí

Poslanecká sněmovna a její galerie jsou v podhradí, a tak to tahle určitě zní líp. Nicméně musím se přiznat, že jsem tam byl poprvé. A nejvíc se mi na té naší dolní sněmovně líbil výtah a pak už jen obrazy Bertíka Kiszy, jak mu říká Vojta Kraus.

A jak se náš kadaňský Bertík dostal do Prahy? Moc se mě ptáte, já to taky netuším a nechtěl jsem mistra rušit na slavnostní vernisáži. Bylo tam hodně lidí, a tak neměl o společnost nouzi. A tak jsem udělal jen pár fotek a dneska jsem napsal na wikipedii krátký medailonek pod jeho jménem. Zkusím s ním zase po čase štěstí na úvodní stránce, tak uvidíme.

Poslední úpravy...

...(i Kryštof- snad si ho nepletu se Šimonem - má plné ruce práce)...

... a vernisáž může začít.

Lidí přišlo dost, hodně z Kadaně a okolí.

Zahrát jim přišel Paleček bez Janíka...

... a úplně zapadl do pozadí.

No nejsou to krásné obrázky?

Pašije 2009

Po dvou letech byly zase v Kadani pašijové hry. Nebyly asi lepší než jinde na světě, ale máme k nim po těch letech myslím už vztah.


Každý rok (krom toho minulého) si opakujeme texty, mnohdy jako bychom je nikdy před tím nečetli, každý rok se zamýšlíme nad větami Kristovými, nad větami Pilátovými, každý rok sháníme látky na náznaky kostýmů, meče, biče, obušky nebo spreje, kupujeme chleby, smějeme se a nakonec i zvážníme.



Už druhý rok si užíváme i přítomnost Zdeňka Turka z mosteckého Divadla Rozmanitostí v roli našeptavače a pokušitele ďábelského ražení.


Měl jsem vždycky slabost pro Piláta, a letos jsem si v Čapkových Apokryfech v kapitole Pilátovo kredo přečetl jednu z hezkých variací na téma Co je to pravda.


Mám více smyslu pro lidi než pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?

Lekce chytrákovi

Michail Gorbačov poskytl rozhovor německému bulvárnímu a zároveň evropskému nejčtenějšímu deníku Bild u příležitosti převzetí jejich ceny Bild-Osgar za podíl na pádu berlínské zdi. Bývalý generální tajemních ÚV KSSS se při něm často smál. Smál se, když mluvil o tom, že o NDR se v Rusku nemluvilo jinak, než jako o „našem Německu“. Vzpomněl si taky na to, jak jednou za socialismu řekl lidem v Domě oděvů v Lipsku, že rád převezme německé problémy na svou hlavu, když si Německo vezme na starosti problémy Ruska. Smál se i nad bulvárními dotazy, jestli si s Kohlem posílají esemesky. V rozhovoru ale byly chvilky, kdy zvýšil hlas a dokonce poprosil redaktorku, aby jednu větu otiskla velkými písmeny. To ve chvíli, kdy varoval před snahou pokořit Rusko a srazit ho na kolena. Západ prý nesplnil slib, že se NATO nebude šířit na východ.

BILD: Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o pádu berlínské zdi?

Gorbačov: Nadšený jsem z toho nebyl, na to to byla velmi vážná věc. Ale neodmítal jsem to. Přijal jsem to jako realitu… Měli snad Němci lepru? Ne, s leprou zatočil norimberský proces. Nové generace si zasloužily respekt.

Němci tedy lepru nemají, ale Češi, Slováci, Bulhaři, Rumuni, Albánci a mnoho dalších lepru zcela jistě mají a Ukrajinci, Litevci, Lotyši, Estonci a těch devět dalších národů (vyjma snad jen bratrské Bělorusy) jsou prašivější než kojoti, a tak si tihle všichni přece nemohou o svém osudu rozhodovat bez ohledu na bývalého velkého bratra.

Gorbačov je opravdovým synem své doby. Spoléhá se na marxistické kolo dějin: Věděl jsem, že historie udělala z Německa problém, a tak ho historie vyřeší. Ovšem, sám o pár slov dál dodává, že historie ráda dává lekce chytrákům, co všechno vědí. A pod tuhle větu bych se podepsal a možná bych ji na první hodině dějepisu vepsal primánům do sešitů hned za Ciceronovu magistru vitae.

Víš, co chceš vědět?

Kromě Egona Ervína jsem si včera v Ústí koupil soubor 24 jednoaktovek v angličtině. A začal jsem u autora, kterýho jsem jedinýho znal. T.S. Eliot nikdy žádnou aktovku nenapsal, ale jeho Sweeney Agonistes jsou tak krátký dva fragmenty hry, že se někdy hrajou jako aktovka. Rozhodl jsem se jednu část přeložit a věnování vepsat Věruščiný babičce.

Po nepříjemném telefonním hovoru s panem Pereirou zůstanou v pokoji jen Doris a Dusty.

Doris Tak a teď si vyložím karty na večer. Ech, hádej, kterou jsem si vytáhla jako první?
Dusty První… Kterou?
Doris Křížovýho krále!
Dusty To je Pereira.
Doris Mohl by to být Sweeney.
Dusty Je to Pereira.
Doris Ale stejně tak by to mohl být Sweeney.
Dusty No, ale stejně je to divný.
Doris Tohle je kárová čtyřka, co ta znamená?
Dusty (čte) „Menší obnos peněz nebo něco na sebe jako dárek nebo večírek.“ To je taky divný.
Doris A teď trojka. Co znamená trojka?
Dusty „Zpráva o nepřítomném příteli“ – Pereira.
Doris Srdcová královna! Paní Porterová!
Dusty Možná jsi to ty sama.
Doris A nebo ty. Všichni jsme srdíčka. Tady si nemůžeš být jistá. Zaleží na tom, co přijde po tom. Musíš myslet, když chceš něco vyčíst z karet. To není věc, kterou může dělat každej.
Dusty Ano, vím, že se v kartách vyznáš. Tak co tam máš dál?
Doris Co tady máme dál. Šest.
Dusty „Hádka. Odcizení. Odloučení přátel.“
Doris Piková dvojka.
Dusty Piková dvojka? TO JE RAKEV!!
Doris TO JE RAKEV?? Pane Bože, co budu dělat? A to musí přijít těsně před večírkem!
Dusty Nemusí patřit tobě, může to platit i na přátele.
Doris Ne, patří to mně, tím jsem si jistá. Celou minulou noc se mi zdálo o svatbě. Ta karta platí na mě. Vím, že je moje. Pane Bože, co budu dělat? Už nebudu tahat! Snímni si ty, pro štěstí. Vem si kartu pro štěstí. To by mohlo to kouzlo zrušit! Snímni si pro štěstí!
Dusty Pikovej spodek.
Doris To bude Snow.
Dusty Ne, to bude Swarts.
Doris Nebo by to mohl být Snow.
Dusty To je legrační, že já si volím karty s figurama.
Doris To je tím, jak je snímáš.
Dusty Já myslím, že to hodně záleží na tom, jak se cítíš.
Doris Někdy ti karty neřeknou vůbec nic.
Dusty Musíš vědět, na co se jich chceš zeptat.
Doris Musíš vědět, co chceš vědět!
Dusty A nesmíš se jich ptát moc.
Doris Nesmíš se ptát víc než jednou.
Dusty Někdy nejsou k ničemu.
Doris Chtěla bych pochopit tu rakev.
Dusty Tak to já nikdy! Co jsem ti říkala? Neříkala jsem, že si snímám pořád figury? Srdcovej spodek! (zapíská z okna) Já teda nikdy! Taková náhoda. Karty jsou divný! (znovu zapíská)
Doris Je to Sam?
Dusty Jasně, že je to Sam!
Doris No jasně, že srdcovej kluk je Sam!
Dusty (vykloní se z okna) Ahoj Same!

A na návštěvu přichází Sam a tři jeho kamarádi.

Dlouho jsem se o vykládání z karet nebavil. Minulej tejden jsem tohle téma střídmě načal s Leonou a pak rozebral s Markétou. U Věrušky jsem si po dlouhý době vytáhnul denní kartu – a zrovna Ďábla. A Otec Josef mi v pondělí vyprávěl, jak nějaká ženská v katechumenátu, která má být teď o Velikonocích křtěná, byla kartářka a hodila karty do popelnice, že je nepotřebuje. Ženskejm řekla, že už to nedělá a amen… Tyhle shody náhod jsou divný. A karty ještě podivnější. Ještěže je nepotřebuju. Ale přitom je mám rád jako koření života, stejně jako pověry, pomluvy a všelijaký další povídačky.