Obchodníci filosofií

Když tak nahlížím do těch materiálů, z nichž se Věruška má učit na zápočty, úpím. Po filosofii reflexe přírody to teď byla estetika. Pořád ty samý plky, jejichž memorování je asi, jako kdybysme si měli zapamatovat obsah všech dílů Simpsonů a každej díl popsat třema větama – i když z těch Simpsonů si občas člověk odnese víc moudrosti než z Heideggera s Husserlem dohromady.

Když jsme dneska v podvečer dojeli do Plzně a Věruška šla na písemku, lehl jsem si v autě na zadní sedačku, pustil jsem si Deep Purply a začetl jsem se do Hovorů na útěku Bertolda Brechta. Na konci kapitoly o tom, jestli je lepší se spoléhat na lékaře, kterej nás léčí z lásky k bližnímu, anebo na lékaře, kterýmu za léčbu zaplatíme (schválně, kterýmu byste se svěřili vy?), stojí mj. tahle věta:

Muž, který přednáší o jónských filosofech, nemá pocit, že přitom také cosi prodává, že se vlastně moc neliší od obchodníka koloniálním zbožím.

Vážím si všech filosofů-akademiků, kteří si jsou schopni tohle přiznat. A o těch, co nejsou, jsem přesvědčenej, že by zato byli schopni prodávat nekvalitní vojenskej tabák v obalu Old Belt of Virginia a sami by nikdy nepoznali rozdíl. Gratuluju Věrušce, že to zatím zvládá.

Děkuju, Jiřino

Bavili jsme se s paní Š. o hereckých memoárech. Moc jsem jich nepřečetl, někdy jsem v ně ani neměl lecjakou důvěru, a tak jsem si rád nechal poradit. Paní ředitelka mi pak na jedno z našich dalších setkání donesla paměti Jiřiny Bohdalové pod názvem Měla jsem štěstí na lidi. Se stylovou stránkou jí pomáhal Petr Hora-Hořejš, kterého asi všichni znají jako autora Toulek českou minulostí (pamatuju si, jak před touhle populárně-naučnou knížkou akademici strašili, t. zn. že ji pečlivě přečetli od praotce Čecha přes Husa až po Husáka).

Je to opravdu kniha psaná vytříbenou češtinou s citem pro příběh a s absencí kýče, bulváru a naparování. Těch pár krátkých kapitol, který paní Bohdalová věnuje osudům svýho otce, by si měli mladí číst pro seznámení, starší pro připomenutí, co to byl ten komunismus. Jsou to tyhle kapitoly, který by klidně mohly být v dějepisných čítankách:

Blesk z čistého nebe
Kam mě to, proboha, vezou?
Jak nahá na pranýři
Rodinná návštěva
„Zacpěte si uši“
Noc v base
Svět přes filcové brýle
Co všechno, proboha, vědí?
„Co takhle dělat tátovi advokáta?“
Co je s maminkou?
Pozdvižení na fakultě
Malérů ještě nebylo dost!
Smutná svatba, smutná nevěsta


… a ještě pár dalších.

Vždyť jí tenkrát bylo 23, když ji estébáci odvlekli z DAMU a vezli ji až do litoměřický věznice, kde jí dali pásku přes oči a vodili od výslechu k výslechu. Byla ve třetím měsíci těhotenství. Po noci ji pustili a za půl roku byl soud s jejím otcem. Dostal 15 let odnětí svobody, za to, že u něj nějaký čas přespával kamarád, kterého vyhodila manželka, který pak skončil za kopečkama. Den po rozsudku se narodila Simonka Stašová.


Strašně se mi taky líbilo povídání o hereččině dětství a mládí (poznáte ji na fotkách? - ta druhá je z filmu Madla zpívá Evropě, do kterého byla v konkurzu vybraná). Měla opravdu štěstí na lidi, vždyť se jí jako neznámého kozlete ujala Jarmila Kronbauerová, Rudolf Deyl ml. nebo Vlasta Chramostová, aby ji připravili na talentovky na DAMU. Dvakrát se nedostala, a tak se rozhodla být učitelkou.




Jsou maturity, a tak všem studentům a učitelům věnuji tenhle citát:

Přiznávám, že mě učení nijak nenervovalo, neunavovalo, neštvalo, naopak, obrovsky mě bavilo. Myslím si, že pedagog musí být vlastně taky trošku herec, už proto, aby dokázal upoutat pozornost. Vždyť žáci jsou jen trochu jiné publikum. A katedra, to je vlastně miniaturní scéna. Pedagog nejen vštěpuje vědomosti a poučky. Před dětmi současně vystupuje, hraje, snaží se je oslovit, ovlivnit a hlavně zaujmout. Je v tom určitá exhibice i stylizace. Dobrý pedagog by měl proto být i dobrý herec.

Byl bych pro to, aby se na pajdácích učilo herectví a aby se z něj dělala zkouška. Školství by to určitě prospělo.

Tuhle fotku z natáčení mojí nejoblíbenější český komedie jsem si nemohl odpustit.

Soutěž o římský hrnec

Alcuin z Yorku napsal mimo jiné soubor 53 početních úloh pro mládež i s klíčem. Jedna z úloh zní:

100 mincí se má rozdělit tak, že každý muž dostane 3 mince, žena 2 mince a dvě děti se vždy podělí o 1 minci. Dohromady je v obci 100 obyvatel, kolik z nich je mužů, žen a dětí?

Existuje 7 řešení, Alcuinovi stačilo jedno, ale abyste vy vyhráli originální římský hrnec, musíte příjít alespoň na tři.

Alcuin mi vždycky přišel roztomilej. Jednak proto, že zavedl učení po hodinách, na čemž se do dneška, přesně 1205 let po jeho smrti, nic nezměnilo. Jednak proto, že jeho učení je jednoduchý, má lyrickou, protože anticky filosofickou příchuť a přitom je celý v latině, kterou už dneska skoro nikdo neumí - a tak vypadá i celkem složitě. No, nezní ta úloha, co jsem nahoře zadal, líp takhle?

V. PROPOSITIO DE EMPTORE DENARIORUM.
Dixit quidam emptor: Volo de denariis C porcos emere; sic tamen, ut verres X denariis emantur; scrofa autem V denariis; duo vero porcelli denario uno. Dicat, qui intelligit, quot verres, quot scorfae, quotve porcelli esse debeant, ut in neutris numerus nec superabundet, nec minuatur?

Navíc platí v latině nepřemožitelné a z latiny nepřeložitelné Curastique aute curi spirus!

Navenkovská dvojčata

Už jsem tady psal o tom, že jsem dědečkem. Mám první fotky z porodnice, a tak se jdu pochlubit. Máme dvojčata! Chlapeček se jmenuje Duel. Francouzská předloha od Georgese Neveuxe se jmenuje Le système deux. Hra vypráví o doslovném rozdvojení osobnosti, má výraznou pointu a hodila by se k nejlepším minikomediím Pierra Henriho Camiho.

Druhé dvojče je holčička, jmenuje se Blázinec v prvním poschodí a má krásné růžové šatečky. Trochu se vrtí, ale to je proto, že je živá a plná energie. Klasická komedie o šíleném sluhovi, ve které se Píďan může řádně vyřádit.

Sobec jsme my všichni

Musím ho připomenout, ač jsem ho nikdy nečet. Terezka psala o svym seznamu a jsem moc rád, že mi připomněla Gargantuu a Pantagruela, ale já dnes musím vytáhnout jméno jednoho spisovatele, kterej je téměř zapomenutej, ale jehož (aspoň ty dva stěžejní) romány bych si jednou chtěl přečíst.

Jeden se jmenuje Diana z rozcestí a druhej Sobec. Ze Sobce mám jen druhej díl, Dianu mám celou, ale v obou případech narážím na trochu nepohodlnej překlad. Těžko se tím textem prokousávám, protože u každý druhý věty přemejšlim, jak asi zněla anglicky, jelikož mi ten překlad nesedí. Tu člen, kterej by změnil smysl věty, tu nesmyslnej výkřik do tmy. A pak ten Vilouš ze Sobce (v originále Willoughby) – pro hlavní postavu prostě otřesný jméno! Ale věřím, že to jsou často překladatelský oříšky. Zkoušel jsem přeložit alespoň kousek jednoho z jeho psychologickejch sonetů a prdlajs… ani čtyřverší. Jo, a ten autor se jmenuje George Meredith.


R.L. Stevenson vyprávěl, jak za Meredithem přiběhl jeden jeho známej a křičel na něj, že je to hrozný, protože ve Viloušovi poznal sebe, a že nechce, aby o něm takhle psal. „Omyl, kamaráde,“ odpověděl autor, „Vilouš jsme my všichni!“

Kdyby někdo z Vás viděl v antikvariátě první díl Sobce (moje vydání je z r. 1928), přihlaste se, na ceně se nějak domluvíme.

Teď jsem otevřel Dianu z rozcestí a zrak mi padnul na jednu větu, která se tady určitě bude vyjímat jako celkem svébytnej a pro dnešní stoletý výročí Meredithovy smrti vhodnej citát:

„Prodlouží-li se náš život, přežijeme velmi mnoho těch, o kterých bychom si přáli, aby zatlačili oči nám.“

Jak zastavit světlo

Svět je přehlcenej informacema. Člověk už se dlouho neorientuje ve vědě, protože vlastně ani nemá proč, vždyť popisy, jak to chodí, když nevíme, že a proč to tak má chodit, jsou celkem nuda. O to víc se orientujeme v tom, kdo s kym chodí a kdo už to nerozchodí.

Je šílený, že jsem se až teď dozvěděl, že se před deseti lety povedlo jedný dánský dámě na Harvardu zpomalit a zastavit světlo. V článcích, co jsem si k tomu přečetl (ba i na harvarskym videu), jsou zase upřednostněný informace o tom, že se to využije v počítačích a informačních technologiích (IBM už má zpomalovací mikročip) a vůbec nic o tom, že by to vrhalo nějakej novej pohled na vesmír a jeho vznik a chod.

Hlodá ve mně otázka: jakou teplotu měl vesmír v době vzniku? Žádnou, protože teplota se musí nabrat z absolutní nuly? A teprve pak třeba nesmírnou? Kdyby totiž byl absolutně chladnej, tak mohl velkýmu třesku předcházet Bose-Einsteinův kondenzát. A Pánbůh do něj prostě jen střelil laserem a viděl, že je to dobré.

Tohle mě dneska napadlo, když jsem se s Věruškou učil na zápočet z Filosofie reflexe přírody. Nemám ty plky rád a přesto jim vždycky podlehnu a začnu sám filosofovat, ale spíš jako nepovedená postava z nějaký Havlovy absurní komedie. A protože se v těch čítankách k zápočtu taky docela obšírně píše o evoluci a kreacionalismu, a protože mě nedávno popudil člověk, kterej hlásá, že nepochází z opice, i když je hodně podobnej magotovi bezocasýmu, pudí mě to ke krátkýmu vyznání.

Věřím, že pocházím z něčeho opici podobného, stejně silně jako věřím v něco Bohu podobného (neboť každý božství asi vnímá jinak). Líbí se mi záludnosti vývoje stejně jako nevyzpytatelný zákruty Boží vůle. Toužím po lepším tady na Zemi jako po spáse tam někde. A k tomu všemu si ještě ničím nejsem jistej.

Zlomte vaz!

Rád bych se svěřil s novinkou. Jsem novopečeným dědečkem. Dobře, když tomu říkáte nesmysl, nejsem, ale brzy budu. Zítra. Budu mít první vnouče. Divadelní vnouče. Stál jsem před pěti lety u zrodu divadla Navenek a od té doby jsem režíroval docela hezkou řádku her a scének, a v těch, co jsem je nerežíroval, jsem hrál. Aspoň štěk. S výjimkou loutkoherecké a dětské sekce, samozřejmě.

Zítra mají premiéru dvě aktovky v provedení divadla Navenek, z nichž jsem dosud neviděl jediný obraz, neslyšel jedinou repliku. Před rokem jsem dal Páje přečíst několik her, tím bylo ovšem předání genetické informace mezi námi dvěma ukončeno. Vybrala si přes 140 let starou hru Františka Ferdinanda Šamberka Blázinec v prvním poschodí. Je to prověřená komedie, od roku 1985 ji hrají herci v čele s Bárou Hrzánovou a Martinem Dejdarem. Pája si ji upravila, proškrtala a nakonec jí přišla na celovečerní představení krátká.

Za půl roku byla sháňka po další aktovce. Poskytl jsem tedy druhou genetickou informaci. Pája si vybrala hru Dvouhra od Georgese Neveuxe, autora předlohy pro libreto k opeře Julietta Bohuslava Martinů. Předělala si ji k obrazu svému, a tak vznikla hra s názvem Duel.

Dneska jsem do divadla s Milhauzem převezl 50 židlí, kdyby byly návaly, tak aby si lidi měli kam sednout, a starou skříň jako výpravnou rekvizitu na jeviště. Nicméně, nezdržel jsem se a opravdu jsem nic neviděl a neslyšel, protože teď už to musím vydržet až do premiéry.

Přijměte tedy pozvání:

Sobota 16. května od 19.00

na představení divadla Navenek

BLÁZINEC V PRVNÍM POSCHODÍ
&
DUEL


___________________

Poznámka pod čarou:
Škoda, že jsme nepozvali do Kadaně na divadelní květen Milana Schejbala. To by byl porotce k pohledání. Představte si, že tento režisér a pedagog z DAMU má ve svém repertoáru dramatizaci románu Jak jsem vyhrál válku, veselohru Blázinec v prvním poschodí (minulý rok ji hráli v Žatci) a pokračování hry Hrobka s vyhlídkou (tu přivezou příští týden žatečtí pod názvem Mlhavé vyhlídky), které se jmenuje Do hrobky tanečním krokem.

Candide

Dneska jsem poslouchal operetu. Ne, nejsem úchyl, taky mě to překvapilo. Překládal jsem první sloku jedný básničky a začal jsem vyzvídat její osud. Její autor James Agee (čti ejdží) ji napsal jako text pro libreto Lillian Hellmanový pro operetu na motivy Voltairova románu Candide, k níž složil hudbu Leonard Bernstein. A protože provedení týhle operety z r. 1989 s Bernsteinem jako dirigentem je celý na youtubku v perfektní kvalitě, zkusil jsem to. A je to paráda. Všichni účinkující se skvěle baví, protože je čím (Bernstein je úžasnej), a londýnský publikum to cítí. Text Jamese Ageeho nakonec použitej nebyl, a já jsem se po překladu první sloky při tý hudbě tak nějak uvolnil, jakž takž přebásnil třetí a čtvrtou a místo druhý jsem si přidal jednu na konec. (originál zde)

Rozum, kouzla, um a cit,
nebudu se o ně přít.
Těla, tvoři, vše, co žije,
jsou jen Smrti parodie.

Naše oči jsou jen oka,
do nichž pytlák zvaný Svět
chytá všechny zeširoka,
aby mohl vyprávět:

říká, že žít za to stojí,
život že je velký Chrám;
a tak všichni v jednom roji
kupujeme si ten klam.

Pak, až ustálí se váhy,
jazýček přikloní se tam,
kam míří bohatý i nahý:
život je velký Smrti chrám.

Video jsem vybral z velkého autodafé španělské inkvizice po zemětřesení v Lisabonu v r. 1755, kvůli kterému Voltaire přestal věřit v Boha (v toho inkvizičního ovšem celkem logicky nevěřil ani před tím). Dnešní překrásný den přímo vybízí k tomu, aby se člověk napil a podíval na lidi, jak umírají. Geniální román a libreto. Geniální hudba.

Tři švédské korunky dnešního dne

Carl Petersson nás uchvátil. Nás s Věruškou, ale i nás všechny, co jsme byli v kostelíku. A bylo nás asi 40, což bylo prý i v Kodani, tedy žádná ostuda, jak se některým může zdát. Při Uherský rapsodii Ference Liszta nám všem opravdu trnulo. Carl mi otevřel uši! Korunka první.

Hned jsem ho pozval zase na zimu, s podmínkou, že se pro mě naučí Kočičí sonátu od Scarlattiho. Slíbil, že jo. Je to neuvěřitelně talentovanej a přitom skromnej kluk. Smekám. Korunka druhá.

A co mě těší převelice, Carl Petersson, kterej hrál v Čechách už na mnoha místech, protože bydlí v Praze, prohlásil (česky) o křídle August Förster, kterej jsme za městský peníze před čtrnácti dny koupili a Otec Josef mu dneska požehnal:

Je to nejlepší klavír, na kterej jsem v Čechách hrál. V Plzni ve filharomonii mají taky dobrej, větší, ale rozhodně ne lepší.

Korunka třetí.

Zemřel Maurice Jarre. Snad.

Když se kategorie Living people u hesla Maurice Jarre změnila na kategorii 2009 deaths a všechny „is“ se změnily na „was“, málokdo tušil, co způsobí jedna z následujících editací. Jarre zemřel 28. března a těsně po půlnoci 30. března pod jeho heslo někdo přidal čtyři citáty připsaný tomuto francouzskému autoru hudby pro známý i méně známý filmy. Protože novináři zmerčí něčí úmrtí obvykle až den po smrti, noc na následující den je určena profesionálním autorům nekrologů. A ti rádi čerpají z wikipedie, nicméně mnozí si informace neověřují. A když si je neověří někdo z důležitého media, ostatní už si je můžou „ověřit“ právě u něj. Vznikl tak docela povedenej vtípek, kterej sice celkem brzy odhalili správci na wikipedii, ovšem to už tenhle humbuk slavil úspěch na mnoha internetovejch zpravodajskejch serverech.

Mnozí začali vinit wikipedii, ovšem ta za nic nemůže! Jak jsem řekl, samospráva wikipedie, její vnitřní kontrola, odhalila hoax přesně za devět hodin a 22 minut. Kdo píše nekrolog, musí si ověřit, kdy a kým byl článek editován a zvláště pokud jde o člověka, kterej ani není na wikipedii přihlášenej pod nějakým nickem, tak mu a priori nedůvěřovat. Stala se chyba a je hezký, že se přiznal jak autor, tak i některý media. Je to průvodní jev naší doby a já bych se nijak nečertil. Prostě takovej je život v postmoderním světě. A já v něm zůstávám dál nadšenej wikipedií a schovívavej k týpkům, co prověřujou ostražitost nejen novinářů.

Sám mám taky tajnej plán. Ale to se budu muset ještě hodně učit anglicky. Až za pár let uslyšíte o falešný editaci hesla Henry Fielding, zpozorněte. O něčem podobnym jsem tady psal v souvislosti s Edgarem Allenem Poem. Tak uvidíme.

Tenhle článek bych rád zakončil citátem z G.K.Chestertona, kterou snad řekl on, ale i kdyby ji neřekl on, je geniální:

Žurnalistika je hlavně o tom, že říká, že Lord Jones zemřel, lidem, kteří ani nevěděli, že Lord Jones žil.

Abych řekl pravdu, Jeana-Michela Jarreho jsem znal, ale Maurice jsem poznal až díky tomuhle výstřelku jednoho dublinskýho študáka.

Z Kodaně do Kadaně

Tohle píšu o přestávce v Mé vlasti. Kus Pražského jara můžeme zažít dnes 13. května i v Kadani (v 19h.). Carl Petersson přijede ze Švédska zahrát do kostelíka Stětí sv. Jana na nově zakoupené křídlo (inzerují to i na stránkách švédské ambasády, kde si všimli, že je Kadaň perlou severozápadních Čech). Otec Josef by měl před tím nástroji požehnat a kdo přijde, vyslechne z něj (z toho klavíru, samozřejmě) např. Sonátu pro klavír No.2 b-moll Fryderyka Chopina, Uherskou rapsodii No.2 Franze Liszta, Danse Macabre Camilla Saint-Saense a (alespoň já se ho pokusím vytleskat) nějakého Domenica Scarlattiho.


O kvalitě zítřejšího koncertu snad zase nejlépe promluví výtah z letošního turné, jehož jsme součástí:

18. března Stockholm
25. března Kodaň
14. dubna Praha
13. května Kadaň
16. října Vancouver

Všechno na zahradě

Z neděle na pondělí nemůžu spát. Vím, nejen já. Řeším to četbou. Včera jsem přečetl hru, která mě nadchla. Edward Albee: Všechno na zahradě. Hned od začátku jsem si představoval, že bych ji ale zasadil někam do českého satelitního městečka a dal tomu naše reálie.

Přiznám se, že jsem si myslel, že Albee je Angličan, spletl jsem si ho s některým z Rozhněvanejch mladejch mužů. Až teď jsem se dočet, že je to Američan (vrstevník babičky a dědy) a že tu hru vlastně nenapsal. Napsal ji rozhlasovej dramatik Giles Cooper, a to byl Angličan! Albee ji rok po jeho smrti (1967) amerikanizoval. Nicméně přesně to se mi hodí do krámu. Tu hru je potřeba počeštit a pak s ní dobýt českej divadelní svět.

Nebudu z ní citovat, jednak proto, že je dobrá jen jako celek, jednak proto, že jsem ji už půjčil Zuzce, která by měla ztvárnit hlavní roli Jenny. Tak co, Zuzi, půjdeš do toho? A taky vymyslíme jinej název. No, to ale předbíhám (zajímavý v týhle souvislosti nicméně je, že Havlova Zahradní slavnost – název, kterej mě napadl jako první a kterej jsem v mžiku zavrhnul – vznikla rok po uvedení originální Cooperovy hry Královskou shakespearovskou společností, i když dějově je někde úplně jinde)

Tak aspoň parafráze z Albeeho jiný hry:

Jakej je rozdíl mezi sprostejma obrázkama v rukou malejch kluků a v rukou dospělejch chlapů? Klukům ty obrázky slouží jako náhražka reality a chlapům realita nahrazuje ty obrázky.

Anglie - 3. den

Ráno jsme vyrazili k St. Michael's Mount, což je krásné místo naproti Mont Saint-Michel, ale má opačnej problém. Zatímco se ve Francii musí znova hloubit příkop mezi břehem a ostrovem, anglickýmu protějšku hrozí postupné zatopení. Odliv ještě nebyl úplněj, a tak jsme se po dlážděný cestičce prošli jen kousíček od břehu a zase šupky do autobusu.

Zrození Venuše z mořské pěny

Další zastávka byla až na konci světa, přesněji na konci země. Land's End není až tak malebný místo, ale místní turističtí byznysmeni se z něj snaží vytřískat, co se dá, a tak je tu takovej skromnej zábavní parčík se strašidelnym hradem a bufet. Dali jsme si tu fish'n'chips s octem a nějakej ten zákusek, a já měl pak co dělat, abych si cestou ze záchoda vyfotil pár pohledů na Atlantik, za kterým už je Amerika.

Dál nás čekaly dva úžasný megality, ovšem cesty k nim byly tak pro jezdce na ponících, rozhodně ale ne pro autokar Mercedes. Nicméně naši řidiči zvládli i ty šoustky, jak říkali těm stezkám pro dva protijedoucí cyklisty, a tak si studenti prolezli Mên-an-Tol, tedy kámen s dírou, a to mnohdy neuvěřitelnym způsobem, neboť z obou stran byly celkem nepříjemný kaluže. K atrakci, která se tu asi nevidí ani za úplňku, patřil pokus nachat větrem pronést skrz tu díru mejdlovou bublinu. Nakonec se to podařilo, a tak jsme zvědaví, co nám to v životě přinese.

O míli dál se za zatáčkou objevil dolmen Lanyon Quoit, kterým dřív projel kočár se spřežením, ale v roce 1815 spadl a rozlámal se, takže po znovyvstyčení je celkem skromnější, ale pořád macek, zvlášť když se vyfotí bez lidí.

Cestou zpátky do města Plymouth nám zbylo trochu času a děcka chtěly do supermarketu. Vybíral jsem pečlivě podle průvodce, abysme zastavili někde, kde se dá ještě vidět i něco turisticky vděčnýho. A tady jsem narazil na typickou vlastnost britskýho turistickýho byznysu. Město Liskeard se honosí třetím největším kostelem v Cornwallu, studánkou s léčivou vodu, několika zajímavými budovami a každotýdenními čtvrtečními dobytčími trhy, což už je v Anglii málo vidět. Čtvrtek bohužel nebyl, bylo úterý, ale i ty ostatní věci slibovali příjmenou procházku. No, kostel nic moc, malej a zavřenej, nejzajímavější byl jeden starobylej křížek na hřbitově kolem. Studánka vošklivá jako ta Boženina v Peruci s nápisem Voda není pitná a budovy jedna jako druhá. Nejzajímavější byl nakonec fakt ten supermarket.

Jak jsem složil maturitu

Tak by se mohla jmenovat celoodpolední hra před začátkem Kadaňskýho divadelního května. Jak jsem složil maturitu z jevištní techniky. Ale nebyla to hra. Bílinští přijeli se zajímavou scénou: zezadu zpětný projektor a bílé projekční plátno na stínové divadlo, tzn. svěsit zadní průchozí horizont; kvůli společnému ovládání světel a zvuku jsme museli dát mix do osvětlovací kabiny a od něj vést šňůry přes balkón až k bedně na forbínu; pak jsme sundali obě rampy, aby se mohly přemístit barevné filtry. Poslední a nejzajímavější fáze přípravy scény byla práce na zavěšení sešité vojenské maskovací plachty tak, aby se pomocí asi dvanácti provázků na závažích mohla ovládat a měnit svůj profil vzhledem k divákovi. Visela zrovinka na 5. tahu, což je jedinej tah, kterej se ovládá z horního ochozu, na kterej jsem za to odpoledne vyšplhal a sešplhal asi pětkrát. „Dolů na maximum!“ „Můžeš nahoru!“ „Dobrý, zaaretuj to!“ „Teď na maximum nahoru!“ „Hele, tady nám to visí blbě, můžeš to ještě svěsit úplně dolů.“ „Tak a teď zase celý pomalu nahoru.“ Šestkrát, ale bavilo mě to a těšil jsem se, jak to bude vypadat při hře.

Nebudu hru hodnotit a udělovat hvězdičky, nedělám to rád. Za sebe řeknu, že bych si dramatizaci románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku nevybral. První hra, ve který jsem v životě hrál, byla Hlava XXII. Strašně rád na ni vzpomínám. Hanče tenkrát (a Jirka teď) vlastně zdramatizoval svoji fascinaci předlohou. Válečná satira, kterou máme třeba ve Švejkovi, je divadelně strašně ošemetná věc. Do Švejka se taky málokterý divadlo pustí, natož ochotnický. Nejsilnější jsou totiž na tý satiře texty a málokterej hereckej výkon je může dohonit. Je to jako chtít zahrát vtip. Nemyslím Kameňák. Myslím třeba židovskej vtip. Nedovedu si představit bravurně zahranýho Kohna a Roubíčka, ale znám několik vypravěčů, který bravurně zvládnou oba dva a ještě tu omáčku kolem těch rozhovorů. A to je přesně ono. Ta omáčka z divadla vypadne a herci jsou každej jinej a když jeden není stejně dobrej jako ten druhej, vtip začne kulhat. Mám moc rád scénky z vojenskýho prostředí, pár favoritů mám pořád někde na vnitřnim repertoáru, a po týhle hře se jejich počet rozrostl. Zejména o scénku, kdy se ti dva hádají, jestli je lepší vojenský fasovaný oblečení nebo civil. A takovejch tam bylo víc než dost, takže jsem se docela bavil.