Vzkaz v soběslavské knihovně

Po podzimní cestě do Soběslavi se mi zdál sen. Prohlížel jsem se sestrou dědovu soběslavskou knihovnu a hledal tátovy dopisy z vojny. Kolem běhaly naše děti, vedle teta vařila oběd. I ve snu se projevila moje úchylka, a tak jsem jako v antikvariátu prohlížel hřbet po hřbetu všechny knížky v knihovně. Byly tam ty, které jsem čekal, spousta stranické literatury, kriminalistické příručky a pak klasici české literatury vydané většinou v 50. letech. I z nich mě spousta zaujala. Nicméně pak se tam objevila kniha, která do té knihovny nepatřila. Byla úplně z jiného soudku, něco, co by s. major SNB snad v knihovně ani mít neměl. V tom jsem ale v šuplíku objevil tátovy dopisy, a protože jsem si nebyl jistý, jestli můžu, a moc jsem chtěl, strčil jsem je pod košili a běžel s nimi o patro výš s nějakou originální výmluvou. Když jsem je nahoře vyndal, náhle jsem se probudil a celý sen vyprávěl Věrušce. Na titul té knížky jsem si ale nevzpomněl.

Před čtrnácti dny jsme se vrátili ze Soběslavi, kde jsme byli jen s tetou. Dovolila mi prošmejdit dědovu knihovnu a vzít si, co se mi bude líbit. V šuplíku se opravu skrývaly dopisy z vojny a ještě další z 80. let, z období mého dětství. Také jsem si vzal náčrt rodokmenu, který zpracovával jistý Václav Losenický z Českého Krumlova a vystopoval můj rod snad až k Marii Terezii – už se těším, až to budu dávat dohromady. Když jsem si prohlížel police v knihovně, opravdu tam bylo zejména to, co jsem čekal, ale jedna kniha byla v přední řadě nahoře a vůbec s ostatními nehrála, tvořila jasnou disharmonii. Vytáhl jsem ji a oněměl úžasem: Egon Hostovský – Listy z vyhnanství.

Jednak jsem žasnul nad tím, že měl děda v knihovně autora, kterého komunistický režim zatratil a odsoudil k zapomnění. A jednak, že to byl autor, jehož román jsem četl ve chvíli, kdy mi umřel táta. Hostovský už tenkrát na mě zapůsobil jako blesk z čistého nebe, autor světového formátu, Kafka české literatury. Děda knihu koupil rok před svatbou mé babičce Ludmile, tehdy ještě Chovančíkové. Ještě než jsem si ji odvezl do Kadaně, přečetla si ji teta a moc se jí líbila. Teď ji čtu já. A budu z ní číst i vám. Ale zase až příště.

Jsem rád, že se Julinka poznala s tetou i se strejdou.

Konec světa

Němci byli vždy dobří pohádkáři. Dnes jsem objevil Clementa Brentana, jehož příbuzní měli vazby i na Čechy (a on, druhým jménem Wenzeslaus, také spolupracoval s Josefem Dobrovským na své divadelní hře Založení Prahy). Jedna z jeho básní mě inspirovala k aktuální milostné úvaze o konci světa, kterou věnuji své Věrušce:

Letos prý bude konec světa,
jak tvrdí mayský kalendář:
snad v prosinci, snad koncem léta
vyhasne navždy slunce zář.

U Mayů došlo k pochybení,
slunce už vyhaslo, je černé nebe
a svět už také dávno není,
pro mě už není nic – krom tebe!

Pátrání ve Stříteži

Z Dolních Vilímovic, kde jsme po místním rodáku Vladimíru Tomanovi ani po jiných Tomanech nenašli ani stopy, jsme se rozjeli do nedlaké Stříteže (někdy i Stříteze či Stříteře), kde Vladimír Toman bydlel. Z dopisů, které vlastníme, jsme vyčetli, že pravděpodobně bydlel ve škole, protože když jednou cestou z fronty zaspal ve vlaku, musel jít pěšky domů z Okříšek (nebo Okříšků?) a když v jednu hodinu po půlnoci dorazil, „zaklepal na dveře školy“ a otevřela mu maminka.

Vesnici jsme projeli tam a zpátky a nevypadala vůbec vlídně – nikde ani kaplička, žádná budova připomínající školu, žádná náves. Z historie, která našeho Vláďu pamatuje, snad jen jedny Boží muka mezi dvěma domy. Zastavili jsme tedy uprostřed vsi a vydali se nejdříve směrem k obecnímu úřadu. Je středa, to by měl být úřední den. Ale stejně jako ve Vilímovicích úřad nedobytný. Jdeme tedy hledat starší usedlíky.

První paní na pískovišti s vnoučaty žije prý ve Stříteži od narození a o žádných Tomanech ve vsi nikdy neslyšela. Škola je ve Vilímovicích zrušená, mají jen školku. Zeptali jsme se alespoň na kostel a na hřbitov. Ty tu prý mají, ale je to až za rybníkem na vršku. Jdeme tedy za rybník na vršek a cestou potkáváme stařečka, který by za toto označení jistě nebyl rád, ale bylo mu tak kolem sedmdesátky. Celých těch sedmdesát let se ale usmíval, úsměv tvořil přirozenou součást jeho fyziognomie. Po Tomanovi ani vidu ani slechu, ale poradili nám, že by o škole a jejích dějinách mohla vědět víc místní kronikářka, paní Dvořáková. Ta bydlí na opačné straně, než kráčíme, ale začíná to být slibné, protože na té straně má být i náves s bývalou školou, dnes nově přestavovanou na kulturní dům. Šli jsme ale dále ke hřbitovu, doslova cestou necestou.Co když tam bude nějaký ten Toman pochován?

Kostel se hřbitovem je velmi zajímavě umístěn, na zarostlém vršku, ke kterému je přístup z druhé strany, než leží vesnice. Ze vsi není ani vidět.Žádný Toman kolem ale neležel, i když některá jména na náhrobcích zazněla pravděpodobně i v dopisech.

Zkusíme tedy ještě štěstí u paní kronikářky. Bydlí na návsi přes rybníček proti Jednotě. Tak uvidíme, snad bude doma.A vy uvidíte v příštím článku.

Brémští muzikanti

Zavedli jsme doma před pár dny pravidelné čtení pohádek. Vybrali jsme poměrně náhodou jednu přiměřenou Julinčinému věku, kterou teď vyžaduje číst stále dokola. Jsou to Brémští muzikanti ze sbírky pohádek bratří Grimmů. Co já se při pohádce nahýkám, naštěkám, namňkoukám a nakokrhám! Ale Julinka je z toho nadšená, a tak pro mě platí poslední věta pohádky úplně doslova: A kdo vám pohádku vyprávěl, ten si pěkně pusu zahřál.

Dneska mě napadlo, že bych si mohl zase procvičit nějaké to rýmování, a tak se budu snažit postupně pohádku převést do básničky rýmované ve schematu a-a-b-a-a-b, jehož složitost sama posouvá pohádku někam, kam by mě to před začátkem každé sloky samotného nenapadlo, a to uvolnění fantazie mě na tom baví. Zatím tedy první část, další snad budou následovat. Sama pohádka v českém převyprávění od Eduarda Petišky začíná povedeným veršem, který bych si zvolil za motto celého svého pokusu:

Kůže patří na buben,

houslím strunky sluší,

pohádka se povídá

těm, kdo mají uši.

Sedlák už si neví rady,

rodina mu chřadne hlady,
cena chleba vzrostla.
Se sedlačkou u ohrady
dali hlavy dohromady:
„Utratíme osla!“

Osel zrovna spásal trávu,
když se dozvěděl tu zprávu.
„Pro oslího boha!
Nyní nesmím ztrácet hlavu:
než posloužit za potravu,
radši vezmu roha!“

Nasedl si do trabantu,
rozloučil se od volantu
se svým selským dvorem.
„V Brémách, městě exulantů,
budu žíti z proviantu
dle tamějších norem.“

Ve vesnici u Mnichova
potkal oslík u hřbitova
stařičkého pejska.
Skončil chudák bez domova,
vyje pořád jako sova,
asi se mu stejská.

„Pejsku náš, co děláš,
že u nosu nudli máš?“
ptá se osel směle.
„Že se ptáš, prý vyjdu dráž,
než kdyby si pán platil stráž“
děl pejsek osiřele.

„Tak nasedni si do trabantu,
budeme párek muzikantů
a pojedeme do Brém.“
A tak ten párek furiantů,
pádil do města exulantů
v rozmaru velmi dobrém.

Chvíli les a chvíli louka,
pejsek na to všechno kouká,
jako tele na vrata.
Náhle ze stromu se souká
kočka a strašlivě mňouká,
že by měla koťata?

Hérostratos a Diogénes

Šestého dne měsíce zvaného Řeky Hekatombaion, tedy česky Stovolí, se narodil Alexandr Veliký. Podle přibližných výpočtů by to mělo vycházet na dnešek či zítřek. V ten samý den, kdy se narodil Alexandr, vzplál Artemidám chrám v Efesu. Žhář se jmenoval Hérostratos a svůj čin provedl proto, aby se stal slavným. Jean-Paul Sartre má ve své Zdi povídku s názvem Hérostratos, která vypráví o muži, jenž se chce zapsat do historie a tak zastřelí na ulici šest náhodných lidí – šesti náboji z válce svého revolveru. Aby se „proslavil“ dnešní střelec z Denveru musel u sebe mít poloautomatickou pušku, brokovnici, dvě pistole a pro jistotu ještě plný auťák zbraní. Svoji vražednou akci si naplánoval na dobu, kdy z plátna kin stříleli gangsteři směrem do diváků, takže to zpočátku vypadalo jako součást speciálních efektů. Pomodleme se za oběti a nečtěme, nevyslovujme, ignorujme jméno jejich vraha!

Původně jsem ale chtěl psát o tom, že zítra hrajeme Vrchlického hru Diogenes v sudu, kde je Alexandr jednou z hlavních postav. Dnes jsme měli první a poslední zkoušku, tak jsem na to docela zvědav, ale taky se moc těším, protože po dlouhé době budu hrát. Hraju Parmeniona, o kterém jsem studentům vždy vyprávěl tu anekdotu z Plutarcha, kdy po bitvě u Issu Parmenion řekl Alexandrovi: „Kdybych byl Alexandr, tak bych nabídku míru přijal“. Alexandr odpověděl: „Kdybych byl Parmenion, tak bych ji taky přijal. Ale já jsem Alexandr.“

Homo erectus střelnicensis

Julinka dnes k naší hrůze
objevila kouzlo chůze.

Celou naší dovolenou
lezla v klidu po kolenou
div si neodřela čéšky.
Odedneška chodí pěšky.

„Táto, zůstaň ve střehu,
zítra se dám do běhu.“

Jeden z posledních tréninků (tábor Soseň, 17. července 2012)

 A co na to maminka?

Skrze mříže

V Soběslavi jsem tetě vyprávěl, proč jedeme do Třebíče – a krom rodiště Vladimíra Tomana jsem zmínil i rodiště Jana Zahradníčka. Opravdu jsme Mastník navštívili a rodný domek našli. Musela nás k němu dovést paní s plátěnou taškou, které se nosívaly v 80. letech. Vzala to zkratkou, kterou určitě malý (od dvou let invalidní) Jan chodil domů. Poděkoval jsem básníkovi za ty krásné noci se Znamením moci v roce 1989 a pozdější s La Salettou.

Když jsme se vrátili do Soběslavi, teta tam mezitím přivezla z Budějic Zahradníčkovu sbírku Čtyři léta, kterou dostala 23. listopadu 1969 na věnečku od svého tanečníka i s originální záložkou (tehdy se ještě dávaly knihy veršů!), a darovala mi ji.

Jsou to básně psané během čtyř posledních let v kriminálu a mají stejnou sílu jako výše zmíněné poémy.

Psal jsem tu o tom, jak jsem se při sledování dokumentu o Zahradníčkově životě rozbrečel nad smrtí jeho dvou dcer, které zemřely na otravu muchomůrkou zelenou. Zahradníčka pustili z vězení, ale do nemocnice přijel pozdě. Na Seifertovu přímluvu u prezidenta Zápotockého mu byl trest snížen a bylo mu přislíbeno, že mu bude zbytek trestu odpuštěn. Ale po 14 dnech, které mu byly zřejmě dány na truchlení, byl znovu povolán na Mírov, aby si odpykal ještě čtyři roky. Čtyři léta! Epitaf za ony dcerky mě znovu rozbrečel.

Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.

Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jako dar bez zásluhy,
 dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travnatého.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.

Možná bysme měli víc číst básničky, zhodnotila to teta.

Jak ti dupou králíci?

Soused už je veliký,
a tak chová králíky.

Já jsem ještě malý pivo,
tak koukám jen přes pletivo.

Jednou ale, až zestárnu,
budu mít svou králíkárnu

a v ní krásné králíky
a dva slony z Afriky.

„Zdar sousede! Jak jde život?
Můžeš koukat přes pletivo!“

„Jak dělá králíček“ (Soběslav, 9. července 2012)

Na stopě

Minulý týden jsme dvě noci strávili ve mlýně nad řekou Jihlavou nedaleko Třebíče, kde studoval Vladimír Toman na místním gymnáziu.Pátrání po jeho bližší identitě mohlo začít.

Cílem našeho výletu bylo nejdříve jeho rodiště a pak bydliště v době jeho jinošství. Vladimír Toman se narodil v Dolních Vilímovicích, dnes Dolních Vilémovicích. Zastavili jsme na návsi u obchůdku smíšeným zbožím. Nabídka tohoto zboží mi připomněla 80. léta. Tady se zastavil čas. My jsme se však hlavně potřebovali zeptat, zda paní prodavačka nezná nějakého Tomana či Tomanovou. Prý ne. Další, koho jsme už na procházce potkali, byla chalupářka z Prahy. Starší starousedlici jsme potkali až za kapličkou a o žádných Tomanech nikdy neslyšela. 

Obešli jsme ves ze severu a nepotkali už ani živáčka. Vláďa vesnici zmiňuje jako své rodiště v jednom z dopisů, tak musíme najít někoho ještě staršího. Ale nic, všichni zalezlí doma. Až po návratu k vozu jsem zahlédl v koloniálu několik starších pánů, jednoho dokonce obstojně. Ten mi sdělil, že za posledních sedmdesát let se sem jen jeden Toman přistěhoval před pár lety ze Znojma. A tak jsme mohli jet dál. Před tím jsme ale ještě s úctou postáli nad památníkem padlých z obou válek, vzpomněli zejména rodinu dolnovilímovského rodáka Jana Kubiše, za jehož chrabrý čin byla potrestaná celá rodina, včetně jeho otce Františka, který se zde zřejmě narodil ve stejném roce jako náš Vláďa.

V další zastávce jsme měli zjistit, proč jsme v Dolních Vilímovicích žádného Tomana nenašli a proč se tam náš hrdina narodil.

Pro budoucnost na indexu

Ve výměně názorů mezi Juliem a jeho jmenovcem Bedřichem Fučíkem na stránkách Nové svobody v březnu 1939 se oba protikladně orientovaní spisovatelé shodnou, že žádný z nich nemá právo kohokoli vyškrtnout z české literatury. Když Rudolf Medek ve stejném časopise velmi příkře hodnotí proletářské spisovatele první republiky, Fučík mu v reakci píše, že ani Rudolf Medek nemůže nikoho vyhodit z české literatury – kromě sebe pro budoucnost.

Je to asi tak, že opravdu se mnozí spisovatelé sami vyškrtli z povědomí, protože ze svědomí národa, a z nich zejména ti národovečtí a katoličtí, kteří zneužili antikomunistického a antisemitského režimu druhé republiky a Protektorátu, a pak ti komunističtí, jimž se zase umetla cesta ke slávě zejména v 50. letech. Nevyškrtli se z literatury úplně, ale tak nějak pro budoucnost.

Stejně tak se z ní vyškrtl i Julius Fučík tím, že sice nevěřil, že by mohla velryba spolknout Jonáše, pročež vystoupil z katolické církve, ale zato uvěřil v Lenina, Stalina a Gottwalda, a i v Petschkárně byl připraven popřít existenci sovětských věznic a mučíren. V 50. letech sice již nežil, ale stal se kultem tehdejší české literatury. Dnes je na jejím okraji a vyhledá si ho jen pár mě podobných bláznů (přiznejme si ale, že to s Medkem, Demlem, Durychem či Bedřichem Fučíkem v tomto ohledu není o moc lepší). 

A přece musím uznat, že je Fučík inspirativní, přinejmenším v tom, jak je provokativní. Čtu si teď jeho literární zápisníky, které si psal od svých 16 do 19 let a nepřestávám žasnout nad kvantitou literatury, kterou přečetl, i nad kvalitou jeho adolescentních úsudků. Jeden případ za všechny – Fučík s chutí rozcupoval překlady básní Fridricha Schillera pořízené Janem Kamenářem, profesorem na klasickém gymnáziu v Prostějově v době kdy tamtéž na reálce učil náš Vladimír Toman. Úplně se jeho překladům vysmívá a dokonce se stydí je uvést ve své úvaze o Schillerově slabém revolučním duchu a dává přednost originálu. Jako důkaz a důvod k pádnému výsměchu uvádí i překlad titulu jedné básně: Das verschleierte Bild zu Sais překládá Kamenář jako Zahalená socha v Saïdě. Jenže ono se v básni a vůbec v oné legendě opravdu vždy mluví o soše bohyně Isidy a německy Standbild znamená rovněž socha, takže Kamenář překládá formálně správně a je to, alespoň dle mého názoru, jeho překladatelské právo. Pravda je, že to je překlad ne tak umělecký, jakého by možná byl schopen opravdový básník (Fučík píše, že bohužel Vrchlického překlad nemá po ruce), ale stejně: Fučíkovi bylo tehdy 17 let a takto vypadalo jeho vysvědčení:

Věděli jste, že...

... Miroslav Tyrš, zakladatel českého tělovýchovného hnutí Sokol, se narodil v německé rodině?

Návrat z Moravy a jižních Čech jsem v pátek třináctého mohl oslavit publikováním 25. článku v Did you know... sekci na anglické wikipedii.

O výsledcích našeho pátrání po Vladimíru Tomanovi budu psát v některém z dalších článků, ale můžu prozradit, že i nás ty výsledky překvapily. Tátovu korespondenci jsem také ukořistil a k tomu i náčrt poměrně hluboko do historie jdoucího rodokmenu tzv. pardubické větve Losenických. Brzy vzpomenu také Zahradníčka, ale i Josefa Floriana nebo Hostovského. Nejkrásnější chvíle dovolené nám ale darovala naše Julinka.

Filosofie mé lásky

Inspirován básní Percy Bysshe Shelleyho toto vyznání věnuji Věrušce a Julince.

Potoky s řekou, řeky s mořem,
vše se v nekonečném kruhu
stále mísí, přírodě se koře,
a lne k sobě pevně jak druh k druhu.
Luna s nocí, hory s nebem
snoubí se jako jikry s mlíčím
a já se vyznávám, že nebýt tebe,
nebyl bych vlastně vůbec ničím.

Jako z těch jiker a toho mlíčí
zrodí se potěr na dně vody,
z každého spojení tu něco vzklíčí:
obraz či vztah či přímo plody.
I my jsme se stali ze dvou třemi,
kruhu se dotkla první tečna.
Až smísíme se s matkou Zemí,
dotkneme se snad Nekonečna?

Foto: Romana Síbr

Vladimír Toman - pátrání pokračuje

Zítra jedeme směr Soběslav a Třebíč. Do Soběslavi pro tátovu korespondenci z vojny, do Třebíče po stopách dr. Vladimíra Tomana, kterého jsme na více než rok opustili, ale nezapomněli jsme na něj. Dokonce jsme našli jeden pramen k poznání jeho života už i mimo vlastněnou korespondenci.

V publikácii Prof. Dr. Karola Lányiho, vydaném v Bratislave v roku 1933, čítame: Dňa 4. 6. 1922 na zjazde kultúrnych pracovníkov v Prešove sa prihlásili k výzve „Osvedčujem sa, že s bojom proti alkoholizmu a s odalkoholizovaním Slovenska súhlasím a túto prácu budem podporovať“ prví dvaja obyvatelia Kremnice Jaroslav Kejzlar, riaditeľ meštianskej školy v Kremnici, neskouší člen československého abstinentského zväzu a Dr. Vladimír Toman, profesor reálky v Kremnici.

Ano, i z jiného zdroje víme, že dr. Vladimír Toman, narozený 23. listopadu 1887 v Dolních Vilímovicích u Třebíče, působil po prostějovské reálce (1914 – 1920) ve slovenské Kremnici a nakonec v Brně. Teď už víme i to, že moc nepil.

Brno jako vytoužené bydliště měl i jiný rodák od Třebíče, z Mastníka, vesničky kousek od Dolních Vilímovic, kam bychom se také rádi chtěli podívat. O osudech Jana Zahradníčka (který měl stejného patrona jako já, Jana Zlatoústého) jsem dnes zhlédl dokument očima jeho ženy a musím říct, že v pasáži o otrávě jeho dvou krásných dcer muchomůrkou zelenou v době, když byl básník s chromou páteří a srdečními potížemi na dlouhá léta uvězněn bolševikem, mi vytryskly slzy jako koňské hrachy!

 Jestli někdo v Dolních Vilímovicích bude pamatovat rod Tomanů nebo jestli tam dokonce rod žije v dalších pokoleních, to je pro nás teď velká neznámá. Věříme, že budeme úspěšnější než při pátrání po Marii, i když už to nás naplnilo neuvěřitelnými pocity odhalení roušky tajemství.  A těšíme se, že se podělíme. Snad nás to pohne i k publikování dalších dopisů.

Slavný Julča

Zašel jsem si dnes s Julinkou na poštu a jediné doporučené psaní obsahovalo životopisnou črtu o Juliu Fučíkovi od Mojmíra Grygara s názvem Žil jsem pro radost. Trochu sprchlo, a tak jsem se na Pohodě pod stříškou začetl. Jedna epizoda z Fučíkova dětství mě nemohla nechat chladným.

Malý Julek totiž díky tatínkovi, který zpíval na scéně Švandova divadla  na Smíchově, dostal příležitost zahrát si v několika dětských rolích. První rolí byl princ v pohádce Princezna Popelka neboli Křišťálový pantoflíček – na konci vystoupení vyšel (ještě ani ne tříletý) z vajíčka, do něhož jej zaklela čarodějnice, a přestože ani nic neřekl, získal si publikum, které po něm chtělo i autogram (a dočkalo se řady křížků). Pak přišly další role, jejichž svědectví přinášejí fotografie „slavného Julči“ v Meziaktí smíchovských divadel. Když se rodina Fučíků přestěhovala do Plzně, Julča získal další angažmá v místním městském divadle a tatínek mu vedl album s fotografiemi a výstřižky z novin.

Nejslavnější role byla role Malého lorda Cedrika ve hře podle románu Frances Hodgson Burnettové. S ní sklidil úspěch dokonce v zahraničí. Český krajanský spolek uspořádal představení v Berlíně, kde za skvělý výkon sklidil bouřlivý potlesk a diváci jej zahrnuli květinami.

O třicet let později byl Fučík v Berlíně popraven. Není od věci si v této souvislosti připomenout poslední slova Reportáže:

Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!

Marie Pujmanová v průvodním slově na záložce obálky píše:
Každá lidská bytost má ústřední vřeteno, na které se navíjí všechno co cítí, myslí, chová, prožívá. U Julia Fučíka to byla komunistická víra. Za ni dýchal a pro ni umřel...
Bohužel.

V týdnu mi došlo už i kritické vydání Reportáže, mnohé otázky už mi zodpovědělo, mnohé zase naopak vyvolalo. Ale o tom zase jindy.