Vyznání

Tátovi by (ještě před minutou) včera bylo 65 let a poslal mi po Věrušce vzkaz. Tahle báseň je pro ně.

Miluju na věčnosti
ty krátké okamžiky
ne pozdě a ne brzy.

Miluju svoje mrtvé,
kteří se pod pomníky
tváří slepě a hluše.

Miluju svoji ženu,
když pláče pro mé hříchy
a otírá si slzy.

Miluju svoje dítě
až do konečků míchy
a do dna svojí duše.

Už zase skáču do kaluže

Maminko, já vím, to se může:
nožičkou dupat do kaluže
a potom dělat mokré stopy
pro ty, kdo rádi oči klopí!

Maminko, řekni, může se to:
když venku hřeje babí léto,
v louži si trochu poskočit?
Proč náhle zvedáš obočí?

Tatínku, já už přece vím:
v louži si trochu poskočím
a pak se zmáčím celičká,
až máma sklopí očička!

Pero

Památce Seamuse Heaneyho

Mé pero je dýka v srdci zaťatá.
Mé pero, toť můj periskop.
Mé pero, to je polní lopata,
kterou si vykopu svůj hrob.

Rudý Neruda

„Já ale jak hluchý neslyším, jak němý nechci ústa otevřít.“ 

Žalm 38,14

V Rudém právu v den mého narození 14. prosince 1974 vyšla tahle báseň Pabla Nerudy.

Nezvalův překlad je opravdu věrný. Přirovnání Prahy k šedé růži (rosa gris) je nádherné a o mnohém vypovídající. Musím ovšem k těm lživým veršům napsat i pravdu, která zamrazí a v jejímž přehlížení se Pablo Neruda vyrovnal Fučíkovi. Jak vyplývá z Nerudových vzpomínek z roku 1966, které jsou uveřejněné na stejné straně Rudého práva, pobýval tento slavný chilský básník krátce v pražském exilu začátkem 50. let (sám píše o roce 1951, ale také o prezidentu Zápotockém). A tehdy opravdu ten dům na Pankráci nebyl němý a okna nebyla hluchá! Byli v nich mučeni další lidé. Tentokrát odpůrci obou totalit, všech totalit, demokrati. Pablo Neruda byl hluchý a němý! A jako Fučík v Sovětském svazu přehlížel gulagy a vraždy statisíců lidí ve jménu socialistické budoucnosti, přehlížel pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu vraždy stovek a tisíců lidí v Československu. Nemělo to sice vliv na talent těchto dvou vzdálených obdivovatelů Jana Nerudy, ale jejich talent měl a má vliv na pokřivení dějin.

Komáři se neženili

 Balada pro Julinku

Hladová samička komára
dosedla na člověka.
Člověk se s ničím nepárá,
bědná smrt na ni čeká.

Nerovná je to potyčka,
o vítězi v ní pochyb není.
Za chvíli skončí samička
rozmázlá pěkně po rameni.

Měli se setkat na lampičce
na prvním randevous.
Komár se shání po samičce,
není mu do zpěvu.

Když zjistil pravdu po hodině,
rozhodl se hned bez průtahů
ukončit život v pavučině,
té síti hmyzích sebevrahů.

Tak člověk zničil lásku hmyzí
bez uzardění ve tváři.
Komáří vztahy jsou mu cizí,
a nejen vztahy komáří.

  

 

Svatí sviňáci

Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak:

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák.

Karel Havlíček Borovský, Křest svatého Vladimíra (převzato z úvodního eseje Mojmíra Grygara ve sborníku Julek Fučík / věčně živý!)

Jak tak studuju další a další dokumenty o životě a díle Julia Fučíka a zejména o životě jeho legendy, napadlo mě dnes v noci jedno srovnání. Srovnání z úplně jiného soudku, které ale právě proto, že je odjinud, mně osobně pomohlo se s tímto druhým životem bývalé ikony, s fenoménem hrdinství a mučednictví falešného proroka vyrovnat.

Lance Armstrong začal svoji kariéru slibně, ve 12 začal závodně plavat a v 16 už byl nejlepším americkým triatlonistou do 19 let. V cyklistice měl rovněž úspěchy, ale nebýt rakoviny (varlat s metastázemi do plic), zřejmě by se ztratil v historickém pelotonu. Z něj ujel zázračným vyléčením a díky skvělým podpůrným látkám dokázal jako první sedmkrát za sebou zvítězit v Tour de France. Vydal knihu s názvem Není to o kole (v češtině jako Návrat do života), ale nikdo nevěděl, že to opravdu nebylo o kole, ale o dopingu. Se vším, co k tomu patří. Když se to veřejnost dozvěděla, Lance spadl z piedestalu, ale minimálně jedna celá generace cyklistů a fanoušků cyklistiky nedokáže zaplnit místo svého idolu nějakým jiným smysluplným vzorem. Bar U jedné koule je ovšem každý den plný a Lance má dodnes na twitteru 4 miliony přátel. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, je to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům a podvedení světa, udělal i mnoho dobrého, i když obrovské peníze, jež získal pro charitu, v zrcadle jeho dopování a šikanování lidí v okolí mají poměrně zvláštní pachuť. Jedním novinářem byl nazván „rakovinou cyklistiky“.

Julius Fučík začal svou kariéru v divadle, ale pro svou lásku k literatuře se jeho talent nejvíce prosadil v žurnalistice a literární kritice (už od 16 let věku si pořizoval překvapivě břitké literární kritiky desítek děl za měsíc). V roce 1921 vstoupil do KSČ, jíž byl věrný i poté, co mnoho jeho kolegů z branže prozřelo s gottwaldovským autoritativním vedením nebo alespoň později se stalinistickými čistkami. Kdyby nepřišla nacistická okupace se svou nenávistí ke komunistům, s nimiž ovšem nacisté na mezinárodní úrovni uzavírali pakty o rozdělení světa, patřil by dnes Fučík zřejmě k přehlíženému pelotonu prvorepublikových dopisovatelů Rudého práva. On však byl zatčen, přežil výslechy a napsal Reportáž psanou na oprátce. Spis byl po patřičné cenzuře zneužit jeho rodnou stranou, zmítanou tehdy v sítích kultu osobností, k vytvoření kultu univerzálního oficiálního válečného hrdiny a k jeho glorifikaci. Po roce 1989 spadl z piedestalu, ale několik generací komunistů i prostě levicově smýšlejících intelektuálů nezaplnilo jeho místo ani novými hrdiny ani smysluplnějšími idejemi. Společnost Julia Fučíka má stovky členů, odhalení Fučíkovy sochy na Olšanských hřbitovech se letos účastnila hromada komunistů a levicových myslitelů, levicoví literární historici píší tu více tu méně objektivní obrany jeho poselství. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, byl to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům leninského učení a podvedení sama sebe, udělal i mnoho dobrého, i když jeho oběť za lepší řád má v zrcadle poprav 50. let (podle stalinského vzoru, o němž věděl!) poměrně zvláštní pachuť.

Na komponovaném večeru, který letos 5. září k 70. výročí Fučíkovy popravy uspořádám v kadaňské knihovně, se pokusím dokázat, že si Fučík nezasloužil být shozen z piedestalu pro pochybnosti, které do jisté míry neoprávněně, ale na druhou stranu vzhledem k okolnostem zcela pochopitelně vzbudilo jeho „pankrácké angažmá“, ale pro doping ve formě nekritického komunistického přesvědčení a víry v nový řád, jehož podobně nebo spíše i méně horečnatí zastánci udělali z Pankráce po nastolení tohoto nového řádu stejně nemilosrdnou bolševickou sekyrárnu, jejíž obětí se stala např. Milada Horáková.

Květina pro Ronnieho

Miluju životní souhry a andělské výzvy. Když jsem byl malý kluk, emigroval Radek S. do Rakouska a odtud do Ameriky. Stal se mým vzorem, i když si ho vůbec nepamatuju. Protože první jeho úvahy o emigraci vedly do Austrálie, toužil jsem také utéct k protinožcům. Když pak posílal domů zprávy z amerického východního pobřeží, nemyslel jsem na nic jiného, než že se usadím v Bostonu nebo Philadelphii jako on. Moje dětské představy, Kafkova Amerika a Steinbeckovy Toulky s Charliem se mi dodnes mísí do častých živých snů, v nichž po staré známé cestě připlouvám do New Yorku a pak objevuji Nový svět.

Radka jsem nepoznal osobně, ale když jsme s mou maminkou chodili na návštěvu za jeho maminkou, přece jsem ho poznal víc, než on sám tuší. Aby si ženské mohly v klidu u kafe a cigarety popovídat, byl jsem vždy vpuštěn do Radkova pokoje vyzdobeného jeho obrazy. A pak jsem si začal prohlížet různé ty klučičí sešity schované pod postelí, co jsem si v té době zrovna taky vedl. Radek byl o pěkných pár let starší než já, a jeho hrdinou, jak jsem z listování tou dětskou pozůstalostí poznal, byl Ronnie Peterson, závodník Formule 1, který zahynul po havárii v roce 1978. Měl snad celé jedno album jenom s jeho fotografiemi, výstřižky ze Stadionu a dalších periodik, s výsledkovými listinami Grand Prix a nekrology z doby jeho tragické nehody (vypadalo to asi takhle, jen tehdy ještě nebyly osobní počítače a internet). Řekl jsem si tehdy, že když ty sešity musel nechat doma a už se s nimi třeba nikdy neshledá, jsem já určen a vyvolen k tomu, abych nesl odkaz Ronnieho Petersona dál. Byl jsem dítě a bral jsem to děsně vážně. A zatímco mí spolužáci  a kamarádi uctívali tehdejší hvězdy Ayrtona Sennu (který se o 16 let později také zabil při závodě), Alaina Prosta nebo Nigela Mansella a ze starších znali Nikyho Laudu a ti vzdělanější ještě Fittipaldiho, já jsem měl svého závodníka, kterého nikdo z nich neznal. A fandím mu dodnes.

 Ronnie v roce, kdy jsem se narodil

Vůbec mě nenapadlo, že zrovna v tu dobu, téměř deset let po jeho smrti, spáchala Ronnieho žena sebevraždu, protože se s jeho odchodem nedokázala smířit, a že tím osiřela jejich dcera Nina, která byla a vlastně pořád ještě je stejně stará jako já. Nevěděl jsem ani, že je pohřben doma ve švédském Örebro. Toužil jsem tedy alespoň položit květinu na okruh v Monze, v místech nehody. Tam, kam se běžný smrtelník nedostane, natož s československým pasem. Byl jsem ještě dítě a děti mívají pošetilé nápady.

A teď tedy znovu dětský sen ožil. Bylo mu to dovoleno. Až dnes jsem totiž zjistil, že můj letošní student češtiny Roberto pracuje právě na okruhu v Monze. Slíbil mi, že mě tam vezme, kam budu chtít, i kdybych třeba přijel se zájezdem z Kadaně. A tak mám další smělý plán. V Itálii jsem zatím průvodcoval jen Toskánsko, i když jsme vlastně cestou navštívili i Milán. Teď už mám, když započítám i tuto metropoli, k níž mám srdeční vztah, třetí důvod, proč další zájezd naplánovat čistě do Lombardie (tím dalším jsou Manzoniho Snoubenci, naše manželská zásnubní četba).

   Roberto v zákulisí Velké ceny Itálie

Pochutík

Zítra odjíždím do Prahy po mnoha letech zase učit češtinu. A po ještě více letech začátečníky. Ty jsem měl naposledy asi před deseti lety – jednoho Itala (jmenoval se tuším Mauro) a jednoho Angličana (tuším, že Richarda). Pak jsem dlouhou dobu učil nejpokročilejší skupinu nebo téměř nejpokročilejší. Teď mě čeká znovu mladý Ital Roberto a postarší Vídeňanka Brigitte.

Vždy si s sebou beru pana Kaplana, k němuž jsem vždy toužil připsat pár kapitol. Teď už vím, že to nezvládnu, většinu krásných novotvarů jsem si psal na lístečky, které se poztrácely, nebo popaměti SIMkaret, které už asi nikdy neoživím, a tak jsem se rozhodl publikovat dle mé paměti asi nejvtipnější příběh, který už většina mých přátel slyšela desetkrát.

Panem Kaplanem byl v tomto případě jeden německý inspektor ve výslužbě z města Hanau v Hesensku Dieter. Do nejpokročilejší skupiny byl zařazen pro svou píli, neoblomnost a zasloužilost, jazykové schopnosti byly rovněž obdivuhodné, ale mluvnický systém a výslovnost se mu již v jeho ušlechtilém věku vzpínaly. Občas vznikala nedorozumění. Třeba místo vždycky říkal zásadně hvězdičky – trochu mi to dnes připomíná naši Julinku.

Jednou jsme hráli hru s figurkami a každý kdo šlápnul na nějaké tázací příslovce či zájmeno, musel jím uvést nějakou otázku do pléna, na kterou pak všichni popořadě odpověděli.

Na Pavlíčka z anglického města Shrewsbury, který osciloval mezi mou skupinou a skupinou o málo slabší, vyšlo Co? a proto rychle vymyslel otázku: „Co rád/a jíš?“ Odpověděl Mike, odpověděl Wolfgang, odpověděla Gudrun a došla řada na Dietera.

„Pochutík…“ odpověděl břitce s jiskrou v očích.

„Takové slovo v češtině neexistuje,“ řekl jsem, „i když pravda zní velmi pěkně. To jistě myslíte něco jiného. Existuje sice podobné slovo pochoutka, ale to je vlastně právě všechno to, co nám chutná. Takže soudím, že myslíte zákusek nebo něco podobně sladkého.“

„Ne, ne… já myslím pochutík…“

„Já ale musím zopakovat, že takové slovo neexsituje.“

„Existuje.“

„Dietře, když pan učitel říká, že neexistuje, a je to rodilý Čech, pak pravdu má on,“ zastal se mě Mike.

„Nemá pravdu.“ stál si za svým emeritní školní inspektor.

„Já bych si přece nevymýšlel,“ zkusil jsem to vstřícně.

„Necháte mě tomlůvit?“ křičel Dieter a už moc nechybělo k ráně do stolu.

„Být tebou, tak už radši mlčím,“ snažila se ho uzemnit Gudrun.

Wolfgang hlasitě hvízdnul.

„Ale jistě, jestli chcete vyjmenovat další vaše oblíbená jídla, sem s nimi a k pochutíku už se nebudeme vracet,“ řekl jsem mírně ironicky.

…

…

…

„Pochutík mám rát šecko“

A takhle to bylo skoro hvězdičky.

Autem nebo metrem?

Rozvinutá země není ta, kde chudí mají auto, ale ta, kde bohatí jezdí veřejnou dopravou. 

Bohužel za tímto chytlavým heslem stojí starosta Bogoty, který má za sebou nechvalnou minulost v teroristických bojůvkách a v současnosti již tolik přešlapů v nové funkci, že je dva roky po volbě zahájen proces pro jeho odvolání - inu, jak to tak u levicových politiků bývá, pěkná hesla pro chudé a hrabání pro sebe mnohdy za každou cenu.

Narazil jsem na to heslo při čtení o účasti papeže Františka na Světových dnech mládeže v Riu, kde jej někdo nesl jako transparent. V souvislosti s tím, že František jezdí veřejnou dopravou mě to samozřejmě oslovilo. A teprve po chvíli jsem si opět uvědomil, jak jednoduše jdou hesla zneužít.

Včera jsme s Věruškou zhlédli Příběh rudého zla od lotyšského autora Edvīnse Šnoreho, tak asi i proto jsem si hned zjistil, kdo s tím heslem přišel. Edvīns Šnore mi totiž potvrdil, co jsem tu už několikrát psal, a to fakt, že marxismus nepokřivil až Lenin, ale už Marx a Engels sociologicky pokřivili vnímání lidstva a jeho přirozených a dějinných zákonitostí. A pak stačilo pár líbivých hesel a sociologický experiment na milionech lidí mohl začít. 

Gustavo Petro, autor výše zmíněného hesla, samozřejmě všude jezdí autem.

Jednou neřád - pořád neřád?

Před zářijovou cestou do Anglie jsem si koupil dvě knihy od Davida Thomsona: England in the Nineteenth Century a England in the Twentieth Century. Začal jsem 20. stoletím a vyloženě se mi zastesklo po učení. Vždycky jsem totiž rád učil první světovou válku. A hned z prvních 40 stran této knihy jsem načerpal tolik inspirace, jak předat tuto zajímavou látku lépe, než jsem toho kdy byl schopen, že je mi líto, že nemohu hned zítra předstoupit před žáky nebo před studenty a donutit je k pozornosti. Věřím, že bych je k soustředění přiměl i teď uprostřed  prázdnin.

Skoro celá 1. polovina 20. století se dá ve zkratce interaktivně (když už máme ty tabule s tím jménem a tou schopností) vysvětlit na tomto britském propagandistickém plakátu z doby po 1. světové válce. Dá se na něm totiž vysvětlit i příčina 2. světové války a hlavně se dá udělat psychologický rozbor doby, protože to je na tom nejtěžší. Studenti se nikdy nechtějí učit dějiny, když nechápou, proč někdo dělal z dnešního hlediska nesmyslné věci. Jakmile pochopí proč, naučí se i kdy, kde a jak.

Dole každý, kdo se o látku kdy zajímal, asi rozpozná potopení britského zámořského civilního parníku Lusitania, který je zrovna po torpédování ještě ostřelován z německé ponorky U 20 – událost, která přispěla ke vstupu USA do války. Ovšem co ten hrobeček v medailónku nad tím? Česká wikipedie Edith Cavellovou nezná a nezná ji asi ani nikdo, koho znám já. Kdo se chce seznámit, stručný životopis v češtině najde zde. Na případě této ženy se dá rovněž vysvětlit celá podstata války a propagandy.

Myslím, že bych se v těch vyměřených 45 minutách nedokázal nezmínit ještě i o Miladě Horákové a celou hodinu bych možná uzavřel strohou parafrází toho plakátu „JEDNOU BOLŠEVIK – POŘÁD BOLŠEVIK!“ Upozornil bych studenty, že ve své kariéře prošli Komunistickou stranou Československa dnešní prezident, premiér, ministři zahraničí, obrany, financí a sociálních věcí, předseda senátu, předseda ústavního soudu a mnozí další. Asi jako by v roce 1968 (rovněž 23 let po zlomu) měli v Německé spolkové republice výkonnou, zákonodárnou a soudní moc v rukou samí bývalí náckové.

Abych vysvětlil rozdíl mezi nekorektností plakátu (nekorektností, která přispěla ke vzniku nacismu) a korektností mé parafráze, mohu prohlásit, že vím, že není lehké uznat chybu, měl jsem tátu taky bolševika, který prozřel až v roce 1989, a dědu osmašedesátníka. Ale jako se po rozvodu církevního sňatku nebudu cpát panu farářovi k přijímání, neměl by se někdo, kdo kdy byl členem KSČ, cpát do vrcholné (a vlastně do žádné) politiky – talent netalent, levice pravice (a že jich tam máme taky dost).

S Kafkou na prknech a za prknem

V neděli jsem si vyžehlil všechno prádlo, byl ho už plný foch. Na košile se nedostalo, ty jsem vrátil úhledně přeložené do přihrádky, aby počkaly na příští neděli. Žehlil jsem v ložnici a pustil jsem si k tomu rozhlasové zpracování Kafkových deníků. Josef Čermák je rozčlenil tematicky (tedy ne náš kadaňský pan farář, ale tento jeho jmenovec). V neděli už byly k poslechu jen čtyři poslední díly z deseti. Hned první, který jsem si pustil, byl o divadle, druhý o snech, pak o psaní jako takovém. To už mi padala žehlička z ruky.

Nevěděl jsem o Kafkově vztahu k divadlu nic. Na stránkách Muzea Franze Kafky je shrnut takto:

Kafka chodil na divadelní představení do Nového německého divadla (dnes Státní opera) a do Zemského (Stavovského) divadla, zejména když tam vystupovali slavní němečtí (vídenští) herci jako Pallenberg nebo Moissi. Občas zašel, což odporovalo dobovému politickému bontonu, i do českého Národního divadla, a to i když byla na repertoáru česká (Vrchlický) nebo i jiná slovanská (Vojnovič) hra. Zvláštním způsobem ho podvakrát strhlo prosté lidové divadlo haličských chasidských herců ze Lvova ve staroměstské kavárně Savoy na Kozím plácku. Při jejich druhém turné je zhlédl snad dvacetkrát a s hlavním hercem Jizchakem Löwym navázal přátelství. Ve svých Denících věnoval této společnosti a jejím hrám mnoho stran.

Prosté lidové divadlo. Z Kafkových recenzí se dá tušit, že nadšení i kvalita byla podobná jako u našeho divadla Navenek. Kafka nicméně to haličské kočovné zvěčnil. Kdo zvěční nás?

V jedné nesouvislé poznámce v deníku si Kafka napsal v úvozovkách: „Láska k jedné herečce“ „Divadlo“. Kafkologové se domnívají, že přemýšlel o názvu jakéhosi literární zpracování setkání s chasidským souborem. Kdo byla ona herečka, do níž se zamiloval? Paní Tschissiková. Rovněž tuto ženu, ať už krásnou nebo „jen“ zajímavou, Kafka zvěčnil. Zejména jedno setkání na rozloučenou se mi líbilo, kdy Kafka nevěděl, jak se má vůbec tvářit.

Ale ani vážně jsem se na ni vlastně dívat nemohl. To by totiž znamenalo, že ji miluji. I mladý Pipes za mnou by to ve vší své nevinnosti musel poznat. A to by bylo věru neslýchané. Já, mladý člověk, jemuž vesměs hádají 18 let, jak vyznává před večerními hosty kavárny Savoy, v kruhu kolemjdoucích číšníků, před společností herců sedící kolem stolu 30leté ženě, která málokomu připadá hezká, která má 2 děti, 10 a 8leté, jejíž muž sedí vedle ní, která je vzorem počestnosti a šetrnosti – této ženě vyznává lásku, jíž nadobro propadl, a – teď přichází to, co je vlastně podivnější a čeho by si už býval zajisté nikdo nevšiml – a hned se té ženy vzdává, jako by se jí vzdal i tehdy, kdyby byla mladá a svobodná. Mám být vděčný, nebo mám proklínat, že přes všechno neštěstí ještě pociťuji lásku, lásku nepozemskou, ovšem k pozemským předmětům. Krásná byla pí Tschissiková včera.

Následuje popis její „normální“ krásy, popis kafkovsky neobvyklý, jako neobvyklé bylo jeho vyjádření nikdy veřejně nevyslovené náklonnosti.

A tak se pomalu, ale jistě vracím k psaní soběpisníku, té moderní formy deníku, protože…

Vést si deník je užitečné v tom, že si člověk s uklidňující jasností uvědomuje proměny, kterým je neustále vystaven, v něž také ovšem obecně věří, tuší je a přiznává si je… V deníku nachází člověk důkazy, že žil, rozhlížel se a zapisoval svá pozorování… 

A tak si třeba jednou vzpomenu, co jsem to všechno v neděli žehlil...

Nedávno jsem byl poprvé v Siřemi u Podbořan, kde strávil Kafka několik měsíců. Když už tedy opět začínám s psaním na blog, brzy sem napíšu reportáž.

Pařížský kat

Přečetl jsem si text Umberta Eca, který přednesl před pěti lety na boloňské univerzitě, s názvem Vytváření nepřítele. Velmi pěkný text se zajímavými ukázkami ze všech možných literatur – od Cicerona a Martiala přes raně i pozdně středověké kronikáře, náboženské a církevní texty, italské básníky, Williama Shakespeara, Richarda Wagnera, Georgie Orwella až po Jean-Paula Sartra. A přece mi jeden text chyběl, text, který by mohl celý esej nejen doplnit, ale téměř nahradit. Umberto Eco o něm ale z čistě kapacitních důvodů vědět nemůže. Česky při vší úctě nevládne.

Kdyby byl Oldřich Daněk Francouz, jistě by byl ve světě stejně známý jako Sartre. Alespoň ve svém dramatickém díle. Dosud jsem znal jenom jeho drama Válka vypukne po přestávce z televizního záznamu s Josefem Vinklářem (k vidění zde). A i to by stačilo. Je to geniálně napsané a geniálně zahrané. Před nedávnem jsem si ale přečetl scénář k televizní inscenaci Pařížský kat a zatoužil jej provést na divadle. Myslím to vážně, rekvizity už se vyrábějí a jednoho herce ze tří hlavních už mám. Nebudu tedy prozrazovat děj a ukončím toto motivační divadelní psaní úryvkem ze Satrtrova dramatu S vyloučením veřejnosti, kterým ukončil své psaní i Umberto Eco. Když jsou tři nebožtíci, kteří se za života nikdy nesetkali, přivedeni do pekla, jsou umístěni do jedné místnosti – nejdříve nejsou ochotni přiznat ani sobě ani ostatním, proč jsou v pekle, a také netuší, jaký je čeká trest. Své hříchy si nakonec sdělí a svůj trest brzy poznají, peklo jsou ti dva druzí:

Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fyzická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. --- Někdo tu chybí. Kat. --- No, a to je úspora personálu. Nic víc. --- Každý z nás je katem obou ostatních.

Sudičky

Vítkovi z Nebes

Je noc. Tvá první celá, dítě.
Maminka plenky zahřeje.
Tma rozhodila svoje sítě,
do kterých chytá zloděje.

Slyšíš krůčky? Spi, nic se neděje!
To jenom Láska přišla rozpačitě
k postýlce jemně pohladit tě.
Ráno tu najdeš její šlépěje.

Tetička Víra rovněž navštíví tě,
pěkně se na tebe usměje,
a do třetice na úsvitě
přijde i sudička Naděje.

(inspirováno Rondelem Tristana Corbiéra, s nímž budeš, Vítku, slavit svoje narozeniny)

Setkání s turistickým bohem

Protože se chystám shrnout své roční úvahy o turistickém vytěžení bitvy u Wogastisburgu, začítám se do různých textů o turistickém ruchu obecně, abych měl na čem stavět na cestě ke konkrétním detailům mého úmyslu. Narazil jsem i na tento text Dona DeLillo z knihy Bílý šum, kterou ke své lítosti v překladu Libuše Bryndové nevlastním, a tak jsem onu pasáž k vlastnímu uspokojení (patrně volněji než paní Bryndová, takový už jsem já) přeložil sám sobě a hodlám se s vámi podělit tady na zkomírajícím soběpisníku, k němuž jsem už málem zapomněl přístupové heslo.

Ujeli jsme 22 mil krajinou kolem Farmingtonu. Krajinou luk a jabloňových sadů. Dělily je od sebe bílé ploty. Náhle se před námi poprvé objevila cedule: NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ STODOLA V AMERICE. Než jsme k inzerovanému místu dorazili, napočítali jsme pět stejných návěstí. Na provizorním parkovišti jsme napočítali 40 aut a jeden zájezdový autobus. Po cestičce pro dobytek jsme došli až na mírné návrší, z něhož byl na stodolu nejlepší pohled. Všichni tam měli fotoaparáty, většina se stativy, masivními objektivy a různými filtry. Ve stánku se prodávaly pohlednice a diapozitivy s obrázky, které byly pořízeny z toho samého místa. Stali jsme opodál a dívali se na fotografy. Murray se dlouho oddával mlčení a občas si něco zapsal do malé knížky.

„Nikdo tu stodolu nevidí,“ řekl nakonec.

Dlouhé ticho.

„Jak jednou zahlédneš tu ceduli o stodole, tu stodolu už nespatříš.“

Ještě jednou se odmlčel. Lidé na pahorku se zatím vystřídali a stála tam snad už třetí várka fotografů.

„Nejsme tu proto, abychom si udělali snímek, ale abychom jej zkopírovali a kopií potvrdili existenci originálu. S každým snímkem se posiluje jeho aura. Cítíš to, Jacku, jak se tu hromadí bezejmenná energie?“

Další dávka ticha. Muž ve stánku prodal již několik pohlednic a diapozitivů.

„Přítomnost na tomto místě je vlastně duchovní odevzdání. Vidíme jen to, co vidí ostatní. Tisíce těch, co tu byli před námi, a tisíce těch budoucích. Stáváme se součástí kolektivního vnímání. Doslova to potvrzuje naše představy. Je to svým způsobem náboženský zážitek, setkání s turistickým bohem.“

Vždyť Ježíš Kristus se narodil v podobné stodole, chce se mi dodat! A stačí málo, aby lidé uvěřili, že to bylo před pár lety v té krásné krajině pod horami ve státě Wyoming...
(pozn. DeLillova stodola je nicméně anonymní, možná jen inspirovanou literární fikcí)