Orfeum

Dneska v Orfeu, které je mi stejně osudné jako Rožmberk, proběhla revize elektroinstalací. Pan Skotek o tento kulturní stánek pečuje s otcovskou láskou, chce dokonce rozchodit i hodinový stroj. Ve středu proběhne schůzka s paní architektkou z Karlových Varů o některých možných projektech na budově pro rok 2008. Příští pátek (15.2.) proběhne na prknech Orfea premiéra Případu Grendwal. Jinak Horkýže Slíže (8.2.), Vibrátoři a další punk (16.2) a Tleskač (22.3.). A dneska mi přišel Deník dívky která hledá Egona Bondyho, kde se hned na druhé stránce píše:

Maxima culpa mea
že jsem kdy byla U Orfea
Správně známý psichiatr říká

že dívka je ztracena potká-li umělce či tajtrlíka...

Setkání s kouzelným dědečkem

Co teď budu psát, zní i mně jako pohádka, a kdybych nebyl přesvědčen, že se to opravdu stalo, myslel bych, že se mi to zdálo. Někdy v roce 1998 jsem jel jako třídní se svými šesťáčky na výlet na Rožmberk. Cestou jsme v motoráčku z Českých Budějovic do Kaplice natrefili na pár postarších anglicky mluvících cestovatelů a jako správný pedagog jsem s nimi zapředl hovor. Dodnes si samozřejmě ta jména pamatuji, nějaký Russell a Gina Garciovi, Američané, kteří ale většinu života prožili na Novém Zélandu. Dali nám adresu a já jsem za celou třídu slíbil, že jim napíšeme. Při stěhování do stávajícího bytu před pěti lety jsem tu adresu našel, ale nenapsal. Už to nestihnu, Russell Garcia zemřel loni v listopadu ve věku 96 let.

Dnes jsem se dočetl, že zemřel jeden australský jazzman, Greame Bell, a to mi připomnělo to zvláštní setkání před lety v motoráčku. Našel jsem si tedy něco více o muži, s nímž jsem si podal ruku, a –  posadil jsem se z výšky na zadek. Vždyť jsem si skrz něj podal ruku s Louisem Armstrongem, Ellou Fitzeraldovou, Charliem Chaplinem, Judy Garlandovou nebo Orsonem Wellesem! S těmi a mnoha dalšími majiteli zvučných jmen totiž Russ Garcia spolupracoval, ale ne jako nějaký poslední člen kapely, on pro ně skládal, aranžoval jejich hudbu a hudbu k jejich filmům, stál s nimi na jednom podiu či jevišti!

Russell Garcia se narodil v roce 1916 v Oaklandu. Od pěti let stával každou neděli u rozhlasového přijímače a poslouchal newyorskou filharmonii. Bratr mu koupil za pět dolarů trubku a hudbymilovný Russ začal preludovat a hrát ve školní kapele, kde přešel na lesní roh a začal skládat hudbu pro celý orchestr – jako naprostý samouk. „Nikdy jsem se neptal, jak jsem se to naučil, noty jsem prostě uměl a skládat mi šlo samo. Říkejte tomu instinkt nebo dar, jsem za něj vděčný.“ Když mu bylo jedenáct let, Oaklandský symfonický orchestr hrál jeho skladbu „Stardust“. Studií na sanfranciské univerzitě po roce zanechal, protože ho nebavila, a živil si hraním v kapelách. Nevydělával málo, už jako student měl více než jeho otec, který byl vedoucím obchodního domu, ale neposunoval se dál, a tak odešel do Hollywoodu, naučil se hrát na úplně všechny nástroje a bral hodiny u nejlepších učitelů skladby. Jednou týdně také jako „mladý cucák“ dirigoval Západohollywoodský symfonický orchestr, což byla samozřejmě škola k nezaplacení. V roce 1939 zaskočil za jednoho dirigenta a skladatele v rozhlasové show, kde si ho všiml tehdy mladý rozhlasový reportér, ale už i začínající herec Ronald Reagan, který ho doporučil tehdejší rozhlasové stanici NBC, kde se Russ stal hlavním skladatelem a aranžérem. Tam si ho zase všiml slavný skladatel filmové hudby Henry Mancini (např. neodmyslitelná hudba k filmu Růžový panter) a angažoval ho ke spolupráci na filmu o Glennu Millerovi. Poté ho jako hudebního aranžéra pro svůj film Světla ramp (252. nejlepší film na ČSFD) najal Charlie Chaplin a v té samé době mu Universal Studios nabídly místo skladatele, aranžéra a dirigenta, na kterém vydržel dalších 15 let. V roce 1957 aranžoval dodnes jedno z nejslavnějších alb všech dob Porgy and Bess Louise Armstronga a Elly Fitzeraldové, s nimž potom i koncertoval. Vydal více než 60 vlastních alb a proslavil se jako inovátor a experimentátor v oblasti jazzové hudby.

Za 2. světové války bojoval v Ardenách a učinil slib, že když přežije, zasvětí svůj život míru. V roce 1955 se stal následovníkem náboženského směru Bahá'í nabádajícího k jednotě všech náboženských a filosofických systémů. V roce 1966 odešel z Hollywoodu, prodal dům a majetek a koupil si se svou ženou malou primitivně vypadající loď, na níž se rozhodl brázdit oceány a stát se věrozvěstem tohoto nového náboženství. První plavba byla hurikánem zastavena, ale druhá trvala bezmála šest let, během nichž manželé Garciovi obepluli svět a navštívili např. Galapágy, Kubu, Haiti, Tahiti, Markézy a Nový Zéland. Na posledně jmenovaném souostroví se jim tak zalíbilo, že se tam usadili. Russell Garcia dále komponoval hudbu, občas vyrážel se ženou do světa a spolu také učili děti z mateřských školek, jak prospěšné pro život jsou písničky, říkadla a hry. V roce 1998 cestovali inkognito do České republiky, kterou neprojeli autem, ale lokálkou, kde jsme je také se 6.B lounské Základní školy Jana Amose Komenského potkali. Tu adresu mám někde na dně jedné z deseti krabic ve sklepě, a tak ač jsem chtěl dělat pravý opak, věřím, že mi Věruška, které jsem ji před těmi pěti lety ukazoval a vyprávěl jí o tom milém setkání (když jsem se ho tehdy ptal, ke kterým filmům dělal hudbu, řekl, že třeba k Time Machine, jenže to jsem neznal, a tak jsem si pomyslil něco o třetí filmové lize a více se nepídil), pomůže ten nepatrný lísteček najít. Russ si to už nepřečte, ale jeho ženě bych rád napsal.

Rožmberk 2007

Určitě jste na předchozí obrázku poznali Vyšší Brod. Vrátil jsem se do kraje mých vzpomínek a taky jsem si na Rožmberku splnil sen z mého průvodcovského mládí. Předsevzal jsem si tenkrát, že až se na hradě změní kastelán a s ním tedy i průvodci a personál, vrátím se tam, koupím si lístek jako normální turista a nikomu neřeknu, že jsem tam před lety osm sezón po sobě působil v roli průvodce... a přesně tak jsem to udělal, nechal jsem si utrhnout lístek a pak shodou okolností před očima zrovna kolemjdoucí nové kastelánky, když se mladá slečna průvodkyně nadechla k první větě, jsem vykřikl směrem k lidem: „Vážení návštěvníci, vítám vás na státním hradě Rožmberku. Z tohoto hradu pocházel a po něm se také psal jeden z nejbohatších a nemocnějších šlechtických rodů - Rožmberkové...“ a užíval a vychutnával jsem si šílené pohledy obou dam... po úvodním proslovu o historii a vstupní hale, jsem situaci vysvětlil a po krátké domluvě mi bylo umožněno odprovádět celou prohlídku... a to víte, že to bylo spíš divadelní představení než obyčejná prohlídka, ty mě nikdy, ač historika aprobací, moc nebavily (bohatě intarzovaný sekretář, kouzelné zrcadlo a nábytek z období druhého rokoka mi zní jako tisíckrát ohraná deska...) Bohužel jsem ale už asi měl v té době rozjetou angínu, tak jsem po té prohlídce téměř odpadl vysílením a na věž jsem se jen tak tak vyšplhal... Druhý den ve Vyšším Brodě mě tamější slečna průvodkyně informovala, že prý na Rožmberku nějaký exot (přesně tak znělo to slovo) způsobil poprask, když bez předchozího upozornění převzal prohlídku po hradě.

...

Rožmberk po stu letech

Osm sezón, které jsem strávil na hradě Rožmberku coby průvodce a průkopník divadelních nočních prohlídek a představení na nádvoří, by mělo mít za následek, že mě už máloco překvapí. Záhadou pro mě vždy byla jen věž zvaná Jakobínka, jediná zachovaná z horního (kupodivu mladšího) hradu, která tam zbyla jako jediná upomínka na středověk. Nikdy jsem se do ní nepodíval.

V sešitovém vydání mi došlo několik svazečků s názvem Po troskách české slávy. Mile mě tam potěšil článek o Rožmberku. Již tehdy, v roce 1913, vypadal interiér zámku stejně jako dnes, což jsem sice návštěvníkům vyprávěl (Buquoyové ho na své muzeum zařídili již v polovině 19. století), ale když jsem teď viděl ty fotky, tak mi srdce poskočilo. Navíc jsem zjistil i dvě pro mě objevné a zajímavé informace.

Jedna se týkala právě věže Jakobínské. Proč právě Jakobínská, nevíme. Ale zdá se, že jest to název nahodilý, jako stejně nesmyslný. Věž tato jest 14 sáhů vysoká a tolikéž hluboká; její zdi jsou silné 12 stop. F. A. Šubert se domnívá, že buď sloužila věž za studnu předhradí, a proto že byly za tím účelem základy její tak hluboko založeny, anebo prý vedl z ní podzemní průchod někam do lesů, jímž rodina držitele hradu útěkem mohla se spasiti a tím při životě zachrániti, když by hrad již déle držeti nemohl.

Druhá zajímavost je, že na bráně byly upevněny lebky medvědův a vlků, jež kdysi některý z držitelů hradu v okolních, neproniknutelných hvozdech zastřelil.

Se závěrem jsem naprosto ve shodě:

Čtenáři! Budeš-li kdy v životě se rozmýšlet, kam si udělati pěkný výlet máš, zajeď k Rožmberku. Tu vytvoříš si nejlepší obraz o starých českých hradech, jakých v dávnověku po Čechách tolik a tolik bylo roztroušeno, zde nalezneš nejedno poučení, jež z paměti ti nevymizí víc. Končím slovy F. A. Šuberta: „K Rožmberku mohl by člověk putovati několikráte a vždy by našel, co by ho znova vábilo, vždy by se odtud vracel s myslí naplněnou dumami šelestících to časův minulých.“

Po těch osmi letech jsem pak dalších několik let na hrad jezdil jen na návštěvu a teď se mi docela stýská. Naposledy jsem tam zajel s Věruškou. A znova mě to vábí, abych se tam po stu letech zase podíval.