Protichůdci

Pamatuju si, jak jsem se při studiu na maturitu z češtiny učil z Přehledných dějin literatury od Bohuše Balajky a tam jsem poprvé narazil na jméno Václava Bolemíra Nebeského. Také si pamatuju, že jsem si ho potom zapamatoval jako milence (snad dokonce prvního) Boženy Němcové. Včera mi došli jeho Protichůdci v prvním vydání z roku 1844 a tady je celkem moderní postoj překonaného romantismu, který mě docela zaujal:

Má - li mně být život milený:
Žhoucí, šťavnatý a zelený
Musí být - ne vymořený bledou
Cností, ani vyschlý, zhublý šedou
Touhou. - Arci krásná věc ta touha
V modro věčné - cesta nudná, dlouhá;
A ta upomínka - pití suché,
A ta naděje - zvonění hluché.
Co zde právě čiju, jím a piju,
Hmatám, držím: v tom jen skutkem žiju!
Teď - ha! to je přece slovo pravé,
Ostatní jsou stíny jen a páry,
Zhaslý blesk, života smutné máry.
Krásný hřbitov pouze je ten svět
Pro mou sílu, pro mé chtíče žhavé;
Vše je sucho, šedo, mdlo a líno,
Zmrzlým jenom ohněm hoří víno,
Chudoba je pouhá máje květ,
Vlažný nejvřelejší dívky ret.
Když zapřáhnu sto arabských koní,
Přec mé chtíče nikdy nepředhoní.
Že nemohu mocným ramenem
Svět ten celý ve svou náruč bráti,
A co jeho, v líbku plamenném
Ve žíznivou duši svoji vsáti!
Co mi do hvězd světu dálných jesti,
Když je nemohu v svém srdci nésti!
Co do palmy stinné, v jejímž chladu
Unavenou hlavu svou nekladu!
Ha, že světů všech, všech žití proudy
Nehřmí tímto srdcem, těmi oudy!