Když se mluví o válce nebo o 50. či 70. letech, člověk v mém věku je dneska často hrdina, ale bůhví, jak by se třeba zachoval, kdyby nějaká dejme tomu třináctičlenná banda někoho obtěžovala na ulici a on stál opodál? Stal by se pro oběť tou šťastnou čtrnáctkou a zasáhl by? Náckové a komunisti nebyli třináctičlenná banda, ale systematizované státní mašiny, neobtěžovali na ulici za účasti svědků, ale popravovali ve věznicích a kradmo strašili újmou na životech rodinných příslušníků.
Úspěšný člen klubu detektivkářů se v přestrojení za sluhu vydává do honosného domu, aby odkryl jeho tajemství. To je nejstručnější popis filmu Čtrnáctý u stolu, který v roce 1943 natočil Oldřich Nový, jenž do titulní role Pavla Čtrnáctého obsadil Karla Högera. Úspěšný reportér televize Nova se v jednom ze svých lovů senzací vydává za manželkou Karla Högera, aby odkryl jeho tajemství. Tak by se mohlo popsat to, co jsem si přečetl u dědy v Lidovkách. „Jak se říká v talmudu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě,“ říká Stanislav Motl. Nemám rád pořad Na vlastní oči (ač jsem do něj jednou jako student přispíval a to zrovna v režii pana Motla, který mi při večeři vyprávěl tu senzační teorii o B.Travenovi, která se mi tak líbila, že jí říkám stále dál, i když už je vyvrácená – ale kdo ví?), ale jsem vždycky rád, když někdo vyvrátí nějaké levné odsouzení. Až mě někdy napadá, jestli jsem nemohl být v minulém životě kolaborant, když se tak zamýšlím nad otázkou jejich viny a svědomí. Spíš mě ale děsí, jak jednoduše se dnes pomocí médií udělá z člověka svině na základě obrázku, jedné výpovědi či pomluvy. Život není černobílý a proto mám rád hodně obrázků, hodně výpovědí a dokonce i hodně pomluv (až v jejich koňských dávkách si totiž člověk uvědomí jejich pravou hodnotu).
Úspěšný člen klubu detektivkářů se v přestrojení za sluhu vydává do honosného domu, aby odkryl jeho tajemství. To je nejstručnější popis filmu Čtrnáctý u stolu, který v roce 1943 natočil Oldřich Nový, jenž do titulní role Pavla Čtrnáctého obsadil Karla Högera. Úspěšný reportér televize Nova se v jednom ze svých lovů senzací vydává za manželkou Karla Högera, aby odkryl jeho tajemství. Tak by se mohlo popsat to, co jsem si přečetl u dědy v Lidovkách. „Jak se říká v talmudu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě,“ říká Stanislav Motl. Nemám rád pořad Na vlastní oči (ač jsem do něj jednou jako student přispíval a to zrovna v režii pana Motla, který mi při večeři vyprávěl tu senzační teorii o B.Travenovi, která se mi tak líbila, že jí říkám stále dál, i když už je vyvrácená – ale kdo ví?), ale jsem vždycky rád, když někdo vyvrátí nějaké levné odsouzení. Až mě někdy napadá, jestli jsem nemohl být v minulém životě kolaborant, když se tak zamýšlím nad otázkou jejich viny a svědomí. Spíš mě ale děsí, jak jednoduše se dnes pomocí médií udělá z člověka svině na základě obrázku, jedné výpovědi či pomluvy. Život není černobílý a proto mám rád hodně obrázků, hodně výpovědí a dokonce i hodně pomluv (až v jejich koňských dávkách si totiž člověk uvědomí jejich pravou hodnotu).
2 komentáře:
Předem se omlouvám, že se tenhle můj komentář vůbec netýká toho, o čem tu píšeš, ale když říkáš, že "Život není černobílý a proto mám rád hodně obrázků...", tak bych tě rád upozornil na pár obrázků k jednomu tématu, které jsme spolu kdysi dávno "řešili":
Panorama...
Ahoj Vančísu;) Já jsem nebyl tak úplně zabedněnej, abych se nedíval na obrázky a články druhý strany:) Dokonce jsem jich přečetl mnohem víc něž těch, která byla proti blobu... dodnes si nejsem jistej, jestli je to nejkrásnější stavba moderní architektury, která udá směr ostatním... Ale to Eifelovka nebyla taky a je z ní symbol... Fakt jde jen o to, jestli jsem divnej, když se mi vůbec nelíbí Petřínská rozhledna a přitom se mi líbí Tančící dům? Asi je to hodně o tom vkusu... A je pravda, že mi už blob vlastně nevadí - asi jako ta rozhledna na zelenym kopci, omlouvám se tedy za tehdejší vášeň, nechal jsem se nějak strhnout, článek měl být jen sociologickou studií:)
Okomentovat