Pátkem, sobotou a nedělí pokračovala dílna pohybového divadla a jako elévové v této branži jsme často zůstávali sedět se zježenými vlasy. Naštěstí na nás bral Juráš ohledy a všechny výtky nechal ve formě faktických poznámek a něžných vstupů.
Vyzkoušeli jsme si celou škálu interaktivních pohybových studií, ve dvou lidech jsme dělali kotrmelce, hledali rovnováhu, škrtili jeden druhého, cvrnkali do sebe a pak domalovávali pohybem, co jsme pod tím cvrnknutím pochopili, několikrát se snažili propojit pohyb se slovním projevem, vyjadřovat v konverzaci jedním slovem myšlenku, na kterou bychom normálně potřebovali jednu větu (na naši scénku s Danou budu dlouho vzpomínat), nebo jednou a tou samou větou všechny repliky v jisté situaci (věty, na které se vzpomínám byly např. „To nejsou vajíčka, to jsou záprdky“, „Alkohol způsobuje cirhózu jater“, „Ono to klouže“, „Originál je vždycky originál“; mně byla určena věta „Běž do prdele“ a musel jsem s ní pozdravit, zeptat se na cestu, poděkovat a zase se rozloučit). Orientace v prostoru naslepo se spojila s procvičováním důvěry: se zavázanýma očima jsme drže se za ruce v hadu chodili přes půl hodiny po celkem členitém terénu uprostřed sídliště Březenecká, chvílemi byli rozpuštěni na osahání okolí a posléze zapojovali fantazii při určování objektů, které nás obklopovaly – no, nebyl bych to já, abych nezahučel do rybníčka, podél něhož jsme šli – na fotografii dole si můžete lehce spočíst, kde to asi bylo (fotit při akci jsem nás bohužel nemohl, neb jsem foťák neměl s sebou a navíc jsem nic neviděl). Dneska už bylo vidět pokroky i v naší činoherně odkojené polovině, a tak jsme se pouštěli i do větších akcí. Bolí mě teď šíleně za krkem, na prsou a na stehnech, ale cítím se výborně. Pořád to ovšem bylo jen přičichnutí k tomu, co je to pohybové divadlo, a tak už se těšíme na srpnové pokračování. Díky, Juráši!
Vyzkoušeli jsme si celou škálu interaktivních pohybových studií, ve dvou lidech jsme dělali kotrmelce, hledali rovnováhu, škrtili jeden druhého, cvrnkali do sebe a pak domalovávali pohybem, co jsme pod tím cvrnknutím pochopili, několikrát se snažili propojit pohyb se slovním projevem, vyjadřovat v konverzaci jedním slovem myšlenku, na kterou bychom normálně potřebovali jednu větu (na naši scénku s Danou budu dlouho vzpomínat), nebo jednou a tou samou větou všechny repliky v jisté situaci (věty, na které se vzpomínám byly např. „To nejsou vajíčka, to jsou záprdky“, „Alkohol způsobuje cirhózu jater“, „Ono to klouže“, „Originál je vždycky originál“; mně byla určena věta „Běž do prdele“ a musel jsem s ní pozdravit, zeptat se na cestu, poděkovat a zase se rozloučit). Orientace v prostoru naslepo se spojila s procvičováním důvěry: se zavázanýma očima jsme drže se za ruce v hadu chodili přes půl hodiny po celkem členitém terénu uprostřed sídliště Březenecká, chvílemi byli rozpuštěni na osahání okolí a posléze zapojovali fantazii při určování objektů, které nás obklopovaly – no, nebyl bych to já, abych nezahučel do rybníčka, podél něhož jsme šli – na fotografii dole si můžete lehce spočíst, kde to asi bylo (fotit při akci jsem nás bohužel nemohl, neb jsem foťák neměl s sebou a navíc jsem nic neviděl). Dneska už bylo vidět pokroky i v naší činoherně odkojené polovině, a tak jsme se pouštěli i do větších akcí. Bolí mě teď šíleně za krkem, na prsou a na stehnech, ale cítím se výborně. Pořád to ovšem bylo jen přičichnutí k tomu, co je to pohybové divadlo, a tak už se těšíme na srpnové pokračování. Díky, Juráši!
Žádné komentáře:
Okomentovat