Při vší úctě k Janu Zábranovi jsem si dovolil přeložit (nebo spíš převést) závěr jedné básně od Gregory Corsa, jenž dnešním dnem začíná už sedmý služební rok v beatnickém nebi, po svém. Růže totiž není jen tak, ta snese hodně. Zvlášť ta žlutá.
Růže! Růže! Má růže s ušima nezkušených hazardních hráčů!
Růže je má tápající vidoucí ruka vesmírné Mystiky.
Růže je má neposedná židle z vybombardovaných domů.
Růže jsou mé trpělivé elektrické oči, oči, oči, oči,
růže je má sváteční sanice,
císařská, velkomožná, svátostná guru růže!
Když slyším křičet růži,
vzpomenu si na všechny slepé uličky anatomické říše
a v chemickém snu objevím
nenávistný zákon země a slunce – a růži,
která křičí mezi nimi!
TVB
Žádné komentáře:
Okomentovat